Jak to vidí Daniel Herman - 26. července

Své dotazy do pořadu můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Mgr. Daniel Herman
12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.
V letech 2008–2010 byl vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara. Rok (2007–2008) pracoval jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR. V letech 2005–2007 pak pracoval na Policejním prezídiu Praha. V médiích se začal objevovat ale již v letech 1996–2005, jako tiskový mluvčí a vedoucí tiskového oddělení České biskupské konference v Praze.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Hezké ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V Londýně budou zítra slavnostně zahájeny letní olympijské hry, provázet je bude největší bezpečnostní operace od konce války. Obavy kvůli teroristickým útokům posílil nedávný atentát na autobus s izraelskými turisty v Bulharsku. Má to být v Londýně 17 tisíc vojáků, posílí je ještě 7 tisíc členů soukromých ochranek a 12 500 policistů. Ale určitě pochopitelné vzhledem k tomu celkovému kontextu, pane řediteli?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to tak. Bohužel je to svět, který jsme si my lidé vytvořili. Asi ne my dva, ale my lidé, jako součást prostě toho celkového společenství. Je to smutné. Na druhou stranu ta bezpečnostní opatření samozřejmě vedou k tomu, aby byla bezpečnost jednak sportovců, jednak návštěvníků olympijských her co nejlépe zajištěna. Je to nutné. Nakonec nemusíme jezdit jenom na olympijské hry, stačí, když cestujeme v podstatě kamkoliv letadlem, tak kontroly na letištích, když srovnáme v současné době a třeba před 20 lety, tak je to velký rozdíl. Není to určitě příjemné, ale je to pochopitelné a já jsem přesvědčený i o tom, že je to i správné, že to samozřejmě snižuje riziko různých teroristických útoků, a tak tomu bude i v Londýně. Takže věřme, že ta olympijská myšlenka sportovního zápolení, takového pozitivního skutečně zvítězí nad tím zápolením zlým a zvráceným, kterého jsme v současném světě bohužel až příliš často svědky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Šéf Mezinárodního olympijského výboru Jacques Roggre odmítl držet zítra na úvodní ceremonii minutu ticha za oběti masakru, ke kterému došlo během olympiády v Mnichově v září 1972. Nicméně památku 11 Izraelců zabitých při atentátu palestinských teroristů nečekaně uctil přímo v olympijské vesnici. To se stalo mimochodem úplně poprvé v historii her, od toho roku 72. Proč to myslíte přišlo teprve nyní, pane řediteli?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přece jenom ta situace ve světě v tomto smyslu se bohužel nezlepšuje. Myslím si, že celá řada teroristických útoků v různých částech světa, připomněla jste nedávno Bulharsko, Burgas a je to samozřejmě celá řada evropských i mimoevropských metropolí, ukazuje, že je to problém, kterému musíme stát tváří v tvář velice jasně a nekompromisně, musíme mu čelit a myslím si, že připomínat takovéto smutné události je důležité právě proto, aby se nezapomínalo a abychom se také poučili, abychom se snažili vytvořit nějaké obranné mechanismy proti tomu, aby se takové věci nemohly v budoucnu opakovat, protože bohužel vynalézavost různých těchto zvrácených osob je veliká a my často teprve jakoby řešíme, to, co už se stalo. Ale oni vždycky přicházejí s něčím novým. Takže myslím si, že v tomto smyslu je aktivita těch bezpečnostních sborů opravdu velice důležitá a je správné, že na ty smutné události z minulosti si pamatujeme, připomínáme si je právě proto, abychom se snažili vyvarovat takových rizik do budoucna.