Stanislav Motl: Proč mám rád Tuláka po hvězdách a vůbec knihy Jacka Londona

Knihy Jacka Londona provázejí vlastně celý můj život. A víte proč? Já jim totiž strašně moc věřím. To nejsou vyumělkované příběhy autorů, kteří něco vyslechnou na mejdanech, po hospodách nebo v barech. To jsou opravdové příběhy lidí, kteří je žijí. A to jsou i příběhy Jacka Londona.

On psal o tom, co prožil. Na vlastní kůži. A on skutečně žil naplno. A v té souvislosti hodně a hodně často přemýšlím nad jeho knihou Tulák po hvězdách. Zaujímá v mém životě místo asi jako bible. Bible života.

Kniha Tulák po hvězdách se vymyká z díla Jacka Londona. Je skoro až mystická. Je to příběh na smrt odsouzeného muže, který se naučil tak ovládat svoje tělo, až se naučil ovládat i svou duši. Takže noc co noc prchal ze svého těla uvězněného ve svěrací kazajce, aby znovu prožíval svoje předchozí životy.

Ta kniha je natolik sugestivní a přesvědčivá, že se leckdo domnívá, že to musel napsat člověk, který něco takového sám prožil. A Jack London něco podobného napsal i v úvodu: Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. A věděl jsem i o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, psal London, stejně seš na tom i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit podvědomí, o němž tady mluvím, ti připomene tu zkušenost z dětských let.

Knihu Jacka Londona Tulák po hvězdách pro rozhlas načetl Jan Vondráček|foto:CC0 Public domain, Fotobanka Pixabay

Tulák po hvězdách ale ve své době vyvolal velmi odmítavé reakce. Někteří kritici dokonce psali, že je to obyčejný krvák a krajně primitivní příběh tak strašidelný, že ženy ho nemůžou číst a z mužů jen ti degenerovaní. A já vyčetl, že Jack London k tomu napsal: Mé příběhy jsou prý kruté, protože život je krutý. Ale já si myslím, že život je silný. A ne krutý. A snažím se proto, aby mé romány a povídky byly zrovna tak silné.

A proč mě Jack London ještě přitahuje? On totiž není sám. Je to dáno ještě tím, že já prostě mám takovou roztoulanou povahu a neustálou touhu po nových zážitcích. A mě odjakživa okouzlovali lidé, kteří po sobě zanechávají stopy a dovedou i po smrti inspirovat. A já jsem po těchto lidech jako posedlý. Oni mě přitahují, fascinují. A všude tam, kam mě osud zanese, se je pokouším hledat.

A ty cesty se čím dál častěji snažím absolvovat úplně sám. Abych líp využil danost okamžiku. Ale pak se vám stane něco, čemu nerozumíte. Bylo v Moon Valley, kde jsem tři noci bivakoval vedle hrobu Jacka Londona. Právě v tom místě, kde prožil poslední roky svého života. V sousedství Vlkova domu, který stavěl.

Logo|foto:Český rozhlas

A já to dělám takhle často, že přijedu na nějaké místo, může to být i hrob, vytáhnu spacák a lehnu si a dívám se na ty hvězdy nad sebou a přemýšlím a sním. A já si to pamatuju, jak jsem si vlezl do toho spacáku, díval jsem se na hvězdy, všude bylo hluboké ticho a já ho vnímal. Pamatuju si, že měsíc byl v úplňku a celé to údolí bylo zatopeno prozářenou bílou mlhou. Tehdy jsem si uvědomil, proč Indiáni to místo pojmenovali právě Měsíční údolí (Mount Valley). Kvůli těmto okamžikům.

Co mystického sám Motl prožil u Londonova hrobu? Poslechněte si ze záznamu.