727. schůzka: Ten, kdo pere klickem

„Rod Klicperů v Chlumci nad Cidlinou starousedlý. V městském archivu je zaznamenáno, že už v roce 1630 byl zvolen Martin Klicpera starším obce. V dalších záznamech se uvádějí Klicperové jako mlynáři, ale nejčastěji jako krejčí, pracující samostatně, bez tovaryšů. Někteří Klicperové byli zámožní, jiní ne, ale jinak se v jejich rodokmenech obě řemesla proplétala. Syn mlynářského Klicpery Václav se dal na krejčovinu proto, že se kluků narodilo víc a jen jeden mohl zdědit mlýn, takže Václav byl poslán do Chlumce k příbuzným do učení. Tady poznal dcerku krejčího Annu, a když dotovaryšil a předložil shromážděným mistrům krejčířům průkaz o poctivém rodu, vyučení a chování, jakož i mistrovský kus, jímž dokázal, že se vyzná v řemesle, byl přijat do dechu mezi mistry a mohl se oženit.“ Toto jsme se dočetli v knize profesora Vladimíra Kováříka Otec české Thálie. Také v ní stojí, že „23. listopadu Léta Páně 1792 se narodil manželům Klicperovým syn, který dostal jméno po tatíkovi – Václav.“ Prvorozený nebyl, už před ním přišel na svět František.

Václav byl postavy menší nejenom proto, že byl mladší, ale hlavně proto, že pomalu rostl (o to větší se vyznačoval silou a nebojácností). Kluci rostli a také jejich táta povýšil, stal se cechmistrem. Tudíž opatroval pokladnici, které se říkalo „matka“, což znamenalo, že byl správcem peněz, důležitých listin, privilegií i cechovní pečeti, rozsuzoval spory mezi mistry a tovaryši a dbal, aby bylo přísně šetřeno cechovních artikulí. Na starosti toho měl dost, a ještě toho přibývalo, protože se krejčím v Chlumci nevedlo dobře. Bylo jich v městečku osmnáct (typická přezaměstnanost). Nabídka převyšovala poptávku. Málokdy si měšťané dali ušít nový oblek, leda při svatbách nebo když posílali synky na studia. A pro hraběcí úředníky byli zdejší krejčíci neumělí – ti si dávali šít podle vídeňské módy v Hradci nebo v Praze.

Z krejčoviny se žít dalo, ale těžko. Příjem nestačil, a tak se mistr Klicpera překvalifikoval. Dal se na ovocnářství. Pronajal si čtyři zahrady za městem. I když byl váženým měšťanem, neváhal vykonávat funkci kostelníka v chlumeckém kostele svaté Voršily. Vypomáhat museli i synové a dcery (tovaryše ani učedníky mistr Klicpera neměl), a tak byla nakonec rodina cechmistra Klicpery pokládána v Chlumci za docela zámožnou. Z vůle otcovy se měl Václav, druhý z celkem deseti dětí, vyučit řemeslu krejčovskému, jenomže byl statný a nechtěl se smířit s nízkou stoličkou, nůžkami a titěrnou jehlou a náprstkem, a tak přešel s otcovým souhlasem na řezničinu. Vyučil se jí a vydal do světa na vandr, jenomže v letech tovaryšských v něm i k tomuto řemeslu vzrůstal odpor. Stálý pohled na čerstvou krev a syrové maso v něm budil takovou averzi, že upadl do horečnaté nemoci a proležel několik týdnů v brněnské nemocnici u Milosrdných bratří.

Zároveň v něm rostla touha po studiu a jeho rozhodování uspíšila i představa vojenské služby, které by jako řemeslnický tovaryš neunikl. Vrátil se z vandru domů a umluvil otce, aby mohl jít s bratrem Františkem na studia do Prahy. Tam se seznámil s českým divadlem. Hlavně s českými knížkami, za které vydával on i jeho bratr František poslední peníze. Ve studiích pokračoval oba kupodivu zdárně, i když věnovali čím dále tím víc času „hercům z libosti“ (tedy ochotníkům). Václav už od gymnasiálních dob byl autorem několika dramatických pokusů. Jeden z nich se jmenoval Blaník a čtyřiadvacetiletému autorovi ho dokonce inscenovali ve Stavovském divadle. Student čtvrtého ročníku filosofie sepsal za jeden školní rok dokonce devět divadelních kusů.

Ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, samovolně scény sepřádám a osnuju.
Václav Kliment Klicpera

O prázdninách putovali oba Klicperové pěšky z Prahy do Chlumce, a bavili se tím, že provozovali s několika mladými měšťany divadelní představení pro chlumecké i venkovské obyvatelstvo. Všichni se spoléhali na Václavův talent. Ten mu mnozí záviděli. Dovedl totiž psát lehce a hravě, a protože při dvojím řemesle, při tovaryšském vandru i při studiích poznal množství zajímavých lidí, jejichž tváře i povahy si ukládal v mysli, tak uměl bezpečně vytvářet charaktery i situace. „Mně jest celý svět dramatická báseň!“ To napsal Václav po letech – tehdy se podepisoval už jako Václav Kliment Klicpera. „Ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, samovolně scény sepřádám a osnuju.“ A protože to byl člověk dobromyslný, který nedokázal nikomu vědomě ublížit, a protože jeho život probíhal klidně a šťastně, nestal se dramatikem velkých citů a strhujících vášní, nestal se ani žádným tvrdým kritikem společenského zla a bojovným satirikem, nýbrž docela shovívavým zobrazitelem biedermayerovské společnosti, ke které patřil. (Abychom snad netápali, pokusme se o definici biedermayeru: Je to umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, typický pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí – včetně českých zemí. Časově je tradičně ohraničován Vídeňským kongresem a revolucí roku 1848. Biedermeier je měšťanská obdoba empíru, proto se mu také říká měšťanský empír.)

V první polovině 19. století byli už měšťané natolik majetná, aby si mohli pořizovat výrobky, které pro svou náročnost jim byly dříve finančně nedostupné. Dejme tomu: čalouněný nábytek... porcelán... Měšťané měli nejenom plnější tobolky, manufakturní výroba náklady na zhotovení těchto výrobků snížila. Příjmy měšťanů však nedosahovaly (tedy zatím) takové výše, aby si mohli dovolit stavět městské domy či paláce, a tak zůstal biedermeier především designérským stylem užitého umění. Už ve své době byl biedermeier napadán a odsuzován jako idyla hřbitova. Rozvíjel se v době metternichovského absolutismu, kdy byla většina občanských aktivit potlačena či kontrolována, a kdy biedermeier znamenal rovněž únik z veřejného života ke klidu u domácího krbu. (Tohle taky známe... z vlastní zkušenosti... aspoň my, co něco pamatujeme. Akorát jsme tomu neříkali biedermayer.) Mimochodem - to pojmenování použil je poprvé až v roce 1848 jistý pan von Scheffel v jednom mnichovském časopise. Došel k němu tak, že prostě spojil jména pánů Biedermanna a Bummelmayera. (Dotyční byli měšťanské figurky; pan Scheffel o nich psal humorné básničky.)

Václav Kliment Klicpera se v době biedemayeru stal c. k. profesorem a začal patřit mezi společenskou elitu města Hradce Králové. To ho zavazovalo, aby si počínal tak, jak vyžadovala přísná společenská konvence. Jeho nadřízený, prefekt gymnasia Bedřich Sokol (rodem Čech, ale zároveň úzkostlivě opatrný rakouský úředník, kanovník premonstrátského řádu z kláštera želivského) dovedl mladého kolegu včas a důrazně poučit: Nesluší se, aby gymnasiální profesor vystupoval na jevišti s českými ochotníky. Zkrátka: všechno má svůj řád a svou míru a mělo by to špatný vliv na mládež jemu svěřenou a brzy by se ozývaly nespokojené hlasy rodičů, z nich většina patří mezi přední hradecké občany. Těch ať se drží začínající profesor, však i mezi nimi najde přátele české literatury a vlastence, kteří znají míru svých možností. Vždyť pan profesor Josef Liboslav Ziegler přednáší o české literatuře na hradeckém semináři, a zámožný tiskař Jan Hostivít Pospíšil dokonce české knihy vydává a šíří po českých vlastech! Oba jsou mecenáši, podporovatelé českého podnikání, ale oba zůstávají pěkně stranou... druží se jen s lidmi sobě blízkými a ne s řemeslníky a drobnými úředníčky... vzájemně se navštěvují­... společně zasedají v některé z četných hradeckých hospůdek nad partií bulky nebo jiné zábavné a ušlechtilé hry... a když už touží po činnosti veřejné, věnují se blahu a prospěchu města. Jen tak možno dojít cti a vážnosti! Je rovněž dobré nezapomínat, že Hradec je město posádkové, že je zde mnoho vysokých důstojníků vesměs německé národnosti a že je účelné a užitečné uchovat si k nim dobrý vztah a nedráždit je okázale češstvím, zejména když plody českého ducha nelze ani v nejmenším srovnávat s vyspělou a dokonalou kulturou německou.

