756. schůzka: Kdyby tisíc kolovratů

Na začátku století 19. je sice také znali, ale k té době se spíše hodil výraz anglický: boom. Náhlý rozmach, vzestup, rozvoj. 756. schůzku jsme rozmarně, byť ne zcela původně, nazvali Kdyby tisíc kolovratů.

Obvykle se říkává (a v dlouhodobé časové perspektivě to i platí), že průmyslová éra civilizace se dostavila s vynálezem parního stroje. Totiž zásahem Jamese Watta, který podstatně zdokonalil starší technické předlohy tohoto pohonného mechanismu až k přijatelné spolehlivosti a provozuschopnosti. Což však platilo pouze o Anglii, která na přelomu 18. a 19. století jediná měla parní stroje. Měla také před ostatním světem záviděníhodný technologický náskok a všemi prostředky si jej chránila. U nás nákladná záměna energie vody za páru proběhla jednak pomaleji, hlavně však se zpožděním přibližně čtyřiceti až padesáti let.

Teprve kolem poloviny předminulého století začala být energie parního stroje díky jeho masivnějšímu nasazení v průmyslu vskutku významná. Naše první továrny, charakteristické strojovou výrobou, se zpočátku musely obejít bez páry. 19. století má lecjaké přívlastky. Jak správně poukázala v jednom klasickém českém filmovém díle významná postava v něm se vyskytující, jistý Plha, bylo i stoletím páry. První etapa této revoluce se však bez páry musela obejít. Tato revoluce byla nastartována v odvětví, které existovalo už v pravěku, což nebylo nic jiného než textilnictví. Zprvu se ta proměna, spočívající v nástupu složitějších strojů a v mechanizaci do té doby ruční práce textiláků, musela obejít bez páry. Energeticky ji zásobovala pouze síla lidských rukou nebo vodního kola. Pohonná síla páry se připojila až později, ve století devatenáctém. („A noha parou cválá! Století páry, dyť sem to říkal!“ – citace z filmu Marečku, podejte mi pero! „Sedněte si, Vlho. Píšu si vás na latinu... Laudo laudare, co já s tím ve šroubárně?“)

Po textilu existovala už od století 18. trvale se zvyšující poptávka. Souviselo to s příznivou populačním křivkou i s obecným růstem životního standardu. Hlavní však bylo, že do textilnictví jako do prvního odvětví zasáhl technologický inovační převrat, znamenající obdivuhodný vzrůst produktivity práce. Velký skok vpřed nastal, jakmile se zřetězila a zkompletovala série vynálezů, umožňující strojovou mechanizaci předení, tkaní, pletení a potiskování látek. Neradi bychom uvízli v síti technických problémů, což by poslechovosti tohoto pořadu asi neprospělo, ale přesto si musíme drobet odskočit. (V čase odskočit, nikoli účelově.) Do konce století šestnáctého, kdy byl (jako izolovaný technický zázrak) vynalezen první mechanický tkací stroj – stuhový stav.

Jeho předností byla jednoduchá obsluha – prý na ni stačilo sedmileté dítě. Tehdy ano. Dnes to není myslitelné, neboť v rámci svobodného rozvoje osobnosti jsou děti od jakékoli práce drženy v bezpečné vzdálenosti. Tehdy to byl důkaz technické dokonalosti. Poté se v textilním oboru nic tak podstatného nestalo, a to až do roku 1733, kdy Angličan John Kay vynalezl (anglický vynálezce = náš vzor!) rychloběžný létací člunek. Jestli předtím u prošlupu širokých stavů si člunek museli vzájemně podávat dva tkalci, protože krátké ruce jednoho na operaci nestačily, nyní tato těžkopádnost odpadla. (Otázka: Co když měli dlouhé ruce? není na místě. Museli mít krátké ruce. Jinak by k tomu vynálezu nedošlo.) Na produktivitě tkaní se to projevilo tak, že se zdvojnásobila, na což doplatilo přadláctví, které zůstalo stoprocentně ruční a tudíž nevýkonné, což odstranil až o generaci poději John Hardgraves (zase Angličan), který vynalezl první jenny. První spřádací stroj. Dívčím jménem mu říkal proto, že se tak jmenovala jeho dcera.

