Přepis: Jak to vidí Markéta Pilátová - 14. března 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem 'Jak to vidí' je spisovatelka a publicistka Markéta Pilátová. Dobrý den, vítejte.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hovořit chceme o potenciálu Jižní Ameriky, kvalitní literatuře i o čtenářských zvyklostech. Dobrý poslech. – S čím vším, Markéto, souvisí eskalace situace ve Venezuele? Je to především s ropou nebo také s něčím jiným? Tato jihoamerická země má největší ropné rezervy na světě... Já teda musím ještě předeslat, že my náš rozhovor předtáčíme...

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Myslím si, že ta Venezuela a ta krize, kdy dneska v té zemi je 85 % ze 30 milionů obyvatel pod hranicí chudoby, čtyři nemocnice z pěti jsou zavřené a hrozí obrovská humanitární katastrofa, jsou ilustrací problémů současné Latinské Ameriky. Veškeré země Latinské Ameriky neprošly tzv. průmyslovou revolucí tak jako evropské země nebo Spojené státy, takže v té Latinské Americe se hodně sází tradičně na suroviny. A Venezuela je asi nejkřiklavějším příkladem, kdy ty suroviny reprezentuje především těžba ropy. Venezuela byla svého času takovým, řekněme, státem na úrovni, ale na druhou stranu to byla vždycky země, která byla závislá na těch houpavých cenách ropy. Takže podle toho se vždycky ta politická situace odvíjela. A dodnes odvíjí. Když nastupoval před nějakými 20 lety takový spasitel a velmi charismatický lídr Hugo Chávez, který zavedl ve Venezuele tzv. socialismus pro 21. století, tak se vezl z velké části na vysokých cenách ropy. A jakmile ty ceny ropy spadly, tak nastoupil jeho nástupce Nicolás Maduro, který nemá to charisma, a ještě má tu velkou smůlu, že ty ceny ropy se právě za něj propadly. On už také navazuje na tu nešťastnou politiku toho socialismu 21. století, kdy se do vedení té společnosti dostali lidé, kteří nemají na to vzdělání, nemají schopnosti jak manažerské, tak odborné... Hugo Chávez do vedení té ropné společnosti, která všechno v té zemi ovlivňuje, dosadil své věrné lidi, kteří... To známe u nás za komunismu, že do vedení těch fabrik se, za komunistů, dostávali lidé, kteří na to byli povoláni ne z hlediska profesionálního, ale z hlediska kádrového. A to samé se dělo ve Venezuele. Takže dnes se ta země, jejíž hospodářství je totálně závislé na těžbě ropy, na jejích cenách, dostala tam, kam se dostala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže svým způsobem Nicolás Maduro neměl moc na výběr?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Přesto, že je mi ten člověk nesympatický svými činy a svými postoji a tím, že pokračuje v té politice Hugo Cháveze, tak na druhou stranu bych nechtěla být v jeho kůži, protože zdědil ty nejhorší možné karty. Ale na druhou stranu má teď velkou šanci ukázat, že je v něm i něco, dejme tomu, demokratického nebo lidského, tím, že odstoupí bez nějakého krveprolití. Na druhou stranu těžko říct, jestli on sám má ještě nějakou šanci na tohle řešení. Hugo Chávez v podstatě změnil svoji armádu a svoje armádní ozbrojené složky v takovou velmi svéráznou formu narkomafie. On poskytl svým generálům a svým vojevůdcům velký přístup na trh s drogami. Dneska je hodně z nich mezinárodně hledanými a stíhanými zločinci. Takže ta armáda a Nicolás Maduro nemají příliš velký zájem na tom, aby se to nějakým způsobem změnilo. Přesto, že nová tvář Juan Guaidó jim nabídl amnestii, což se dělo v Latinské Americe při pádu vojenských diktatur často, že tady těm ozbrojeným složkám, aby nedošlo ke krveprolití, byla nabídnuta amnestie, což se dělo v Argentině, v Brazílii a v dalších zemích, dneska je ta situace trošku jiná. Ta armáda se podílí na obchodě s drogami a je to pro ni riskantní, protože přesto, že bude mít amnestii ve Venezuele, nebude ji mít rozhodně jako v jiných zemích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude těžké rozbít veškeré ty struktury, které se tam už zabydlely?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Myslím si, že ano. Těch dvacet let je poměrně dlouhá doba. V té Venezuele se děl postupný rozklad těch demokratických institucí... Naštěstí se to v tom parlamentu úplně nepovedlo... Myslím si, že nakonec to dopadne dobře. Ale myslím si, že dlouhodobě se ta země nemůže obnovit do těch nových časů, do té nové éry, která dneska na světě vládne, jenom tím, že bude zase spoléhat na ropu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A má někdo z těch představitelů Venezuely vůbec nějaký plán, jak obnovit ekonomický růst, nastartovat, třeba i zahraniční obchod? Protože asi pokud se nezmění struktura té ekonomiky, tak se nezmění víceméně nic...