Pan prefekt to mladému profesoru Klicperovi vysvětlil, jak náleží, a mladý profesor Klicpera se pro jistotu nezmohl ani na slovo odporu, slíbil, že se zamyslí nad vzácnými slovy pana prefekta a že učiní vše, aby v žádném případě nebudil nelibost svého představeného a vážených hradeckých občanů. Samozřejmě že to nemyslel doopravdy. (Běžný našinec svého nadřízeného trpělivě vyslechne, nicméně si myslí svoje.) Klicpera přestal vystupovat na divadle, ale nebránil v účinkování své manželce, kdysi slavné pražské ochotnické herečce Anně Švamberkové. Všichni herci z libosti do ní byli zamilováni. I Klicperův bratr František. Jenomže Anna dala přednost statnému a ráznému Václavovi, se kterým vytvořila nejednu mileneckou dvojici na „herčišti“ – v Hradci byl ovšem s hraním konec. Alespoň u pana profesora.

Něžná Anna (říkalo se jí však Nina) osvědčila jako hradecká paní profesorová velký smysl pro praktický život. Především zařídila domácnost tak, aby v ní Václav Kliment rád pobýval. Měla vkus a potrpěla si na nenápadný a nepříliš náročný přepych, dobře vařila a dovedla zjistit svému manželovi klid a pohodu k práci, i když se rodina brzy rozrůstala o první děti. Do jednoho pokoje brala na byt synky zámožných sedláků a panských úředníků z okolí Hradce a zajistila tak rodině vedle slušného příjmu i vítané pravidelné příspěvky do kuchyně. Nic nenamítala, když Klicpera přijal zdarma mezi ně pražského studentíka Josefa Tillyho. Správně soudí ti, kdož v něm tuší pozdějšího Josefa Kajetána Tyla. Ten připutoval s ranečkem na zádech do Hradce, o kterém slyšel neuvěřitelné věci: o českých hodinách profesora Chmely, o Klicperových nadšených výkladech řeckých a římských dějin, o představeních hradeckých ochotníků, o Pospíšilově tiskárně a knihkupectví.

Tyl velice rád přijal nabídku Klicperovu a z vděčnosti přiučoval jeho studentské podnájemníky a přepisoval jeho nové práce pro tisk. Chytrý podnikatel Pospíšil pak vydával sborníčky Klicperových her „nákladem spisovatelovým“. Autor musil předem zaplatit za tisk a místo honoráře dostal jen pár autorských výtisků, které většinou rozdal. Knížky, které Pospíšil vytiskl, byly úpravné, s pěkně vysázeným titulem, na dobrém papíře a s čistě vyvedenou rytinou proti titulu – Klicpera měl radost, že se knížky dostanou mezi ochotníky. Hlavně jeho veselohry a frašky byly horlivě a s úspěchem hrány ve venkovských městech po českých zemích. Kromě Prahy. Ne že by se v Praze Klicpera nelíbil. V Praze byl Jan Nepomuk Štěpánek, a to byl ředitel českých her v divadle Stavovském. Byl to divadelní praktik. Dovedl přesně vysledovat, co se líbí obecenstvu a hověl jeho vkusu. České hry ve Stavovském divadle byly uváděny v neděli od čtyř hodin do šesti, a nesměly trvat ani o minutu déle, aby hlediště mohlo být umeteno a vyvětráno pro večerní německé publikum. A Klicpera – ten nebyl ochoten krátit a upravovat své hry – jenom proto, aby se mohlo zamést, uklidit a vyvětrat.

