560. schůzka: Dušené nudle po bavorsku

Pro tuto schůzku nám posloužilo zvolání Josefa II., vyhrknuté v momentě, když mu byla uprostřed žalu nad zesnulou první chotí představena kandidátka na druhou manželku: „Dušené nudle po bavorsku!“

13. března roku 1764. drkotaly vysoké, bohatě zdobené kočáry císaře Františka Štěpána a jeho syna po vídeňských kočičích hlavách. Ke kapli na Kalvárském vrchu je provázela Marie Terezie, odtud (dnes je to západní výjezd z města) pak pokračoval její muž se synem na cestě do Frankfurtu, kde měl být Josef zvolen římským králem, sám. Josef své matce napsal tehdy ve stylu takřka žertovném: „Dovolte, ať se u Vašich nohou rozloučí arcivévoda a pod změněným jménem se u nich uvelebí římský král, který Vás prosí, abyste zapomněla na všechna jeho důstojenství a viděla v něm pouze svého přítulného syna.“

Synem Josef dozajista byl. Přítulným však stěží. Čtyři měsíce po smrti své ženy Isabelly byl Josef vším, jenom ne radostným čekatelem na říšskou korunu. Prožil nemilou zimu, uzavřel se do sebe, byl náladový a cynický. Státní rada, jejíchž zasedání se arcivévoda účastnil, mu už několikrát zavdala podnět ke sporu a výsměchu. A teď ta říšská koruna, která nebyla zdaleka jistá. Císařovnou povolaní mužové jako Kounic, Daun, Haugwitz a další navrhli ve Státní radě plán, jak podle staré habsburské a říšské tradice a hlavně včas zajistit následnictví. Uvažovali o Josefově zvolení za následníka Františka Štěpána s titulem římského krále, protože pak by po otcově smrti neměly vzniknout žádné velké konflikty kolem koruny Karla Velikého.

Říšský sněm však takovou úvahu zamítl, a tak se zpočátku zdálo, že habsburské následnictví v říši zdaleka není hotovou věcí. Vždyť posledním pravým Habsburkem byl otec Marie Terezie Karel Šestý – po mezihře s bavorským kurfiřtem byl František Štěpán, ač manžel Habsburkovny, poslední ratolestí na stromu zcela jiné genealogie, která se orientovala mnohem silněji na Francii než na říši. I Francie jako rakouský spojenec se k Josefově volbě stavěla zprvu odmítavě. V rámci uzavřeného příměří mezi Rakouskem a Pruskem, které zakončilo sedmiletou válku, bylo však dohodnuto, že Friedrich II. Josefa při volbě římským králem podpoří. A tak se nakonec mohl Josef do Frankfurtu pro korunu vypravit. Na zdejším Koňském trhu stály tisícihlavé zástupy, mezi nimiž se stál i mladík v čistých bílých punčochách, s bíle napudrovanou parukou a se zvoláním Vivat! na svých rtech. Jmenoval se Johann Wolfgang Goethe, bylo mu patnáct let a všechny svoje tehdejší dojmy si pečlivě poznamenal:

„Jásot, zaznívající k nám z tržiště, šířil se teď přes celé náměstí a nesmírné Vivat hlaholilo z tisíců a tisíců hrdel a jistě i ze srdcí. Vždyť tato veliká slavnost měla být zárukou trvalého míru. Císař v domácím hávu z nachově červeného hedvábí, perlami a drahokamy bohatě zdobeným, kráčel zcela pohodlně a jeho dobrosrdečný, důstojný obličej prozrazoval zároveň císaře a otce. Ale mladý král se vlekl v hrozitánských kusech oděvu s klenoty Karla Velikého jako v nějakém zakuklení, takže se sám, čas od času, po svém otci pohlížeje, nemohl zdržet smíchu. Koruna, kterou musili vycpat, odstávala mu od hlavy jako přečnívající střecha. Dalmatika, štola, ač byly také upraveny a sešity, nepůsobily přec dojmem příznivým. Žezlo a říšské jablko plnily podivem; člověk nemohl sobě zatajit, že by viděl raději nějakou mocnou, do toho oděvu dorostlou postavu v tom oblečenu a vyparáděnu, aby to působilo příznivěji.“

Ani chudák Josef neměl o sobě přehnané mínění. O své korunovaci si poznamenal: „Dělal jsem všechno pro to, aby se držel zpříma, abych pod tou váhou nezakolísal v kolenou.“ Na vznešenosti a důstojnosti třiadvacetiletému Josefovi příliš nezáleželo – po celý svůj život jim nepřikládal velkou hodnotu. Stál tu osudem zklamaný mladý muž. Měl zářit radostí a vystupovat okázale jako majestátní velikán, ale on v nitru myslel na svou nedávno zesnulou ženu. Když základní slavnost vyvrcholila, napsal své matce dopis plný pochyb, jako by s korunovací neměl nic společného: „Průvod mě niterně velmi rozrušil, potřeboval jsem velikou sílu, abych se vzchopil. Volba padla přesně na den, kdy jsem byl před čtyřmi měsíci svědkem, jak duše opouští milované tělo. Se svým smutkem jsem každému na obtíž, všechno dusím v sobě a celý den se musím přetvařovat. Odpusťte, že tak rmoutím Vaše něžné srdce. Mějte ale slitování s bezradným synem.“

