574. schůzka: Plakala, ale brala

Byl to radikální osvícenec, zatímco maminka se spokojila s osvícenstvím umírněným. A dávala mu to najevo. Ostatně pár jejích vět tu už padlo, kupříkladu: „Obědváme ještě společně jen proto, aby se zachovalo zdání!“ Tak často, jak to jenom bylo možné, dával Josef vale Vídni, stísněnému Hofburku a neustálým připomínkám své maminky panovnice. Rád pobýval mezi vojáky v táboře i v poli. Chce se skoro říct: protože tam za ním matka nemohla. Ve vojenských věcech mu ostatně ponechávala dost volnou ruku. byl to podle ní obor činnosti, ve kterém se může panovník blýsknout před světem a být své monarchii užitečný. Marie Terezie nikam nejezdila. Opouštěla Vídeň jenom málokdy. Zastávala názor, že vládnout se nedá ambulantně (jako v terénu). Že by jí bylo Josefovo cestování po chuti – to nebylo. Domnívala se, že to politicky ani lidsky nic nepřináší. Soudila, že syn se vydává na cesty jenom proto, aby unikl domácím povinnostem. (To tak chlapi někdy dělají. Někteří.) „Tvoje místo je tady, a ne někde v karpatských kopcích,“ tak ho přemlouvala, ale od plánované cesty do Polska a Sedmihradska ho neodradila. „Není možné, abys přes svůj důvtip a snahu mohl při těchto cestách za dva nebo tři měsíce všechno vidět a vyvodit z toho správné závěry.“ A k tomu dodávala: „Raději bys mi měl ty provincie, které jsi už procestoval, i ty, které procestovat hodláš, dát do lepšího pořádku!“ Měl to těžké. Měla to těžké.

Matce se zejména nelíbilo, že její syn nahradil uctívaný obraz svatého Josefa, patrona rakouských zemí, podobiznou pruského krále Friedricha II. Z míry ji vyvádělo a dráždilo nejenom to, že Josef II. uctíval obraz úhlavního nepřítele Rakouska a napodoboval modlu filosofů, ale také to, že se snažil s Friedrichem II. osobně se setkat. K tomu rendez-vous došlo, dokonce dvakrát. Roku 1769 v Nise a následujícího roku v Novém Městě na Moravě. Friedrich II. viděl v Josefovi II. mladého muže, který má vždycky sklon dřív řezat než měřit, Josef naopak jako by propadl kouzlu pruské uniformy a zapomínal přitom, že modrokabátníci (Prusové) začali třikrát proti Rakousku válku a ukořistili mu Slezsko. (Hlavně nám je ukořistili.) O to víc si cenil Friedricha jako panovníka, který (samozřejmě jen v otázkách víry) nechává každého, ať si je blažen po svém a který vytváří vzorový stát osvíceného absolutismu. Tedy vážil na něm právě těch vlastností, které jeho matce byly vždycky podezřelé.

„Uvidíš jen královo chvástání, které mne znechucuje,“ varovala Marie Terezie Josefa. „Tomu surovci se nedá věřit. ta nestvůra je všeho schopná! Neštítí se žádných lichotek a nabídek, jen aby dosáhl svého cíle nás podrobit a zničit. My dva, on a já, nemůžeme žít společně'“ Snažila se synovi vštípit, že v politice je Friedrich leda nepřítel. „Ovšem když ho člověk sleduje pečlivě a od počátku, je docela maličký a obyčejný šarlatán. A kromě toho: Má snad tenhle hrdina, který o sobě nechává tolik mluvit, tenhle dobyvatel, má jednoho jediného přítele?“

