Jak to vidí Tomáš Halík - 4. července

Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
Po roce 1989 se aktivně účastní veřejného života, vystupuje v médiích a angažuje se v občanských iniciativách. Vystupuje na veřejnosti proti rasové, národnostní, náboženské a politické nesnášenlivosti a násilí, angažuje se na poli česko-německého usmíření a ekumenického sblížení různých církví, vyjadřuje se k otázkám politické a hospodářské etiky. Pravidelně koná na českém a moravském venkově přednášky a besedy s občany na různá témata, zejména z oblasti etiky. Byl členem Vládního výboru pro nadace a neziskové organizace, členem Čestného národního výboru Roku rodiny, je členem čestného předsednictva národního paraolympijského výboru a členem odborného týmu, který při Úřadu vlády ČR zpracovává dlouhodobou koncepci rozvoje ČR, účastní se různých charitativních akcí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes profesor Tomáš Halík, dobrý den.

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra a pozítří máme státní svátky, nejprve Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a v pátek si připomínáme Den upálení mistra Jana Husa. Proč by podle vás měly být pro nás tyto dvě události stále ještě důležité?

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Tak já bych možná ještě začal jednou věcí, když už jsme jmenovali tyhle ty významné svátky, tak dneska 4.je také jeden významný svátek českého patrona a sice svatého Prokopa. Svatý Prokop je mně neobyčejně sympatický, protože v legendách o svatém Prokopovi se líčí, jak vyháněl čerty, ale potom s tím čertem voral. A to se mi hrozně líbí, protože vyhánět čerty to uměl kde kdo, toho jsou plné legendy nejenom české a nejenom křesťanské. Ale vyhnat toho čerta a zapřáhnout ho, aby dělal dobrou práci, to je myslím báječná česká inovace. My jsme tady mnohokrát mluvili o těch čertovinách v politicích a v politice, já myslím, že každý z nás máme v sobě nějaké ty temné stránky. Samozřejmě takové ty naivně optimistické filozofie člověka, ty říkají - to zlé je jenom zvenku, to jsou ty poměry, to jsou ty ekonomické poměry, nás učil marxismus, to je ta zlá civilizace, říká Rousseau a potom takové ty naivní směry, které mluví proti technické civilizaci, ale přinejmenším dva proudy duchovní v dějinách lidstva a to je křesťanská teologie se svou teorií o jizvách původního hříchu a psychoanalýza. To byly dvě teorie nebo jsou dvě teorie, které vědí, že ta démonická stránka, ten stín, to temné je v každém z nás, a je důležité, abychom si to dokázali přiznat a abychom s tím dokázali pracovat takříkajíc, aby ten čert nevoral s náma, ale my jsme ho uměli zapřáhnout do pluhu. To, co je v nás špatné, abychom si pokorně přiznali a dovedli tyhle ty energie nějakým způsobem zapojit pro dobro, nesmí nikdy nad námi dominovat. Tak to je poučení svatého Prokopa. A teďka pojďme tedy k těm.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ano, k těm světcům a vůbec vlastně ke kultu světců, když bychom měli mluvit obecně.

