670. schůzka: Strach z revoluce

Můžete s námi prosurfovat další úsek české historie. Nechceme tvrdošíjně srovnávat, ale na rozdíl od mnohdy bezcílného brouzdání internetovým oceánem je naše konání velice cílevědomé, adresné a časově posloupné. Ne že bychom nemohli, ale my prostě nechceme vynechat ani jeden úsek našich dějin aniž byť jen trochu významnou osobnost, neboť obé by nám ve výsledné mozaice chybělo. Stačí když vypadne pár kamínků a celkový dojem z obrazu může být porušený.

Kupříkladu dnes se pozastavíme nad situací, kdy jsme v Evropě měli ne jednoho, ale hned tři císaře. Od té chvíle bylo všechno jinak. A kdyby jenom už bylo – ono ještě mělo být. Ve Francii byl revoluční cestou smeten společenský řád, tisíc let prohlašovaný za věčný od Boha. Feudalismu s jeho hierarchicky odstupňovaným stavovstvím nadobro odzvonila hrana. Místo dosavadního kastovnictví s privilegii pro mocné byla provolána rovnost lidí před zákony i Bohem. Revoluce zlikvidovala všechny feudální instituce a vrchnostenskou justici. Bez náhrady odstranila veškerá feudální břemena. Znárodnila majetek církve. Zkonfiskovala jmění šlechtických emigrantů. Včerejší poddané obdařila lidskými a občanskými právy. Soukromé vlastnictví prohlásila za nedotknutelné. Dala Francii ústavu. A za tři roky nahradila monarchii republikánským zřízením.

To vše (a zdaleka nejen to) se odehrálo v doslova šíleném tempu. Nové vlastnosti života přitom vznikaly a formovaly se za pochodu, uprostřed vášní a nenávistí, kvasily v zuřivém dialogu protichůdných názorů a stanovisek, přičemž katalyzátorem všeho toho dění od určité chvíle stávala se čím dál více krev. Virus revoluce ale už v Evropě existoval. Rovnostářskými a demokratickými idejemi byly infikovány (více či méně) všechny evropské státy. Být osvícený znamenalo i pro mnohé tehdejší panovníky být in (použijeme-li dnešního nehezkého nečeského výraziva). Přesto znamenala Francouzská revoluce šok. Šok, anebo ještě lépe: smrtelné ohrožení. Rovnost, svornost, bratrství – tímto heslem se doslova opájely chudé a bezprávné vrstvy. Už předtím bylo občas vyslovováno i v salonech smetánky, ale teď se na evropských dvorech četlo jako výstražné memento. Varovalo, že pokud se nic nepodnikne, začnou se kácet trůny.

Jistý čas ještě zmatená Evropa vyčkávala, jak se věci ve Francii vyvinou – revoluční chaos byl zvenčí velmi nepřehledný. Bez úspěchu byly postupně vyzkoušeny všechny prostředky politického a diplomatického nátlaku. Jenže situace v zemi galského kohouta se dále radikalizovala. Početná skupina monarchistických emigrantů v čele s bratrem francouzského krále Ludvíka XVI., vévodou Karlem z Artois, naléhala, aby evropské státy vojensky intervenovaly. Také panovnice Marie Antoinetta se obracela tajnými depešemi domů, k vídeňskému dvoru bratra Leopolda II., s prosbami o záchranu královské rodiny, která se z týdne na týden, z měsíce na měsíc ocitala v situaci čím dál bezvýchodnější.

Ano, císař a korunovaný český král Leopold II. měl ve Francii svoji sestru – Marii Antoinettu, která mu posílala úpěnlivé prosby, tajně, samozřejmě, které se k Leopoldovi dostaly, leč on s pomocí otálel. Ovšem nikoli proto, že by se mu nechtělo podstoupit rizika války – byl prostě zdrženlivý. A dlužno říct, že svým způsobem oprávněně. Nebyl ochoten tahat za jiné kaštany z ohně. I i když to byli blízcí příbuzní: sestra a švagr. Příbuzní nepříbuzní, Leopold byl přesvědčen, že Ludvík s Marií Antoinettou výstřednostmi svého životního stylu v duchu hesla „po nás potopa“ na sebe bouři lidového hněvu vlastně přivolali. A kromě toho – ve vlastní říši (po Josefově smrti rozklížené a plné konfliktů) měl císařský bratr vlastních starostí až nad hlavu.