„České hry na scéně Stavovského divadla na Ovocném trhu nebyly právě vítány, nicméně česky se v Praze hrálo. V knihovně zrušeného benediktinského kláštera na rohu Staroměstského náměstí, ve třetím poschodí, do kterého byl jediný přístup po úzkých a strmých schodech, vzniklo malé divadélko pro několik desítek osob – říkal se mu Mikulášské. Česky se hrávalo i za Koňskou branou v hospodě zvané Kravín, která byla oblíbeným místem pražských nedělních vycházek. Nuselští ochotníci si zřídili jeviště v hospodě u mlýna, ale hry jim byly brzy zakázány. Podobný osud stihl i staroměstské knihtiskařské tovaryše, kteří si upravili na divadelní sálek půdu v klášteře blahoslavené Anežky. Skutečnou slávu si však získalo divadlo Teisingerovo v domě bohatého zahradníka a vlivného měšťana Teisingera v Dlážděné ulici.“ Když dávali u Teisingerů dohromady repertoár, bylo nejvíc hlasů pro Klicperu. Zahajovací představení bylo věnováno jeho hře Bělouši.

Zpráva o novém divadle (spíš divadélku – hrálo se v Teissingerovic největším pokoji) se rychle mezi vlastenci roznesla, a dorazila až do Hradce ke Klicperovi, zároveň s pozvánkou na představení jeho Divotvorného klobouku. Klicpera dostal nápad: když nemůže vystupovat jako herec na veřejných představených hradeckých, co kdyby si zahrál v soukromém divadle pražských ochotníků! Úspěch Divotvorného klobouku byl veliký. Všichni hráli s chutí (snad s největší sám autor), všichni dokonale ovládali text, nezměnili jediné slovíčko. Potlesk nebral konce, a ještě větší byl v Hadriánovi z Římsu, ve kterém se na hradě Čelakovském sešli tři nápadníci sličné Ruměny, přičemž všichni o sobě tvrdili, že jsou ti praví „Hadriánoni.“

Zápletku zosnoval Klicpera mistrovsky, děj byl plný zvratů a nečekaných situací. Musel to být náramný rozdíl oproti dosavadním neživotným textům. S velkým úspěchem byl uveden Lhář a jeho rod (Klicpera si v něm zahrál s chutí postavu Tadeáše Pravdomluvy). Mnohem víc než historická dramata se mu povedly frašky, i když on sám se viděl ve Walteru Scottovi. Právě jemu však patří prvenství jako autorovi první české konverzační veselohry Každý něco pro vlast. Touto fraškou se vysmívá sobectví některých českých „takyvlastenců“. Ti dávají velice hlasitě a při každé příležitosti najevo, že jen z lásky k vlasti na svá bedra berou břemeno veřejných funkcí, ačkoliv to dělají, řečeno s Klicperou „ze ctižádosti a z pejchy“. (Ctižádost a pejcha nevymřely u veřejných funkcí ani dnes.) Během jednoho jediného roku se stalo Teisingerovo ochotnické divadlo hlavní českou scénou, kterou znali i na venkově. Ani nově upravený sálek už nestačil zájmu diváků. Starý pan Teisinger neváhal prolomit zadní zeď jeviště a rozšířit celý prostor o další místnost. Teď tu mohl být se vší nádherou uveden i Klicperův Blaník.

Hradecká léta probíhala Klicperovi v radosti, pohodě a pilné práci. Byla mu svěřena pamětní kniha Hradce Králové s úkolem, aby vypsal dějiny města až po současnou dobu. Dostal na starost výzdobu a osvětlení města, když sem zavítal na korunovační cestě císař Ferdinand s manželkou. Zasloužil se o vybudování sadů ve městě, o zřízení dětské opatrovny. Do opravené kostelní věže byly vsazeny nejenom jeho latinské verše o zdejších pamětihodnostech, ale i několik oslavných časoměrných strof, jež zplodil jeho současník Josef Chmela:

Všem byl nám k službám, ochoten náš Klicpera Václav,
muž moudrý, učený, učitel, básník i slovutný,
vyšším prospěšný a milý, nižším pak rádce.

