Jak to vidí Daniel Herman - 8. května

Mgr. Daniel Herman
12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.
V letech 2008–2010 byl vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara. Rok (2007–2008) pracoval jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR. V letech 2005–2007 pak pracoval na Policejním prezídiu Praha.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den. Zvukový záznam zde nabídneme, vzhledem k volnému dni 8. května, ve středu 9. května. Děkujeme za pochopení.)
Pořadu je také věnována samostatná nová webová stránka, která obsahuje i další zajímavé informace jako např. životopisy hostů, fotogalerie a samozřejmě i archivy textových přepisů. Najdete ji např. klikem na tento odkaz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes si připomínáme Den vítězství, co pro vás 8. květen 1945 znamená, pane Hermane?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tak já jsem vlastně první poválečná generace, pocházím z rodiny, na kterou celkem hrůzy války a všech těch okolností dost silně dopadly, takže od dětství jsem v té atmosféře vyrůstal. Myslím, že je to velmi důležité datum přelomové, které svým způsobem nastartovalo novou etapu našich moderních dějin. Bohužel také patřím ke generaci, která zažila hodně ideologizovaný výklad těchto dějin především ve škole v době komunistického režimu, kdy nám to bylo prezentováno hodně posunutým způsobem. A právě proto si myslím, že je velmi dobře, že žijeme v atmosféře svobodné společnosti a můžeme skutečně pravdivě na základě jednak studia dobových materiálů, jednak i třeba prostřednictvím sdělovacích prostředků se dozvědět mnohé informace, které tu mozaiku těchto důležitých výročí doplňují. No, a v neposlední řadě samozřejmě pracuji v instituci, která je i ze zákona odpovědná za studium tohoto období, tedy období 2. světové války a období nacismu, takže i jaksi z profesionálního úhlu pohledu je to pro mě něco velmi důležitého a myslím si, že je dobře, že toto výročí je připomínáno a že se o něm hodně hovoří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste to naznačil, studená válka dlouhou dobu utlumovala nějakou hlubší reflexi vyrovnání se s 2. světovou válkou, s jejím dědictvím, taky dědictvím holocaustu. Ani osvobození, ostatně i to datum 8. květen 1945 se nevyhnul jisté takzvané instrumentalizaci. Narážím právě na ten předrevoluční účelový výklad dějin. Jakým vývojem v tomto kontextu prošel právě 8. květen 1945?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím, že to je docela symbolický vývoj, protože v podstatě ta vlastní kapitulace Německa proběhla 7. května v Remeši. Generál Jodl tehdy podepsal bezpodmínečnou kapitulaci před generálem Eisenhowerem, ale v podstatě na Stalinův nátlak se tento proces opakoval ještě potom 9. května v Berlíně, kdy se vlastně jakoby znovu ta kapitulace potvrdila. Takže fakticky účinnost toho podpisu ze 7. května nastává 8. května ve večerních hodinách, ale potom Sovětský svaz, který samozřejmě patřil mezi ty vítězné velmoci, tak především v těch oblastech světa, které tedy ovládal, do kterých patřilo i Československo, tak prosadil právě 9. květen, což bylo právě to datum toho druhého podpisu v Berlíně. A u nás to bylo také, to si ještě mnozí posluchači připomenou, mohutně slaveno právě 9. května, což je zároveň i datum vstupu Rudé armády do Prahy, protože samozřejmě už předtím, že 5. května probíhá Pražské povstání, ono můžeme říci, že to národní povstání začíná probíhat už od 1. května v řadě měst v Čechách i na Moravě. Pak je zde ten významný prvek podíl Vlasovců na podpoře Pražského 5. května, pak jsou ty velké boje 7. května. No, ale právě toho 9. tedy přijíždí do Prahy Rudá armáda a komunistický výklad dějin se snažil vnutit právě toto datum. Tak si myslím, že je dobře, že jsme se opět vrátili k tomu evropskému modelu, že tedy 8. květen je tím dnem, kdy skutečně na evropské půdě 2. světová válka skončila, i když můžeme říci, že u nás v Čechách to byl 12. květen, kdy u Čimelic došlo k tomu poslednímu bojovému střetu. Nicméně prostě ta faktická kapitulace nastává nebo ta její účinnost 8. května a to je ten den vítězství. Ale i právě na vývoji kolem tohoto data vidíme, že to vůbec nebylo jednoduché.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká je reflexe 2. světové války, řekněme, od 90. let, nebo v posledních 20 letech?