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Myslím si, že ten Juan Guaidó zatím nepředstavil žádné ekonomické recepty. On jenom volá po obnově demokratických struktur, což je samozřejmě prioritní, a pak asi bude přemýšlet nad tím, jak to celé spravit. Ale myslím si, že na druhou stranu on může počítat s mezinárodní podporou a pomocí, a pokud se mu ta demokratická obnova podaří, tak může počítat s přízní investorů, s přílivem nějakého kapitálu, který se z Venezuely stahoval houfně pryč, protože za toho Madura tam pro ty investory nebyly žádné záruky, a to jakékoliv. Takže myslím si, že pokud se povede ta demokratická změna, tak může tento mladý, asi velice schopný, lídr, který dokázal sjednotit venezuelskou opozici, která byla předtím velmi rozhádaná a neschopná... Že má velkou šanci obnovit i tu ekonomiku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Venezuela aktuálně získává zhruba 75 % příjmů z prodeje ropy, a to ze Spojených států amerických. Zároveň pro Spojené státy je Venezuela také důležitým aktérem. V r. 1823 tehdejší prezident Spojených států James Monroe prohlásil celou západní polokouli za jakýsi zadní dvorek Spojených států. Jsou podle vás, Markéto, Spojené státy stále dominantním hráčem v Latinské Americe?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Řekla bych, že nejsou. Spojené státy se už v těch 80., ale i 90. (hlavně) letech začaly z té Latinské Ameriky stahovat právě kvůli té kritice, že jsou taková šedá eminence mnoha státních převratů a mnoha diktatur, podporovatelé těch pravicových fašistických diktatur... Byla to z velké části pravda. Ta kritika západní levice, především těch Spojených států, byla velmi nemilosrdná a z velká části velmi pravdivá. Takže Spojené státy tu Latinskou Ameriku přestaly považovat za svoji strategickou prioritu a začaly se v mnoha případech stahovat. Samozřejmě ne ze všech zemí. Byly třeba velmi aktivní, nápomocí v Kolumbii, kde podporovaly boj s guerillami FARC a s narkomafiemi... Nicméně dneska to pro Spojené státy priorita není. A co se týče té Venezuely, tak Spojené státy se systematicky zbavovaly závislosti na venezuelské ropě, protože mají svá nová ropná naleziště ve Spojených státech... Je to těžba, která je velmi nepříznivá pro životní prostředí. Je to nějaké ropné, břidlicové pole, kdy ta procedura je složitější. Ta ropa se musí mnohem více čistit, aby mohla být nějak použitelná. Nicméně Spojené státy na to vsadily právě proto, aby nebyly tak závislé na tom režimu Huga Cháveze.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Břidlicový plyn...

