621. schůzka: Muzikanti s botami z toulavého telete

Některá umění se vyvíjela rovnoměrně ve všech svých odvětvích, jiná byla zastoupena jen některými svými obory. Nejúplněji byla u nás tehdy pravděpodobně rozvinuta architektura a dále sochařství. Z malířství se nejsilněji rozvíjela nástěnná malba monumentálního typu, mnohem slaběji malba závěsná. U literatury a divadla pak nelze o úplném druhém zastoupení vůbec mluvit. Výjimku představovala lidová slovesnost. Ani hudba nepokrývala rovnoměrně všechny sféry. Obdobně jako v malířství dominovala monumentální nástěnná malba, tak se rozvíjela především veškerá hudba spjatá s liturgií. Jak ve výtvarném umění, tak i v hudbě převažovaly silné vazby na Itálii, Vídeň a jižní Německo. Ve všech výtvarných odvětvích i v architektuře byl ovšem podstatnější příliv uměleckých osobností ze zahraničí než odliv domácích sil do ciziny; v té době u nás pracovala celá řada zahraničních výtvarných umělců a architektů. V hudbě naopak mnohonásobně převažoval export nad importem.

První podobizna patří muži a krátkým jménem a krátkým příjmením: Jan Zach. Dlouho se o něm vědělo pouze to, že byl českého původu. Postupem času však začali badatelé objevovat další podrobnosti. Jan Zach, narozený 13. listopadu roku 1699 v Čelákovicích tamnímu koláři Jiříku Zachovi. Prvorozený kolářův syn měl povinnost převzít rodovou živnost – jestliže tedy ve čtyřiadvaceti letech opouští (po smrti své matky) Čelákovice, aby se v Praze věnoval hudební kariéře, znamenalo to výjimku z dobových zvyklostí. V hlavním městě byl pravděpodobně ve hře na varhany a kompozici krátce žákem Bohuslava Matěje Černohorského a pak se pár let živil jako varhaník a houslista v kostelech svatého Šimona Judy a svatého Martina ve zdi. Dá se o něm říct, že patřil k těm, jímž pobyt na světě „programuje“ jejich povaha. O Zachovi jeho vrstevníci tvrdili, že byl značně nesnášenlivý a nestálý. Měl vášnivou a prudkou povahu (leccos z ní přešlo do jeho vypjatých a barokně patetických varhanních a vokálně instrumentálních skladeb). Nepovedlo se mu uspět v konkursu na varhaníka a regenta chori v chrámu svatého Víta, a tak zabalil kufry a navždy odešel z Prahy. Šest let o něm nikdo nevěděl. Dokonce se předpokládalo, že zemřel. Což pravda nebyla, ale okolí si ho pro některé podivínské projevy zařadilo mezi bláznivé, duševně nemocné. To se s ním táhlo ním po celý zbytek nepříliš radostného života. Z Prahy si odnesl dobrou znalost kontrapunktu, kterou uplatnil zvláště ve varhanních a mešních skladbách, jež vynikají původní melodickou invencí, citlivým užitím chromatiky a hloubkou prožitku. Převahou homofonické jsou však jeho skladby instrumentální, v nichž nápadně vystupují do popředí melodické a rytmické útvary, známé z české lidové hudby. Nápadný je tento rys zvláště u skladeb, které vznikly v době, kdy Zach navštívil Itálii a pak se znovu podíval do své vlasti.

Jako 45letý byl jmenován kapelníkem na mohučském dvoře. Opustil jej po jedenácti letech, aby strávil zbytek života na cestách. Objížděl šlechtické dvory a kláštery a živil se tím, že zde klášterům a šlechticům prodával své skladby a vyučoval hudbu. Hrál také sólově na cemballo a housle a dirigoval provádění svých děl. Skládal hudbu světskou – instrumentální i chrámovou, stylově se jeho tvorba řadí do pozdního baroka a do raného klasicismu. Je autorem mnoha varhanních preludií a fug, kolem třiceti mší, tří requiem, složil Stabat Mater a ještě jiné duchovní skladby, symfonie a koncerty. Postupně vytvořil během svého pohnutého života na 225 dosud známých skladeb. Čelákovický Jan Zach patří mezi přední české hudebníky – emigranty, z nichž zejména Stamic, Bendové, Mysliveček nebo Rejcha nikdy nepřerušili spojitost s českou hudební minulostí. Naopak díky jejich vlivu se přenáší česká muzika za hranice a přichází do evropského prostředí. Je tu zřejmě spojitost české hudebnosti s vídeňskou. Odtud pak vede cesta až k Mozartovi. Jan Zach umírá v třiasedmdesáti letech v květnu roku 1773 ve švábském Elwangenu, kde je v klášterní bazilice také pohřben.