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já se velice dobře pamatuji na to, když jsem chodil právě do školy, že v 70. a v 80. letech tak, jak byly, jak byla tato výročí připomínána i třeba, bylo to, musím říci, docela zajímavé, když k nám chodili různí účastníci těch přímých bojů. Já právě proto, že jsem třeba už v dětství ve vlastní rodině slýchal různé tyto příběhy, můj strýc byl příslušníkem západní armády, přes Tobruk se pak vrátil do Československa, takže toto jsem vnímal v podstatě od samého začátku, tak to pro mě bylo zajímavé, ale musím říci, že pro mnoho spolužáků, kteří třeba tuto alternativní domácí školu neměli, tak to spíš mělo kontraproduktivní dopady, protože jednak oni vítali, že se ulijí z vyučování, ale bohužel zesměšňovali pak všechna ta svědectví, i třeba ti lidi, kteří k nám chodili, protože to prostě bylo vnucováno všemi póry a velmi silně ideologizováno. To znamená, jak se říká, s tou vaničkou bylo často vylito i to dítě a téma 2. světové války bylo často vysmíváno, odmítáno stejně jako různé ty sovětské filmy, na které jsme tehdy povinně se školou museli chodit, kde různí ti bájní hrdinové bojovali proti obrovské přesile a byli prostě naprosto nesmrtelní, takže to budilo spíš úsměv. Pamatuji si i třeba různé takové příhody, kdy se někteří spolužáci, takoví jaksi, řekl bych, drzejší, otrlejší začali ostentativně smát, nebo měli tam různé poznámky, že se přerušilo vysílání a pak se vyšetřovalo, kdo se to smál, nebo kdo různé takové poznámky pronesl, takže to bohužel trošku zatížilo celý ten pohled. Po roce 90 si myslím, že nastává veliká změna, že opravdu tady začíná být široký prostor pro to, poctivě a pravdivě se na všechny ty okolnosti a události válečného dění, osvobození, konce války, poválečných událostí podívat. A to si myslím, že je dobře, protože ono nikdy nic není úplně jednoznačně černé nebo bílé. Často tam bývají různé světlejší nebo temnější odstíny té šedé. Já jsem shodou okolností v nedávných dnech navštívil na Vítkově výstavu Protektorát, odboj a kolaborace, kterou připravilo Národní muzeum, Vojenský historický ústav a Občanské sdružení válka a musím říci, že je to výstava nesmírně zajímavá a ta právě ukazuje, jak ty světlé stránky skutečně toho odboje, který je úctyhodný a byl rozsáhlý na našem území, tak také i temnější odstíny té šedi, o kterých jsem hovořil v podobě kolaborace. Myslím si, že je třeba se tohoto nebát a i třeba my, kteří máme zkušenost právě v tou komunistickou dobou a víme, jakým způsobem se třeba dokázaly naplnit ty ulice nebo ta náměstí na 1. máj a podobně, tak dokážeme možná trochu odstínit to přeplněné Václavské náměstí, kdy lidé skandovali věrnost třetí říši. Nicméně je zajímavé toto vidět a ten fenomén kolaborace se nebát otvírat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik je, pane Hermane, probádáno vůbec období 2. světové války, toho, co tomuto období, třetí říši předcházelo? Vy už sám jste naznačil, že existuje ještě spousta bílých míst na té mapě.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Rozhodně existuje. Určitým problémem je, že bohužel ruské archivy jsou v současné době v podstatě nepřístupné nebo velice obtížně přístupné. Už to bylo trochu lepší v 90. letech. Ta situace se zkomplikovala v současné době díky nejednoduchým vztahům mezi Českou republikou a Ukrajinou, ani ukrajinské archivy nejsou úplně snadno přístupné. O tom mám celou řadu konkrétních zkušeností právě z práce našeho Ústavu pro studium totalitních režimů, takže my se třeba snažíme získávat nějaké informace. V současné době třeba prostřednictvím Moldávie. Takové bypassové testy se hledají, ale samozřejmě ty ruské archivy jsou velice cenné a tam určitě se skrývá celá řada informací, které by ta bílá místa dosud existující ještě zaplnily. Na druhou stranu existují instituce, ať jsou to muzea, archivy v Německu, ve Spojených státech a i v různých dalších zemích, samozřejmě i u nás, které obsahují celou řadu cenných materiálů a myslím si, že kdo se zajímá o historii 2. světové války, tak určitě bohatý studijní materiál má. Ale na druhou stranu určitě existují témata, která na zpracování teprve čekají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Hermane, nedávno jste se v sále radnice vašich rodných Českých Budějovic zúčastnil pietní vzpomínky na 70. výročí transportu jihočeských Židů do Terezína. Jak pečujeme o vzpomínky obětí hrůz nacismu? Připomínáme si dostatečně naší minulost?