643. schůzka: Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremná

Ne že by ten človíček z periferie Českého království byl nějak zvlášť významný, ale v jeho životě, zachyceném na dvaceti dvou stovkách Jiráskových románových stran, a ještě na dalších, těch autobiografických, pokrytých úhledně většinou německy psaným rukopisem, se zrcadlí duše naší země jeho doby, tedy konce 18. a začátku 19. století. „Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremná,“ takto zní jedná z „průpovědí aneb jadýrek“ Františka Vladislava Heka, již jsme si vybrali do čela tohoto dílu.

„Na sklonku 18. století, kdy František Hek začal provozovat v Dobrušce kupeckou živnost, bylo z ní významné obchodní a řemeslnické středisko velkého colloredovského panství, jehož správa byla na zámku v Opočně. Proslulé bývaly zdejší šestkrát ročně konané výroční trhy na obilí, ale zejména na dobytek, koně a podsvinčata. K tomu je třeba připočíst pravidelné úterní trhy, jejichž návštěvníci nechali ve městě nejeden groš nejenom za výrobky městských řemeslníků, ale i za osvěžení a posilnění. Ve městě, které mělo i s předměstími asi 400 domů a něco málo přes 2000 obyvatel, bylo plných jedenadvacet hospod. Místní městský pivovar vařil každý týden čerstvou várku piva. Autor populárního popisu Království českého Jaroslav Schaller píše ve svazku o královéhradeckém kraji, jenž byl vydán v roce 1790, že dobrušští občané se živili zejména obchodem obilím, lnem a přízí, na první místo obživy však klade čepování kořalky.“

František Hek kupcoval v Dobrušce dvaatřicet let. Z toho prvních šestnáct let (až do zhoubného požáru v roce 1806) znamenalo příslovečná biblická léta tučná, druhých šestnáct roků bylo stále hubenějších. Na začátku své prosperity se oženil (to mu bylo necelých třiadvacet let). Jako nevěsta k oltáři šla mladičká Marie Anna Ježková, dcera dobrušského jircháře. (V románu F. L. Věk pozměnil Jirásek její jméno na Snížková.) Matriční zápis se nezachoval (vzal si jej – a mnohé jiné – velký dobrušský požár roku 1806); o svatbě naštěstí víme z Františkova vlastnoručního zápisu ve Veleslavínově Kalendáři historickém. To bylo v lednu 1792; téhož roku v prosinci se novomanželům narodil první syn, ten však jako čtyřleté dítě zemřel. Během deseti let se jim narodilo celkem šest dětí; jen tři z nich se však dožily dospělého věku. „Syn František otcovy naděje, pokud šlo o obchod a podnikatelské vlohy, nikterak nezklamal,“ píše literární historik dr. Josef Johanides ve své knize o Františku Vladislavu Hekovi. „Hekův obchod byl obvyklým venkovským krámem, který bychom moderněji mohli nazvat obchodem smíšeným zbožím. Vedl nejenom všechno běžné kupecké, krupařské a potravinářské zboží, nechybělo mu ale ani lepší zboží, například káva, která si tehdy teprve razila cestu z velkých měst a jejích kafíren k oblibě také u zámožnějších venkovských a maloměstských rodin. Zdatný obchodník však současně vedl také levnější kávu náhražkovou, kávu z cikorie, která šla asi líp na odbyt. Do kupeckého krámu patřil pochopitelně také cukr, sůl i nejvoňavější sortiment, exotické koření. Ze zachovaných dokladů jeho dodávek dobrušské obci víme, že si ponechal po otci i sortiment železa, kování, hřebíků, nářadí, barev a podobně, prodával také olej, líh, terpentýn. V dosti značném měřítku prodával lněné semeno, které objednával z Pobaltí. Máme doklady, že obchodoval rovněž lnem, přízí a plátnem.“

