941. schůzka: Nač tepeš, písni

Nač tepeš, písni, motýlími křídly
mi na čelo, kde podzimek už bydlí ?
Květ jara, léta žár, můj klid a boje,
mé vše už vyslovila struna tvoje.

Nic nezbývá již, co by za zpěv stálo,
a tobě, písni, přec to ještě málo?
Ty na mne hledíš, smutek v očích stinných
O zármutku a štěstí zpívej jiných.

O zármutku a štěstí jiných, písni?
Ty každý sám si protrpí a vysní.
A o své duše jásotu i boji
si bude zpívat vlastní píseň svoji.

Když se Josef Václav Sládek ujal ve svých jedenatřiceti letech nejen redigování, ale i vlastnictví časopisu Lumír, tak možná sám ani netušil, co tím způsobí. Že totiž doslova ze země vydupe novou generaci českých básníků a spisovatelů a ještě i jiných kumštýřů, kterým se začalo říkat lumírovci. Což bylo na tu dobu opovážlivé a smělé.

„Žijeme v době, kde neproudí námi ani jedna větší myšlenka, kde tepny našeho národního života jsou tam mdle, kde veřejné mínění je monopolem tří nebo čtyř majitelů listů, kde nikdo jiný neodváží se nebo za zbytečnost pokládá vyslovit, čím vlastně stůněm.“ Lumír přinášel na prvních stránkách nové práce Jana Nerudy a Adolfa Heyduka. Okruh Sládkových vrstevníků se pak zdaleka neomezoval jenom na Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického, i když právě těmto svým dvěma přátelům připisoval Sládek schopnost domácí literární vývoj podněcovat a tím urychlovat. Ty dva si velice předcházel, ale také věděl, že beletristický list nemůže rozšířit odběratelskou základu bez pěkného beletristického čtení. Věděl dobře, proč tiskne Jakuba Arbesa, populárního Václava Beneše Třebízského a jeho pokračovatele v historické próze Aloise Jiráska a Zikmunda Wintra.

Obdiv k talentu svých přátel nebyl u Sládka jenom redaktorkou taktikou. Patřil k jeho duševnímu ustrojení. Měl potřebu lidské lásky a účasti. Měl povahu lyrika – nadto opakovaně propadal do strázní nemoci, do deprese.

Trochu si zasníme, chvilku jsem šťastni,
trochu se milujem, chvilku se máme,
trochu si zboříme štěstí své vlastní,
a potom navěky sbohem si dáme,
pranic víc.

Trvá to okamžik, věk můžem těkat,
koho to omrzí, může zas doufat,
ti mrtví pod zemí mají čas čekat;
mrtví se dočkají, až budem zoufat,
pranic víc.

Redigování Lumíra vracelo Josefa Václava Sládka zpátky životu. A prostřednictvím Bedřicha Frídy (což byl bratr Jaroslava Vrchlického) se seznámil čtyři roky po ztrátě první ženy s Marií Veselou. „Dostal jsem srdce čisté,“ psal v dopise Juliu Zeyerovi. „A miluji ji vroucně, ne tím ovdovělým, odkvetlým srdcem, jak se miluje podruhé, ale vším, co jsem.“ V nové manželce nalezl citlivého a tolerantního partnera. (Nehledě už na to, že Marie byla opravdu krásná žena.) Paní Sládková sdílela s manželem přátelské styky s vrstevníky, chápala jeho práci literární a dlouhodobě nemocnému básníkovi usnadňovala vezdejší bytí. A narodila se jim dcera Helenka. Zhoršující se zdraví Sládkovi čas od času ukládalo v práci přestat. A tak když mu bylo hůř, prosil Vrchlického, aby ho omluvil u rektora (pracoval na technice spolu), že asi týden nepůjde do školy. „Nemohu chodit, vleču se jenom kolem nábytku v pokoji.“

V pozdějších letech stále víc prostřídával bydlení v Praze s delšími pobytu na venku, ve Zbiroze i jinde, například u svého druha z raného mládí, hraběte Kounice ve Vysoké u Příbramě, také se léčil v lázních nebo si prodlužoval pobyty u Josefa Hlávky v Lužanech. Přátelům se omlouvá, že nepracuje, že mu nemoc nedovolí psát ani číst. „Málokterou noc spím, a tak se mnou není nic,“ píše Sládek v dopise příteli Vrchlickému. „Myslím si často, jak díváš se na mne jako na lenocha, ale věř, příteli, že jinak to nejde. Tělo je hrozný tyran, a není–li mysl jasna, vše přechází.“ Býval často odloučen od rodiny. Buď ho škola vázala v hlavním městě, zatímco žena s dcerou odjely ven, anebo naopak, jestliže on sám pobýval v lázních. Korespondenci s manželkou Marií vedl v polopraktickém a lehčím tónu než kupříkladu „vyznání“ či „zpovědi“, které si adresovali se Zeyerem. Oni ti básníci zkrátka i mezi sebou se drželi vyššího stylu, zatímco žena dostávala jen věcné zprávy a vzkazy, kořeněné sebeironií nebo humorem.