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste se mimochodem dvakrát, pokud se nepletu, ocitl nedaleko místa teroristického útoku. Bylo to v Izraeli. Jak a nakolik se poté změnilo třeba vaše osobní vnímání bezpečnostních rizik, rizik kolem?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Bylo to poprvé 22. února 2004 v Jeruzalémě, v západním Jeruzalémě, poblíž hotelu King David u parku Zvonu svobody, možná někteří posluchači budou vědět, kde to je, u benzínové pumpy, kde se jeden arabský terorista vyhodil do povětří v autobuse, plánoval to právě u té benzínové pumpy proto, že chtěl, aby i tu pumpu vlastně ten výbuch zasáhl. Tehdy tam bylo 8 mrtvých, já jsem byl relativně velmi blízko u toho místa. A podruhé to bylo tuším asi před 5 roky rovněž v západním Jeruzalémě, poblíž Ješivy, kde opět arabský terorista vnikl do té školy a postřílel tam několik studentů. Já do Izraele jezdím relativně velmi často a myslím si, že je to země, která má opravdu vysoké bezpečnostní záruky, nemám nejmenší obavy. Bohužel tyto věci se dějí a je třeba vůči nim efektivně bránit a snažit se na poli prevence pracovat velmi zodpovědně, a to právě se v Izraeli děje. Tam došlo k prudkému poklesu těchto různých teroristických aktivit. Myslím si, že to je velice efektivní politika vůči právě těmto skupinám. Bohužel nelze vyloučit, že v hlavách některých lidí, kteří si z terorismu, z násilí udělali dobrý byznys, stále přežívají tyto myšlenky, že je to cesta, jak třeba zabezpečit svoji rodinu, protože to nejsou jenom nějaké takzvaně čisté ideály, za to jsou normálně taxy. Ty rodiny dostávají určité finanční a nemalé částky, pokud se někdo z jejich příslušníků rozhodne takovýmto způsobem poškodit, nebo zničit další lidi. Takže to nemá nic společného s nějakým idealismem, ale je to opravdu, dovolím si říci takové ošklivé slovo, odporný byznys s lidskými životy. Takže myslím si, že je třeba skutečně tyto věci znát a mít důvěru k těm bezpečnostním složkám, které se snaží jim zabránit do budoucna, a to si myslím, že se právě v Izraeli docela dobře daří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Šéf mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge uvedl, že ani sport není imunní a neumí vyřešit všechny problémy světa. Ono mnohé rány se ostatně nezacelí nikdy, některé potřebují na to zahojení mnoho času. Uveďme ale jeden pozitivní konkrétní příklad. Po téměř 70 letech se navrátila důstojnost nejvýše položené horské synagoze v Hartmanicích na Šumavě. Svého času se tam dokonce hrával ping-pong a tuším v 80.letech byla, cituji: "Synagoga věnována Národnímu výboru ke zboření." Jaký je nový život ještě do nedávna zdevastované památky, pane řediteli?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Musíme říci, že je to jedinečná perla této židovské architektury na Šumavě. Ten nový život je dneska hodně blízký takové muzeální expozici. V té synagoze je dnes expozice česko-německo-židovského soužití na Šumavě, protože v tom regionu bylo zhruba 110 židovských obcí. Je to jedna z mála synagog, která přežila období jednak nacismu a jednak komunismu, kdy opravdu řada těchto památek byla zničena a je to soukromá iniciativa, je to opravdu jedinečným způsobem zrekonstruovaný dům. Myslím si, jsme zhruba v polovině prázdnin, je to určitá i pozvánka k návštěvě velmi zajímavého místa. Ta synagoga je rekonstruovaná podle dobových plánů, podle zachovaných artefaktů. To znamená okna třeba, samozřejmě se musela dělat nová, jak ty dřevěné prvky, tak ty skleněné vitráže, dveře a velice symbolické je, že do štítu byly zasazeny opět desky desatera originální, které byly nalezeny jako schody na jedné z místních zahrádek. Kdosi objevil takový zvláštní tvar těch kamenných schodů a podíval se na to blíž a zjistil, že jsou to právě desky desatera božích přikázání ze štítu této Hartmanické synagogy, které pak byly slavnostně do toho štítu, na to své původní místo opět instalovány. To mi přijde jako velmi symbolické. Takže opět z té výšky toho štítu horského hlásají onen dekalog, který je asi základem jakéhokoliv morálního kodexu a pokud se budeme snažit ho zachovávat, bude nám na světě dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono, když se podíváme na mapu, ale asi tu historickou, tak celý ten západočeský region Šumava a další oblasti, byl svého času doslova poset synagogami. Mimochodem podařilo se obnovit i židovskou komunitu a nebo i, když to rozšíříme, jak vlastně má i v záhlaví to muzeum, respektive synagoga v Hartmanických, česko-německo-židovské spolužití, soužití?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Bohužel ty komunity byly víceméně zničené především v době nacismu a nacistického pronásledování a likvidace v době holocaustu a bohužel i v době komunismu to bylo velice obtížné, protože samozřejmě židovské komunity, stejně jako jiné náboženské komunity byly tvrdě pronásledovány komunistickým režimem, takže dneska jsou to spíše jednotlivci. Nicméně ty památky v podobě právě třeba množství zachovaných hřbitovů, které se opravují a jsou to právě aktivity české a německé mládeže, kteří, ti mladí lidé dohromady tam často právě tráví prázdninové týdny a někdy i měsíce a dávají dohromady ty často zničené hřbitovy, tak to ukazuje, že ta památka se neztratila ty kořeny vzájemného a dobrého soužití všech těchto tří etnik v minulosti na našem území ukazuje, že opravdu jsou tady dobré kořeny, z kterých si myslím, že je rozumné čerpat mízu i do budoucnosti. Takže připomínat toto soužití, které bylo opravdu velmi plodné, a to nakonec ukazuje i to množství památek, za kterými k nám přijíždějí tisíce lidí, tisíce turistů ze zahraničí, tak to vytvářelo identitu této země a třeba i v té hartmanické synagoze je taková expozice k vidění a myslím si, že to skutečně stojí zato toto místo navštívit a vlastně v bezprostřední blízkosti Hartmanic je vesnice Dobrá Voda, kde je muzeum Šimona Adlera, rabína, který se tam narodil a v roce 1944 se stal obětí holocaustu v koncentračním táboře Osvětim, je tam také ukázán osud jeho synů, Sinae a Matytiahu Adlera a vůbec expozice o životě Židů v tom regionu. Takže je to zajímavé a také v této vesnici jediný kostel svatého Vintíře, který má rovněž něco naprosto mimořádného, a to moderní skleněný oltář s vyobrazením českých a bavorských zemských patronů. Takže je to opět takový most, který spojuje na základě té společné identity a je to rovněž místo, které rozhodně stojí za návštěvu a je to radost vidět, jak ze zničených památek vlastně z ruin opět roste a kvete nový život, který spojuje všechny ty národy, které v této kotlině vždycky byly doma.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V Českých Žlebech, vedle najdeme i typický starý německý hřbitov. V jakém ten je stavu, kdo o něj pečuje.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
České Žleby jsou vesničkou, která leží na té prastaré historické Zlaté stezce, která vedla z Pasova do Prachatic. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1010. To znamená, že samozřejmě už před tím tam musela existovat. A potom po zániku tedy obchodník aktivit na Zlaté stezce se tady v té oblasti jihozápadní Šumavy vytvořila řada jednak dřevařských obcí, jednak sklářských hutí a České Žleby jsou právě jednou z těchto dřevařských obcí, která vlastně začíná ten život na začátku 18. století. Ten hřbitov tam byl založen v roce 1791 stejně jako kostel svaté Anny, ten bohužel nepřežil dobu komunismu, v roce 1965 byl vyhozen do povětří stejně jako řada kostelů v okolí tam na Šumavě. Jsou to opravdu mnohé cenné stavby, které zanikly v době komunistické vlády a ten hřbitov byl dokonce zhruba před 30 let určený k demolici. Protože ta nenávist jednak k duchovním hodnotám, jednak k tomu německému dědictví, ta se tam nějak snoubila a ještě, když padla železná opona, tedy myslím padla, když jaksi rozdělila svět od toho 53. roku, tak se ještě to vlastně stalo součástí hraničního pásma, bylo to nepřístupné a ten hřbitov jako mnoho dalších hřbitovů byl opravdu devastován hrubým způsobem. No, byla snaha ho úplně zlikvidovat, ale opravdu velkou aktivitou několika místních občanů, původních rodáků, kteří tam v té nepříznivé době žili a přežívali a čelili tomu nepříznivému okolí, tak se zachoval a po roce 90 dochází k jeho pietní obnově právě, takže dnes je to něco úplně jiného, než před těmi 25 lety. I když samozřejmě stopy té devastace jsou tam velmi zřetelné do dnes. Ale uvažuje se dokonce i o jeho revitalizaci, o možnosti znovu pochovávání na tom hřbitově.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes s Danielem Hermanem, ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Na Šumavě je po staletí žili lidé různých jazyků, náboženství ve vzájemné toleranci. Ale známe i jiné příběhy, nejenom toho porozumění, ale i nacistické a komunistické nenávisti. Vy, pane Hermane, už několik let hledáte v česko-bavorském pomezí hrob Bohumila Hasila, bratra Krále Šumavy. Připomenu, že bratři Josef a Bohumil Hasilové patřili na konci 40. a začátku 50. let k převaděčům, kteří lidem pomáhali uprchnout z Československa. Vy se těmito událostmi zabýváte už ale dobrých 30 let, dokonce jste byl kvůli tomu zatčen.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to pravda. Já jsem v podstatě už v 70. letech začal opravovat řadu poničených drobných sakrálních objektů právě na Šumavě, kde jsem vlastně do jisté míry vyrůstal, protože tam máme poblíž Českých Žlebů chalupu, takže různé kříže, Boží muka a kapličky ty jsem tam začal rekonstruovat. A to mě vlastně přivedlo také na ten hřbitov už zmíněný v těch Českých Žlebech. Ten hřbitov byl tehdy v opravdu dezolátním stavu, aby si to posluchači mohli představit, tak ty kamenné podstavce byly povalené na zem, některé přerážené, kříže většinou ulámané, zašlapané do země, rezavé a já jsem z té půdy, z té země vyhrabával některé ty artefakty, snažil jsem se je očistit, rekonstruovat, dávat na původní místa, případně na místa, kde právě některé ty kříže byly už zmizelé, zničené, ulámané. A jednou, bylo to v roce 1981 jsme také zastavili u hřbitova a k osobnímu autu našemu přijelo zepředu i zezadu vojenské vozidlo, Gaziky, tehdy vyskákali pohraničníci se samopaly, s vlčáky a začali mě vyšetřovat. Bylo to, jak jsem se později dozvěděl na udání, že tedy prý rozkrádám majetek v socialistickém vlastnictví, za což jsem tehdy dokonce musel platit pokutu, ale jak jsem se také později dozvěděl, tak tím hlavním důvodem prý bylo, že hledám hrob Bohumila Hasila. Bohumil Hasil, jak jste uvedla, se svým bratrem pomáhal řadu let mnoha lidem odejít z Československa do svobodného světa na západě, je třeba si uvědomit, že do té doby, než tedy spadla železná opona, než se ty naše hranice obkroužily těmi ostnatými dráty v 53. roce, tak odešlo zhruba 12 tisíc lidí. Takže ten odliv byl značný a samozřejmě bylo potřeba těm lidem pomáhat, protože často to byli lidé z vnitrozemí, kteří tu hranici neznali. Bohumil a Josef Hasilovi spolupracovali s americkou službou CIC a v jejich službách prováděli právě tuto činnost na pomoc lidem, kteří utíkali na západ, nebo naopak zase přinášeli jak kurýři různé informace do vnitrozemí. A jednou, bylo to konkrétně 13. září roku 1950, oba bratři přecházeli hranici poblíž obce České Žleby, Šnelencif, je to takový výběžek Bavorska, hranici tam tvoří Mechový potok, přešli tento potok a po takové mezi, nebo po lukách, které byly poseté těmi snosy kamennými, tak se dostali do lesa kolem 11. hodiny večer a muselo to být podle Josefa hasila který žije v Chicagu, znám se s ním, letos bude slavit 88. narozeniny, on mi to vyprávěl, muselo to být vyzrazené, protože jakoby se úplně rozzářil den, jak po nich začali pálit pohraničníci a při té přestřelce bohužel jeho bratr Bohumil zahynul a byl pochován, tehdy samozřejmě to nebyl žádný pohřeb, bylo to velice narychlo udělané, tajně v noci, máme svědectví blízkých příbuzných člověka, který Bohumila Hasila pochovával, ale je to 62 let, takže samozřejmě je to dlouhá doba a ač tedy máme tam do značné míry identifikováno to místo, nebo respektive tu oblasti na tom hřbitově, kde by asi ten pohřeb se měl, nebo uložení tělesných ostatků Bohumila Hasila, kde se mělo tehdy udát, tak prostě není to určeno tak, že to je přesně toto jediné místo, takže probíhají tedy intenzivní přípravy ve spolupráci jednak s rodinou, jednak s oním Králem Šumavy Josefem Hasilem a archeologickým ústavem Akademie věd, abychom hrob Bohumila Hasila našli a také ho nějakým příslušným způsobem označili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže Král Šumavy, mimochodem tedy žije, jak jste řekl, ve Spojených státech, Josef Hasil obdržel v roce 2001 dokonce od prezidenta tehdejšího Václava Havla medaili za hrdinství. Vy pana Hasila znáte, také jste jej navštívil. Jak mimo jiné vzpomíná bývalý pohraničník a poté agent Chodec na ta pohnutá léta? Ostatně on je, jak jste mi prozradil, hluboce věřící a do dnes jej trápí výčitky svědomí, protože se dostal do dvou přestřelek.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Josef Hasil je velice zajímavý člověk, velice jemný, noblesní pán, který opravdu živě vzpomíná na ty události a říká, že kdyby se dostal dnes do obdobné situace, rozhodl by se stejně pomáhat lidem v nouzi. Ta první krizová chvíle, velice silně tedy krizová, nastala 7. prosince 1949, kdy vyváděl jednu skupinu, tuším asi 7člennou lidí dokonce některé až z vězení ven do Bavorska. Zhruba 4 kilometry před státní hranicí byl tehdy první sníh, na ně přišla dvoučlenná hlídka pohraniční stráže a samozřejmě to byla situace tedy velice napjatá a Josef Hasil mi říkal, že tehdy řešil skutečně v té, v tom zlomku vteřiny, co má dělat. Že má tedy odpovědnost za lidi, které vede ven, má odpovědnost za svůj život a jestli tedy nesáhne po zbrani jako první, tak pravděpodobně všichni zahynou. Bylo to opravdu velice těžké období, atmosféra studené války, byl to boj. To znamená, že on jednoho z těch pohraničníků zastřelil, druhého těžce zranil, skupinu vyvedl ven, ale do dnes na to vzpomíná a vůbec to není jednoduchá věc. Samozřejmě on, jak jste zmínila, je člověk hluboce nábožensky založený a skutečně ctí zásady křesťanského morálního učení, které říká, že jestliže byly vyčerpány všechny nenásilné prostředky k řešení problémů, je přípustné i sáhnout k prostředkům násilným, což tehdy udělal, ale uvědomuje si, že bojovat proti zlu násilnými prostředky je opravdu až ta poslední možnost, nicméně bohužel život někdy takové situace přináší. On