Jenny měla osm vřeten současně – znamenala tedy osminásobnou produktivitu oproti kolovratu. A když se brzy nato podařilo spřádací stroj ještě několikrát zdokonalit, například když se naučil, aby místo slabých nitek předl takřka provazy (přitom na stovce i více vřetenech současně), tak bylo přadláctví technicky nejen připraveno, aby se mohlo převést z domácností do továrních hal, ale bylo najednou mnohem výkonnější než tkalcovství. Což je hezký příklad vnitrooborové soutěže, lze říct přímo závazkového hnutí. Tenkrát tomu ovšem tak neříkali, byl to prostě normální technický pokrok. První tovární přádelnu postavil vynálezce nového typu spřádacího stroje Richard Arkwright (jak jinak než Angličan). Nikoli technik, nýbrž původním povoláním holič. Ovšem za svůj čin byl povýšen do stavu lordů. U nás by dostal aspoň diplom. A tam – nějaký feudální titul... Zda stojí vůbec za to, abychom si ho pamatovali? Lord Arkwright to byl, kdo vlastně vynalezl továrnu - symbol nadcházejících časů.

Všechna zatím uvedená jména, jak jsem si dobře všiml, byla anglická. A ani zdaleka jsme se nezmínili o všech. Musíme se však o nich zmiňovat, i když jde o toulky českou minulostí, nikoli anglickou technikou, neboť bychom se bez nich ani u nás nepohnuli dopředu. Seznámit bychom se však měli ještě s pány Wyattem a Paulem, kteří zmechanizovali mykání. Sjednotili, vyčistili a urovnali vlákna. Rovněž česací stroje, stroje na přepřádání, dokonalé navíjení příze na vřeteno (takzvaný samopřed), to vše vymysleli Angličané. Celý ten pokrok se nedostavil ze dne na den, ve skutečnosti se odehrál v měřítku desítek let. Způsobil ovšem nikdy nevídané zvýšení produktivity lidské práce. Příklad? Přadlák obsluhoval původně pouhé jedno vřeteno. Za čtyři roky nato strojem jenny – 8 vřeten. A za dalších pět let strojem water – 80 až 100 vřeten.

A pokrok se nezastavil, za pár desítek let obsluhoval přadlák se třemi pomocníky 400 vřeten, a když poskočíme v čase ještě o nějakou tu třicítku let dopředu, měl přadlák s pěti pomocníky na starost (po celkově stoletém technickém vývoji) už dva tisíce dvě stě vřeten. A ještě bychom tu měli „povinné“ penzum o tkaní (nemůžeme ho vynechat, máme-li se v problému aspoň trochu orientovat). Tkalcovský stav (v základním principu vynález z pravěku) byl v éře předprůmyslové považován za nejdokonalejší a nejsložitější technické zařízení (hned po hodinách). V průběhu staletí se však dočkal jenom drobných vylepšení. Obratnost tkalce přitom měla své meze: ani špičkový pracovník nemohl stihnout víc než 30 až 40 prohozů člunku za minutu. Což je zajímavé téma, které lze i pochopit, ovšem důležitá je přitom snaha.

Takže: jde o práci, při níž se dvě soustavy nití – podélná osnova a příčný útek – vzájemně kolmo provazují, přesněji řečeno „cikcak“ se proplétají. Vzniká plošný útvar: tkanina. Vrcholným typem tkalcovského stavu se stal s rychloběžným člunkem Johna Kaye, jenomže ten přestával brzy stačit, nedovedl zpracovat přebytky vyrobené příze. No a musel přijít další muž (národnosti ovšemže anglické), Edmund Cartright se jmenoval a vynalezl mechanický stav s žentourovým pohonem. Produktivita tkaní vzrostla rázem o 50 procent. Vzápětí se dostavila v rychlém sledu za sebou další zlepšení, vrcholící udělením patentu Joséphu Jacquardovi na skoro zázračný takzvaný žakárový stav. (Konečně se dostává i na jiné národy.)

