Máma mele maso, táta je v Africe. Dokument o hledání afrických kořenů a idealizaci vzdáleného rodiče

Objevený David

Čtyřicetiletá výtvarnice a designérka Natálie Perkof pochází z Havřic. Její matka Elena poznala syna chudých ghanských farmářů Davida v říjnu 1978 na kolejích v Brně, kde oba studovali. David začal za Elenou a její rodinou do Havřic jezdit a rodiče i sousedé ve vesnici si ho zamilovali.

Československo opustil v devátém měsíci jejího těhotenství. Podle ní nedostal povolení zůstat. „Nepřijel jsem proto, abych v Česku zůstal. Přijel jsem studovat. Svůj úkol jsem splnil, a tak jsem se musel vrátit domů,“ vysvětluje ale David, dnes univerzitní profesor v ghanském Cape Coast. „Musel jsem se prostě vrátit své zemi pomoci.“

Krátce po porodu Elena vážně onemocněla, bojovala o život. Řešení rodinné situace šlo stranou. S Davidem ale byla v kontaktu, než ho přerušila po hádce přes dopisy. Dcera se s otcem spojila v 16 letech díky internetu. Protože jí všichni o něm vyprávěli v superlativech, měla ho značně idealizovaného.

„On byl pro mě takový Bůh, jak mi ho popsala mamka s babičkou. Nic mi nedocházelo. Došlo mi to až v momentě, když přijel na moji svatbu. Uvědomila jsem si až tehdy, co všechno jsem ztratila, když jsem s ním nemohla být.“ Její vztah k němu se prý pak dost změnil. Oceňuje jeho vlastenectví, zodpovědnost k jeho zemi, na druhou stranu vnímá kriticky jeho postoj k rodině.

Ztracený Kofi

V průběhu natáčení o Natáliině rodině si na Facebooku pročítám rasistickou diskusi na adresu Afričanů. Narazím na Petru Asamou, která se vůči komentářům důrazně vymezuje. Její otec je z Ghany a vystudoval v Praze medicínu.

Ani on v Československu nezůstal a naposledy dceru viděl jako batole. Ona si ho nepamatuje vůbec. „S mámou jsem o něm nikdy nemluvila.“ Její matka s ním totiž z jí neznámého důvodu přerušila kontakt. Kusé informace měla jen od babičky, která o africkém otci mluvila v superlativech.

S matkou měla prý odjakživa špatné vztahy, a tak si v hlavě pěstovala představu o ideálním milujícím otci, který s ní nemohl být. Doufala, že si pro ni jednoho dne přijede a ona s ním bude žít v Africe. V dospívání ho vyhledala přes Mezinárodní červený kříž, začali si dopisovat. Z nadšení si dokonce změnila rodné příjmení na to jeho. Pak najednou dopisy přestaly chodit. A Petra netušila, co se stalo.

Začal jsem proto přímo v Ghaně vloni na podzim Petřina otce hledat. K mému překvapení mi to zabralo jen pár hodin. A mohl jsem tak začít rozplétat pro Petru neznámý příběh vztahu jejích rodičů. Podle Kofiho se pokazil v momentu, kdy matce navrhl interrupci. Věděl totiž, že se musí vrátit do Ghany. To žena odmítla a dítě donosila. Narušený vztah už se napravit nepodařilo.

Petru tyhle informace velmi překvapily a její obraz otce začal mít trhliny. Neodpovídaly tomu, co sama od příbuzných slyšela a co si vysnila. A byly i takové, které ji zdrtily. Kofi se totiž svěřil, že umírá na rakovinu prostaty. A protože vyčerpal všechny možnosti terapií, ptal se: „Co tedy zbývá?“ Po odmlce česky dodal: „Smrt.“