František Ignác Antonín Tůma. Toto barokní seskupení rodných jmen dostal při svém křtu v říjnu 1704. roku v Kostelci nad Orlicí muž, který prožil většinu svého života ve Vídni a také za hranicemi své vlasti zemřel. První hudební vzdělání získal od otce, varhaníka v Kostelci. Podle zpráv různé věrohodnosti se vydal tehdy obvyklou cestou malých zpěváčků, kterým pěkný hlas umožnil zpívat ve fundaci u některého kostela a získat tak živobytí potřebné pro studium. Což znamenalo cestu do Prahy. Svůj tenor cvičil v chrámu svatého Jakuba pod vedením Bohuslava Matěje Černohorského (jeho spolužákem byl Jan Zach a také Josef Seger), a zároveň vystudoval u pražských jezuitů filosofii. Černohorský se podepsal zřejmě na více muzikantských a skladatelských dušičkách... Pojem Černohorského škola se dnes přijímá už s určitou rezervou. Praha jistě nebyla tak velká, aby se mladí hudebníci osobně nesetkali s touto mimořádnou postavou hudebního života – vždyť Černohorský byl jedním z prvních Čechů, kteří prožili část života v Itálii (jako kněz například oddával skladatele Šimona Brixiho). Jedno je jisté: mladý Tůma získal v Praze tak dobrý základ, že si jej do své kapely vybral vlivný hrabě Kinský.

Své znalosti kontrapunktu si Tůma odešel rozšířit do Vídně, kde pak působil jako skladatel a kapelník českého kancléře Kinského. Kinský byl od roku 1723 českým kancléřem a jeho úřad ho nutil přebývat částečně ve Vídni a v Praze. Jak známo, stále ještě formálně existovalo České království, nicméně Habsburkové jej řídili z Vídně. Kancléř tedy nejen vyřizoval císařská nařízení v Čechách, ale reprezentoval České království ve Vídni, k čemuž tehdy neodmyslitelně patřil dvůr s co nejlepší kapelou, neboť ve Vídni byla velká konkurence. Prestižní služba umožnila Tůmovi nejen živobytí v sídelním městě, ale také možnost dalšího studia. Zaměstnavatel prý hleděl na to, aby se doučil italsky a francouzsky (kromě němčiny a latiny, což bylo pro studovanou osobu samozřejmé) a umožnil mu zdokonalit se v kompozici. Tůma tak dostal příležitost stát se žákem tehdy vyhlášeného mistra klasického kontrapunktu Fuxe. Ve své době proslul jako autor četné chrámové tvorby – je autorem více než třiceti mší. Jeho skladby mají převážně meditativní ráz – proto nikdy nevzbudily ohlas širšího publika. Tůma ctil pravidla barokní kompozice, ale k rodícímu se klasickému slohu se přihlásil v četných suitách, partitách, sonátách a sinfoniích.

Když se v Praze uvolnilo varhanické místo ve svatovítské katedrále, napsal kancléř Kinský Tůmovi doporučující dopis. Jak zjistíme z pozdějšího běhu událostí, pro třicetiletého Tůmu bylo štěstím, že místo nedostal (protože žádost byla poslána po termínu). Zůstal i nadále ve Vídni, kde zůstal ušetřen válečných událostí a dostal se do blízkosti dvora i nejlepších skladatelů své doby. Posléze se stal dvorním skladatelem a kapelníkem císařovny Alžběty ve Vídni (matky Marie Terezie) s ročním příjmem 800 zlatých. Kapelník Tůma dosloužil panovnici až do její smrti v roce 1750. S jejím dvorem definitivně odešel dvorský lesk rakouských Habsburků. Kapela byla rozpuštěna a kapelník byl penzionován. V šestačtyřiceti letech. Trochu brzo. Naštěstí mu bylo nejenom poděkováno, ale dostal i bohatou penzi, takže mohl žít ve Vídni jako jeden z prvních svobodných umělců. Marie Terezie na Tůmu jako skladatele nezapomněla a dokázala mu projevit svou vděčnost za službu, kterou prokázal její matce v posledních letech života. Penzi mu po šesti letech zvýšila ze čtyř set na 600 zlatých. O více než jen zdvořilém vztahu svědčí ještě jedno gesto: v roce 1756 si měla císařovna u Tůmy objednat zhudebnění kajícího Davidova žalmu Miserere. Skladatele pak královsky odměnila zlatem vyšívaným měšcem se 100 zlatými. Díky svému zajištění měl nyní bývalý pan kapelník čas komponovat. Byl prý ve Vídni též vyhledávaným učitelem kompozice a hráčem na gambu a theorbu (druh loutny). Vypráví se, že byl oblíben i jako vzdělaný společník a muž jemného, vybraného chování.