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký potenciál mají vůbec trhy Jižní Ameriky? S tím, jak Spojené státy ustupují ze svého dvorku, tak přichází nebo už přišla Čína?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Přesně tak. Čína je velmi přítomná v Latinské Americe. Je přítomná i na takové úrovni, která překvapuje. Nejsou to jenom vyloženě ty suroviny, které Čína potřebuje, jako sója, ropa a další, ale jsou to taky takové drobné průmyslové podniky, které Čína postupně ovládá. Můžu mluvit za Brazílii za městečko, ve kterém žiju a které se jmenuje Nova Andradina. Tam je zpracovatelský průmysl kůží a hovězího dobytka a třeba právě tam Čína vlastní továrnu na zpracování kůží. Čína je velmi přítomná. A teď je otázka, jak se vlastně k tomu ty jednotlivé latinskoamerické země postaví...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nakolik přítomná je podle vašich informací ČR? Alespoň podle Asociace exportérů výše vývozu zdaleka neodpovídá potenciálu dle počtu obyvatel, který je o čtvrtinu vyšší než v EU.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já si myslím, že ten potenciál Latinské Ameriky jako takový je pro nás obrovský, protože jednak jsou to velké trhy a jednak jsou to kulturně blízké trhy. Jsou to země, které jsou křesťanské a dobývali je Evropané. Takže z velké části jsou i velmi proevropsky naladěné. Elita těch latinskoamerických zemí pochází z Evropy. Jsou to většinou emigranti, kteří emigrovali v nejrůznějších vlnách od konce 19. století – kteří tam přicházeli a ty země de facto řídili. Dneska je podle mě velmi prozřetelný krok pro byznysmeny vsadit na ty etablované krajany, třeba české, kteří v těch latinskoamerických zemích působí. Často tam působí jako honorární konzulové. Jsou to lidé z byznysu, kteří mají přehled a mohou pomoci těm českým investorům v tom, aby se vyznali v tamních zvyklostech při obchodování, kdy ty zvyklosti jsou naprosto odlišné od evropského typu obchodování a ty kulturní vzorce jsou nám jakoby známé, ale zároveň fungují trošku na jiných principech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je třeba typické pro obchodování?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Typický je pro latinskoamerické obchodování čas. Latinoameričané milují dlouhá obchodní jednání, dlouhé rozpravy. Latinoameričané jsou mistři v takzvaném small talk, kdy vy mluvíte a neříkáte vůbec nic, ale vlastně nastolujete dobrou, příznivou, přátelskou atmosféru, kterou oni považují vůči tomu business prostředí za důležitou. Takže, když se vám například podaří uzavřít nějaký obchod, tak následují dlouhosáhlé projevy, takové formality, řekněme, které často čeští byznysmeni rádi obcházejí, protože čas jsou peníze, potřebují to rychle uzavřít, odškrtnout a nazdar. Latinoameričané třeba takové jednání považují za urážku, protože mít čas, znamená něco, že jste na úrovni. Když spěcháte, tak je to v Latinské Americe faux pas. Je to známka toho, že jste člověk, který si neváží vlastního života, který ho nedokáže žít. Je to známka takového neprofesionálního chování, dávat najevo, že jste zaneprázdněn. U nás naopak každý je zaneprázdněn, každý to rád dává najevo... Ale to je třeba v Latinské Americe úplně špatně. To, že Latinoameričanům obecně věnujete svůj čas, své volno, je často známkou toho, že si jich vážíte. Třeba je zajímavé, že ta business jednání často probíhají i o víkendech nebo v nějakých svátcích, což samozřejmě je pro Evropany trošku nezvyklé... Ale Latinoameričani rádi probírají ten byznys i v rodinném kruhu, při rodinných oslavách, což je pro Evropana trochu nezvyklé. Ale pro ně je to známka důvěry.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když se hovoří o Latinské Americe, tak se velmi často poukazuje na rozevírání těch nůžek mezi bohatými a chudými. Je to tam opravdu citelné?