Tento Francouz předběhl dobu natolik, že se na dosah přiblížil našim číslicově řízeným strojů. V roce 1800. Vymyslel totiž způsob, jak tkát i složitě vzorované a barevné látky s pomocí předloh v podobě děrovaných karet, čtených snímacím zařízením. Mechanický a žakárový stav prolomily brány první průmyslové revoluce, a to v době, kdy se parní stroj taktak hrabal z plenek. Nástup strojové mechanizace v textilních oborech se musel bez páry ještě nějaký čas obejít. Energii parního stroje zatím zastupovala voda, aneb lidské ruce, zvláště dětské. Zaměstnání točičů – poháněčů transmisí – bylo strašným údělem chudých, ničícím duši jednotvárností pohybu a vyčerpávajícím tělo až do dna.

Ve srovnání s Anglií byla u nás textilní výroba zřetelně zaostalejší, měla však staleté tradice. Hlavně plátenictví, soustředěné do podhůří česko-moravsko-slezského severu (historici mu říkají „české Nizozemí“), bylo odedávna odvětvím exportním. Z obyvatel zaměstnaných kolem roku 1800 v průmyslu se plná 84 procenta tak či ona zabývala činnostmi, souvisejícími přímo s produkcí textilu. Zpočátku pořád ještě hrálo prim plátenictví, avšak postupně stagnovalo, protože se vpřed draly dva jiné, perspektivnější textilní obory – vlnařství a bavlnářství. Důležitou roli tu sehrála mimořádně levná pracovní síla. (Když nepočítáme prominentní kastu manažerů, jejichž plat pochází již z 22. století – je taková u nás k dostání u nás i dnes.)

V prvních novodobých továrnách na našem území, nejprve v přádelnách, později i v tkalcovnách se za talíř polévky a kus chleba pracovalo také 16 hodin denně. Což není žádná propaganda, ale krutá pravda. Průmyslová revoluce se v českých zemích projevila sílícím importem zázračných anglických zařízení na mechanické spřádání vlny, poté i bavlny, nikoli však lnu. V době, když u nás pracovalo víc než 50 přádelen vlny, začala fungovat teprve první strojová přádelna lnu. Na některých úsecích textilní výroby dokázala efektivita rázem narůst, aniž by k tomu potřebovala páru, a to o několik tisíc procent. Tak tomu bylo v potiskování bavlněných tkanin v proslulých a nenáviděných kartounkách.

Bavlněné látky se u nás do roku 1763 nevyráběly. Ne že bychom to nesvedli, to bychom to snad i svedli, ale nesměla se k nám dovážet výchozí surovina, bavlna. To měla na svědomí vláda Marie Terezie, která kladla překážky importům, za které se muselo platit tvrdou valutou, tehdy zlatem, a naopak o to víc podporovala odvětví, zpracovávající suroviny domácí (tady prožil konjunkturu len a v důsledku toho i plátenictví). Jakmile všechny celní a dovozní bariéry roku 1763 padly, začaly po celé rakouské říši vyrůstat strojní přádelny bavlny a tkalcovny sukna jako... třeba jako houby po dešti. Během několika desetiletí se Rakousko stalo předním výrobcem bavlněných látek na kontinentě, přičemž jenom Čechy se na objemu produkce podílely jednou třetinou.