Obchodník a podnikatel to byl vskutku čilý a taky vynalézavý – dnes bychom řekli v používání nových prodejních metod. Hned v prvních měsících svého kupcování využíval inzerátů, a to byla tehdy v českých novinách dost vzácnost. V Závěsku ke Krameriovým pražským poštovským novinách se objevilo oznámení, že dobrušský Hek má na prodej teologickou knihu – patrně to byly ještě nějaké zbytky z někdejšího nákupu pražské klášterní knihovny – ale to zase nebylo nijak udivující. Knihkupecké prodejné seznamy a letáky byly obvyklé už tenkrát, také Kramerius občas sděloval ve svých novinách, že má na prodej vzácnější knihu. Čím tedy Hek předběhl svou dobu? Tím, že zcela v moderním obchodním duchu upozorňuje v inzerátu zákazníky na jakostní zboží, které má na skladě. Zároveň ujišťuje zákazníky dokonalostí obsluhy, i tím, že vyjde vstříc jejich přáním co do velikosti nakupovaného množství. A ještě v tom inzerátu dává na vědomost, že si váží stejně velkého odběratele i opatrného či nezámožného zákazníka, který kupuje jednorázově pouze malé množství. Výraz inzerát se tehdy ještě nepoužíval, takže v Krameriových novinách byla vytištěna tato zpráva: „U pana Františka Heka v Dobrušce jest k dostání pražské kafe pro zdraví, nazvané kafe z cikorie. Tam blíže obývající milovníci líbějí se k němu proti radnímu domu do numera 20 obrátiti; jim vždy na celé, půl nebo čtvrt libry nebo i na loty ochotně poslouženo bude.“

Prosperující obchodník. Jeho účty se dozajista pohybovaly v černých číslech, tedy bez dluhů. On ale bez dluhů nebyl. Obchody mu sice kvetly, dokonce zahraniční obchody, ale – půjčoval si. Značný rozsah obchodnických i nákladnických transakcí vyžadoval často velkou peněžní hotovost. Tempo růstu jeho obchodů bylo rychlejší než shromážděný zisk. Proto byl Hek skoro pořád zadlužen poměrně vysokou částkou. To znamená, že své obchody provozoval s vypůjčeným kapitálem, a vyplatilo se mu to. A vyplatilo se to i těm, kteří půjčovali. Věřitelé si u podnikavého kupce prostě ukládali hotovost, která jim zrovna přebývala (a na výhodný úrok, samozřejmě), samozřejmě, a tím se vlastně podíleli jako tiší společníci na Hekově podnikání. Spořitelny, záložny či kampeličky tehdy neexistovaly, takže uspořené sumy bylo možno pouze buď investovat (nejčastěji do nákupu pozemků), anebo tezaurovat (ovšem při oběhu papírových bankocetlí, jejichž cena postupně klesala, to bylo dost nevýhodné). Takže se raději půjčovalo. Před požárem v roce 1806 činil úhrn Hekových půjček přes 3000 zlatých, což nebyla malá suma. Za ně bylo možné v Dobrušce pořídit už slušný právovárečný měšťanský dům. Když ovšem vypukla taková katastrofa, jakou byl dobrušský velký oheň, tak bylo skoro jedno, v čem byly peníze ukryty. Rozhodující bylo, že se nacházely v Dobrušce. Ráno 9. května 1806 byl František Hek ještě zámožným měšťanem a majitelem prosperujícího obchodu. Večer toho dne z něho žebrák, bez střechy nad hlavou.

Na devátého máje
byl tak nešťastný den,
o deváté hodině
vyšel jest oheň ven;
z chaloupky dosti malé
nemůže zvědět žádnej,
jak jsou tam zapálili,
neb se nepřiznali.

Právě vítr na ten den,
k městu obrácený,
a tak uhly a plamen
házel na ty domy,
již celý město
ohni obrácený,
lidé jako zmatený
zas domů běželi.

Však když domů přiběhli,
juž domů nemohli,
aby ze svých příbytků
něco vynášeti mohli;
tak ubozí každej
kam mohli, běželi,
jenom aby svůj život
ještě obhájili.

Kteří doma zůstali
a k ohni jsou nešli,
by před tím prudkým ohněm
něco ven vynesli,
do pole to dali,
zas domů spěchali,
však všecko darmo,
již nijak nemohli.