Perla poezie to zrovna není, ale čiší z ní úcta, které se Klicpera v Hradci těšil. A přece se s tímto městem nakonec rozloučil. Pět let předtím ho opustila jeho múza Nina. „Manželka laskavá, matka milostná, Češka ušlechtilá, jež zemřela v čtyřicátém druhém roce svého krasolibného žití“ (tento nápis na náhrobek složil Václav Kliment Klicpera své ženě). V pětačtyřiceti letech zůstal sám s pěti dětmi. Jeho zájem záhy upoutala třiadvacetiletá Anna Kateřina, jejíž matka měla pekařský krámek nedaleko domu, kde bydlil. Maminka už dokázala dceru přesvědčit, že bude dobře, když zapomene na hradeckého medika a dá přednost váženému panu profesorovi, který jí zajistí klidný a spokojený život. Jakmile mu skončil smutek, konala se tichá svatba. Manželství to bylo klidné a spokojené. Když se Klicperovi naskytla příležitost v podobě místa humanitního profesora na Akademickém gymnasiu v Praze, tak se s Hradcem, ve kterém prožil sedmadvacet let, rozloučil.

V revolučním roce 1848 byl do čela akademické kohorty postaven z vůle studentů nejoblíbenější profesor Václav Kliment Klicpera. Jako volební komisař přesvědčoval občany o smyslu blížících se voleb. Po porážce revoluce byl sice vyšetřován na základě udání, ale výpovědi svědků byly jednoznačně v jeho prospěch a jemu se dostalo dalších poct -mimo jiné byl jmenován c. k. školním radou a ředitelem Akademického gymnasia. Měl nemálo zásluh na tom, že toto gymnasium bylo počeštěno. Obrátil se na Františka Palackého a na Národní noviny s uctivě formulovanou, ale naléhavou žádostí, aby žáci ve všech šesti třídách k poslouchání a učení se české mluvnice, jakož i literatury povinně zavázáni byli.

Všechno se mu dařilo. Přesto nebyl spokojený. „K uměleckému tvoření je zapotřebí klidu a pokoje. A toho není a nebude.“ Co mu scházelo? Zdraví. A snad taky odvaha. Za časů bachovského absolutismu raději svoje dvě díla, drama Jan Hus a Paměti, spálil. Na Akademickém gymnasiu studovali Neruda a Hálek, hlavní iniciátoři „tajného“ časopisu Varyto. Hálka se Klicperovi podařilo zachránit před vyloučením, ale gymnasium bylo prohlášeno za německé a Klicpera byl poslán na odpočinek, mnoho profesorů bylo z ústavu odstraněno. „Já počínám být velmi křehký, ale jsem ještě tak dalece v hromadě, že mohu celý den pracovati,“ psal v dopise o svém tělesném a duševním stavu v době, kdy mu byla 64 léta. „Duch slábne, není ještě bez jarosti, obraznost až potud živá a působivá. Píšu bez přestání původní věci, časem dávám na divadle něco provozovati, ale spíše to skládám do pultu. Impresoři se mně nenabízejí, a já jim také ne, dobře věda, že by za cár ode mne chtěli kupovat. Ať to leží, dítky moje to přece někdy zpeněží, ačkoli by ten peníz nyní velmi dobře potřebovaly.“

Dne 3. července 1859 vyšel si Václav Kliment Klicpera na poslední procházku. Téhož dne vypukla u něj nemoc, kterou tehdejší lékaři klasifikovali jako vodnatelnost. Počátkem září došlo ke krátkému zlepšení, ale ve čtvrtek 15. září nastal náhlý konec. Jan Neruda končí svou vzpomínku na poslední setkání s Václavem Klimentem Klicperou citováním jeho slov na rozloučenou: „Jen kupředu, hoši, cestu máte vyznačenou. Ó, kéž bych mohl zase znovu s vámi začít! My měli těžkou práci, tak těžkou, že mnohého zlomila. Pánbůh vám dej podobnou vytrvalost, jakou my jsme měli.“