Největším bavlnářským podnikatelem byl Johann Leitenberger, který na zlomu 18. a 19. století uvedl do provozu první tři strojní přádelny bavlny u nás – v Kosmonosích, Verneřicích a v Zákupech. Za necelých 30 let nato bylo těchto továren na 70 a vznikaly další. Slovo kartoun nesouvisí nijak s kartou, jak by se snad mohlo zdát. Je to všeevropské slovo – anglicky cotton, německy Kattun, francouzsky coton, které přes italské cotone vede k arabskému kutn, bavlna. Kartoun je tedy bavlněná látka. A kartounka? Továrna na potiskování bavlněných látek. První kartounka byla zřízena hned roku 1763 na panství hraběte Kinského ve Sloupu na Českolipsku. Vzápětí se tyto továrny prodraly do sousedství Prahy, do Smíchova a do Karlína, které tehdy ještě nebyly součástí metropole.

Největší kartounky u nás vlastnili baroni Porgesové. Není to tak dávno, co jméno Porges bylo přímo symbolem kapitalistického vykořisťovatele. Jaksi se zapomínalo na to, že bratři Mojžíš a Juda Porgesovi se narodili ještě v pražském židovském ghettu a že začínali jako prodavači kořalky a plátna. Jejich první kartounkou byl jediný tiskařský stůl, u kterého zaměstnávali mistra se ženou a dětmi. V roce 1815 koupili Porgesové smíchovskou zahradu hraběte Bucquoye a získali tak parcelu pro stavbu kartounky. Jejich vzestup započal. Po roce 1840 už ve svých továrnách (což byla kartounka, tkalcovna a přádelna) poskytovali obživu čtyřem tisícům lidí. Byli první, kdo v českých zemích zavedlo perotiny, mechanické stroje k potiskování tkanin (hlavně bavlněných kartounů) barevnými vzory. Perrotiny byly vzápětí proklínané a ničené. Na ten zázrak techniky se přišel podívat sám císař Ferdinand Dobrotivý a za zásluhy o stát povýšil Porgesy do šlechtického stavu s přídomkem von Portheim.

To, jak se udělali z ničeho, bylo podivuhodné. Až do roku 1815 se u nás potiskovaly bavlněné látky ručně. Pak se k nám dostaly takzvané válcové potiskovací stroje. (Odkud odjinud než z Anglie...) Najednou dva tiskaři se třemi pomocníky zastali práci dvou stovek tiskařů. Když pak byly asi o třicet let později dovezeny první perrotiny (což byly tří až čtyřbarevné deskové potiskovací stroje, dva muži zastali práci padesáti dřívějších ručních tiskařů). Což opět znamenalo, že vzrostla produktivita práce... Pětadvacetkrát. Tedy o 2500 procent. V roce 1844 pracovalo u nás čtyřiačtyřicet tiskařských strojů a 14 perrotin. Vzaly práci tisícovkám lidí. A jak víme z literatury a z hodin dřívějšího dějepisu, právě tiskaři z pražských kartounek byli první, kdo se vzbouřili. Vzbouřili se proti nechtěnému, nicméně zákonitému, velmi nepříznivému vedlejšímu efektu nastupujícího průmyslového věku: proti zbídačování, vyhazování z práce a vážné nezaměstnanosti.

Tiskařům z kartounek se říkalo štrajchýři nebo štrajchpudlíci – nanášeli barvy na měděné desky. Toto pojmenování se rozšířilo od doby, ve které Jakub Arbes napsal sociální román Štrajchpudlíci. Ale není to správné. Dokud se bavlna potiskovala ručně, tiskař pracoval jakýmsi razítkem, měděnou deskou o rozměrech zhruba 23 krát 13 centimetrů. Na štůček látky 25 metrů dlouhé a tři čtvrtě metru široké musel při jednobarevném vzorování razítko otisknout šestsetdvaasedmdesátkrát, tříbarevný vzor už představoval přes 2000 otisků. Aby se tiskaři nezdržovali, měli k ruce takzvané štrajchýře čili štrajchpudlíky – od německého streichen, natírat. Ti na razítka nanášeli barvu a čistili je. Takže štrajchpudlíci byly ve skutečnosti a nejčastěji děti, nezřídka i děti sedmileté.