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Ano, ano. Úcta ke svatým, to je rys, který spojuje katolickou církev, pravoslavnou, anglikánskou. Od toho se distancovala reformace. Já chápu proč, protože v té době středověku někde ti místní svatí skutečně zastiňovali až Krista, evangelium a mohlo jim to připomínat, že se to křesťanství vrací jaksi do takového mnohobožství, ale trochu se obávám, že to protestanské odmítnutí té úcty ke svatým vylilo jako i v jiných případech s vaničkou i dítě. Já mám strašně rád ten, tu úctu ke svatým, je pro mě důležitá. Proč? Protože ukazuje křesťanství s mnoha lidskými tvářemi. Ukazuje křesťanství ne jako nějakou ideologii, ne jenom jako nějakou instituci, ale jako lidské příběhy. Ukazuje, jak ta, ty hodnoty evangelia jsou vtělené do lidského příběhu, jak to ztvárnil nějaký člověk ve svém životě a zároveň to ukazuje tu úžasnou bohatost a pluralitu křesťanství. Mezi těmi světci jsou králové, jsou tam velcí géniové lidstva jako byl Tomáš Akvinský, nebo svatý Augustýn. Jsou tam lidé úplně prostí, jsou tam žebráci, jsou tam lidé všech možných národů a ras, jsou tam starci, jsou tam mladíci. Ukazuje to tu vnitřní pestrost křesťanství. Každý z nich nějakým způsobem tu výzvu evangelia vzal za svou a odpověděl na ní naprosto svérázným způsobem, tu výzvu evangelia vzal za svou. A odpověděl na ní naprosto svérázným způsobem. Říká se, že pánbůh všechny lidi stvořil jako originály, ale většina lidí končí jako kopie. A ti svatí, ti si uchovali tu svoji originalitu, to jsou postavy František z Assisi a mohli bysme jmenovat mnoho dalších. A vždycky nějakým způsobem odpovídali na tou výzvu své doby a svého prostředí. Já často dělám se studenty takovou anketu, říkám - jak by vypadal takový světec dneška, který by měl odpovídat na ty potřeby doby? Tak vždycky se ta skupina rozdělí na dvě části a jedna říká - no, to by byl ten člověk, který by ukázal, že lze svatě dělat to, co dneska lidé dělají někdy s pochybnými úmysly, že by to byl světec v politice, že by to byl světec ve veřejném životě, v médiích prostě, nějakým způsobem by se snažil změnit tu morální atmosféru doby. Jiní říkají, to byl člověk úplně nenápadný, nikdo by o něm nevěděl, byl by to nějaký otec nebo matka početné rodiny a tam pravděpodobně řada těch světců také dneska, dneska je. Já mám moc rád takovou jednu židovskou legendu, která říká, že pánbůh má v každé době 36 spravedlivých a ti spravedliví to ani o sobě nevědí, nikdo to o nich neví, jsou skrytí, ale ten svět funguje díky tomu, že tady pořád je 36 spravedlivých. Já myslím, že to je krásná myšlenka, protože jaksi každý z nás si nemůže být jist, jestli on třeba není ten, od kterého pánbůh čeká, aby nezradil tu spravedlnost a jestliže jeden z těch 36 by zradil, přestal by být spravedlivým, tak to bude se světem špatné. Tak to je obecně k tomu, k tomu, k tomu kultu svatých.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, a u Jana Husa k tomu vy máte i osobní vztah už třeba jenom proto, že jestli si dobře vzpomínám, tak vy jste byl takovým tím v uvozovkách advokátem v pořadu Největší Čech.

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Ano, ano. Jan Hus je moje osudová postava po celý můj život. Samozřejmě to mělo své periody. Já jsem nevyrůstal v katolické rodině, takže jsem si hledal svoje ideály a Jan Hus byl ideálem mého dětství. Nejdřív husitství, Žižka, já jsem procestoval všechny husitská bojiště, sbíral jsem všechny možné články, všechny možné pohledy a začal jsem psát romány o Husitech hned, jak jsem uměl držet tužku v ruce a nutil jsem se psát. Já jsem samozřejmě měl tu literární inspiraci otce, který byl literární historik, vydával dílo bratří Čapků, ale také měl velký vztah k historii, takže já jsem chtěl být spisovatelem a chtěl jsem být historikem. A říkal jsem si, budu tím historikem husitství. A já jsem si dělal takové kartotéky. Když jsem to objevil