Na druhé straně ale Leopold tušil, že revoluce v Paříži není zase tak vzdálená, aby s ní nemusel mít nic společného. Proto jeho zahraničně-političtí experti dostali příkaz podniknout všechny myslitelné diplomatické kroky, aby byly utlumeny ostatní planoucí nebo doutnající konflikty. Bylo nutno se soustředěně připravovat na eventuální válku buďto proti vývozu revoluce (tenkrát ze západu na východ), anebo na záchranu ohroženého královského dvora. (Toho francouzského.) Ludvík XVI. (formálně pořád ještě francouzský král), donedávna klimbající na trůně a žijící nanejvýš pro jídlo, honitbu a zámečnické nářadí, tento spíše zručný kutil než politik byl (bohužel) Leopoldovým švagrem. A francouzská královna Marie Antoinetta, hloupoučká žena (ovšem roztomile hloupoučká), jejíž jakékoli přání platilo ve Francii donedávna za zákon, byla Leopoldovou mladší sestrou. (I tato skutečnost nám neunikla.) Francouzské královské manžele dělilo věkově osm a půl roku. Marie Antoinetta už sice překročila pětatřicítku, jenomže v roli panovnice největší mocnosti na kontinentu, uprostřed všeho toho rokokového rejdění nestačila zmoudřet ani za mák. Uvykla fňukat. Nudíme se! A celý dvůr na povel plesal, popíjel, účastnil se výstředností podle vrtochů královny. Teprve revoluce učinila tomuto panoptiku konec.

„Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha!“ Takové a podobné kacířské myšlenky se teď líhly ve francouzských revolučních hlavách. „Pro nás je Bůh mrtev – nebesa jsou prázdná!“ O nic méně heretické. A ještě další rouhačské nápady padaly, třeba ty, které se týkaly pozemské moci: „Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva!“ Neslýchaná věc. A navrch něco ještě horšího: „Jestliže král dobře nevládne, ať je mu moc odňata!“ Takové a podobné myšlenky letěly od úst k ústům v časech intelektuálně nepříliš zdatného, natož činorodého Ludvíka XVI. a hýřivé Marie Antoinetty. Oba svým stylem panování provokovali národ tak dlouho, až je smetl. Ale nejenom je – i stejně zahálčivou, zhýralou a degenerovanou šlechtu. (Dnes musejí lidé kvůli změnám jít k volbám. Dnes už se nesmetá. Aspoň u nás. I když po některých volbách to vypadá, jako by se smetlo všechno předtím.)

Každý člověk je zrozen k svobodě! Proti výsadám postavme konečně rovnost a přirozená lidská práva! A francouzským příbuzným vídeňského císaře a našeho krále zbývalo tři a půl roku života, který vypadal náhle až překvapivě skromně a nenápadně. Sestřička Toinette se ještě pokusila zorganizovat útěk. Švagr Ludvík by se na něco podobného ani nezmohl, zůstal pouhým pasivním účastníkem akce, živým zavazadlem... byla mu přidělena role nemotorného lokaje neznámé baronky de Korff. Jenže ani Marie Antoinetta dosud nepřekonala pyšné panovnické manýry. Za pomoci přátel připravila cestu své rodiny do emigrace tak nenápadně, že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Nádherné kočáry, švadrony ozbrojenců ani livrejovaní sluhové nebyli tím nejchytřejším maskováním tajného útěku.