Jak to ohnivé jezero vzniklo, nikdo nikdy neobjasnil. Existuje několik verzí. Podle jedné povstal oheň ve světničce jistého úředního posla. Chystal si právě snídani, pekáček s máslem položil na řeřavé uhlí, máslo se zapálilo, vzplanulo, plamen pak přeletěl ze světničky na střechu, posel se lekl, sebral svých pět švestek a utekl. Druhá verze, ta vypráví o ženě, která měla Dobrušku zapálit věchtem slámy, jímž zrovna vymetala pec, protože chtěla péct chleba. Od věchtu chytily na dvorku vyprahlé šindelové třísky a roští. Vítr pak zanesl plameny na sousední domy. Hek byl zrovna na poli za městem, když spatřil zlověstný dým. Pak uslyšel poplašné vyzvánění. Všeho nechal a spěchal domů. První, co chtěl chránit před ohněm, byla jeho milovaná knihovna. Čítala tři tisíce dvě osmdesát čtyři svazky, včetně hudebnin. Ukryl je ve sklepě. Doufal, že tam pod dvojím klenutím bude v bezpečí. Do přízemních místností byly sneseny i dvoje cenné cremonské housle, dvě altvioly, violoncello, ba dokonce i nedávno koupené fortepiano. Klenutý přízemek, kde byl Hekův krám, komora i delší pokoj, sloužící za písárnu a kancelář, byly považovány za zcela bezpečné místo.

Osudnými se však Hekovi staly nedávno dovezené sudy s hořlavinami, které zatím uklidil na dvůr do skladu. Prudký náraz vichru srazil hořící báň radniční věže právě před jeho dům. A trámy, navršené před domem, zanesly oheň do přízemku... „Nyní mně samému bylo úzko, neboť předními dveřmi domovními nemohl jsem již ven, poněvadž všechny domy na náměstí stály v jednom spojeném plameni; nezbývalo mi proto nic jiného, nežli co nejspěšněji utéci zadními dveřmi. A poněvadž jsem viděl, že již ani přízemí není bezpečné, pomýšlel jsem na to zachránit svůj stolek pokladní. Vzal jsem jej na hlavu a chtěl jsem s ním k zadním dveřím. Ale jaká hrůza mne pojala, když jsem viděl, že část domu, kterou se muselo jíti k zadním dveřím, je v plamenech. Tu jsem prosil Pána, aby mi dodal síly, abych nepozbyl mysli a duchapřítomnosti. Vrátil jsem se s pokladním stolem do světnice ještě volné, složil jej a stáhl z peřiny dlouhou cíchu, ponořil ji do kádě s vodou, hodil ji přes hlavu a proběhl dvorem, kde už sudy a bedny se zbožím byly zachváceny ohněm. Až posud jsem byl sebe vědom; co se potom se mnou dálo, dověděl jsem se teprve později, po několika hodinách.“ Hek přišel k sobě za městem. Ležel na zemi, měl jenom nouzově ošetřená zranění a popáleniny na hlavě, noze a pravé ruce, polovice kabátu a vesty zuhelnatělé. Zabalený do mokrého plátna začal se dusit dýmem a upadl, nepochybně by pod troskami svého domu uhořel, nebýt řezníka, který pro něj skočil do dýmu a plamenů a vytáhl ho bezvědomého ven.

Kam co lidé skovali,
tam jim to shořelo,
neboť zřídkakde
málo něco jim ostálo;
a jakpak ubozí
mohli co skovati,
každé své živobytí
hleděl obhájiti.

I také do kostela
lidé skovávali,
nebo sobě myslili,
že to tam obstojí;
tu dým, taky plamen
byl juž všudy kolem,
tak že z něho nemohli,
kteří tam byli v něm.

Tu vítr, dejm i plamen,
a horko jest bylo,
ze všech oken olovo
rozhřát se muselo;
a skla dolů spadly,
uhly tam lítaly,
tak byl zvnitřku i svrchu
kostel zapálený.

Když celý kostel hořel,
tak hrozné bouchání,
když oltáře padaly
i také figury;
ve zvonici zvony
hrozný hřmot znění,
rozpuknout se a upadnout
na zem jsou museli.

Ó jak hrozné divadlo,
u kostela bylo,
div se hroznou lítostí
srdce nezalilo.
Tu ležely děti,
tu zas staří lidé,
všichni hrozně spálený,
nebylo je znáti.
Pak ty spálený lidi
na krchov nosili,
a potom na druhý den
šachtu udělali,
jednoho po druhým,
třináct jich tam dali,
a tak starý i mladý
byli pochovaný.
Ó jak hrozné divadlo
viděti jest bylo,
právě když celé město
juž všude hořelo,
tu lidé plakali,
smutně naříkali,
ach my nešťastný lidé,
čehož jsme dočkali!