po mnoha letech, tak jsem se až divil, jak jsem to jako kuk to měl systematický. To jsem zřejmě měl po tom otci. Takže ta Husovská postava, ta postava Jana Husa inspirovala prostě ten můj prapubertální věk. Já si pamatuju, že vždycky 5. července jsem dělal doma výstavu různých obrázků Jana Husa a knih o Husovi a měl jsem přednášku pro rodiče, rodiče ještě pozvali sousedy a já jsem jako kluk dělal přednášku. Neuvěřitelný, to je vidět, jak některá, některé sklony se klubou v tom člověku, už to je odmalička a přichází to ke slovu v různých, v různých podobách tu komických. Ale potom samozřejmě přišlo dospívání a tam takový ten obrat. A já jsem se té historii věnoval skutečně velmi důkladně, chtěl jsem být historikem a začal jsem číst také jiné spisy. Šel jsem skutečně do těch materiálů, četl jsem velké historiky jako byl Pekař a další, a najednou jsem viděl ty české dějiny úplně jinak. Najednou jsem si uvědomil, že to, co nám cpali ve škole, je vlastně takové zideologizovaný odvar určité filozofie českých dějin. Tu vytvářel Palacký, vytvářel ji Masaryk, potom ji předělal ve svém duchu Nejedlý, pak se prostě dostala do škol a dodneška straší v hlavách většiny lidí. A je to schéma. Samozřejmě není to všechno vymyšlené, ale je to velmi ideologický, velmi takový vybraný, vybraná fakta z těch českých dějin a prostě je daná do určitých, předem daných ideologických souvislostí. Ti historikové 1. republiky se trošku pošklebovali Masarykovi, že říkali, že ten jeho výklad českých dějin by se dal nadepsat moji příbuzní v českých dějinách. No, samozřejmě, člověk, když hledá nějaké ospravedlnění a i své činnosti, té politické činnosti, což Masaryk potřeboval to zakotvit nějak do té tradice, tak určitým způsobem interpretuje tu tradici a samozřejmě z ní něco vybírá. Ale mnohé z toho, co tvoří také přece jenom ty české dějiny, ti obrozenečtí kněží, ta doba Karlova a tak dále, to, to české baroko, které zdaleka nebylo jenom nějakou dobou temna, z velké části to byla doba velkého rozkvětu kultury, když jsme byli úžasně otevření evropské kultuře, když se tady přece jenom třeba ta lidová, ta lidová kultura byla tak inspirována barokem, takže to nebyla jenom nějaká cizácká vnucená ideologie, čili já jsem začal být zcela fascinován tím, co nás ve škole neučili. A objevil jsem si pro sebe katolickou církev, katolickou tradici. Mělo to samozřejmě své souvislosti. Tenkrát jsme začínali chodit študáci na varhanní koncerty do kostelů a byl to takový protest proti té šedé, proti té šedé komunistické ideologii a kultuře socialistické a tak dále. A tam jsme najednou objevovali nějakou jinou dimenzi, tu duchovní dimenzi, tu křesťanskou dimenzi, tu nádheru té katolické kultury. Já jsem začal najednou rozumět tomu jazyku liturgie. No, a potom k tomu přistoupily knížky, četl jsem Chestertona, který byl nejenom autorem detektivek, i inspirujícím Čapka, proto ho také otec měl celého v knihovně, ale byl také teologickým spisovatelem, který velice zvláštně ukazoval katolickou tradici jako tradici plnou paradoxů a to mě vždycky přitahovalo ty paradoxy. Samozřejmě já bytostně jsem vždycky na straně menšin, sympatizuju s opozicí, nemám rád věci, které jsou vnucené, já bych asi se nestal katolíkem v nějakém takovém většinovém katolickém prostředí. A tak tohle to všechno samozřejmě hrálo roli. Pak i určitá osobní setkání s řadou vynikajících kněží. Nezapomenutelný týnský farář pátera Reinsberg, který tady oslovil řadu generací, ale potom ti kněží, kteří se vraceli z vězení, a tam najednou objevili nějaký nový typ křesťanství, najednou si řekli - no, tak jestliže my jsme se tady naučili vlastně v tom vězení spolu žít s lidmi jiných přesvědčení, s evangelíky, s těmi Masarykovci, i s těmi některými nonkonformními komunisty, kteří se taky v těch 50. letech nakonec dostali do vězení, takže tam vytvořili jakousi spontánní ekumenu, přestali žít prostě v nějakém tom svém