Sládek zase jednou osamělý v Praze takto referoval v dopise Marii: „Drahá Mařenko! Dnes a včera jsem se dal do uklízení knih!“ A připsal ještě dalších osmnáct vykřičníků. „Jednou už byl bych spad ze židle, stokrát byl bych se prachem zalknul a při vyhazování a pálení zbytečností byl bych potřikráte spálil své básně! Já na světě bez svých básní – to víš, že by to byla moje smrt. Jiného pro mne není než to. Z toho nejhoršího jsem už venku, ale můj stolek je dosud v hrozném stavu, a myslím, že jej budeme muset uklízet společně. Já už naprosto nevím, kam co dát. Ale až přijedeš, budeš už spokojena s tou obrovskou prací, kterou jsem vykonal.“ Ach ano, jak my (tedy aspoň mužská osádka Toulek) básníkovi rozumíme… V listech cizím Sládek jen málokdy opomněl připnout ke jménu své ženy několik vděčných slov. Spolu s lakonickými poznámkami – „zase nemůžu spát… anebo jen vsedě s obkladem“ – tedy spolu s těmi stížnostmi nechyběly v dopisech zprávy o tom, na čem pracuje nebo kde mu zrovna práce vázne, patří tyto díky k poměrně ustálenému rejstříku, v němž mluvil o svém životě. Ale jinak, jak se praví v jedné notoricky známé opeře, on „každý jen tu svou mál za jedinou.“ (Zřejmě ano, ono by Marii Sládkové jinak stejně nic neuteklo.) A kromě toho to byla osoba přejícná a tolerantní, a takto shovívavě nahlížela i na otcovskou náklonnost, jíž její manžel obdařil mladou přispěvatelku Lumíru, jistou „Evu z Hluboké“. Což byl pseudonym, za kterým se skrývala budoucí spisovatelka Růžena Jesenská, o osmnáct let mladší než Sládek. Mimochodem – její neteř Milena Jesenská byla přítelkyní Franze Kafky. Svět je malý.

„Je to takové hezounké, skromné, trochu nervózní děvčátko,“ poznamenal si básník Sládek o Růženě, a pak ještě dodal: „Byl jsem rád, že jsem ji viděl.“ Mezi řádky jeho dopisů se tají laskavý cit… oplátka za zájem mladé dívky. „Divná vlna přihnala se v poslední době v mou duši. Nemohla zpět, já sám ji nepustil a zůstala tam teď tak klidná a jasná jako zrcadlo. Svět by byl přece jen krásný, kdyby je lidé krásným mít chtěli.“ Což jsou věty docela nevinné, že. „Teď mě zas Marie pokouší, že jsem smuten pro Váš odjezd. Snad jsem, ale jen trochu, Evo!“ Josef Václav Sládek používal Růženin dívčí pseudonym. Kdyby ji oslovil jejím dalším uměleckým jménem, tak by to znělo podivně: Martine Věžníku! Ne… to by nešlo. „Já Vás vidím, Vy jste veselá jako ptáče, a tak Vám to přeju, mé drahé, milené dítě!“ No... zřejmě nešlo jenom o chvilkové přiblížení. „Milá přítelkyně!“ odpovídal Sládek na blahopřání ke svým padesátinám. „Vaše kytice mi byla z těch nejmilejších, které jsem dostal. Mezi lidi, kteří chtějí ještě něco od života, padají stíny a mlhy. Vaše jest ještě slunce, a zasvitlo na luh, kde jest už sníh. Je tedy jasno.“

Ještě dva měsíce před svou smrtí (zrovna se zotavoval z nemoci, která však nakonec nad ním zvítězila) tehdy napsal Růženě Jesenské: „Začínám zase hledět jasněji do života a na celý svět. Vy jste v plném proudu práce, a to je nejlepší.“ A samozřejmě, že dodal odstavec o svém zdraví: „Předevčírem tu byl doktor Kuffner a pobyl u mne přes půltřetí hodiny. Nové jeho vyšetřování je stejné jako ta předtím: že mám míchu zdravou a ty hrozné bolesti nervové že pocházejí jen od předrážděnosti mysli, žalu a tak dále. Mně to celkem bylo a je jedno, jakou nemoc mám, ale tomu, co bylo řečeno, jsem rád kvůli lidským řečem, dost se mne napronásledovaly, jako by ubožák, který má nemoc nejhorší, zasluhoval jen poškleb.“