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Sociální rozdíly mezi lidmi jsou dech beroucí v Latinské Americe. Myslím, že pro Evropana, který je odkojený sociálním státem, jsou nepředstavitelné. V Latinské Americe neproběhla jak ta průmyslová revoluce, tak potom neproběhly téměř žádné úspěšné pokusy o zavedení sociálního státu, na který jsme zvyklí v Evropě. To, co třeba hlásal Hugo Chávez, ten socialismus pro 21. století, mělo do jisté míry velkou odezvu u lidí, protože on se skutečně asi snažil nějakým způsobem zavádět sociální programy, i když to bylo na bázi totálně populistické. Ale v Latinské Americe skutečně sociální stát chybí. Lidé se téměř nikdy nemůžou spolehnout na stát jako takový, protože vědí, že ten stát není žádná záruka. Třeba v Brazílii dochází k tomu, když se některý brazilský stát zadluží, tak třeba důchodcům nechodí penze půl roku. Musí si nějak poradit, musí je zabezpečit rodina nebo musí mít své úspory, nějaký vedlejší příjem. Pro ty lidi je to samozřejmě nesmírně komplikované. Takže ty sociální rozdíly jsou v Latinské Americe pro nás nepředstavitelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před několika dny zemřela významná portugalistka Pavla Lidmilová. Vy jste ji, Markéto, nazvala vaší překladatelskou múzou. Čím vás inspirovala? Čemu vás naučila?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Pavla Lidmilová pro mě byla Paní překladatelka, s velkým P překladatelským, protože ona překládala pro mnoho lidí v podstatě nepřeložitelného autora, který se jmenuje Guimarães Rosa a je to pro mě asi nejoblíbenější latinskoamerický spisovatel vůbec. Byl to Brazilec, pozoruhodný člověk, polyglot, který pomohl jakožto konzul v Berlíně mnoha lidem za druhé světové války opustit Německo. Pavla Lidmilová ho představila českým čtenářům v 70. letech, kdy sama nemohla nijak publikovat nebo překládat, překládala pod nejrůznějším krytím, ale toho Guimarãese Rosu převedla, přestože v té době nikdy předtím nebyla v Brazílii, neznala ty reálie, o kterých Guimarães Rosa píše. On je velmi originální spisovatel, který se zaměřoval na oblast tzv. Sertão, což je taková zvláštní brazilská krajina. Používá nářečí, mnoho termínů, které Pavla Lidmilová musela nějakým způsobem ověřovat nebo si i jenom představovat...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Překladatelský oříšek.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Guimarães Rosa je překladatelský megaořech. A Pavla Lidmilová mi vyprávěla, že uklízela... Už nevím, v jaké instituci. Byla tam odklizena coby uklízečka. A že v zástěře nosila originál knihy od Guimarãese Rosy a neustále přemýšlela nad těmi variantami. Tento spisovatel byl známý tím, že si dopisoval se svými překladateli, takže on si s Pavlou Lidmilovou dopisoval a ona mi ukazovala jednou tu korespondenci, když jsme se potkaly. Když to říkám v Brazílii, že existuje, teď už bohužel existovala, česká překladatelka, která si s Guimarãesem Rosou vedla sáhodlouhou korespondenci o těch jeho dílech, tak tomu nemůžou uvěřit, že máme takový poklad u nás. Pavla Lidmilová byla nesmírně skromná. To se mi na ní velmi líbilo, že i v těch svých překladech dokázala sebe jako autorku upozadit a nechala promlouvat především toho autora. Dokázala Čechům zprostředkovat třeba Fernanda Pessoaa, což je taky nesmírně obtížný literární text. Mně se na ní mj. líbilo, že překládala i kritiky opovrhovaného Paula Coelha. My máme v českém překladu, řekla bych, jeden z nekrásnějších překladů Coelha, což je takový, můžeme ho nazvat, autor knih o osobním růstu než jakoby románů. Pavla Lidmilová ho překládala nádherně a říkala vždycky, že tou jsou příručky spirituální spíš. Ona byla velmi těžce nemocná dlouho a říkala, že jí samotné to pomáhá a že ho ráda překládá. Mně se na ní líbilo, že to nebyl snob, který by zavrhoval nějaké věci jenom proto, že se to nelíbí kritikům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsem četla vzpomínky na paní Pavlu Lidmilovou, tak mimo jiné její přátelé poukazovali na to, že od počátku měla mimořádnou schopnost rozpoznat literární hodnotu bez ohledu na recepci těch portugalsky psaných literatur ve světě.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Ano, byla to taková velmi noblesní vzdělaná dáma, zároveň bylo vidět, že si stojí za svým, že má svůj pevný názor a nenechá se zviklat nějakými módními směry. Mně se na ní líbilo, že když se jí něco líbilo, třeba ten Guimarães Rosa, tak za tím překladem šla a překládala ho sama pro sebe, až potom našla nakladatele. Ale když se jí něco líbilo a pociťovala vůči tomu vášeň, tak prostě za tím šla, přestože neviděla světlo na konci tunelu. V těch 70. letech to pro ni muselo být příšerné, a přesto se nikdy nevzdávala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pavla Lidmilová pracovala také jako redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Právě tady přišla do styku s portugalštinou díky brazilským kolegům. To bylo v těch 60. letech. Napadá mě otázka, jak poznat kvalitní literaturu? Co to je? Není to ryze subjektivní pocit?