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To je vždycky otázka k diskusi. Domnívám se, že těch připomínek je dostatečné množství. Můžeme se ptát, jestli vždycky jdeme dostatečně také do hloubky. Na druhou stranu žádná ta připomínka není nadbytečná. Určitě holocaust je zcela jedinečná tragédie, ke které došlo především bych řekl tím podílem státu na této vražedné mašinérii. Byl to skutečně státní terorismus, jehož obětí se stalo v té době 6 milionů nevinných lidí čistě pro svůj etnický původ, což je něco nepředstavitelného, z toho 1,5 milionu dětí. Tady bych doporučil všem, kteří se skutečně zajímají o tuto tragédii moderních dějin, návštěvu jeruzalémského památníku Jad Vašem a ta expozice je sama o sobě velmi silná. A jedním z nejsilnějších zážitků je právě památník dětí, což je taková temná, kruhová budova, kde se obchází vnitřkem po takovém chodníku. Je tam prostřednictvím zrcadel světýlko jedné svíčky vlastně rozprostřeno do tisíce odrazů malých světýlek, které symbolizují ty nedožité životy. A tam vážný hlas čte vždycky jméno, věk a místo, odkud to dítě pocházelo. Před tím památníkem je několik sloupů, které jsou jakoby přeražené a symbolizují právě ty přeražené, přetržené životy. Je to velice emotivní a silné. V Českých Budějovicích se konalo právě setkání u příležitosti 70. výročí začátku deportace českobudějovických Židů a to má určité unikum, protože podle dobových svědectví se toho prvního transportu Akb 824 osobně zúčastnil i Adolf Eichmann, který měl z Českých Budějovic manželku, to znamená, on tam jezdil, on tam určité vazby měl, a myslím si, a on byl i odpovědný právě za deportaci Židů na východ z celé říše. A myslím si, že tady je docela zajímavá paralela, která měl jakoby uvádí do té atmosféry dávné historie před 2,5 tisíci léty na perský královský dvůr, mám na mysli ten biblický příběh krále Achašveroše a královny Ester, která pocházela právě z židovského národa, a když tehdejší velkovezír perský Haman chtěl zlikvidovat v perské říši všechny Židy, tak právě královna Ester tomu zabránila, což je svátek Purim, který se slaví vždycky začátkem března. Je to svátek velkého jakoby vítězství života nad smrtí. A já jsem se kolikrát ptal, kde třeba v tom Majdanku, Osvětimi, Mauthausen, Sobiboru, kde byly, kam se ztratily tyto velké divy z dávnověku, o kterých třeba čteme v těch biblických dějinách. Ale myslím si, že třeba na příběhu onoho Adolfa Eichmanna vidíme, že jakoby přetrvávají, protože on byl, on unikl po 2. světové válce a žil pak pod cizí identitou v Argentině, kde byl vypátrán izraelskou tajnou službou, v roce 1960 byl pak za dramatických okolností transportován do Izraele, kde byl postaven před řádný soud a v roce 1962 byl potom odsouzen z trestu smrti. To znamená, Židé ho odsoudili ve svém vlastním státě. Vidíme, že tady opravdu jakoby se ta historie svátku Purim znovu opakuje. Myslím si, že jsou to důležité věci, na které je třeba nezapomínat, které je třeba připomínat a jak znovu říkám, i když nemám pocit, že bychom na toto výročí zapomínali, určitě žádná připomínka není nadbytečná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem váš Ústav pro studium totalitních režimů se sice ve větší míře zabývá poválečnými dějinami, ale zaměřujete se také na dějiny holocaustu, kam pokročil nebo se ubírá výzkum?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
My velmi intenzivně spolupracujeme s dvěma špičkovými světovými institucemi, které se právě tragédií holocaustu zabývají. A je to jednak zmíněný izraelský památník Jad Vašem v Jeruzalémě, dokonce v mezistátní smlouvě mezi Českou republikou a Izraelem podepsané v loňském roce, je výslovně zmiňována spolupráce nebo podpora obou vlád, vlád obou zemí, spolupráci našeho Ústavu pro studium totalitních režimů a Jad Vašem, takže teď finalizujeme dohodu s tímto ústavem, s tímto institutem. A potom na druhé straně Atlantiku je to muzeum Memorial holocaustu ve Washingtonu, s kterým máme letitou spolupráci a snažíme se o to, aby na těchto špičkových pracovištích měli badatelé, kteří se tam obracejí, také přístup k materiálům, které pocházejí z naší provenience a naopak tyto instituty zase nám pomáhají, třeba konkrétně Washington výbavou technickou nebo i organizaci školení našich