Požár zastihl Dobrušku v nejméně dobré době. (To mají požáry ve zvyku.) Úroda celá léta předtím byla nevalná, ceny obilí šly prudce nahoru. „Obyvatelé méně zámožní,“ praví se v obšírné městské kronice jménem Pamětnice, kterou sepsal zdejší lékař a pozdější dobrušský purkmistr Antonín Schwarz, „jedli hoblovačky, rozemletou kůru stromů, otruby a traviny.“ Mnozí resignovali a s těžkým srdcem svoje spáleniště prodali a odešli. Většina obyvatel Dobrušky – na 1800 osob – se ocitla nejenom bez střechy nad hlavou, ale i bez kousku šatu na sebe a bez sousta do úst. František Hek si do rodinného kalendáře zapsal, že svoje ztráty odhaduje na 17 000 zlatých. V celém městě utrpěl bezkonkurenčně největší škodu. V kapse kabátu měl náhodou 15 krejcarů – když nepočítáme polnosti, byla to jeho hotovost a celý jeho majetek.

„Koncem února roku 1811 došlo všech soudních úřadů zapečetěné dvorské nařízení s přísným rozkazem, aby shromáždily všechny poddané obce všude v touž hodinu, dvorský dekret jim veřejně ukázaly a nahlas četly. Vše bylo v úzkostlivém očekávání; nikdo netušil nic dobrého. Obsah byl zdrcující: bankocetle uvedené v oběh v plné hodnotě stříbra byly stlačeny na pětinu; potom všechny poukazy peněžní, jakož i každá listina o koupi a prodeji byla stanovena podle předepsané škály s působením nazpět pro několik již let prošlých v nestejných částkách. Následek byl, že každý, kdo měl až do 15. března 1811. roku sto zlatých jmění, nyní z toho zachoval jen dvacet zlatek; kdo v touž dobu prodal živnost podle běžné ceny, ke své hrůze poznával, že peníze za ni stržené dělají jen pětinu smluvené prodejní ceny, že tedy svou realitu vyhodil za pac a daleko pod její skutečnou cenu; všechny splátky byly určovány buď podle předepsané škály, nebo uvedeny na absolutní pětinu; kde však vázl na nemovitostech starý dluh, který mezitím dostal vyplacený v bankocetlích, tomu bylo velmi zle, poněvadž musil dluh opláceti plnou cenou ve stříbře.“ Což postihlo dobrušského kupce Heka snad ještě drtivěji než oheň. Při požáru sice ztratil během několika hodin celý svůj majetek, nedotčeny však zůstala pole a luka. A kromě toho před požárem měl jak se říká svůj majetek čistý - nevázly na něm dluhy, vyjma části vypůjčeného provozního kapitálu. Teď to bylo horší. Hek ještě nějakou dobu zápasil, nechtěl se vzdát, ale jako obchodník se na vlastní nohy už pořádně nepostavil. Navíc si na něj zasedly úřady, živené domácími nepřejícníky, leckdo mu nedokázal odpustit předchozí úspěch; co na tom, že už patřil minulosti. A tak byl léta vyšetřován kvůli českým biblím, které dovezl z Pruska. On si ještě ke všemu nedal pokoj a napsal Velký pátek, článek, ve kterém se poznali mnozí dobrušští potentáti, především pak radní Jettmar. A ještě jednou se mu vrátila causa Bible, v níž mu hrozil trest žaláře za dlouhý rejstřík provinění proti policejním předpisům, který mu sestavil hradecký krajský úřad. Sotva jakž takž vyklouzl ze spárů rakouské byrokracie a policie, začalo se poslední dějství jeho hospodářské zkázy.“

