859. schůzka: Mám strach ze šílenství

„Na zvýšené zadní části stolu se vyjímaly bronzové hodiny a svícny přivezené ze Švédska, se skleněnými hranoly, které házely duhová prasátka po stropě. Na stole byly i kamínky, které si Smetana rád vozíval z cest. Krabičce s kameny říkal šutrovník.“ (Opět jsme sáhli po knize dr. Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky.)

Bedřich Smetana|foto:Václav Rabas, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Rabasova galerie Rakovník, CC0 1.0, ©

Smetana vstával časně. Po snídani si vyšel na procházku do obory – na hrázi mezi rybníky měl altán. Odtud výsuvným dalekohledem pozoroval zvěř, hleděl do korun stromů, hůlčičkou rozhrábl mraveniště a sledoval zmatené hemžení. Častokrát přiběhl hned nazpátky, protože ho napadla hudební myšlenka, musel si ji rychle zapsat. Dopoledne pracoval ve svém pokojíku. Když zapomněl na oběd, přišel ho vnouček upomenout – ukazoval prstem na ústa, že je čas k jídlu. Pak pročítal došlou poštu a noviny.

Před cizími lidmi Smetana raději uhýbal, obtížně se seznamoval, bylo mu trapné, že neslyší, museli mu psát na tabulku. Řada těch lístečků se zachovala. Nejsou tam odpovědi Smetany, jenom otázky jeho hostů. Jednostranný rozhovor: „Nechtěl byste nám zasvětit klavír? – Jak dlouho zde zůstanete? – Kdy bude nová opera hotova? – Je to vážná opera? – To konečně může být barytonista spokojen!“

Úzkostné stavy

Když se večery prodloužily, sedával Smetana zamlklý u okna, smutně přitom bubnoval prsty. Zeť Schwartz se ho snažil zabavit, přivezl kuželky, jindy rozestavil šachovou partii. „Pokud jsem hrál špatně, Mistr se usmíval, mnul si ruce – jak jsem ale mařil jeho plány, durdil se: Takhle dovede hrát i Franta Broučků! Musel jsem vzít svůj tah zpět, nebo všecky figurky ze šachovnice smetl.“ Někdy společnost držela černou hodinku. Smetana vyprávěl dutým hlasem o svých příhodách, dokud nezjistil, že mu nenaslouchají, že se vybavují po svém. Než by je stále přerušoval svými dotazy, co že si říkají, šel raději spát. „Ach, postýlko, ty jsi můj nejlepší přítel!“ Na spánek se těšil: ustalo píchání i hukot v uších, ve snu se mu zjevovaly krásné krajiny, slyšel andělsky krásné chóry. Stále častěji ho však probouzel vnitřní neklid: narůstaly v něm úzkostné stavy, pocit ukřivděnosti se stupňoval v obavu, že zemře opuštěn, zajde hlady. Hned po ránu docházelo v výstupům: žaloval na Bettynu, že o něj pranic nedbá, stále si na něco stěžoval, jeho proměnlivým náladám nebylo snadné vyhovět, Bettyna ho odrážela nevlídnými dopisy. „Kdybych tak odtud mohl odejít… přikulhat zpět do Prahy!“ Uzavíral se do sebe. Cítil se jako člověk bez budoucnosti, žil vzpomínkami, a ty se mu proměňovaly v hudbu. Zaznamenával ji jako důvěrný rozhovor, zněla v teskné tónině e–moll... Vznikal kvartet Z mého života.

