Ta naše hrdost česká

Zdaleka nejde jen o identitu Moravanů, Slezanů nebo třeba Romů. Má být nový německý ministr zdravotnictví Rosler hrdý na svoji vietnamskou národnost, nebo na Spolkovou republiku, v níž vyrostl a dosáhl ohromující kariéry?

Příbuzné pochyby patrně sužují třetinu respondentů, která na otázku agentury Median po hrdosti na českou národnost odpověděla "ani ano, ani ne". Nechci křivdit těm 49 procentům dotázaných, co svoji hrdost deklarovali. Je příjemné mít cosi společného s Komenským, Dvořákem, Čapkem, Masarykem, Heyrovským či koneckonců i s Cimrmanem.

Darebáky, podvodníky a diktátory z mysli vytěsníme raz dva. Je to podobné, jako když po vítězství českých sportovců říkáme "vyhráli jsme", zatímco při neúspěchu se šklebíme, jak to "oni" zpackali. Chvíli vnímáme kolektivně, chvíli individuálně.

Stejně tak prezident Klaus včera vyznamenal vynikající osobnosti nasazující kůži pro národ, či alespoň pro druhé, v jedné řadě vedle vynikajících osobností pracujících především na sobě. Na letošní tabuli cti se skví jména válečných odbojářů i zpěváků pop music. Došlo rovněž na legendárního žokeje. Ovšem jeho koně už měly smůlu. Na rozdíl od vraníka římského císaře Caliguly, jemuž bylo dovoleno zasednout i v senátu.

Dvacet let po listopadu 1989 mohl záblesk slávy dopadnout též na někdejší disidenty nebo studentské vůdce. Nestalo se. Možná proto, že společná fotka se Zlatými slavíky popularitě samotné hlavy státu prospívá víc. Jsme prostě tací. Mluvíme o národu, avšak myslíme na sebe. Zjišťovat nikoli hrdost na národnost, nýbrž na zemi, v níž žijeme, by však bylo ošidné. Pak by totiž nemuselo být daleko k otázce, co pro ni každý z nás udělal.

A ještě jeden údaj. Téměř dvě třetiny oslovených míní, že Češi se o sebe musí postarat sami, protože nikdo jiný jim moc nepomůže. Ale proč by také měl? Dokud se budeme schovávat za několika málo ikonami a v naivních rituálech vzývat své češství, nálepku potížistů, kteří to druhým sladí, jak se dá, nestrhneme. Tedy - kdybychom ji strhnout vůbec chtěli...