katolickém ghettu. A také si řekli - no, jestliže jednou církev bude mít svobodu, musí žít trošku jinak, musí být ochotná komunikovat s lidmi, musí mít trochu skromnější vystupování a tohle to všechno mě strašně imponovalo a tak to mě přimělo prostě k té konversi ke katolické církvi. Nicméně po určité době jsem, a to už jsou 80. léta, to už jsem vlastně byl tajně vysvěceným knězem v té ilegalitě podzemní církvi, tak se k nám dostal článek, který napsal polský historik a přítel papeže Jana Pavla II. Stefan Swieżawski. Ten článek vyšel v Tygodniku Powszechném, v tom katolickém časopisu v Krakově a jmenoval se Jan Hus, heretik, anebo předchůdce druhého vatikánského koncilu? A tam jsem si najednou rozpomenul na tu svou starou lásku mistra Jana Husa a viděl jsem velmi odvážný pokus katolického teologa pozitivně se podívat na Husa. Takže já jsem se nad tím velmi radikálně zamýšlel, začal jsem ty věci znovu studovat a publikoval jsem takový článek v samizdatu, pak vyšel v tom římském exilovém časopisu Studie o Janu Husovi a o možném změněném postoji katolíků k Janu Husovi. To už je určitá historie, že řada těch katolických myslitelů od 19. století se snažila o nějaké nové pozitivnější pochopení Husa. A já jsem v tom článku řekl - rozlišujme tři věci, rozlišujme Husa jako osobnost, protože on nesporně byl velkou mravní osobností a to uznávali i většina těch, kteří byli jeho ideologovými oponenty. Pak tedy tu jeho vlastní nauku. Ta nauka samozřejmě je třeba, aby jí člověk rozuměl v tom kontextu, kontextu té středověké teologie. A potom jaksi ta Husovská legenda, protože ty velké postavy dějin zpravidla mají takzvaný druhý život, že si každá doba do nich promítá své vlastní ideály, a to, že jsme tady měli Husa jako nacionalistického bojovníka proti Němcům, i když sám Hus říkal Němec dobrý je mi milejší než Čech špatný. Měli jsme toho protikatolického Husa. Mnoho lidí prostě žaslo, že jsem byl advokátem mistra Jana Husa jako katolický kněz, tak jsem říkal - no, tak s prominutím, mistr Jan Hus byl katolický kněz a byl člověk, který miloval tu svoji katolickou církev, jiná nebyla, a kritizoval jí právě proto, že ji miloval a že mu na ní strašně záleželo. A takže byli potom samozřejmě komunisté si udělali svého Husa a to odradilo řadu, řadu generací lidí. Takže tenkrát jsme si dělali takový malý sociologický průzkum, angažovalo se v tom teolog Josef Zvěřina, mezi lidmi, mezi křesťany, jestli mají zájem o to, aby katolická církev se nějak pozitivněji vztáhla k Husovi. A /nesrozumitelné/ říkal, ne ten Hus, toho zneužívají komunisté a prostě o něj už nemáme zájem. A já jsem přesto napsal, že ten český katolicismus nebude nikdy český, pokud nebude schopen integrovat Husa a že také nebude úplně katolický, protože katolicismus znamená otevřenost, univerzalitu a nemůžeme prostě nějaké hodnoty nechat úplně mimo a obrátit se k nim zády. Takže tenhle ten článek vyvolal obrovské diskuse. Já jsem ho končil takovou vizí, že možná ten slovanský papež jednou přijede do Prahy a tam řekne nějaká pozitivní slova o Husovi. No, ohromné haló, to se mně vysmívali, no, ten snílek Halík a tak dále. No, stalo se to za pár let, ale tenkrát jsem ještě netušil, že to bude takhle blízko. Nicméně s Janem Pavlem II. to pokračuje dál. Já jsem pak měl možnost poprvé se osobně se setkat s Janem Pavlem II. okolo svatořečení Anežky České v listopadu 89 a bylo to den před pádem berlínské zdi. A měl jsem s ním dlouhý osobní rozhovor u večeře a tam Jan Pavel II. sám říkal - tak co vy Češi, co uděláte s tím Husem, co uděláte s tím Husem? Já jsem provedl tu rehabilitaci Galileiho, ten Husovský případ, to musí vzejít od vás, od Čechů. A pamatujte si, že jediný teolog, který se na Kostnickém koncilu zastal Husa, byl polský teolog z Krakova. Takže jsem se vrátil do Prahy v těch pohnutých dnech toho, že byla ta sametová revoluce, jak jsme jí říkali, v plném běhu, nebo tenkrát