pracovníků. A Jad Vašem nabízí podobnou spolupráci, takže si myslím, že to je velmi důležité. Jak jste zmiňovala, my jsme ze zákona 181 z roku 2007 odpovědni za studium nejenom té komunistické, ale i té nacistické totality. Já to vnímám jako velmi důležitý moment, že opravdu jsou tady v těch našich moderních dějinách tyto dvě totality, které je třeba zkoumat nestranným pohledem a zpřístupňovat výsledky tohoto výzkumu široké, nebo alespoň zainteresované veřejnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříme o projektech, mohli bychom se zmínit také o projektu Stolpersteine, což my překládáme jako kameny zmizelých. Tady jenom vysvětlení, je to složenina německých slov, která znamená klopýtnutí a stein je kámen. To je projekt na uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za 2. světové války. Jak se vám zamlouvá tento způsob uctění?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Pokládám ho za velice dobrý, neotřelý a zajímavý. Možná někteří posluchači si uvědomují, že viděli v Praze, ale v i jiných městech takové malé mosazné destičky. Mají rozměr 10x10x10 centimetrů a jsou před domy, kde žili, případně se narodili právě oběti holocaustu, nebo kde žili před svou deportací. A jde o to, to je vlastně myšlenka, která je v jádru celého projektu Jad Vašem, že neexistují bezejmenné oběti. Každá oběť měla své jméno. A i když se třeba nacisté snažili dávat těm lidem pouhá čísla, tak právě na těchto kamenech, na těchto destičkách jsou jména, data narození a data úmrtí, případně místo úmrtí. Já jsem pokládal toto připomínání za natolik zajímavé a důležité, že jsem vlastně inicioval před 2 lety umístění třech těchto kamenů před rodný dům svého dědečka a jeho dvou bratří, kteří zahynuli v různých koncentračních táborech a žili právě v jihočeské Třeboni. Takže mám k tomu velmi pozitivní vztah. Myslím si, že i ta myšlenka německého umělce Guntera Demniga, který vlastně stojí za tímto projektem a v současné době je to už víc než 15 tisíc takových to kamenů rozmístěných v různých evropských městech, je také zajímavá tím, že jakoby symbolicky každý, kdo si chce přečíst to, co na tom kameni je, tak se vlastně musí sklonit a vzdát jakoby úctu té konkrétní oběti, na kterou ten konkrétní kámen upomíná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ten význam těchto mosazných kostek roste i v době, kdy slyšíme o nárůstu neonacismu, ultrapravice a vůbec projevů xenofobie.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
No, musím říct, že toto je něco, co asi kdyby mi někdo před, nevím, 30, 40 lety říkal, že se dožiji, že bych tomu asi nevěřil, že neonacisté znovu budou pochodovat našimi městy. To si myslím, že je velký alarm, že tady opravdu by měla být nulová tolerance a je velmi dobře, že je tady široká solidarita nejenom mezináboženská, ale i jaksi mezietnická, že skutečně lidé tomu se snaží stavět bariéry. Tady je třeba hodně v té oblasti prevence především dělat, vysvětlovat, a tady jsme zase u toho tématu, o kterém jsme hovořili, že žádná připomínka není nadbytečná. Ovšem nesmíme to vnucovat a ideologizovat tak, jako to dělali komunisté, aby to bylo kontraproduktivní. To by bylo špatně. Ale věřím tomu, že osvětová činnost v této oblasti, systematická a inteligentní své ovoce přináší. A takovým velikým vzorem pro mě, že to je možné, že především Německo, a mohu říci, že především tedy bývalé západní Německo nebo jak se dnes říká staré spolkové země, kde jsem přesvědčený a mohu to říci na základě vlastní zkušenosti, mám v Německu příbuzné i jsem tam studoval, opravdu proběhla hluboká a poctivá denacifikace a Německo v tomto může působit i jako velký příklad a pro mě je fascinující třeba sledovat vývoj německo-izraelských vztahů. Když jsem třeba četl projev Davida Ben Gurion v německém parlamentu z roku 1951, kdy přijal pozvání Konráda Adenauera, tak to pro mě bylo fascinující opravdu toto číst, kdy se nezamlčovaly věci, ale ten pohled byl upřený do budoucnosti a byla tam jednoznačná snaha stavět mosty. A myslím si, že prostě i tak těžké a temné kapitoly minulosti lze překonat a prostě musíme se o to snažit. A když to šlo někde jinde, proč by to nešlo i u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního vydání Jak to vidí je Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. V jednom rozhovoru jste, pane Hermane řekl, že bychom mohli najít paralelu mezi vztahem české společnosti k tomu, co se dělo za Stalinismu v Československu a tím, jak se Německo vyrovnávalo po 2. světové válce s nacismem? Jak se Němcům podařilo vyrovnat a pořád vyrovnávat se touto kapitolou dějin?