Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 19. listopadu 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem v Jak to vidí je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Já Vás vítám, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Dobrý den, díky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zamyslíme se například nad sněním o Evropě, proměnami uměleckého školství, týmovým duchem i dřinou na kurtech. Nerušený poslech. Máme za sebou oslavy a připomínky 30. výročí sametové revoluce. Komentáře často poukazují na to, že se v posledních letech probudila občanská společnost. Ta je, jak se říká, společenským základem každé demokracie. Co o tom soudíte Vy, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já jsem předevčírem narazil na zajímavý článek, který se zmiňuje o tom, jak se proměnilo za těch 30 let prostředí kolem nás a musím říci že, protože stále zajíždím i do menších měst na koncerty, když porovnám to, jak vypadala ta konkrétní města před 30 lety, všude šeď, neupravenost, špína a přijedu tam dnes a vidím řadu krásně udržovaných objektů, je tam vidět, že se do těch staveb investovalo, investuje, že to všechno má taky nějakou podobu dobré hospodárnosti, no tak mě to blaží, protože si říkám ano, není to jen ta přímá rovina, kterou vnímáme každodenně, mohu si koupit, nemohu si koupit, mohu jet, nemohu jet, ale prostředí kolem nás se opravdu změnilo, což je moc hezké. Oproti tomu je mě líto, že teď musím říct ta slova, která vyřknu, se nemění kultivovanost obyvatelstva, skoro bych řekl naopak, já jsem dnes jel ranním metrem a nikoho z mladých, kteří mají jediný úkol, sledovat mobilní telefony a notebooky, tak nikoho nenapadne, aby pustili starší paní sednout, starší pán si o to neřekne, ale vrchol toho všeho byl nějaký mladík, který seděl celou dobu a v okamžiku, když vystupoval, tak se na mě podíval a řekl: "Pojďte se posadit." A já jsem říkal: "Mladý muži, Vy mě nabízíte místo, které už nepotřebujete, to se musí dělat trošku jinak." To je mě velmi líto. Absence běžné každodenní ohleduplnosti, slušnosti, vstřícnosti, tolerance, každou chvilku vidím výstupy lidí, kteří se dohadují svým způsobem o hloupostech, zbytečnostech, to je mě líto. Ta kultura vztahů a kultura společenské úrovně by měla jít ruku v ruce i s tím navyšováním tzv. hmotných statků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A proč to tedy tak vypadá, jak jste měl třeba i dnes takovou zkušenost?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já se domnívám, že se na tom za a) cíleně nepracuje, já jako starší člověk jsem naivní v tom, že stále chci jít osobním příkladem, vidím, že to dneska zdaleka nestačí, takže ano, ten rozvoj určité vztahové kultury by se měl začít cíleně budovat už od začátku školní či předškolní výuky až do toho terciálního stupně, prostě mělo by se na tom pracovat, protože je evidentní, že rovina osobního příkladu už dneska nestačí. Abych nás samozřejmě také obhájil, musím říci, že takřka v bleděmodrém je to dneska i v těch zemích, kde bych to nečekal. S výjimkou Rakouska, tam se musím zastat, že mladí Rakušané jsou stále velmi pozorní vůči svým starším spoluobčanům, ale vidím to v Německu, vidím to ve Francii, ve Španělsku, ta míra netečnosti k tomu druhému, je bohužel zarážející. No, čím to je, položme filozofickou otázku, chléb a hry. Čili nasyťme smysly a bavme se. Ale to, jak uvažuje ten druhým, co v daném okamžiku potřebuje, to není na programu dne. A to je základní chyba.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A myslíte, že to je nějaké, nechci říct specifikum té dnešní doby, ale jestli to dříve bylo lepší.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