Doktor mu radil, aby se choval rozumně, tedy aby dělal jenom to nejnutnější a co nerozčiluje. Což se lehko řekne. Zvlášť takovému workoholikovi, jakým Sládek bezesporu byl. Ve dvě v noci napsal Růženě Jesenské báseň:

Šeré sestry, pojďte blíž,
nebudu se bránit již.
Ty mi k srdci přisedni,
ty mi v oči poohlédni –
a tam, hle, kde jitro svítá,
odveď mne ta poslední.

Pracovní nasazení Josefa Václava Sládka bylo opravdu enormní: kromě Lumíra si podržel pedagogickou práci na technice i obchodní akademii, k tomu ještě přibylo lektorské místo pro angličtinu na filosofické fakultě, a neméně intenzivně se věnoval vlastní básnické tvorbě i překladům.

Máme se rádi, včera i dnes,
po letech, v stáří, jako kdys v mládí,
když kvetly fialky, když kvete vřes,
v sněženkách, ve sněhu, máme se rádi.

Co jsou nám léta, co jiný ten svět,
co jiné způsoby, vzhled jiných tváří?
"První vlas šedivý?"
Ach, drahá, to květ,
na nějž tvůj úsměv, tak slunečný, září!

Slunečný z jara, teď, když je sníh,
slunečný věčně, jak jsme tak svoji,
tvé ruky stisknutí, jas v očích tvých
slunečný věčně v života boji.

Na lukách jíní a zamžen je luh,
obilí s lechou požato cele,
první tam brázdu vyoral pluh,
pojď, já ti zulíbám tu na tvém čele!

Fialky odkvetly, kvete už vřes,
dceruška naše už myrtu si vsadí;
kolik že roků svoji jsme dnes?
nečítej, nečítej… Máme se rádi!

Kromě poezie a redigování časopisu se Sládek mohl uvést knížkou cestopisných črt. Jeho přednášky a časopisecké články o Americe budily senzaci. Pro Čechy objevil vypravěče Breta Harta, v úloze redaktora neustále vyhledával povídky i romány na pokračování, protože znal dokonale chuti rozhodující části svého čtenářstva. Jako autor však si však nic ze své prózy nevážil. Ani ten nejskromnější výběr ze své bohaté publicistiky pro Lumír si knižně nevydal. „Pro něho byla důležitá poezie,“ píše profesorka Jaroslava Janáčková ve svém životopisném komentáři ke knize Sládkových veršů Tiché hovory. „Poezie, ta byla podle něj stvořena k cílům vyšším, jako něco, co povznáší člověka nad mělčiny dne a zvedá jeho mysl, oživuje fantazii, sytí sen.“ Osmnáct básnických sbírek je na jeho tvůrčím kontě. Osmnáct knížek poezie za šedesát šest let nelehkého života.

Jest život milá kniha, kterou čteme;
ať ta neb ta – je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
a vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše, co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde: tak duše splývá
s tím dějem povídky – a neváží,
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám míhá před zrakem;
a setmí se. My víme: večer spěje,
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet se konce děje.

„Já i Sládek jsme přesvědčeni, že jest nový překlad Shakespeara nutný z ohledu nejednoho, a našemu triumvirátu překladatelskému by to dobře slušelo,“ těmito slovy zval Jaroslav Vrchlický jednak Elišku Krásnohorskou, jednak Josefa Václava Sládka ke kulturnímu podniku, který se měl dít pod záštitou Akademie a za redakce Sládkovy. (Shodou okolností při tomto úkolu vytrval jen Sládek sám.) Spolu s chystaným souborným vydáním svých sbírek básní a s přípravou svých posledních dvou knížek poezie vyplnilo překládání poslední období básníkova života. Svoji vlastní básnickou dráhu považoval za ukončenou, a tak se pustil do překladů Shakespearových her. Úplně jich přetlumočil dvaatřicet. Uprostřed třiatřicáté (bylo to drama Jindřich VI.) zemřel. V průběhu posledních let žil většinou básník v rodném Zbirohu. Ve vilce, kterou si tady už jako důchodce nechal na stará kolena postavit.