„Unikám z trojnásobné samoty – před pustotou své hluchoty, z nehybného venkova, od své odcizené ženy.“ Během jabkenických let ujel šestadvacetkrát do Prahy, a bylo by to víckrát, kdyby mu Bettyna neodpírala peníze. „Prý nesvéprávně utrácím a do Prahy chci jen z náklonnosti k zábavám a z lenosti – navíc se neobejdu bez doprovodu, což ona odmítla.“ Spekuloval, jak potají sehnat bryčku a dostat se do Nymburka k pražskému vlaku. Když se dostal do Prahy, vyrážel tady do ulic a mezi lidmi, křepký a v dobrém rozmaru, nebezpečně vstupoval do jízdní dráhy, zašel si ke staveništi Národního divadla (už stála hrubá budova), do kavárny, nahlédl na koncert, aby na tom koncertě nerušil, nadlehčoval svou chůzi; netušil, že jeho těžké boty vržou na celý sál, strávil večírek s kolegy, nakonec se zastavil u Krásnohorské. Věnovala mu nové operní libreto. „Snad nechcete zhudebňovat další z jejích chatrných, slaboduchých příběhů?“ zrazovali ho přátelé. „Vždyť jenom kazí vaši práci!“ Nabízeli mu jiné spolupracovníky, ale nechtěl: „Copak je to jako dát si u někoho přešít kabát?“ Tak se tady zajímali: „A co to bude, až to bude?“ Spiklenecky si dal ukazovák před ústa. „Pst... Tajemství!“ Zavřel se s textem, našel se v něm. Krásnohorská chtěla vyhovět Smetanovu citového rozpoložení: do středu příběhu postavila staršího muže a jeho pozdní lásku. Stržen svým skládáním nevědomky hlasitě zpíval; zjistil to s údivem teprve až mu úplně ochabla mluvidla. „Bojím se jen, jestli moje hudba bude dosti veselá. Odkud to mám brát, když uvnitř neznám nic než bol a starost? Každodenně před sebou vidím budoucí nouzi a bídu – to pak veselá mysl odletí a člověka přechází chuť k práci.“

V divadle se zase vystřídalo vedení, opět mu na řadu měsíců zadrželi plat. „Jsem těm pánům velkým břemenem a rádi by se mě zprostili, a já – věřte mi – též bych byl šťasten, kdybych se tam nemusel doprošovat, kde mně dávají tak cítit, že je to jen almužna.“ Pro Bettynu přestal existovat – ta se zabývala svou migrénou, malováním a dcerami – učila je ručním pracím a jazykům. „Celý ten čas, co jsem se z Prahy na venek odebral, jsem rozerván a sklíčen.“ Výstupy mezi ním a Betty se množily tak, že už je Smetana v kalendáři zaznamenával podle stupně jenom značkami a vykřičníky. Práci mu ztěžovaly i úporné závratě a žaludeční nevolnost, mnohdy ho poutaly celý den na lůžko – když musil vstát, neudržel rovnováhu, rozbil si spánek o roh stolu – jeho chůze se stala šátravou, nakračoval tápavě, uprostřed léta se zimomřivě choulil. „Vyhlídka na přilepšení mě žene k pilnosti, vzdor mé nehodě, která mi dovoluje pracovat jen po chvilkách.“ Tajemství si vyžádalo rok.

Zhoršující se nemoc

Jeho nemoc se zhoršila. Co vlastně bylo Bedřichu Smetanovi? O jeho nemoci se psalo jenom málo. Podrobně pouze v málo známé knize Vladimíra Balthasara z roku 1924. Balthasar ale nebyl doktor, byl to hudební vědec, lékařské informace měl většinou od profe­sora Haškovce, částečně i z díla profesora Heverocha. (Ta kniha ho nakonec naprosto znemožnila. Po zbytek života se pak věnoval sbírání brouků, zejména skarabeů v Africe.) Proč se znemožnil? Protože údaje, které o Smetanovi přinesl, se nehodilo říkat. Smetana měl potíže, které Balthasar nazývá neurastenickými. To znamená, že trpěl neklidem a depresemi. V roce 1874 došlo i ke ztrátě sluchu. Ohluchnutí nebylo oboustranné, na pravé ucho byl Smetana prakticky hluchý, na levé ucho ještě nějakou dobu slyšel. Diagnóza lékařů zněla na zánět sluchových nervů, stav byl prohlášen za beznadějný. Dalším problémem byl tinnitus – pískání v uších a hučení v hlavě. Příčina? Nejčastěji se uvádí se, že to způsobila progresivní paralýza.

Progresivní paralýza je hrozná nemoc. Postihuje mozek jako důsledek onemocnění pohlavní chorobou zvanou syfilis neboli příjice. Když se neléčí, tak končí rozpadem osobnosti, šílenstvím. Byl to ale skutečně případ Bedřicha Smetany? Eliška Krásnohorská, Smetanova libretistka, si zapsala: „Pro mne nezbylo již ani milosrdné tajemství, nýbrž jen hrůzná, před­vídaná jistota.“ Smetana prý před ní jednou řekl: „Se mnou to nemůže dopadnout jinak, nežli že zešílím.“ On to nakonec přiznal i v dopise Nerudovi: „Stal jsem se tak zádumčivým, že celé hodiny sedím ochromen tím, co ne­vyhnutelně přichází; mám strach ze šílenství.“