V horkém létě roku 1765. zemřel v Innsbrucku manžel Marie Terezie a otec Josefa II. František I. Štěpán. Po baletním představení opustil dvorní společnost s poznámkou, že za chvíli se všichni sejdou u večeře. Klopýtl a Josef zachytil jeho padající tělo. Uložil ho na nouzové lůžko jednoho lokaje. Otec na něm za několik minut zemřel, pravděpodobně na srdeční infarkt. Císařovna byla rozrušena a nebyla s ní řeč. Josef okamžitě suverénně převzal vedení. I když mu otec zemřel v náručí, nevyvolala v něm jeho smrt žádné větší pohnutí. Do Vídně vyslal rychlé posly, aby zapečetili všechny místnosti a prostory, které měl otec k dispozici v Hofburku, v Schönbrunnu, ve svém domě ve Wallnerově ulici a v zahradním domku u Vídeňky, kde měl cennosti a peníze v hotovosti. Začalo se okamžitě pátrat po závěti. Po dlouhém hledání se našla v zásuvce komody v jedné předsíni v Hofburku. (Museli vylomit zámek, protože byl zrezivělý.) „Josef věděl, že zemřelý nenabyl svého majetku tak, jak to odpovídalo jeho vlastním přísným morálním a státoprávním představám,“ píše rakouský historik Hans Magenschnab. Chtěl zabránit hlavně tomu, aby se detaily o podivných transakcích Františka Štěpána dostaly na veřejnost. Tatínek měl příjmy zejména z Toskánska, kde byl velkovévodou. A byly to tučné peníze.

Klasický střet zájmů

Prostřednictvím těchto peněz se zakupoval v Rakousku a své statky spravoval velmi obratně, proto mu dobře vynášely. Získané peníze ukládal v bankách v Janově, Benátkách a Amsterdamu. Doma ne proto, jelikož se chtěl vyhnout půjčkám císařovně (své manželce) a jaksi se mu příčilo financovat rakouské válečné výpravy. František Štěpán neobchodoval v Hofburku pod dohledem Marie Terezie, ale ve svém domě ve Wallnerově ulici, kde si bankéři, poradci a správci jeho rozsáhlého majetku podávali dveře. Dary nikomu nedával, raději se vystavoval pomluvě, že je lakomý. Veškeré úroky z vložených peněz a zisk z prvních rakouských manufaktur a továren investoval znovu do podnikání. Třeba do anglických továren. S Anglií sice bylo Rakousko ve válečném stavu, jenže Rakousko bylo přece protivníkem Anglie, a nikoli jejích továren. Císař měl navíc takovou drzost, že se s pomocí prostředníků válčícím stranám nabízel jako dodavatel. Ve svých Dějinách sedmileté války o tom napsal pruský král Friedrich II.: „Princ-choť, císař František, zásoboval během války municí i potravinami spojence i nepřítele.“ Čiperný jedinec. I když – on vlastně neodděloval soukromé příjmy o veřejných. Jako bohem vyvolený reprezentant státu si ponechal výnosy, které se státem uzavřel. Uzavíral obchod sám se sebou. Klasický střet zájmů. Už tenkrát.

František Štěpán si nashromáždil opravdu skvělý majetek. Jeho velikost zdůvodňoval tím, že se musí postarat o své četné potomstvo. Celé své dědictví (a byla to podstatná část majetku mrtvého císaře) Josef okamžitě daroval státu. Státní dluh se tím velmi snížil, ale současníci se Josefovi kvůli jeho morálce v peněžních záležitostech posmívali. (Tak jako se dodnes posmívají zloději, šejdíři a tuneláři tomu, kdo nekrade.) Smrt Františka Štěpána završila život jednoho příjemného barokního knížete ve stínu vitální císařovny. Nástupem jeho syna jako spoluvladaře však nastaly nové časy.

Co nám pomůže, budeme-li truchlit?
Pryč s úzkostnou bolestí,
pryč s tónem smutku!
Císař žije v Josefovi, ve svém synu...

Tyto verše se objevily v jedněch vídeňských novinách.

„Čtyřiadvacetiletého Josefa, který se jako císař mohl nazývat II., povolala jeho osmačtyřicetiletá matka ke spoluvládě v rakouských dědičných zemích. Jako v případě Františka Štěpána myslela císařovna hlavně na sebe a okamžitě přidala ke jmenování svého syna, i pojistku, že se tím nevzdává celé nebo částečné vlády ´nad všemi trvale pospolu setrvávajícími zeměmi,´ což znamenalo, že si (jakkoli se označovala za truchlící, unavenou a vládnutím přesycenou ženu), i nadále podržela ve svých rukou veškerou moc. Ani v nejtěžších hodinách svého osobního života po smrti Františka Štěpána neprojevila nikdy skutečnou vůli k resignaci a nehodlala přenechat vládu nad dědičnými zeměmi Josefovi. Nehodlala se vzdát ani svého dominantního mateřského postavení v rodině, natož na císařském dvoře nebo v monarchii. Neustále si stěžovala na vdovský osud, vnutila svému okolí bigotní smuteční rituál a načas ponechala věci svému osudu, aby však o to přísněji vzala otěže vlády do svých rukou, když Josef projevil schopnost samostatné politiky, která odporovala jejímu pojetí.“