No, já pamatuji dobu, kdy to bylo lepší, protože škola to tvrdě vyžadovala po svých žácích a řekla, přistoupili do vlaku, do autobusu a paní učitelka zavelela, pusťte sednout starší, kteří přistoupili. Například dneska to neslyším, vůbec.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že dnes učitelé nevedou své žáky k nějaké etice, ke slušnosti?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Jak kdo a pak je druhá věc, já se jich zastanu, oni mají za úkol tolik, tolik dalších, pro mě podružností, že na to mnohdy bohužel nevybyde vůbec čas. Dám jeden malý příměr. V okamžiku, když bylo potřeba cokoliv řešit v té třídě, například sběr a tak dál, no to nešlo na úkor jiného předmětu než hudební výchovy nebo kreslení, protože všude řekli, já mám svůj učební plán, který musím plnit, čili ten rozvoj, komplexní rozvoj osobnosti jako takové, včetně oné zmíněné etiky slušnosti, já si myslím, že je to dneska dáno, nastaveno tak, že každý hájí zájmy toho svého oboru, za který nese odpovědnost. Dál ho to taky nezajímá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale ten základ, ty kořeny, najdeme přece jenom v rodině.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Základ najdeme v rodině, a já chci stále věřit, že to tam je. Mimochodem, taková malá zkušenost, já jsem v pátek šel se svým vnoučkem do tělocvičny na fotbalový trénink a díval jsem se, jak se chovají jeho vrstevníci z těch dalších rodin. Kluci pozdravili všichni, řekli mě pane, co tady chcete, což se mě líbilo, tak jsem se představil, a říkal jsem, chlapci, když jsem se představil, tak se představte taky. No, oni to udělali, jinými slovy, kde to skončilo. Skončil trénink, a v okamžiku, když jsme se měli rozloučit, už na to nikdo nepomyslel. Já byl ten, který ve dveřích říkal ahoj Vašíku, ahoj Kájo, měj se hezky, je už to nenapadlo. Takže berme to, že je to všecko jenom v jakémsi daném akčním okamžiku, teď je to dobré, nebo mě k tomu někdo vybídnul, nebo to někdo ode mě očekával a když to nebudu upomínkovat, tak se nestane nic, já to upomínkoval a věřím, že příště ti kluci už se budou loučit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak, pane profesore, podle Vašeho názoru, zprostředkovat ten odkaz 17. listopadu těm, kteří ještě nebyli tehdy na světě, o kterých vlastně dnes mluvíte, o té nejmladší generaci.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Je to pořád stejné, my mluvíme o tom, že pravda, čistota úmyslu, opravdovost toho, co dělám, nebudu předstírat, nebudu lhát, my dneska často argumentujeme tím, že konečně můžeme říkat věci bez obav a bez obalu, tak je říkejme, neschovávejme se za to, že teď zrovna by to někdo mohl použít pro mě. Buďme opravdoví, buďme v tomto okamžiku čistí, máme si stát za svým slovem, máme si stát za tím, co připomínkujeme, musíme být těmi, kteří, a to je to nejtěžší, kteří jsou schopni nést tu přímou osobní odpovědnost za to, co chtějí po druhých, což znamená, že to umím sám u sebe, že to umím zvládnout.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Máme důvěru sami v sebe? Ve vlastní schopnosti?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já věřím, že ano, já věřím, že ano a musím říci, pořád mám dost čilý kontakt s okolním světem, my jsme na tom v řadě momentů velmi dobře, jsme pracovití, jsme ti, kteří pochopí velmi rychle, v čem je problém a umíme ten problém nějakým způsobem pojmenovat a umíme jej řešit. Umíme najít vždycky nějakou alternativu. Samozřejmě, někdy je to takové to vychytralé, ale my umíme hledat, my nejsme odkázaní na to, že existuje jediná doktrína a jinak to nemůže být. My jsme kreativní. Tam je řada opravdu ohromných dispozic a já chci věřit pořád tomu, že půjde i ta rovina toho rozvoje duchovně mravního, že to přijde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Umíme tedy využít, podle Vás, náš potenciál?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já myslím, že ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Václav Havel jednou řekl: "Bez snění o lepší Evropě nikdy lepší Evropu nevybudujeme." Co pro to děláme, podle Vás? Zajisté tedy o tom nesnil jen on sám.