V září 1822 konala se dražba Hekova kupeckého zboží i jeho nemovitosti. Jeho majetek koupil švagr, bratr jeho ženy, páter Ježek. Podal nejvyšší nabídku – 7165 zlatých vídeňské měny. František Hek byl potřetí v životě ožebračen. Zemřela mu žena, ztratil doslova střechu nad hlavou, všechen majetek, domov, milované knihy. Přestál mrtvičný záchvat, při kterém ochrnul na pravou stranu těla. Zůstala mu neopatřená dcera. Bylo mu třiapadesát let, na tehdejší poměry byl už starý muž. Jeho život však ještě nebyl u konce. Zbývalo mu ještě celé čtvrtstoletí života. Během něj dělal lázeňského v Janských Lázních, pobýval u početné rodiny své dcery v dvoupokojovém bytě v Kyšperku (dnešním Letohradě), v Nízkém v tehdejším Prusku překládal pro zdejší jednotu bratrskou spisy z doby Komenského, protože česky zde už nikdo neuměl, pustil se do vlastního životopisu, který koncem století posloužil Aloisu Jiráskovi k F. L. Věkovi. Vylíčení jeho života patřilo dlouho do školní četby. Snad do ní patří dodnes, i když – není to jisté. A taky se tak jmenuje jeden dobrý televizní seriál (z doby, kdy se seriály uměly dělat). Zemřel v Kyšperku 4. září 1847 o desáté hodině dopolední. V zápise se nemluví o nemoci, ale o slabosti stáří. Bylo mu 78 let. Mezi jeho písemnostmi byly nalezeny mimo jiné průpovědě a jadýrka, drobné postřehy, aforismy, bonmoty. I ony způsobily, že dobrušský kupec je pokládán za prvního českého satirika.

„Svědomí není kuří oko, které by sis mohl vyříznout. Blaze králi, jehož lid miluje a ctí nejen jako krále, ale také jako člověka. Několik píšťal nedělá celé varhany. Největšího člověka, když by padl, může i dost nepatrný chlapec přeskočit. Nehněvej se na lidi, že nejsou jiní, než mohou být. Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremná.“

Právě vítr na ten den,
k městu obrácený,
a tak uhly a plamen
házel na ty domy,
již celý město
ohni obrácený,
lidé jako zmatený
zas domů běželi.

Však když domů přiběhli,
juž domů nemohli,
aby ze svých příbytků
něco vynášeti mohli;
tak ubozí každej
kam mohli, běželi,
jenom aby svůj život
ještě obhájili.

Jak to ohnivé jezero vzniklo, nikdo nikdy neobjasnil. Existuje několik verzí. Podle jedné povstal oheň ve světničce jistého úředního posla. Chystal si právě snídani, pekáček s máslem položil na řeřavé uhlí, máslo se zapálilo, vzplanulo, plamen pak přeletěl ze světničky na střechu, posel se lekl, sebral svých pět švestek a utekl. Druhá verze, ta vypráví o ženě, která měla Dobrušku zapálit věchtem slámy, jímž zrovna vymetala pec, protože chtěla péct chleba. Od věchtu chytily na dvorku vyprahlé šindelové třísky a roští. Vítr pak zanesl plameny na sousední domy. Hek byl zrovna na poli za městem, když spatřil zlověstný dým. Pak uslyšel poplašné vyzvánění. Všeho nechal a spěchal domů. První, co chtěl chránit před ohněm, byla jeho milovaná knihovna. Čítala tři tisíce dvě osmdesát čtyři svazky, včetně hudebnin. Ukryl je ve sklepě. Doufal, že tam pod dvojím klenutím bude v bezpečí. Do přízemních místností byly sneseny i dvoje cenné cremonské housle, dvě altvioly, violoncello, ba dokonce i nedávno koupené fortepiano. Klenutý přízemek, kde byl Hekův krám, komora i delší pokoj, sloužící za písárnu a kancelář, byly považovány za zcela bezpečné místo. Osudnými se však Hekovi staly nedávno dovezené sudy s hořlavinami, které zatím uklidil na dvůr do skladu. Prudký náraz vichru srazil hořící báň radniční věže právě před jeho dům. A trámy, navršené před domem, zanesly oheň do přízemku...