V roce 1768 učinil krok, který v jeho době nebyl považován za výjimečný. Dal se rozloučit (nikoliv rozvést) se svou manželkou Marií Alžbětou a rozhodl se složit řádové sliby. Ve svých dvaašedesáti letech se stal členem premonstrátské kanonie v dolnorakouském Gerasu. V naší starší literatuře se toto městečko, vzdálené jen několik kilometrů od jihomoravských hranic, nazývá zásadně Jeruš – i okolní vesnice nesou původně slovanská jména. To ale rozhodně nebyl hlavní důvod, který táhl Tůmu do samoty v lesnaté krajině při Moravské Dyji. Řád premonstrátů věnoval už od svého založení velkou pozornost důstojnému slavení liturgie. Tady, v denním kontaktu se zpěvem a biblickými texty, snad uzrávala pozdní díla skladatele, u něhož je právem ceněn mimořádný cit pro zpívané slovo. Z Gerasu se Tůma navrátil do Vídně až jako pacient s tehdy nevyléčitelným zápalem plic, a zde také v lednu roku 1774 v necelých sedmdesáti letech zemřel.

František Xaver Richter. Další postava z naší malé galerie neprávem pozapomenutých hudebních autorů 18. století. O jeho počátcích víme velmi málo, kromě faktu, že byl moravského původu a že se pravděpodobně narodil v Holešově (ačkoliv ve zdejším kostele nejsou o jeho narození žádné záznamy). Jako datum narození se traduje 1. prosinec 1709. Richter vyrůstal v období rozkvětu barokní zámecké a chrámové hudby. Brzy nastoupil dráhu profesionálního zpěváka a vydal se do Vídně na studia. Nějakou dobu strávil i v Itálii a poté vstoupil do dvorní kapely ve Stuttgartu – jako zpěvák-basista. Nebylo mu ještě třicet let, když se stal ředitelem hudebního oddělení na benediktinské Rytířské akademii v Ettalu. Odtud putoval do švábského Kemptenu, kde převzal místo kapelníka. V padesátých letech 18. století Richter hodně cestoval, nejprve po Německu, později po Francii, Anglii a Nizozemí. Do Mannheimu přišel už jako vyzrálý skladatel a jeho jméno nalezneme na seznamu muzikantů zdejšího kurfiřta a rovněž na vytištěných operních libretech. V Paříži bylo vydáno šest jeho symfonií, ale v Mannheimu získal uznání i jako skladatel chrámové hudby a svým vyspělým uměním kontrapunktu a řemeslně poctivou důkladností měl vliv na to (dokonce i za cenu jisté nepopularity), že okouzlení novým slohem nevedlo k tvorbě povrchních banalit.

Působil i jako učitel a sepsal Harmonické ponaučení čili Důkladný návod k hudebnímu umění, ve kterém je hodně místa věnováno i nauce o kontrapunktu. Významný hudební vědec doktor Charles Burney považoval Richtera za jednoho z nejpřednějších mannheimských skladatelů, i když se vědomě vyhnul módnímu stylu, které zde převažoval. Jeho první díla, na nichž je znát silný barokní rakouský vliv, našla mnohem větší ohlas v konzervativnějších hudebních centrech, jako v Londýně a Berlíně než v jižním Německu. Napsal kolem sedmdesáti symfonií, řadu koncertů pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a violoncello, šest smyčcových kvartetů, dvě řady sonát pro cembalo, housle nebo flétnu a violoncello a pro cembalo, dvoje housle a violoncello. Prakticky všechny svoje symfonie složil pro mannheimský orchestr, ale povahově i umělecky ho daleko více zajímala hudba církevní. Později se mu znelíbila nadměrná péče o virtuositu a módnost typická pro mannheimské skladatele, což podle něj vedlo k přílišné stereotypnosti hudebních efektů.

