„Nějak mi pochcípaly ambice.“ Bára Hrzánová začíná končit

„Nikdy jsem asi velké ambice neměla a zaplaťpánbůh nejsem soutěživá. A s věkem člověk vidí podstatné věci: že premiéra filmu není zas až tak důležitá, že to s vaším životem neudělá vůbec nic...“ uvažuje nahlas herečka, která v roce 1999 odešla na volnou nohu.

Má tedy to, čemu se říká svobodné povolání a prý se opravdu svobodně cítí. Svoboda se u ní projevuje v tom, že si může vybírat, s kým a kdy bude spolupracovat. „A dokonce můžu odmítat!“ chlubí se. I proto neměla nikdy vysněnou roli.

Jsem jako smrt...

„Tohle mě minulo. Já jsem v tomhle jako smrt. Já beru všechno, ale záleží mi na lidech, se kterými budu spolupracovat.“ Podle ní musí mít herečka „cikánskou povahu“, tj. vnitřní svobodu.

„A k tomu musí být člověk ukotvený. Musí mít nadhled a smysl pro humor. A samozřejmě nebrat se příliš vážně. A chodit na jeviště kvůli lidem. Někdy to stojí víc a někdy míň sil.“

Hrdý Budžes vytrvává

Podle Hrzánové se lidi chodí do divadla hlavně pobavit. „Jde o to, jaký druh zábavy jim nabídnete.“ V Hrdém Budžesovi si té kvalitní zábavy užívá vrchovatě. Pořád ji to baví a je to pro ni čím dál jednodušší.

„Všichni tři jsme tím příběhem už tak prorostlí, že se nám dostává určité lehkosti. To je jeden z bonusů tak četného hraní,“ vysvětluje. Samotný příběh je podle ní paradoxně spíš smutný. „To, že na něj dodnes lidi chodí, smějí se a pláčou, je dané naším způsobem vyprávění.“

Začínáme končit

I pro vzpurné publikum se prý Báře Hrzánové hraje líp než do kamery. „Je to výzva a mým úkolem je probudit je z letargie. Je to pak krev, pot a slzy. Občas člověk odevzdá i to, co nemá,“ směje se. „A když si lidi za čas vzpomenou a řeknou si, že to byl tehdy hezký večer, tak to se mi na divadle líbí ze všeho nejvíc.“

Za sebou má čerstvou premiéru konverzační komedie Začínáme končit v Divadle Kalich. Roli prý přijala proto, že se po tom dlouholetém hopsání po jevišti může ještě něco naučit. „Konverzační komedie je zvláštní žánr, který má svoje pravidla. Je to další část řemesla.“

Barbora Hrzánová Martina Kociánová|foto: Adam Kebrt

Proč má ráda tragikomiku? Jak ji v dětství ovlivnil tatínek? Co jí dává zpěv? Pořád ještě má v divadle ráda děkovačky? Více uslyšíte v Archivu pořadů.