„Nyní mně samému bylo úzko, neboť předními dveřmi domovními nemohl jsem již ven, poněvadž všechny domy na náměstí stály v jednom spojeném plameni; nezbývalo mi proto nic jiného, nežli co nejspěšněji utéci zadními dveřmi. A poněvadž jsem viděl, že již ani přízemí není bezpečné, pomýšlel jsem na to zachránit svůj stolek pokladní. Vzal jsem jej na hlavu a chtěl jsem s ním k zadním dveřím. Ale jaká hrůza mne pojala, když jsem viděl, že část domu, kterou se muselo jíti k zadním dveřím, je v plamenech. Tu jsem prosil Pána, aby mi dodal síly, abych nepozbyl mysli a duchapřítomnosti. Vrátil jsem se s pokladním stolem do světnice ještě volné, složil jej a stáhl z peřiny dlouhou cíchu, ponořil ji do kádě s vodou, hodil ji přes hlavu a proběhl dvorem, kde už sudy a bedny se zbožím byly zachváceny ohněm. Až posud jsem byl sebe vědom; co se potom se mnou dálo, dověděl jsem se teprve později, po několika hodinách.“ Hek přišel k sobě za městem. Ležel na zemi, měl jenom nouzově ošetřená zranění a popáleniny na hlavě, noze a pravé ruce, polovice kabátu a vesty zuhelnatělé. Zabalený do mokrého plátna začal se dusit dýmem a upadl, nepochybně by pod troskami svého domu uhořel, nebýt řezníka, který pro něj skočil do dýmu a plamenů a vytáhl ho bezvědomého ven.

Kteří doma zůstali
a k ohni jsou nešli,
by před tím prudkým ohněm
něco ven vynesli,
do pole to dali,
zas domů spěchali,
však všecko darmo,
již nijak nemohli.

I také do kostela
lidé skovávali,
nebo sobě myslili,
že to tam obstojí;
tu dým, taky plamen
byl juž všudy kolem,
tak že z něho nemohli,
kteří tam byli v něm.

Tu vítr, dejm i plamen,
a horko jest bylo,
ze všech oken olovo
rozhřát se muselo;
a skla dolů spadly,
uhly tam lítaly,
tak byl zvnitřku i svrchu
kostel zapálený.

Když celý kostel hořel,
tak hrozné bouchání,
když oltáře padaly
i také figury;
ve zvonici zvony
hrozný hřmot znění,
rozpuknout se a upadnout
na zem jsou museli.

Ó jak hrozné divadlo,
u kostela bylo,
div se hroznou lítostí
srdce nezalilo.
Tu ležely děti,
tu zas staří lidé,
všichni hrozně spálený,
nebylo je znáti.

Pak ty spálený lidi
na krchov nosili,
a potom na druhý den
šachtu udělali,
jednoho po druhým,
třináct jich tam dali,
a tak starý i mladý
byli pochovaný.

Ó jak hrozné divadlo
viděti jest bylo,
právě když celé město
juž všude hořelo,
tu lidé plakali,
smutně naříkali,
ach my nešťastný lidé,
čehož jsme dočkali!

Požár zastihl Dobrušku v nejméně dobré době. (To mají požáry ve zvyku.) Úroda celá léta předtím byla nevalná, ceny obilí šly prudce nahoru. „Obyvatelé méně zámožní,“ praví se v obšírné městské kronice jménem Pamětnice, kterou sepsal zdejší lékař a pozdější dobrušský purkmistr Antonín Schwarz, „jedli hoblovačky, rozemletou kůru stromů, otruby a traviny.“ Mnozí resignovali a s těžkým srdcem svoje spáleniště prodali a odešli. Většina obyvatel Dobrušky – na 1800 osob – se ocitla nejenom bez střechy nad hlavou, ale i bez kousku šatu na sebe a bez sousta do úst. František Hek si do rodinného kalendáře zapsal, že svoje ztráty odhaduje na 17 000 zlatých. V celém městě utrpěl bezkonkurenčně největší škodu. V kapse kabátu měl náhodou 15 krejcarů – když nepočítáme polnosti, byla to jeho hotovost a celý jeho majetek.