jsme jí říkali také Anežská revoluce, a zašel jsem za kardinálem Tomáškem a říkal jsem mu - já jsem mluvil se Svatým otcem, on říká, že bychom měli něco dělat s tím Husem. A on říkal, ale nechme to být, to je ta historie, už se k tomu nebudeme vracet. On měl před očima pořád ty prvorepublikové zápasy o Husa a Hus použitý proti katolické církvi, takže moc se mu do toho nechtělo. Ale potom, když se stal arcibiskupem Miloslav Vlk, tak vlastně tu skupinu, kterou jsme založili už tenkrát v tom podzemí, tak znovu obnovil a udělal komisi prostě pro studium díla Jana Husa a přišel s vynikajícím nápadem, že to studium musí být ekumenické, že to nemůže být jenom katolická skupina. Tak jsme tam pozvali zástupce ostatních církví. Ta skupina pracovala 10 let. Jednou z ní vzešla velice zajímavá konference v Bayreuthu, která se jmenovala Jan Hus mezi církvemi, národy a staletími. To je ta myšlenka, kterou jsem vlastně už napsal v tom původním článku, že Hus určitým způsobem vykročil z té katolické teologie své doby, ale nedokročil až k tomu protestantismu a že v době, kdy katolictví a protestantismus znovu hledají nějaké možné sjednocení, společný jazyk, tak vlastně takové ty postavy, které jsou mezi, mohou být pro ně nesmírně inspirující. Takže tohle to jest z té, z té, z té minulosti. Pak to mělo ještě jeden zásadní krok, protože v předvečer roku 2000, toho miléniového roku, papež chtěl a uskutečnil to, čemu se říká Mea Culpa - má vina. Pronesl takový naprosto zásadní projev, kde požádal boha a lidstvo za odpuštění všech těch špatných věcí, které byly v dějinách katolické církve s ohromnou pokorou a aby to nebylo jen prázdné gesto, tak otevřel vatikánské archivy a inicioval celou řadu vědecký konferencí, kde historici a teologové, historici věřící i nevěřící se velmi otevřeně zabývaly těmi temnými stránkami církevních dějin, inkvizičními procesy, otázkami antisemitismu, křížovými výpravami a tak dále. A v téhle té souvislosti jsme znovu otevřeli tu kauzu Husovu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já jsem si od našeho minulého setkání schoval jeden e-mail, kterému jsme se už nestačili věnovat, teď ho s dovolením odcituji: "Na sklonku života zjišťuji, že namísto toho, by mne liturgie povznášela, odvádíme se od spojení s bohem. Je chyba ve mně nebo by bylo třeba ubrat z oněch ozdůbek v uvozovkách, které obřad protahují, například obřady slavného Božího těla. Je možné, že je to jen nedostatek zbožnosti osobní nebo společenské na jedné straně, či je to zbytečné přehánění na straně církve? Neškodí právě toto církvi a její image? Kristus by, alespoň jak já si to představuji, přehnané slavení a klanění se mu odsuzoval. Je hříchem tento můj názor?" Píše posluchač, který se raději nepodepsal.

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Děkuju za tenhle ten názor a velmi mu rozumím. Já se neodvažuju soudit, jestli na té straně /nesrozumitelné/ hříchem, hříchem to určitě není. Hřích by bylo nějaké vědomé zlo. On si klade prostě velmi poctivé otázky. Já si myslím, že církev sama si tohle to uvědomila, že někdy ta řeč liturgie byla tak jaksi už rozvláčná a taková triumfalistická, takže provedla určité velké změny v té liturgii ve Druhém vatikánském koncilu. Ne vždycky se v církvi prosadily, ale na druhé straně prostě ta liturgie je řeč svého druhu. Já se setkávám s lidmi, kteří přijdou do kostela a jsou okouzleni tím obřadem, zvlášť když je dělán opravdu s takovou niterností, tak ta krása prostě těm lidem nevadí tak, jako když slyší člověk, který třeba nikdy se neučil francouzsky, slyší krásně mluvit francouzštinu a připadá mu to hezké, i když tomu nerozumí. Jsou lidé, kteří potřebují prostě rozumět. On je to pro mnoho lidí cizí jazyk a člověk se musí učit, co znamenají ty jednotlivé úkony, gesta, barvy a tak dále. To je strašně složitý, ale krásný jazyk, krásný. Ovšem předpokládá to, že i ten celebrant má jakousi kulturu