„Tam venku se to snadněji vegetuje. Uvidím aspoň stromy, hvězdy, stále ten můj rodný dům zdálky, vše, co mi bývalo v srdci drahé; a ten hřbitov, kde odpočívá moje matka.“ Předtím hledal dlouho po Praze i na venku bydlení, které by vyhovovalo jeho potřebě klidu, a na druhé straně by neodsoudilo málo pohyblivého člověka k úplné samotě. V Praze, kde měl svůj byt, mu stále něco vadilo. Pořád ho něco pronásledovalo. „Jsem utýrám bydlící nade mnou zpěvačkou, která mi bere celé dopoledne, kdy bych mohl pracovat, a i jinak mne připravuje o všechen klid. Jsem churav, celé noci nespím, a když bych si ve dne chtěl zdřímnout, začne hrát a zpívat. Nezbude mi asi nic než vystěhovat se navenek. Ale zase tu duševní zatuchlost venkova... Zde v Praze mne v mé samotě aspoň časem někdo navštíví… tam neměl bych nikoho.“ V roce 1907 do vlastního domu ve Zbiroze přestěhoval, a jak předpovídal – čekala ho tam samota.

Tak mne lidé opouštějí –
jak už málo kdy tak znějí
milé kroky o můj práh!

Jaká rada! – tak jsme sami
jen se svými vidinami
a zas jenom lidmi … v snách!

Sládek se vrátil ke své dávné zálibě. Fotografoval. A fotografoval skvěle. Ze všech současníků fotografů bezkonkurenčně nejlépe. On se s tím fotografováním seznámil už za studií na akademickém gymnasiu v Praze. Už za svého pobytu ve Spojených státech měl fotoaparát a odměnou za jídlo a nocleh zhotovoval fotografie svým hostitelům. Dokladem raných pokusů by mohl být autoportrét coby dřevorubce. Je to nejstarší snímek v jeho fotografické pozůstalosti. Ani po návratu domů ho zájem o fotografii neopustil. V časopise Lumír publikoval svou stať O momentní fotografii, jednu z prvních toho druhu v češtině. A napsal, jaké potěšení mu způsobuje fotografování krajin, přičemž ten článek ilustruje pět Sládkových fotografií. Jeho třetí fotografické období nastartoval odchod do ústraní, a je to doba, nejlépe doložená snímky, negativy, zmínkami v korespondenci. „Sládkovy fotografie zaujmou pohotovostí, citovostí, smyslem pro kompozici a charakterizační detail,“ píše publicista Pavel Scheufler na svých webových stránkách. „S oblibou fotografoval prosté venkovské žánrové motivy. Některé ze snímků by se mohly přímo použít jako doprovod jeho básní. Sládek mnohem spontánněji než jiní fotoamatéři jeho doby kladl důraz na momentku, i když ta byla mnohdy režírována. Expozice s jeho snímky i částí fotografické pozůstalosti se nachází v muzeu ve Zbiroze.“

Básník i fotograf to měl na sklonku svého života stále těžší. Už se pohyboval jenom v pojízdné lenošce, pro niž byly v prazích vyříznuté kolejničky. Od mladého věku počítal se smrtí, přesto žil až do posledka svým dílem. Svůj odchod si přál úplně tichý: jeho popel měl být rozhozen po zbirožských lesích. „Tatínkova smrt o šesté hodině večerní dne 28. června 1912 byla tichá a krásná,“ napsala jeho dcera Helena. „Krátce před svým skonem byl poděšen zapískáním vlaku, ale pak se uklidnil. Za chvíli chtěl vstávat, vztyčoval se, upřeně se díval vzhůru a pak zvolna klesal a tiše umíral. Téměř poslední slova, která pronesl, platila jeho ženě: Márinko, já tě mám nevýslovně rád!“

Rakev s básníkovými ostatky byla vystavena na katafalku v zahradě pod okna vily, a tam se krajané a přátelé s ním rozloučili. „Nad smutečním průvodem vzlétl do výše skřivan, vznášel se nad rakví a tolik, tolik zpíval,“ vzpomíná Helena Sládková. Vyprovázel básníka, který se sám přirovnával ke skřivanu, když zpíval o širých rodných lánech a o své lásce k nim. Jeho ostatky převezli do Prahy a pochovali na vyšehradském Slavíně vedle jeho nejlepšího přítele Julia Zeyera.

V bolestech a hoři tiše, tiše, tiše –
vůči křivdám světa ještě tišeji,
ať se hlava chýlí, srdcem stále výše,
a tak neslyšnými zajít kročeji.

Ještě trochu lásky těm, kdož byli moji,
ještě požehnání kraji, v něm jsem vzrost,
ještě trochu práce, a po všem tom boji
čekat tiše, tiše, smrt až řekne: Dost.