„Koncem února roku 1811 došlo všech soudních úřadů zapečetěné dvorské nařízení s přísným rozkazem, aby shromáždily všechny poddané obce všude v touž hodinu, dvorský dekret jim veřejně ukázaly a nahlas četly. Vše bylo v úzkostlivém očekávání; nikdo netušil nic dobrého. Obsah byl zdrcující: bankocetle uvedené v oběh v plné hodnotě stříbra byly stlačeny na pětinu; potom všechny poukazy peněžní, jakož i každá listina o koupi a prodeji byla stanovena podle předepsané škály s působením nazpět pro několik již let prošlých v nestejných částkách. Následek byl, že každý, kdo měl až do 15. března 1811. roku sto zlatých jmění, nyní z toho zachoval jen dvacet zlatek; kdo v touž dobu prodal živnost podle běžné ceny, ke své hrůze poznával, že peníze za ni stržené dělají jen pětinu smluvené prodejní ceny, že tedy svou realitu vyhodil za pac a daleko pod její skutečnou cenu; všechny splátky byly určovány buď podle předepsané škály, nebo uvedeny na absolutní pětinu; kde však vázl na nemovitostech starý dluh, který mezitím dostal vyplacený v bankocetlích, tomu bylo velmi zle, poněvadž musil dluh opláceti plnou cenou ve stříbře.“

Což postihlo dobrušského kupce Heka snad ještě drtivěji než oheň. Při požáru sice ztratil během několika hodin celý svůj majetek, nedotčeny však zůstala pole a luka. A kromě toho před požárem měl jak se říká svůj majetek čistý – nevázly na něm dluhy, vyjma části vypůjčeného provozního kapitálu. Teď to bylo horší. Hek ještě nějakou dobu zápasil, nechtěl se vzdát, ale jako obchodník se na vlastní nohy už pořádně nepostavil. Navíc si na něj zasedly úřady, živené domácími nepřejícníky, leckdo mu nedokázal odpustit předchozí úspěch; co na tom, že už patřil minulosti. A tak byl léta vyšetřován kvůli českým biblím, které dovezl z Pruska. On si ještě ke všemu nedal pokoj a napsal Velký pátek, článek, ve kterém se poznali mnozí dobrušští potentáti, především pak radní Jettmar. A ještě jednou se mu vrátila causa Bible, v níž mu hrozil trest žaláře za dlouhý rejstřík provinění proti policejním předpisům, který mu sestavil hradecký krajský úřad. Sotva jakž takž vyklouzl ze spárů rakouské byrokracie a policie, začalo se poslední dějství jeho hospodářské zkázy. „V září 1822 konala se dražba Hekova kupeckého zboží i jeho nemovitosti. Jeho majetek koupil švagr, bratr jeho ženy, páter Ježek. Podal nejvyšší nabídku – 7165 zlatých vídeňské měny.“

František Hek byl potřetí v životě ožebračen. Zemřela mu žena, ztratil doslova střechu nad hlavou, všechen majetek, domov, milované knihy. Přestál mrtvičný záchvat, při kterém ochrnul na pravou stranu těla. Zůstala mu neopatřená dcera. Bylo mu třiapadesát let, na tehdejší poměry byl už starý muž. Jeho život však ještě nebyl u konce. Zbývalo mu ještě celé čtvrtstoletí života. Během něj dělal lázeňského v Janských Lázních, pobýval u početné rodiny své dcery v dvoupokojovém bytě v Kyšperku (dnešním Letohradě), v Nízkém v tehdejším Prusku překládal pro zdejší jednotu bratrskou spisy z doby Komenského, protože česky zde už nikdo neuměl, pustil se do vlastního životopisu, který koncem století posloužil Aloisu Jiráskovi k F. L. Věkovi. Vylíčení jeho života patřilo dlouho do školní četby. Snad do ní patří dodnes, i když – není to jisté. A taky se tak jmenuje jeden dobrý televizní seriál (z doby, kdy se seriály uměly dělat). Zemřel v Kyšperku 4. září 1847 o desáté hodině dopolední. V zápise se nemluví o nemoci, ale o slabosti stáří. Bylo mu 78 let. Mezi jeho písemnostmi byly nalezeny mimo jiné průpovědě a jadýrka, drobné postřehy, aforismy, bonmoty. I ony způsobily, že dobrušský kupec je pokládán za prvního českého satirika.

Svědomí není kuří oko, které by sis mohl vyříznout.
Blaze králi, jehož lid miluje a ctí nejen jako krále, ale také jako člověka.
Několik píšťal nedělá celé varhany.
Největšího člověka, když by padl, může i dost nepatrný chlapec přeskočit.
Nehněvej se na lidi, že nejsou jiní, než mohou být.
Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremná.