Jak ukrást miliony. Případ ze 30. let se odehrál stejně, jako by to bylo dneska

Karel Zajíček byl schopný podnikavec mluvící pěti jazyky. Od roku 1925 coby generální ředitel dolů a panství ostravského uhlobarona Jana Larische-Mönnicha promyšlenou korupcí odsával pro sebe i svého pána peníze většinou ze státní pokladny. Jeho velkolepá kariéra podvodníka skončila v dubnu 1932.

Tehdy se zjistilo, že během tří let převedl na svoje tajná konta po světě přes sedm milionů z účtů svého zaměstnavatele. Případu se ujali detektivové z Moravské Ostravy pod vedením vrchního policejního rady Jindřicha Engelharta. Pachatel totiž zmizel.

Stíhán pěti státy na dvou kontinentech

Na Zajíčka byl vydán mezinárodní zatykač. Zjistilo se, že si nechal udělat falešný pas na jméno zesnulého Františka Raaba. Skoro dva měsíce po něm pátraly týmy ostravských i pražských kriminalistů spolu s policisty z Německa, Francie, Španělska a USA.

Hledaný je 164 cm vysoký, nápadně silné postavy, hnědých očí a s výraznou pleší. Prokazuje se cestovním pasem na jméno Frank Raab a může vystupovat i pod jinými jmény.
ze zatykače na Karla Zajíčka

Naštěstí si Zajíčkova sekretářka zapamatovala několik cizojazyčných slov z jeho posledního telefonátu. Detektivové s pomocí slovníku ze zkomolených slov odhadli, že Zajíček bude na lodi Svatá Magdalena, která vyplula 2. června z Bordeaux do Panamy. S Panamou totiž Československo nemělo dohodu o vydávání zločinců.

Vydání zločince z Panamy

To si Zajíček nejspíše zjistil. Ale nejspíše si taky neuvědomil, že podle mezinárodní dohody bylo území kolem Panamského průplavu o šíři šesti mil spravováno Spojenými státy americkými. Včetně přístavu. A s USA dohoda o vydávání zločinců byla. Bylo tedy třeba chytit Zajíčka hned po vystoupení z lodi.

Vzhledem k jeho 148 kg nebyl problém Zajíčka poznat a chytit. I když se na lodi vydával za kontrolora námořní dopravy. Jenže ve vazbě v Panamě mohl být Zajíček maximálně dva měsíce. Hrálo se o čas a Zajíček uplácel, kde se dalo. Je pravděpodobné, že stál i za „ztrátou“ žádosti o vydání zločince.

Stížnosti na vězeňské podmínky

Zatímco se čekalo na novou žádost, řešilo se, kdo zpáteční cestu vlastně zaplatí. Nakonec 28. října 1932 na útratu ministerstva spravedlnosti připlul Zajíček se dvěma americkými detektivy do Hamburku. Ještě v přístavu našli naši detektivové v Zajíčkově zavazadle zápisník s údaji k některým podvodným transakcím.

Zajíček si najal dva nejlepší (a nejdražší) obhájce. Odmítl vypovídat, dokud se nenajde zavazadlo s dokumenty potvrzujícími jeho nevinu. Mělo se ztratit na cestě. Taky si začal stěžovat na vězeňskou stravu a obědy si nechal nosit z té nejlepší restaurace v Ostravě.

Všichni si navzájem prominuli

Nevypovídat vydržel několik měsíců. Až do soudu 29. ledna 1934. Tam ale došlo k nečekanému obratu. Továrník Larisch-Mönnich smazal Zajíčkův dluh. A škodu přes šest milionů korun se mu rozhodla zaplatit sama banka, která přiznala selhání vlastních kontrolních mechanismů.

Šlo o hru dobře placených advokátů? Anebo byli všichni zúčastnění zapleteni do nezákonných transakcí plynoucích ze státní pokladny? Těžko říct. Jisté je jen to, že Zajíček nemusel z nakradených milionů vracet skoro nic. Odsouzen byl jen ke 4,5 roku těžkého žaláře a ke ztrátě titulů a volebního práva.

Nejbohatší vězeň u nás

I v kriminále si ale dál hlídal svoje obchody. Stěžoval si, že jen během vazby ho jeho společníci připravili o 18 000 korun. A co bylo dál? Stačí si přečíst titulky dobových novin: „Defraudant Zajíček Na Borech dere peří! Nejbohatší vězeň v Československu! Zajíček majitelem dolů v Polsku! Zajíček žádá o podmínečné propuštění…“