Jak to dopadlo, určitě ví i ten, kdo nesledoval jedny z minulých Toulek, v nichž jsme nadřekli, jak Ludvík s Marií Antoinettou dopadli. Ve Varennes poblíž západních francouzských hranic byla královská rodina poznána a zatčena. Konkrétně ji odhalil poštmistr Drouet. Tedy: abychom byli úplně přesní, byl to syn páně poštmistrův. On se s králem sice nikdy předtím nesetkal, ale poznal ho. Prý podle portrétu na bankovkách. (Říká legenda.) Legendou ovšem není, že si tatínek, poštmistr Drouet svoji horlivost odskákal po změně režimu v kasematech na brněnském Špilberku. Králi se napříště říkalo občan Kapet, aby věděl, že formálně je sice první mezi rovnými, ale fakticky je nula. Ztratil totiž poslední zbytek vlivu na další vývoj událostí. Už mu jenom nechali podepsat novou francouzskou ústavu a přísahat na ni. To bylo v září 1791. O rok později (v září 1792) vyhlásil Národní konvent republiku a odstranil monarchii. A za čtyři měsíce nato byl Ludvík XVI. popraven. Proč?

Všecko, co revolucionáři potřebovali, tak přece vyhlásil a podepsal – dokonce si přitom nasadil rudou frygickou čapku svobody a slavnostně připíjel na zdraví lidu. Vyhlásil, podepsal, nasadil si, připíjel. Proč ta poprava? Vlastně to zavinil velitel intervenčních vojsk, vévoda brunšvický. Vydal nešťastné prohlášení, že Paříž srovná se zemí, když bude zkřiven jediný vlas komukoli z královské rodiny. Aby mu žádný vlásek zkřiven být nemohl, tak byl král i královna uvězněni. Jejich syn, princ Ludvík, byl dán na vychování ševci Simonovi. Za velezrádné paktování s nepřítelem byl jeho tatínek Ludvík gilotinován (to se stalo v lednu 1793), no a v říjnu téhož roku musela položit svou hlavu pod gilotinu i Marie Antoinetta. Její mrtvola se ocitla v hromadném hrobě.

Kdyby to byl mohl Leopold II. vyslovit veřejně, určitě by se svět dozvěděl, že ve skutečnosti nikterak neprahne jít do války kvůli tomu, aby pomohl sestře a švagrovi. Marii Antoinettu viděl naposledy jako desetiletou, když se zrovna odebíral do Florencie, do metropole toskánského vévodství, jemuž pak vládl. Francii nikdy nenavštívil. A životní styl francouzského panovnického páru se mu z duše protivil. Na druhé straně ovšem považoval za svou lidskou a mravní povinnost, aby své příbuzné zachránil. Na vahách těžkého rozhodování leželo i vzrůstající riziko, že Francouzi začnou svou svobodu exportovat do okolí. To byl důvod, který v něm nakonec zvítězil. A tak Leopold překonal nechuť a setkal se v Pilnici s pruském králem Fridrichem Vilémem II. Což byl syn a následník zemřelého Velkého Frice... tedy Fridricha II. Velikého. Na té pilnické schůzce spolu dohodli společný postup. Oba budou připraveni, avšak do konfliktu půjdou až v krajním případě. A co do té doby – tedy v období do krajního případu podniknou? Omezí se na stupňování diplomatického a politického nátlaku vůči revoluční Francii. Bylo však zapotřebí, aby v tom Rakousko s Pruskem nezůstalo samo. Leopold o to stál víc než Fridrich Vilém. Znal totiž pruskou vychytralost. Bál se toho, že Hohenzollern nechá jeho armádu krvácet v dlouhé, nebezpečné a nákladné válce, ze které se on sám vyprostí a naloží veškerá rizika na spojence. Nebyla by to první pruská proradnost. Ani poslední.

Napětí mezi aliancí a Francií přitom stále rostlo, jenomže pak Leopold náhle zemřel a žezlo musel stejně a nečekaně převzít jeho syn, arcivévoda František. Kromě trůnu zdědil i závazky. Sotva se však stačil ve své funkci pořádně rozkoukat, už na něho nastoupil francouzský velvyslanec ve Vídni. Prý, ať habsburská monarchie okamžitě zruší své vojenské spojenectví s Pruskem, nebo jí Francie vypoví válku. František na ostrou francouzskou nótu neodpověděl, a v dubnu 1792 vstupem francouzských jednotek do habsburského Nizozemí odstartoval první z nekonečné řady rozhořčených zápasů s revoluční Francií. V okamžiku, kdy vypukla válka, nebyl už Leopold II. mezi živými. Všechny koruny – tedy římskoněmecká, česká i uherská – tak zbyly na Leopoldova syna, arcivévodu Františka, což byl nyní senior v habsburském lotrinském rodu, který už předtím nějaký čas pomáhal otci jako spoluvladař. Nový panovník byl ve své mladistvé naivitě sebevědomě přesvědčen, že střetnutí s Francií bude pro rakousko-pruské voje procházkou. Vzápětí se měl těžce zklamat.