se nenechal odradit takovýmito rizikovými momenty a pracoval dál. Zmiňoval jsem už ten osudný 13. den září roku 1950, kdy zahynul jeho bratr. Ale Josef Hasil pracoval až do toho 53. roku, kdy potom odejel do Spojených států, kde žije do dnes, protože tím, že se hranice naše jihozápadní obkroužila těmi železnými a zátarasy a ostnatými dráty, tak v podstatě ta činnost už nebyla možná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak mimochodem, pane řediteli Hermane, vnímají tu situaci, nebo přistupují také i, co se týče toho pátrání po hrobu Bohumila Hasila, místní lidé na Šumavsku?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to zajímavé, protože samozřejmě se v té lokalitě o té věci znovu hovoří, hodně lidí se ptá, co o tom víme, koukají se na ten hřbitov, kde asi by to mohlo být a samozřejmě se setkali třeba i s názory, že tam hledáme a oslavujeme vrahy a podobné. Myslím si, že ovšem je velmi důležité být v dialogu. Nemusíme mít na všechno stejný názor a já jsem třeba tam strávil dlouhý čas v rozhovoru s jedním bývalým velitel pohraniční stráže, se kterým jsme o tom hovořili a on má samozřejmě na to názor poněkud jiný, ale to nebrání tomu, bychom spolu o tom nemohli hovořit. Já jsem mu říkal, no vidíte, ta situace se tak změnila, že my dnes si tady můžeme povídat, podáme si ruku, zítra se sejdeme, půjdeme spolu na pivo a nemusíme mít na všechno stejný názor a před těmi 30 lety vy byste mě zatknul. A on říkal, no, se nedivte s vašimi názory. Ale zasmáli jsme se tomu. Prostě myslím si, že to je ta změna. Dneska můžou vedle sebe, mohou vedle sebe žít lidé s různými názory, nevadí si navzájem a myslím si, že je důležité si vzájemně vysvětlovat své úhly pohledu, být v dialogu a snažit se pochopit třeba i ty opačné názory a ta názorová východiska. To je myslím veliký rozdíl, že opravdu dneska nejsou žádné represe proti názorově rozdílným skupinám lidí. To je obrovská změna a z této svobody se skutečně denně raduji, a to nepřeháním a když si právě uvědomuji, kolik životů to třeba stálo tam na té Šumavě, tak opravdu žijeme v jedinečné době. Vím, že je řada problémů, ale nejsou srovnatelné s tou zvráceností a na hlavu postaveností té doby před listopadem 89.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ostatně vzpomínkou na odvážné lidi, kteří riskovali život, je i takzvaná Stezka svobody. Tam prochází místy, kudy do roku 1989 vedl drátěný zátaras. Který z příběhů na vás, když se podíváme a máme už teda bohužel málo času, můžeme v tom pokračovat příště, ale jeden příběh na závěr, pane Hermane.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím si, že je jich tam celá řada. Ten jeden asi přelet v balónu, kdy jeden sportovec, muž, který byl závodníkem na kole, si dokonce vzal i to své kolo do toho balónu a s rodinou přeletěl. To bylo velice zajímavé, že skutečně i to kolo se tedy dostalo tímto způsobem ven, ale byl to třeba i cesta přes elektrické vedení, nebo vodou před Dyji, podhrabáním se přes dráty. Zkrátka těch možností byla celá řada a lidé se opravdu snažili na tu svobodu dostat a ta Stezka svobody u Mikulova ukazuje tyto příběhy, stojí za to ji také navštívit a je to jedinečné, jak touha po svobodě je silná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zve na Stezku svobody nejenom na ní, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman. Děkuji za rozhovor, zítra se Jak to vidí ve výletní snídani s Pavlem Kudrnou vydá do Polabí. Zita Senková přeje všem příjemný den. Na slyšenou.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přeji krásné léto.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.