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Určitě to je subjektivní pocit, ale na druhou stranu pro mě osobně je kvalitní knížka ta, která ve mně otevře nějaký naprosto neznámý svět, který jsem do té doby nepoznala, ta knížka mě do něj zavede a ukáže mi věci, o kterých jsem neměla ani tušení, a potom ve mně vzbuzuje takovou dlouhodobou otázku – že myslím na tu knížku ještě třeba dlouho poté, co jsem ji dočetla. Pro mě osobně je to známka toho, že ta knížka je... Neříkám, že kvalitní. Ale že je pro mě osobně důležitá. Když si přečtu nějakou knížku, která je taková průměrná, tak ji dočtu a za 14 dní nevím, o čem byla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakou zpětnou vazbu jste získala během šňůry čtení, setkání se čtenáři jak tady v ČR, ale i v Německu?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já jsem vždycky tady v lednu a v únoru on the road s knížkami za čtenáři, protože 10 měsíců jsem v Latinské Americe, a musím říct, že se na to hrozně těším vždycky, protože to psaní je taková osamělá činnost, kdy sedíte za tím stolem a něco ťukáte a vůbec nevíte, jak ten text bude přijatý, jestli to lidi bude nebo nebude bavit. Potom, když mě někdo pozve, tak mám jednak hroznou radost, že mě někdo vůbec pozve, pak mě baví i ty organizační věci kolem, ta produkce těch čtení. Mě se dokonce několik lidí ptalo, která agentura mi ta čtení zařizuje a organizuje, tak jsem říkala, že taková malinká agentura, že má jednoho člena a tím jsem já. Ale mě to baví, to mailování s knihovnami a zařizování spojů a podobně. To je taková druhá fáze. A potom ta fáze samotných čtení, kdy většinou jezdím vlakem nebo autobusem, takže poznám kouty ČR, Slovenska nebo Německa, kde jsem nikdy předtím nebyla. Potom samotné setkávání se čtenáři je výborné, protože nikdy nevíte, jak to dopadne.  Vždycky se sejdou jiní lidé, jiné publikum a má jiné otázky, je jinak naladěné. Ale mám zkušenost, že mě to vždycky hrozně nakopne. Jednak zjišťuji, které části textu ty lidi baví víc, které míň. Vidím toho čtenáře naživo. Myslím, že v době internetové komunikace, médií na internetu a sociálních sítí najednou, když se setkáte s živým čtenářem a ten čtenář se setká s živým autorem, face to face, tak je to krásný pocit, že existují lidi, kteří čtou, zajímají se, a kteří se zajímají natolik, že přijdou na nějaké setkání s autorem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké byly ty reakce?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já jezdím s různými knihami. Píšu i dětské knížky, takže hodně jezdím do škol a knihoven, kde na čtení chodí i děti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Skládáte s nimi i origami?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Skládám s nimi i origami, protože to je moje velké hobby, o kterém jsem napsala už tři dětské knížky. To je i takový haptický zážitek, který mám. Myslím, že nejhezčí čtení byla v Piešťanech, kde mě pozvala tamní knihovna. Mají krásný československý projekt Keď čítanie je čtení. Byla jsem na jedné sídlištní škole v Piešťanech a děti mě ujišťovaly hned, jak jsem přišla, že rozumí česky a že můžu číst česky. To mě potěšilo, protože po těch letech, kdy nejsme spolu, tak jsem si nebyla jistá, jestli třeba u těch dětí to porozumění bude tak velké, a mám pocit, že to bylo úplně v pohodě, že ty děti... Ne, že umí česky, ale rozumí všechno. A to bylo hrozně pozitivní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Děkuji za inspiraci i za váš pohled na svět, především na Latinskou Ameriku, kam opět odlétáte. Ať se vám daří a budu se těšit na další rozhovor. Na slyšenou.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Na slyšenou. Děkuju za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka přeje Zita Senková.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.