Dne 12. listopadu 1987 byla provedena na Vyšehradském hřbitově exhumace pozůstatků Bedřicha Smetany. Hrobka byla narušována pronikáním vlhkosti – tu měly vyvolat pozemní práce v okolí. Ošetření a průzkum kosterních pozůstatků probíhal v Národním muzeu v Praze. Profesor Eduard Vlček požádal o spolupráci specialisty, dříve se podílející na výzkumu významných osobností českých dějin. Patřil mezi ně i docent dr. Jiří Ramba, který původně vystudoval stomatologii, pak i všeobecnou medicínu, pracoval dlouhá léta na dětské stomatologické klinice v Praze. Má obě atestace ze stomatologie a k tomu také atestaci z ústní, čelistní a obličejové chirurgie. Je autorem knihy Slavné české lebky.

Docentu Rambovi se dostala do rukou i lebka Bedřicha Smetany. Profesor Vlček mu ji poslal k vyšetření, protože… mu připadala zvláštní. Nesouměrná. „Na první pohled byla patrná asymetrie,“ říká docent Jiří Ramba. „To se projevovalo výrazným zmenšením pravé poloviny obličeje. Z provedených rentgenových snímků bylo zřejmé, že jde o vývojovou anomálii, způsobenou jednostranným zpomalením růstu obličeje. Podle klinických zkušeností jsem usoudil, že k onemocnění došlo v období mezi 7. až 12. rokem života. I další nález byl překvapivý: na obličejových kostech byly jednoznačné známky dlouhodobě probíhajícího zánětu – osteomyelitidy. Infekce nejprve postihla pravou polovinu dolní čelisti a její okostici. Tato chrupavka představuje růstové centrum pro danou polovinu čelisti. Při jakémkoli jejím poškození, zlomeninou nebo zánětem čelist už dále neroste, nebo se její růst zpomalí. Zánět kloubního výběžku pak postihne celý kloub. Odtud se infekce velmi snadno může rychle šířit do dalších tkání a prostorů. To platí i pro současnost a jde o onemocnění velmi závažné. Stejně tak se stalo u Smetany, kde se zánět rozšířil i na další kosti obličeje.“ V průběhu akutního zánětu pravé poloviny dolní čelisti se zpomalil růst postižené oblasti a rozvinula se zcela typická asymetrie pravé poloviny obličeje. Chlapec Bedřich Smetana onemocněl akutní osteomyelitidou kostí obličeje. Muselo se jednat o velmi závažné onemocnění, které jen zázrakem přežil. Na podzim roku 1834 Smetana nastoupil do druhého ročníku gymnázia v Jindřichově Hradci (bylo mu tehdy 10 let). Na konci pololetí dostal samé nedostatečné – přitom předchozí ročník absolvoval s velmi dobrým prospěchem. Muselo jít o docela zvláštní příčinu, která způsobila, že Bedřich ve druhém pololetí už ani do školy nechodil. Zimní semestr zahájil, ale krátce nato dlouhodobě onemocněl.

Smetanovy deníky

Smetana si od svých šestnácti let začal psát deníky. V roce 1880 Smetanův sekretář a důvěrný přítel Josef Srb zapisoval události, které mu ze svého života vyprávěl Smetana. Zde zachytil medicínsky cennou informaci o „osudné hře“ na poli u břehu rybníka Vajgaru, při níž došlo k výbuchu střelného prachu ve skleněné láhvi a k Bedřichově zranění. „V Jindřichově Hradci šli kluci střílet z klíče za město. Tu jeden pravil, zaděláme láhev s prachem do země a vystřelíme velkou ránu. Zapálil zápalku, ale rána nešla. Nikdo nechtěl se podívat, proč to; tu šel Bedřich blíže. Náhle vyšlehl plamen, ale Bedřich nic neslyšel. Kluci začali utíkat, protože přicházel majitel pole, ale Bedřich se nemohl hnout. Krvácel. Jeden kluk jej přece odnesl k Vajgaru, tam mu ránu vymyl a odvedli jej domů. Jen své babičce se svěřil, co se stalo. Musel ulehnout a několik dní ležel. Jeho otci ženské něco nalhaly, proč Bedřich leží. Teprve druhého dne se mu sluch opět vrátil.“