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Ne, to je krásná myšlenka, já si myslím, že o lepší Evropě snili a sní i v současnosti tisícovky osobností, které přemýšlejí nad světem jako takovým. Co to je lepší Evropa, no, nemít pocit podřízenosti a nemít pocit nadřazenosti někoho. Určitě je lepší Evropou to, že budu přejíždět ze země do země aniž bych zaznamenal, že se něco zásadně změnilo, což znamená, že to lepší z těch okolních zemí umíme převzít a umíme na to navázat. Lepší Evropou musí nepochybně být i ten pocit, že se pohybuji v bezpečném prostoru, že nebudu vystavován žádným perzekucím, nebezpečí, dokonce ohrožení na životě. Lepší Evropou nepochybně musí být i moment, kdy vím, že míra mého dosaženého vzdělání tady, v této zemi, je okamžitě použitelná kdekoli jinde, v tom širokém prostoru. Lepší Evropou musí být i pocit sounáležitosti, že jsme Evropany, že nebudeme donekonečna hledat rozdílnosti a proč zrovna my bychom se měli přizpůsobovat. Přijali jsme myšlenku velkého celku, chovejme se tak, že do něj umíme přinést svoji kvalitu, že dokonce v mnohém umíme být vzoroví a umíme být inspirativní. To je pro mě ta lepší Evropa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Se mnou ve studiu Jak to vidí je klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč. Jak naši historii reflektuje umění, literatura, divadlo, film, hudba?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já musím říci, že za těch 30 let se změnilo samozřejmě mnohé, jednak odpadla ta rovina ideologického filtru, jestli toto téma někdo vůbec smí zpracovat nebo nesmí zpracovat. Druhá věc, je tam pro mladé obrovská nabídka toho okolního světa. Já když jsem studoval, a bylo to v letech 1969-1974, já neměl tu možnost, abych v rámci výměnného studijního programu jel na semestr do Paříže nebo do Londýna. To všechno je rovina nejen určité konfrontace, ale svým způsobem i osamostatnění a osvobození. Já se přiznám, že za ta léta, co jsem vyjížděl do zahraničí na koncerty, tak mám v sobě zafixován určitý zvláštní druh soustředěnosti, obavy, kdykoliv přejíždím hraniční prostor, na kterém dneska nikdo není, přejezd přes hranice, to bylo neuvěřitelné trauma, a mimochodem, svěřil se mě se stejným pocitem před lety i Jiří Bělohlávek, který jezdil ještě četněji, než jsem vyjížděl já, takže ten moment, že člověk koná takřka něco nepřípustného, to už je v nás zafixováno. Mladí to nemají. Pak je další moment, musí tam být bezprostřednost i v té míře komunikativnosti, to znamená pojedu-li do Německa, zvládám jejich jazyk, pojedu-li do Anglie, zvládám jejich jazyk. Ta míra náročnosti při studiu je to přímo, tím je to podmíněno, musím tam komunikovat. Další moment, já vidím jen u nás, na fakultě, a my jsme malou školou, jaké množství zahraničních lektorů každoročně přijíždí. Jsou to sice krátkodobější kontakty, ale je to vlet do způsobu metodiky, je to vlet do způsobu, jak se vede třeba hodina, jakou má stavbu, jakou má atmosféru, to všechno je zásadní proměna. Zmizel strach z toho, že ideolog oznámí, že se stalo něco velmi špatného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak právě ono otevření proměnilo umělecké školství?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Zásadním způsobem, trošku jsem pojmenoval, jednak ty plány Vám dovolí dneska cokoliv můžete zpracovávat, i v koprodukci s jinými školami, řadu témat, můžete pořádat festivaly, můžete pořádat výstavy, koncerty, čtení, to všechno, ta otevřenost je úplně klíčovým momentem. No, a pak chci věřit i tomu, ona se samozřejmě ruku v ruce s tím navyšuje i míra určité náročnosti, že už to není jenom o pocitech třeba té garnitury pedagogů, ale i oni jsou konfrontováni, i oni musí obstát v tom celoevropském kontextu, konkurence, soutěživost, to všechno je, a nejen pro můj obor nebo pro naše umělecké obory, pro jakýkoliv obor. To je strašně důležité, obstát v míře zahraničního srovnání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak si stojíme tedy v tom srovnání?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já bych řekl, že dobře, protože jednak, to, co je taková trošku pomůcka, soutěže, mezinárodní soutěže, světové soutěže, my jsme stále schopni tam posílat kandidáty, kteří se umí prosadit v té nejvyšší konkurenci své generace. Dál, máme vynikající konfrontaci s tím, že naše orchestry vyjíždějí do zahraničí a zahraniční přijíždějí k nám a my máme srovnání. Je tam další moment, který před 30 lety je nemyslitelný. Dejte si jakýkoliv hudební titul a není to jenom YouTube, a máte okamžitě desítky možných nahrávek, které jsou, některé živě, některé studiově, máte prostě tu míru srovnání. Dál, taky výhoda, dneska ten, kdo není v nějaké soudržnosti a spolupráci s velkým vydavatelstvím, má možnost vydat nosič na své náklady, ale tam končí benevolence, protože ten nosič je konfrontován s těmi, kteří procházejí tou selekcí dramaturgie, výběrem interpretů a tak dál. Kdo obstojí, podotýkám, tak samozřejmě udělal zásadní krok pro to, aby byl plně respektován a vnímán.