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já jsem přesvědčený, že tam velkou úlohu pozitivní sehrála především americká přítomnost a vůbec spojenecká, ale především americká, protože v podstatě okamžitě po 2.světové válce byla snaha s velkou otevřeností tyto věci pojednávat a myslím si, že se podařilo především právě Američanům zapojit tu část protinacistické části německé veřejnosti, kterou by také byla chyba přehlížet, jen vzpomeňme na to, že už, tuším, v březnu 1933 byl zřízen koncentrační tábor Dachau právě pro německou opozici a třeba právě tehdejší Československo bylo na jedné straně, na druhé straně Švýcarsko, jakýmsi ostrovem, kam ta protinacistická německá opozice utíkala před Hitlerem. A pokud opět mám správné informace, tak hned v noci z 15. března 1939, kdy nacisté obsadili zbytek Československa, tak asi 20 tisíc příslušníků této protinacistické německé opozice bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračního tábora. Takže myslím si, že Američanům se podařilo právě tu část německé veřejnosti, která nebyla infikována přímo nacismem, zapojit do toho obrodného procesu a to si myslím, že bylo velmi důležité a s velkou otevřeností, alespoň i třeba mohu čerpat ze svědectví svých příbuzných, že, kteří tam navštěvují školu, ať jsou to základní školy, ať jsou to střední školy, tak ta výuka, která se týká té temné kapitoly třetí říše, je velice otevřená, poctivá. A nakonec můžeme to vidět i třeba na projektu Živá paměť zde v České republice, kdy mladí němečtí dobrovolníci přicházejí celkem houfně do naší země, nejenom k nám, ale i k nám, a pomáhají přeživším právě obětem holocaustu, těm, dneska už seniorům v různých obtížných situacích života. A i třeba z rozhovorů s těmito lidmi, protože i třeba oni spolupracují hodně s mojí tetou, takže se s nimi setkávám, tak vidím, že jsou velice dobře informováni, že jsou to lidé, kteří se orientují, zajímají je ty věci a myslím si prostě, že je vidět, že se ty věci dají zrealizovat. Takže i třeba při vzniku a vůbec činnosti našeho ústavu byla velkou inspirací tato německá zkušenost, jednak vyrovnávání se s nacistickou minulostí, ale také vyrovnávání se s minulostí komunistickou, protože i ten úřad spolkového zmocněnce pro akta tehdejší východoněmecké Státní bezpečnosti byl velkou inspirací. Myslím si, že určité paralely zde jsou a že především ta otevřenost a poctivost je velmi důležitá, abychom se prostě nebáli nazývat věci pravými jmény. A odvážím se říci, prostě podle principu pravda padni komu padni, protože nejsou jenom věci, na které můžeme být hrdí, jsou i věci, jsou i věci, na které hrdi být nemůžeme, ale před kterými bychom neměli zavírat oči, ale měli bychom mít odvahu je zpracovávat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máme jí? Jak se nám to daří, pane Hermane?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To je také dobrá otázka, jestli jí máme. Jsem přesvědčený, že ta otevřenost sílí, když sleduji vývoj za těch posledních 20 let, tak si myslím, že ta otevřenost přibývá, ale určité rezervy zde jsou a proto třeba i ta zmíněná výstava na Vítkově mi přijde velice důležitá, abychom dokázali se podívat z různých úhlů pohledu na svoji minulost, protože prostě lidský život opravdu není jenom procházka růžovou zahradou. Jsou tam věci jak dobré a světlé, tak věci temné, takže ta odvaha sílí. A co se týká otázek ze strany mladé generace, především studentů, se kterými se třeba setkávám, tak mám z toho spíše dobrý pocit. Nemyslím si zas na druhou stranu, že to je masová záležitost, určitě to souvisí se vzděláním, ale nejsem skeptický v této oblasti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního svátečního vydání Jak to vidí Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Děkuji za vaše postřehy a budu se těšit na další návštěvu.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Děkuji za pozvání, přeji hezký sváteční den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji. Zítra v Jak to vidí přivítáme spisovatele Ivana Krause. Zita Senková se těší a přeje příjemný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.