Cestování – vášeň nového císaře

Je na místě zmínit se o jedné vášni nového císaře. Bylo to cestování. Mohl sice cestovat poměrně pohodlně, ale on si záměrně volil obyčejné povozy a skromné hostince. Často dával před károvými sedadly přednost sedlu, protože cesty byly ve strašnému stavu. Na svoje výpravy se takřka vždy vydával v přestrojení za normálního šlechtice. Ano, už jsme se s tím pánem setkali, totiž s hrabětem von Falkensteinem... Používal jméno říšského léna po svém otci. V přestrojení tedy byl, ale zůstal v inkognitu, tedy nepoznán? Všechny ty cesty byly svým způsobem maškaráda... divadlo s poněkud tragikomickými prvky. Pokaždé ho doprovázela řada lidí a povozů. Už roku 1766 procestoval Čechy a Moravu, po nich přišly na řadu Uhry a Banát. V polovině své cesty měl už 40 stran poznámek o poměrech v zemi ještě nedávno sužované uherskými nájezdy. Josef v nich rozčarovaně konstatoval, že řízení hospodářství z Vídně může působit právě opačně, než bylo zamýšleno.

Přesvědčily ho o tom státní mocí založené manufaktury, rozpadající se ještě dřív, než začaly pořádně pracovat. Josef si stále víc a zřetelněji uvědomoval, že direktivní hospodářství s těžkopádným a zkorumpovaným státním aparátem může zadusit jakoukoli soukromou iniciativu. Co se jeho cestování týče, nedá se mu myslím upřít, že se vyznačoval zvláštní osobní odvahou... A ještě jakousi podivnou zatvrzelostí, která hraničila až s posedlostí překonávat tehdejší cestovní útrapy a rizika. U srbského Bělehradu se s ním na Dunaji téměř potopil člun, když do něj narazil plovoucí kmen stromu. Pasažéři se však stačili naklonit na jednu stranu a tím se zabránilo nejhoršímu. Jeho cestovní horečku to však neochladilo. Ostatně - nebyly to pouze inspekční cesty. Byly i soukromého rázu. Hodně soukromého. Až intimního. Velice si liboval, že tak má možnost zabřednout do lecjakého milostného dobrodružství. Na jedinou noc, pochopitelně. A jak se to všecko prozradilo? Josef o tom napsal bratru Leopoldovi. A připojil i doušku, že má „díky tomu velmi mnoho hezkých zážitků.“

„Mezinárodní politická situace nebyla však pro delší cesty příliš příhodná,“ píše se v knize historika Luboše Taraby. „Hrozil další vojenský konflikt (tentokrát pro změnu s Ruskem, a to kvůli Polsku). Kancléř Kounic proto dokonce v pamětním spise Josefovi navrhl, aby se sešel s Friedrichem II. Chtěl tak oslabenému Rakousku zajistit místo u hostiny nazvané ´dělení Polska.´ Josef v první chvíli Kounicovu myšlenku schůzky s velkým Fritzem smetl se stolu. Ne že by byl proti – nelíbila se mu forma kancléřova návrhu. Chápal jej jako rozkaz a on poslouchal velice nerad. Nepohnula s ním ani kancléřova úvaha nad možností získat zpátky Slezsko. Přesto se jednalo dál a rakouský vyslanec u pruského dvora hlásil, že Friedrich je rakouskému zájmu příznivě nakloněn. Proto také nabídl podpis smlouvy o neutralitě mezi oběma státy v Německu. Pruský král se schůzkou s Josefem souhlasil.“