Podle otorinolaryngologa doktora Otakara Boříka, doktora věd, mohlo jít o oboustrannou traumatickou rupturu ušních bubínků, hlavně však o poškození ušních labyrintů třeskem. Musila to být pořádná nálož černého prachu v láhvi. Zkusme si představit, co se odehrálo v okamžiku, kdy se Bedřich přiblížil k láhvi. Tedy: učinil to za nás ve své zprávě o průzkumu Smetanovy lebky docent Jiří Ramba: „Ze země náhle vyšlehl plamen, kluci navíc slyšeli obrovskou ránu. Výbuch černého prachu roztrhl láhev a střepy rozmetal kuželovitým rozsevem. Každá střepina a každý vymrštěný kousek hroudy působí jako střela se značnou pohybovou energií. A mohou způsobit otevřené, různě hluboké rány měkkých tkání těla. Z poznatků válečné chirurgie je známo, že i povrchní rána může mít za následek různě rozsáhlou mechanickou devastaci okolních tkání, které podléhají nekróze, za přítomnosti vtlačených drobných cizích tělísek. V našem případě střelného prachu, skla, zeminy a rostlinných částeček ornice, hnojené nejspíše chlévskou mrvou. V této nekrotické tkáni se musela primárně usídlit bakteriální flora. Navíc rána byla vypláchnuta vodou z rybníka, což nepochybně napomohlo k pomnožení bakterií a snadnému přenesení infekce na okostici a na vlastní kost.“

Hnisavá osteomyelitida postihuje děti všech věkových kategorií. Před érou antibiotik byla úmrtnost na toto onemocnění asi 45 %. Úplného zhojení se dosáhlo jenom asi u 8 % případů. Tehdejší medicínské znalosti nedávaly lékařům velkou šanci, že by malému Bedřichovi pomohli. Zánět se vracel. Po třech akutních vzplanutích osteomyelitidy přešel do chronického stádia, časem zachvátil další části obličeje, pak ušní kůstky, ve finále i čelní kost a mozkové pleny. Důsledky traumatu z dětství pak vysvětlují vše – včetně hluchoty i Smetanova konce. I když Bedřich přežil, jeho nemoc neustoupila. Přihlásily se nové a další zdravotní potíže. „Smetana do svých deníků si zapisoval nejen veřejná, rodinná a osobní fakta, ale velmi podrobně se věnoval meteorotropním údajům, a to i několikrát denně,“ píše docent Jiří Ramba. „Lze v tom spatřovat určitý záměr. Jeho pozorování o změnách počasí jsou tak přesná, že by se za ně nemusel stydět jakýkoli tehdejší meteorolog. Osteomyelitidou postižení pacienti se doslova bojí vyjít na sluníčko či se pečlivě chrání před prochlazením, neboť tyto teplotní šoky provokují znovu vzplanutí jejich tak bolestivé choroby. To je snad dostatečně přesvědčivé vysvětlení, proč Smetana po celý život pečlivě sledoval počasí.“

Smetanova nemoc je údajně patrna i na fotografiích z mládí – proto se prý skladatel nerad dával portrétovat. Na čtyřech fotografiích je obličej Bedřicha Smetany v přímém záběru. Z toho na prvních dvou, z doby jeho studií v Plzni, je patrné výrazné zduření obličeje na pravé straně. Pět dalších je pořízeno z pravého poloprofilu. Na ostatních dvaceti pěti snímcích je Smetanův obličej lehce natočen do pravé strany. Záběry jsou z levého poloprofilu, takže Smetana odvrací od kamery pravou polovinu tváře. Převážná část těchto dvaceti pěti podobizen pochází z jeho středních a starších let. Tedy z období, kdy zánětlivé zduření měkkých tkání již vymizelo, a tím se projevilo nápadné oploštění pravé poloviny obličeje. Skladatel musel anomálií svého obličeje trpět. Zakrýval ji nejenom plnovousem a brýlemi, ale naučil se nastavovat světu svou levou, nepostiženou tvář. „O tom, jak vypadal Smetanův obličej, se může přesvědčit každý návštěvník Národního divadla, který se zastaví v hlavním foyer. Zde je umístěna Mistrova busta, dílo Josefa Václava Myslbeka. Údajně byla vytvořena jen podle fotografií. Myslbek se však se Smetanou často vídal ve společnosti, které předsedal Jan Neruda. Pozornému sochaři proto nemohla ujít nápadnost Smetanova obličeje a fotografie sloužily jen k nezbytné korekci. A tak jako jediný vytvořil naprosto dokonalý Mistrův portrét. Návštěvníku Národního divadla stačí postavit se do vzdálenosti asi pěti metrů, a s pohledem upřeným na Smetanův obličej pozvolna dojít téměř až pod bustu."