slavení. To mi kdysi říkal jeden můj protestantský přítel, já tu katolickou církve moc nemusím, ale v jednom vás uznávám, vy katolíci dovedete slavit. Takže víte, u nás, když se řekne - jdeme to oslavit, tak lidi to pochopí, jdem se napít, jo, ale ono slavit, to je přece něco tak úžasného a já si myslím, že ta liturgie, když se dělá hezky, tak je to opravdu krásná slavnost. Některé by se skutečně neměly přehánět. Já třeba takové, tam máme trošinku jiný pohled třeba s panem arcibiskupem na zrovna to Boží tělo, o kterém tam on říká to svého druhu to byly ta velká procesí, že jo, když pan starosta nesl nebesa nad panem farářem a páni radní taky jako nesli všecky prapory a teďka šel ten kněz a v těch oblacích kadidla. Já si myslím, že to vyjadřovalo prostě postavení církve určité doby. Dneska je to minulostí. Já mám dojem, že když se to dneska obnovuje a bohužel nebo, no, tak nechci to soudit, ale prostě obnovuje se to, ale já se toho neúčastním, protože si myslím, že dneska to tajemství eucharistie, to takzvané Boží tělo, že tenhle ten krásný svátek, že by měl být niterním svátkem křesťanů, že prostě to, když to jaksi vypustíme ten průvod do ulic, tak lidé se na nás budou dívat jako na exoty, jako jsou průvody Hare Krišna a tak dále. A já myslím, že by to mělo být něco jiného, takže jistá uměřenost je na místě. Ale je to kultura svého druhu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Než se rozloučíme, tem čas hrozně rychle utekl, tak se chci zeptat ještě na jednu věc. Začaly prázdniny, vy se pravidelně uchylujete, pokud vím, do své poustevny. Jak složité je v dnešní době pohroužit se sám do sebe a proč je to vlastně důležité?

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Je to strašně důležité, já bych bez toho nepřežil ani fyzicky, ani psychicky, ani duchovně. Prostě ten můj život, který je tak jaksi naplněný prací od rána až zase do ranních hodin většinou, a přeplněný lidmi, já strašně potřebuju vydechnout. Jistěže to není úplně lehké. Člověk, který jde do té samoty a ticha, tak se v něm často rozeznívá to, co se snaží tím hlukem vlastně překřičet, jo. To, že lidé nevydrží být chvíli zticha, nevydrží mít se sebou, člověk přijde domů, pustí si televizi, běhá po ulici a má v uších sluchátka a poslouchá nějaký bigbít, to je u těch mladých lidí jednak je to jakési překřikování úzkosti tím, tím hlukem, ale tím se samozřejmě velice poškozují si mozek a tak dále, ale také je to strach předtím zůstat sám se sebou, protože v člověku jsou různé nevyřešené otázky. Jsou tam jisté úzkosti, jsou tam i ti vnitřní ďáblíci, které si všichni nějak nosíme v sobě, a v tom tichu se člověk s tím musí konfrontovat. Ti staří poustevníci, ti tam nešli proto, aby měli jaksi klid a relaxovali, ale oni chápali tu poušť, samotu a i ten hlad, protože je to spojeno, a já to taky dodržuju, s určitým půstem, tak to chápali jako vlastně hřiště ďáblovo a že oni přijdou na to hřiště s ním zápasit. Člověk musí zápasit s velký, s různými silami v sobě, musí je nějakým způsobem zkrotit. A já myslím, že od toho je ta poustevna a já se na to strašně těším a snažím se jaksi to všecko, co bylo nashromážděné ve mně ta energie, aby nevycházela ven nějakým patologickým způsobem, ale promodlit ji, promeditovat ji a proměnit ji na tu literární činnost. Takže já tam medituju a píšu, raduju se z přírody, žiju tam s ptáky, zvířaty a rostlinami, strašně, strašně moc se na to těším a přeju taky všem posluchačům, aby o prázdninách zažili nějaký dotyk toho opravdového pokoje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane doktore, těším se na příští setkání s vámi. To byl profesor Tomáš Halík. Díky, na shledanou.

prof. Tomáš HALÍK, katolický kněz, teolog
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra bude naším hostem spisovatel Pavel Kosatík. Vladimír Kroc přeje dobrý poslech dalších pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.