To setkání se nakonec dojednalo na srpen 1769. Místo: Josef to vzal nejprve na jih, do Itálie. Byla to taková rodinná turistika. Navštívil svoje příbuzné. Sestru Karolinu, provdanou za neapolského krále, a bratra Leopolda, vládnoucího Toskánsku. Nerad se zastavil v Turinu. Proč nerad? Protože tam pobývala jedna z možných partií pro něj. Josef ovšem neměl na třetí ženění ani tu nejmenší chuť. Přes Milán a Vídeň si to namířil na Moravu, kde (jak už víme) vyoral svoji pověstnou brázdu, což je třeba brát doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu, neboť se vskutku postavil za oráčský pluh, a to na poli mezi vesnicemi Slavíkovicemi a Královopolskými Vážany, na území dnešního Rousínova. Ta zastávka byla neplánovaná, protože u Slavíkovic prasklo kolo jeho kočáru. (Někdy kolem páté hodiny odpolední.) Protože nikdy nemarnil svůj čas, tak se Josef postavil za nářadí, které mu zapůjčil zdejší sedlák Trnka, a zkusil vyorat několik brázd. Což se setkalo u místního obyvatelstva s náramným ohlasem (potentáti do té doby orali něco úplně jiného) a prostí vesničané posléze postavili na tom místě hraniční kámen. Dozvěděla se o tom Marie Terezie, která chtěla události patřičně využít a zvýšit tak oblibu svého syna mezi rolníky. (Volby tenkrát sice ještě žádné nebyly, ale popularita se hodila.)

Následujícího roku vybudoval na tomto místě majitel Slavíkovic kníže Václav Lichtenštejn vlastní památník. Což ještě nebylo všechno. Dotyčný pluh byl moravskými stavy převezen do Brna a tam vystaven. Podívej se, mámo, to je pluh, kterým oralo samo Jeho Veličenstvo!... Základní kámen k legendě o „selském císaři“ byl položen. Josef se krátce zastavil v Olomouci (na vojenských manévrech), a pak už ho čekala slezská Nisa, kam dorazil v poledne 25. srpna 1769. Když se ubytoval ve zdejším hostinci, okamžitě zamířil za Fridrichem. „To je pro mě nejkrásnější den mého života!“ zvolal pruský král a Josefa veřejně objal. Musel se mu ovšem omluvit za to, že si sváteční uniformu poněkud umazal šňupacím tabákem. „Pánové, nejsem pro vás dost čistý; nezasloužím si, abych nosil vaše barvy!“ Ta uniforma byla bílá, tedy na Josefovu počest rakouská. Následoval rozhovor mezi čtyřma očima, a protože byl právě pátek, rozhodl hostitel Friedrich, že oběd bude prostý: jenom postní jídlo.Dalším bodem programu byla Friedrichova návštěva v Josefově hostinci, kde se dialog protáhl na několik hodin. „Ti dva – sedmapadesátiletý král a osmadvacetiletý císař se testovali jako dva zápasníci před bojem. Začali s malichernostmi, navzájem se nezávazně poučovali, předháněli se v elegantních bonmotech, francouzských formulacích a moudrých citátech. Hovořilo se jako při veselé stolní společnosti, přesto obě strany byly ve střehu, aby z nuancí a částí vět vystopovaly tajné úmysly partnera.“ Po tomto setkání, které se stalo úvodem k dělení Polska, Josef velmi správně Fridricha ohodnotil: „Při každém hovoru v něm procitne šelma. Věřím, že si přeje zachovat mír, ne však proto, že si ho cení, ale protože vidí, že už nemůže vést válku a mít z toho prospěch.“

„Oba panovníci si byli neustále nablízku. Podle Josefova tvrzení denně nejméně šestnáct hodin. To jim dovolovalo bavit se úplně o všem. Fridrich vypravoval o svých reformách (radil Josefovi věnovat se věcem důležitým a neutápět se v maličkostech). Zmínil se o svých kontaktech s Voltairem a nevyhnul se poměrům na vídeňském dvoře. Chválil kancléře Kounice coby prvního politika Evropy a slova obdivu našel i pro soužití Marie Terezie s jejím synem.“ Hlavním výsledkem setkání bylo smíření mezi Rakouskem a Pruskem. Jak řekl Fridrich: „Jsme Němci... Co nám záleží na tom, jestli se Angličané nebo Francouzi bijí v Kanadě nebo na amerických ostrovech... Pokud si my, rakouský dům a já dobře rozumíme, může mít Německo malý strach z válečného neklidu. Císařovna a já jsme vedli dlouhou válku – a co z toho nakonec máme?“ Rozloučili se čtvrtý den opět mnoha objetími, ale – jak císař Josef přiznal: nevěděl, jestli měl větší radost při příjezdu do Nisy... nebo když ji opouštěl. Dokonce se zapřísahal, že se s Fridrichem už nikdy nesejde. Období obdivu skončilo. Oboustranná ctižádostivost je navzájem zbavila posledních iluzí o tom druhém.