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ve věku 93 let zemřel o víkendu Vojtěch Jasný, režisér, scénárista a také odbojář, autor trezorového filmu Všichni dobří rodáci. Pan Jasný byl jedním z představitelů tzv. české filmové nové vlny. A asi všichni se shodnou na tom, že to byl nadčasový autor.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Byl to nadčasový kumštýř a já si myslím, že nejen rodáci, ale vzpomenu i Až přijde kocour s Janem Werichem, těch věcí bych našel víc, já jsem měl dokonce to štěstí, že jsem se s panem Jasným potkal naživo, a nebylo to tady, nebylo to po revoluci, bylo to v nějakém 1985-1986 roce, kdy jsem hrál v Mnichově a on na ten koncert přišel. A přišel za mnou o přestávce do šatny, a my jsme si povídali o tom, že on zkoušel dokonce kdysi najít uplatnění ve Zlíně, nevím proč to nevyšlo, to není důležité, ale seznámil se tam tehdy s Karlem Zemanem, a velmi čile mě povídal o tom, jak sleduje jeho tvorbu a poetiku, pan Jasný byl i v tom Mnichově, on byl jasný, on nepřišel zdvořilostně, on přišel ze zvědavosti, rodák z Kelče přišel pozdravit rodáka ze Zlína, a my jsme opravdu si povídali víc o té Moravě, než že bychom řešili hudbu nebo film.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo politiku.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Politiku vůbec ne, ale že si ani nevzpomínám, že by se mě zeptal na to, co jsem to vlastně hrál, jestli ho to nějak zaujalo, on prostě prvoplánově přišel pozdravit Zlíňáka jako Kelčan, a my jsme si strašně krásně popovídali o folklóru, o lidové hudbě, o lidových tancích, no, co mě z toho vychází, pan Jasný měl ohromně širokou náruč zájmů, on sledoval mnoho, mnoho momentů, disciplín, subdisciplín, vím, že mu do vínku dal velkou míru té poetiky Karel Plicka, a on sám vnímal vždycky to obrazové sdělení i v určité rovině, nechci říct archaismu, ale on byl člověk, který ctil pietu, vizualizace, nevnášel do toho své zvláštnosti, své extravagantní vidění, ne, on prostě miloval realitu, které chtěl dát ovšem svoji poetiku vidění. Což je úžasné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Václav Nedomanský byl jako druhý Čech v historii slavnostně uveden do hokejové síně slávy v Torontu. 75-letý bývalý kanonýr se dočkal této pocty pět let po brankáři Dominiku Haškovi. Pan Nedomanský získal na světových šampionátech vedle zlata z roku 1972 také čtyři stříbra a tři bronzy. Obdivuhodná kariéra.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Obdivuhodná kariéra, zase malinké ohlédnutí, pan Nedomanský je o čtyři roky starší, a já jsem byl u toho, když pan Nedomanský, rodák z Hodonína, podotýkám, tak pak Nedomanský přišel s tehdejším Slovanem Bratislava, s panem Golonkou, panem Starším a celou tou sestavou a on už jako 19-letý hráč vykazoval opravdu nevídané parametry a nejen tou mírou fyzické dispozice, on opravdu byl hráč s obrovským přehledem. Mě nepřekvapuje, že takto disponovaná osobnost našla nakonec uplatnění i v té míře řekněme hokejové diplomacie, potažmo v manažerské práci, protože on měl opravdu tu schopnost předvídavosti, i na ledě, nepochybně měl v sobě i gentlemanství, které se i v těchto v uvozovkách "diplomatických službách" velmi hodí. Měl eleganci, byl to, doposledka je půvabný hezký muž, měl prostě v sobě charisma, které má, myslím si, a je to dobře, že má tu odezvu i po letech, kdy je zařazen do síně slávy k těm největším osobnostem světového hokeje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A v čem je výjimečný Tomáš Berdych, wimbledonský finalista, dvojnásobný vítěz Davis Cupu, skončil s tenisem, a jak řekl, cituji: "Cítil jsem totiž, že ve mě vyhasla jiskra dál hrát."