Tak tedy dětský úraz… Literaturou se však stále vinou „zaručené informace“ o Smetanově syfilidě… Všechno začalo tím, že Pivoda, jeho současník, začal Smetanu nenávidět, protože si založil pěveckou školu stejně jako on. Pivoda šířil pomluvu, že se Smetana venericky nakazil od jisté slečny ze sboru. Mělo jít o mladou, tehdy jedenadvacetiletou česko–italskou krásku, pěvkyni, vystupující v Prozatímním divadle, Lellu (neboli Adelaidu) Ricciovou. Byla dcerou italského operního skladatele Luigiho Ricciho a české zpěvačky Lydie Stolzové. Ricci proslul vedle oper i extravagantním privátním životem: žil se sestrami Stolzovými, dvojčaty, ve volném svazku, a s oběma měl děti. Zemřel roku 1859 na progresivní paralýzu luetického původu. Půvabnou Lellu Smetana znal, udivila ho svou krásnou češtinou, zapsal si o ní pár slov do deníku. Pak došlo k neštěstí. Lella si udělala krátký výlet za Prahu, a večer ji kočár přivezl – umírající. Ukázalo se, že byla za pokoutní andělíčkářkou. Zákrok skončil tragicky. A přibližně v té době se objevily Smetanovy první obtíže, vyrážka v rozkroku, po ní vřídky. Ta časová shoda však nic nedokazuje.

„Smetanův mozek prohlíželi čtyři významní profesoři patologie (renomovaní patologové), a žádný z nich na něm nikdy žádné známky syfilidy nenašel. Významný psychiatr profesor doktor Vladimír Vondráček navíc říká, že Smetana se poslední léta před smrtí rozhodně nechoval jako progresivní paralytik. Lze uvést závěr známého neurologa, profesora doktora Ivana Lesného, že z klinického hlediska šlo u Bedřicha Smetany o presenilní atroficko–degenerativní demenci, nejspíše Pickova typu.“

Eliška Krásnohorská horečně hledala, čím Smetanu zaměstnat: na řadu námětů prostě nereagoval, jednou jí naznačil, že ho vždycky přitahoval Shakespearův Sen noci svatojánské. Přinesla mu pověst o napáleném čertovi... to ho konečně upoutalo. Eliška sepsala libreto. Smetana podřídil Čertovu stěnu svému myšlení – komedii převrátil ve fantaskní příběh, přírodu proměnil v začarované bludiště lásky, raracha povýšil na démonický živel, který působí nejenom vně člověka, ale prostupuje i lidské podvědomí... je to ďábel, který v člověku probouzí spor dobra a zla. Vyškrtal skoro třetinu předlohy, aby děj měl spád a vztahy se vyostřily. „Divák nečte, nýbrž poslouchá!“ Krásnohorská se zhrozila, že z jejího příběhu zbyly jenom trosky, že ji osočí za dramatický zmatek. Přála si raději dílo zničit, ale Smetana neustoupil. Na nějaký čas spolu přerušili jakékoli styky. „Složím teď sotva čtyři periody denně. Jaksi si nepamatuji, co píšu, zapomínám pořád, co stojí napřed, takže to musím čísti vždy znovu. Zato jsem ke své práci objektivní: když ji po několika dnech prohlížím, tu jest mi již docela cizí.“

Jak Smetana skládal? To si člověk dokáže opravdu stěží představit... „Nejhorší útrapou jsou mi šum a hlomoz v hlavě! Hluchota by mi byla ješ­tě přijatelným stavem, kdyby při ní vládlo v hlavě ticho. Mně však pů­sobí největší muka ustavičný vnitřní hluk, který se někdy stupňuje až k bouřlivému rachotu. Temnou tu vřavu proniká skřek hlasů, od falešného hvízdání až k příšernému řvaní, jako by fúrie a běsi vzteklým vřeskem na mne doráželi; rozladěné vřeštění trub a jiných nástrojů mísí se do toho pekelného povyku a vše to přehlušuje a halí mou hudbu, takže musím se zděšením zanechati práce a jen zoufale přemítám, jaký to se mnou vezme konec... “