Deus ex machina
Literární termín deus ex machina používáme, chceme-li říct, že došlo k neočekávanému vyřešení problému nebo sporu tím, že zasáhla vyšší síla, moc, autorita. Přišlo zkrátka rozhodnutí shůry. A tak to skutečně původně bylo.
Deus ex machina sloužil v antickém divadle k tomu, aby řešil neřešitelné dějové propletence. Tragédie mívaly komplikované zápletky a hrdina se často nakonec dostal do tak zapeklité situace, že se bez „boha ze stroje“ prostě neobešel. Pomocí mechanického zařízení takového boha spustili na scénu a on to všechno rozřešil.
Popravdě, tuto dramaturgickou berličku kritizoval už filosof Aristoteles. Ve své Poetice napsal: „Patrno jest, že rozuzlení dějů se má díti z děje samotného a nikoliv pomocí divadelního stroje.“
Tragédie je vlastně kozí zpěv
Způsob života starých Řeků nebyl v lecčem k zahození. Už jenom proto, že ti dobří lidé několikrát do roka pořádali slavnosti k uctění Dionýsa, boha vína, vinařství a plodivé síly. Několik dní dobře jedli, pili, veselili se a nakonec si zaskočili na divadelní představení.
Sbor pěvců oblečených do kozlích kůží přednášel písně s doprovodem tance, takzvané dithyramby. Právě z nich se postupem času vyvinula řecká tragédie, doslova „kozlí zpěv“ (tragos znamená kozel, óidé zpěv).
Po tragédii se pro uvolnění tíživé nálady předvádělo satyrské drama, tragikomedie či burleska. Slovo satyra také přešlo do našeho dnešního slovníku. Obdobně se z žertovných písní vyvinula řecká komedie.
Jak to chodilo v antickém divadle
Zakladatelem moderních divadelních forem a prvním hercem v historii byl prý Thespis z Ikarie, který žil v 6. století před naším letopočtem. Divadelní vůz, se kterým jezdil po kraji, se pak stal symbolem kočovného života komediantů jako takzvaná Thespidova kára.
Protagonista znamená „hlavní herec“. Používáme-li spojení „hlavní protagonista“, říkáme doslova „hlavní hlavní herec“ a dopouštíme se tím pleonasmu. To je stylistický útvar, který vzniká užitím nadbytečných slov.
Zpočátku na scéně vystupoval pouze sbor čili chór. A Thespis z toho chóru vyčlenil protagonistu, představitele hlavní role. Mělo to obrovský dramatický účinek. Protagonista vyprávěl děj příběhu, hovořil s chórem a už tu byl zárodek dialogu.
Hercem v antickém divadle byl vždy muž, který hrál i ženské role. Aby se divák vyznal v tom, kdo je kdo, herci nosili masky, které fungovaly tak trochu jako megafony – zesilovaly hercův hlas, aby ho bylo líp slyšet. A aby herce bylo na dálku líp vidět, nosili boty na vysokých podrážkách, říkalo se jim koturny.
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