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
No, protože vím, že měl, a je mě to líto, v posledních dvou letech problémy zdravotního rázu, které už nešlo změnit způsobem přípravy nebo nějakou formou rehabilitace, rekondice, tak řešil to gentlemanské řešení, v čem byl, no, jednak, nepletu-li se, šestkrát byl v tom závěrečném Masters osmi nejlepších hráčů, což znamená, že v žebříčku musel být do osmého místa. Udržet tuto stálost výkonnosti je neuvěřitelné. Druhá věc, on měl v sobě, já bych řekl, že jej zařadím do té kategorie těch tenisových mušketýrů, gentlemanů typu Ken Rosewall, Američan Stan Smith, určitě v současnosti Roger Federer, předtím Stefan Edberg, to byli a jsou hráči, kteří přišli na hřiště proto, aby vyhráli, ale ne za každou cenu a ne jakýmikoliv prostředky. Uměli ctít fair play, myslím, že publikum to vždycky vycítilo, a Berdych byl obecně světem chápán jako velký tenisový sympaťák, a myslím si, že mnoho diváků, mnoho příznivců tenisu bylo líto, že nikdy neproniknul až na ten pomyslný trůn prvního hráče světa, čtvrté pořadí, úžasné. Na stranu druhou on, a já tomu chci věřit, protože v rámci Davisova poháru zvítězili, obhájili, on byl ten, který ustál tu pozici týmové jedničky. Tam se nejvíc očekává, tam jsou ty body, které prostě chci, on to i psychicky zvládal. Já teď si dovolím vyslovit prognózu, že on bude v budoucnu stejně jako osobnosti, které mají ten přesah, že jako Václav Nedomanský, může být velmi prospěšný českému tenisu z hlediska metodiky, přípravy, personální politiky, mezinárodních vztahů, prostě je to velká osobnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Trenér Jaroslav Navrátil o Tomáši Berdychovi v rozhovoru pro iDnes mimo jiné řekl, cituji: "Tomáš není naší sportovní veřejností úplně doceněný, byl devět let v první světové desítce a my jsme si na to zvykli, brali to jako samozřejmost." Odchází v Česku vlastně jedna velká úspěšná tenisová generace.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Nepochybně, je to samozřejmě pobídka pro tu nastupující. Já sám jsem skeptický, já si myslím, že si několik desetiletí počkáme na formaci Berdych - Štěpánek, protože velcí srdcaři, lidé, kteří to opravdu uměli, kterým se nezatočila hlava z toho, že je najednou světová popularita, nezatočila hlava z toho, že doma mají výsadní postavení, prostě osobnosti, které ustály všechno dění kolem sebe, i v sobě. A to je, myslím si, to nejtěžší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kolektivní sporty naopak se neobejdou bez týmového ducha. Jakou motivaci nebo energii cítíte třeba z toho fotbalového národního? Kvalifikovali jsme se na Euro 2020 v příštím roce.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Potom, co jsem viděl zápas s Bulharskem mě zase euforie přešla, protože to není rovina experimentu, dávám poselství, věřím tomu, že ta míra odhodlanosti a ta míra zaujetí se projeví na mistrovství Evropy, že se tam znovu Česká republika vrátí do toho kontextu mužstev, které nabídnou kvalitu, nabídnou nějakou novou herní kreativitu, a hlavně nabídnou osobnosti, které budou zase pro ten okolní svět zajímavé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak se Vám líbí, v souvislosti s fotbalem, nová barva lípy, našeho národního symbolu na dresech?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Já jsem ji viděl zatím jen zprostředkovaně díky televiznímu přenosu. Na to, abych řekl líbí, nelíbí, je moc brzy, mě to nezaujalo, takže jediný rozdíl v tom byl, že byli rozlišitelní od Bulharů, kteří běhali v bílých dresech, ale jinak jsem to opravdu nedocenil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká pedagog a klarinetista, profesor Jiří Hlaváč. Já Vám děkuji za Vaše postřehy a těším se na další rozhovor. Mějte se krásně.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista a pedagog:
Děkuji, hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem v Jak to vidí bude mediální analytik Josef Šlerka. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.