V celém rodu habsbursko-lotrinském senior... Tehdy mu bylo čtyřiadvacet let. Na svou budoucí roli byl připravován důkladně. Ještě víc než otec Leopold dbal o jeho výchovu strýc Josef II. Několikrát dokonce přijel na inspekci do Florencie, aby na toskánském dvoře osobně zkontroloval, s jakým zdarem si arcivévoda ve studiu a přípravách vede. Leopold byl z té péče o synka docela nervózní. Strejda měl starost až přehnanou. A kromě toho se nikdy jasně nevyjádřil, kdo ho na habsburském trůně jednou nahradí. Nezapomněl na to – počínal si tak záměrně. Teprve na smrtelné posteli se Josef rozhodl pro Leopolda. František byl ještě hodně mladý. Navíc se ukázalo, že mu pro vladařskou roli některé vlastnosti přece jen chybí. Už jsme to už probírali, ale v dějepise (ani v jiných předmětech) opakování nikdy neškodí. František byl pomalý... nerozhodný... studený... intelektuálně průměrný. Josef to zprvu přičítal chybným výchovným metodám, a ve snaze napravit, co prý toskánský dvůr zkazil, si korunního prince odvezl do Vídně, že mu patřičnou péči obstará sám. Mezi námi: v rodině z toho vzešlo mnoho trpkostí, nicméně císařovo slovo bylo v té době zákonem.

Za poslední turecké války si chtěl Josef pretendenta trůnu (pretendent je uchazeč) vyzkoušet i jako vojáka, a tak si vzal dvaadvacetiletého Františka s sebou na jižní frontu. Zprvu s ním byl spokojen. Chová se před nepřítelem stejně, jako by byl v salonu; hvízdání kulí ho nepřinutí změnit ani výraz, to psal Josef s nadšením domů. Mohl však už tušit, že nemá před sebou chlapce s duší hrdiny, ale totálního flegmatika, kterého (alespoň navenek) nevzruší vůbec nic. František, vytrvalec mezi Habsburky, bude vladařit celkem 43 léta, až do roku 1835, ale nikdy ho nic nenadchne ani nezastraší, bude se chovat pořád stejně studeně, ba sucharsky. Porážky vlastních armád bude přijímat s touž němou tváří bez mimiky jako jejich vítězství. Voják však z něho nebude nikdy. Na tureckém bojišti si při obléhání Bělehradu vystřelí čestnou salvu z kanónu, ale propříště se všech vojevůdcovských povinností navždy vzdá – přenechá válečné řemeslo mladším bratrům, zejména arcivévodovi Karlovi.

Co znamenal nástup toho zasmušilého, skeptického, astenického Habsburka na trůn, to je jasné jako... třeba jako facka. Éra reforem definitivně skončila. Františkovi se stát ztotožnil opět se zachováním moci vlastní dynastie a vlastní. On sice není autorem výroku Stát jsem já (ten měl pronést francouzský král Ludvík XIV. blahé paměti), ale František mu dobře rozuměl. O to odpudivější mu byly všechny rovnostářské reformy, ať už ty včerejší domácí, anebo ty ještě mnohem nebezpečnější francouzské. Proto se nový vládce rakouské monarchie pustil rozhodně do zápasu s revolucí. A od absolutního odmítnutí směru, který vytyčila Deklarace lidských práv, cesty, po níž se vydala Francie, nikdy neustoupil. Dlouhé vladaření Františkovo se proto změnilo v nekonečnou válku s myšlenkami demokracie a liberalismu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související