František Xaver Richter byl jedním z vedoucích představitelů a vedle Stamice jednou z nejvýraznějších osobností takzvané Mannheimské školy, která sehrála důležitou roli v počátcích symfonie a v nástupu klasicismu. Jeho kompoziční styl spojuje barokní znaky s progresivnějšími prvky. Napsal velké množství symfonií pro mannheimský orchestr, ale povahově i umělecky jej daleko více zajímala hudba církevní. Později se mu také znelíbila nadměrná péče o virtuositu a módnost typická pro mannheimské skladatele, které podle něj vedly k přílišné stereotypnosti. Dožil se požehnaného věku osmdesáti let a zemřel ve Štrasburku.

Jan Křtitel Vaňhal. Pod tímto jménem přišel 12. května roku 1739 v Nechanicích nad Bystřicí na svět. Ale jinak těch jmen za svůj život vystřídal víc než dost. Protože sám Vaňhal podepisoval svá díla jménem Johann Baptist Wanhal nebo dokonce van Hall, byl ještě před druhou světovou válkou považován za skladatele původem z Holandska. Jeho rodina se však už několik generací před Vaňhalovým narozením usadila v Čechách. Jeho otec i dědeček zde provozovali kolářské řemeslo. Už jako třináctiletý působil Vaňhal coby varhaník v Opočně, o jeho hudební vzdělání se tehdy staral místní učitel Erban. Vyučoval ho hře na housle, klavír, varhany a ve zpěvu. Vaňhal se stal výborným hráčem nejen na tyto nástroje, ale i na violu d´amour. Jako osmnáctiletý nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně. Později přešel do Hněvčevsi jako varhaník a ředitel kůru. O jeho nadání dozvěděla majitelka nechanického panství hraběnka Schafgotschová a vzala ho do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby. Vaňhal se během pěti let stal jedním ze známých vídeňských hudebníků. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích, což mu potažmo umožnilo dvouletý studijní pobyt v Itálii. Tam se setkal mimo jiné s Christophem Wilibaldem Gluckem.

Po návštěvě dalších italských měst, jako Bologna, Ferrara, Florencie, Neapol, se nakonec vrátil do Vídně a získal zde proslulost jako symfonik i jako skladatel chrámové a komorní hudby. Ve Vídni se dál hudebně vzdělával, svou pomoc mu přitom nabídl Carl Ditters a umožnil mu také vstoupit do vídeňských hudebních kruhů. Roku 1784 si pravděpodobně zahrál ve smyčcovém kvartetu ve hvězdném složení Wolfgang Amadeus Mozart – první housle, Carl Ditters von Dittersdorf – druhé housle, Joseph Haydn – viola a Jan Křtitel Vaňhal – violoncello. Většinu svého života strávil ve Vídni. Byl velice plodným a oblíbeným skladatelem – jen tiskem mu vyšlo dvanáct symfonií (88 se dochovalo v rukopise), dvanáct smyčcových koncertů (napsal jich přitom přes 100), složil množství klavírních sonát, kolem 40 varhanních fug, a řadu dalších skladeb. Hojně psal takzvanou programní hudbu, vázanou na významné události. Klavírní sonátou oslavil bitvu u Trafalgaru. S oblibou psal pro tehdy nový klarinet, který se v době klasicismu těšil největšímu rozkvětu. Ve svém díle spojoval české, italské a vídeňské vlivy často povrchním, leč líbivým způsobem. V pozdější tvorbě stále častěji sklouzával k epigonství současných velkých mistrů. Vynikl jako hudební pedagog (především klavírní) a jeho skladby jsou dodnes vhodné a oblíbené při výuce. Stále skládal, ale jeho dílo bylo zastíněno dílem slavnějších spoluhráčů z někdejšího kvarteta. Trpěl pocity méněcennosti a snad i návaly duševní choroby (během nich řadu svých prací zničil). Na šlechtických statcích v Uhrách a Chorvatsku se zotavoval po onemocnění duševní chorobou. Když se uzdravil, vrátil se opět do Vídně, oženil se zde a žil tu až do své smrti, která ho potkala roku 1813 ve čtyřiasedmdesáti letech.

Bylo to jenom několik životních příběhů, kterých jsme si stačili na své pouti 18. stoletím všimnout. Patřily hudebním mistrům, jejichž jména se sice zlatě nelesknou, ale přesto mají svoji hodnotu, i když ji dokazovaly daleko za hranice své země. Těch jmen je samozřejmě ještě víc. Na další z nich dojde v budoucnu ještě řada.