Maminka pro svého nešťastného nejstaršího potomka pochopení měla (to maminky většinou mívají.) Jenomže Marie Terezie byla nejenom maminka, ona byla taky císařovna a královna a jako taková měla upřímnou starost, kdy se Josef znovu ožení a koho si vezme. Tomu nebylo nic proti mysli jako nová svatba, ale Marie Terezie měla jasno: Josef musí uposlechnout jejího příkazu. Tak jako činil František Štěpán. Jenže na kterém evropském dvoru vybírat? Římský král ještě z Frankfurtu své matce psal: „Kdyby na tomto světě byla jedna jediná tak dobrá a šarmantní jako Isabella. kdyby jen jedna jediná měla rysy mé ženy.“ Kdyby, kdyby. Taková přece neexistovala. Tedy: přímo právě taková ne, ale – jedna jí byla hodně podobná. Isabellina sestra Louisa. Zprávy o ní tvrdily, že má podobnou povahu jako zemřelá Isabella. Tedy – Josefova švagrová. Marie Terezie sice věděla, že Louisa už je zaslíbena, a to španělskému králi, ale pro klid duše se pokusila. Napsala jednak do Parmy princeznině otci, jednak španělskému králi, budoucímu tchánovi: „Největším přáním mého syna je princezna Louisa z Parmy. Při památce své zemřelé choti respektuje její přání, které vyslovila krátce před svou smrtí, že ji Josefovi může nahradit pouze její mladší sestra a udělat ho šťastným. Jeho Výsost nám ale důvěrně sdělila, že tuto princeznu už určila za manželku svému synovi, infantu asturijskému. Jen těžce se odvažuji k tomuto kroku, vím, že je nevhodný, ale prosím Vaši Výsost, aby pochopila moji situaci.“ (Na strunku lidskosti dovedla Marie Terezie ráda brknout.) Španělský král si sice dopis milé paní sestry a sestřenice přečetl, ale – odmítl. A Marii Terezii nezbylo, než se po snaše porozhlížet jinde.

Císařovna ovšem nenechávala nic náhodě. Při pohledu na mapu se jí zdálo nejjednodušší seznámit Josefa s princeznou bavorskou. Tak se ve Straubingu odehrála slavnost, při které Josef poprvé uviděl svoji jmenovkyni, totiž Josefu, pětadvacetiletou dceru bavorského kurfiřta. Jaké to bylo setkání? Byl zděšen nejenom tím, jak vypadala (nepatřila zrovna k nejpůvabnějším). Malá a tlustá postava, napsal Josef. Bez mladistvého půvabu. S puchýřky a rudými skvrnami na tvářích. A s ošklivými zuby. Ne, ta mne přece nemůže donutit do manželství, ve kterém jsem kdysi měl pravý opak! Ještě zděšenější byl však Josef ze spolku dam kolem své potenciální nevěsty. Úplně bez sebe byl, když dámy začaly hovořit o dušených nudlích. (Což se dá skoro pochopit.) Byl zděšen. (Muselo to být hrozné.) Proboha, do jakého světa ho to chtějí přesadit! Jeho, který cítí sílu, bude-li bez závazků, vybudovat úplně nový svět! Jeho, kdo poznal, že hnací silou jeho existence jsou reformy a snaha rozumem změnit svět! (No ba. Namísto toho: dušené nudle.) Po bavorsku.

Jenomže nic nepomohlo. Ani dušené nudle nebyly pádný argumentem proti svatbě. Marie Terezie dávno rozhodla. Už do Frankfurtu psala Josefovi jednoznačně o svých záměrech a bez ustání se odvolávala na synovskou lásku a poslušnost a na dynastické závazky. Byla to taková mateřská vyděračka. Nepřestala, dokud Josef nepodlehl. Josef se s ní zřejmě velmi pohádal, protože krátce po svatbě s bavorskou princeznou trpěla výčitkami svědomí. Josef jí dal jednoznačně najevo, že její absolutistické rozhodování o jeho soukromém životě považuje za krajně bezohledné. Krátce po jeho svatbě píše zdrcená císařovna své dceři Marii Kristině: „Proč musím říkat, že se Josef oženil jenom kvůli mě? Považ, co mi tím způsobil! Nejhorší je, že se přitom musím tvářit radostně a spokojeně...“

Jaké bylo manželství těch dvou... Josefa a Josefy? Nudné. Novomanželka mu nestačila ani jako společnice ani jako milenka. Mezi námi – není jasné, jestli se jejich manželství vůbec naplnilo. V jednom dopise bratru Leopoldovi píše Josef o zvláštní situaci, do níž se dostal, protože nevěděl, není-li Josefa těhotná. To astmatické (i když určitě dobromyslné a hodné bavorské dítě) se rozklepalo a zbledlo, jakmile se k němu Josef přiblížil. „Naštěstí to nebylo příliš často.“ Sebral dokonce odvahu, aby to náležitě vysvětlil Marii Terezii, který svým naléháním, aby zplodil dědice, mu byla špatným svědomím. „Posuďte sama, milá matko, kde mám, ksakru, vyhrabat nějaký cit?“ Celému světu na odiv nerozdělil jenom společný byt – on přehradil i společný balkon, aby se just nemuseli potkat. Josefova sestra Marie Kristina byla bratrovými způsoby rozhořčena: „Kdybych byla jeho žena a on se mnou takhle zacházel, utekla bych a v Schönbrunnu se oběsila na prvním stromě!“ Josef přísahal u Isabellina smrtelného lože, že bude mít pouze jednu pravou milenku – lidstvo – a pouze jednoho životního partnera – stát. Josefa ať se stará sama o sebe. Jeho kruté chování nelze vysvětlovat pouze jeho chladnou bezohledností, spíše to byla odplata matce, které nechtěl dovolit, aby ho i nadále ovládala. Josefa vyřešila problém sama. Ponižovaná a odmítaná zemřela na neštovice v květnu 1767. roku po půltřetím roce nešťastného života na císařském dvoře.

Marie Terezie svou snachu během nemoci obětavě ošetřovala, zatímco Josef se k loži nemocné nepřišel ani podívat. Nezúčastnil se ani pohřbu své manželky. Marie Terezie zaplatila svůj soucit málem životem – nakazila se od Marie Josefy neštovicemi a málem tomuto „úhlavnímu nepříteli císařské rodiny“ padla za oběť. Byly jí dokonce už uděleny svátosti umírajících. Josef se od lůžka své matky ani nehnul. Nejhoršímu se podařilo zabránit, ale Josef nechtěl o žádné další své svatbě ani slyšet. Definitivně se rozhodl, že se až do smrti neožení a svému rozhodnutí zůstal věren.

Ještě někdo se v tom horkém létě roku 1765 v Innsbrucku rozžehnal se životem. Po představení, na kterém se dávala Goldoniho hra, opustil dvorní společnost s poznámkou, že za chvíli se všichni sejdou u večeře. Klopýtl a Josef zachytil jeho padající tělo. Uložil je na nouzové lůžko jednoho lokaje. Za několik minut na něm jeho otec, císař František Štěpán, zemřel, pravděpodobně na srdeční infarkt. „Císař František, můj manžel, žil 56 let, 8 měsíců a 10 dní, zemřel 18. srpna 1765 v půl desáté večer. Žil tedy 681 měsíc, 2958 týdnů, 10 778 dní, 496 992 hodiny. Mé šťastné manželství trvalo 29 let, 6 měsíců a 6 dní, tedy 29 let, 335 měsíců, 1540 týdnů, 10 781 den, 258 744 hodiny.“ Vdova – bylo jí teprve osmačtyřicet let – spočítala dobu svého štěstí na hodinu přesně. Vycházela z toho, že její štěstí je navždycky to tam, že to znamená konec. Bědovala, že ztratila všechno – „něžného manžela i dokonalého přítele, který byl mou jedinou oporou a jemuž vděčím za všecko.“

Manželský stav byl pro ni sloupem a radostí jejího žití, a stávající vdovství bude „jen pokání, příprava na smrt.“ Večer jí lékař pustil žilou, čímž jí rozhodně nepomohl, ráno si dala ustřihnout své dlouhé vlasy, šaty rozdala komorným a šperky dcerám. Oblékla si černé šaty a vdovský čepec, uvázaný pod bradou. Byl to pro ni víc než předpis španělského dvorního ceremoniálu – bylo to znamení nekončící bolesti ze ztráty nade vše milovaného manžela a nade vše ceněného rádce. „Jediné, co mi zbývá a co netrpělivě očekávám, je, až mě položí do rakve, neboť až v rubáši se zase spojím s jediným, komu patří moje láska, kdo znal moje srdce na tomto světě a byl smyslem a cílem všeho mého jednání a lásky.“

Josefovi bylo čtyřiadvacet, dvojnásobný vdovec, římský král, a teď získal po svém otci ještě říšský titul. Byl nyní císařem, což byl pouze ozdobný titul, podle Josefova střízlivého úsudku mu vůbec nic nepřinesl, nicméně jím byl obnoven starý pořádek: Habsburkové znovu drželi nejdůležitější korunu křesťanstva. Josef byl spoluvladař s císařovnou Marií Terezií, jenomže zavládnout si měl příležitost prakticky nulovou. Málokdy ho matka pustila ke slovu, nejraději by byla i nadále určovala a vyřizovala všechno sama. V prvním návalu žalu měla sklon vzdát se vlády a předat ji svému synovi, žal trval dlouho, resignace jenom krátce. Nehodlala dát otěže z rukou a už vůbec ne předat je svému nástupci, který by mohl svést státní vůz na scestí. Josef – jak to jenom bylo možné – dával Vídni vale, prchal ze stísněného Hofburku a i mimo přítomnost panovnice. Rád pobýval mezi vojáky v táboře i v poli. Tam za ním nejspíš matka nemohla. Ve vojenských věcech mu nechávala do jisté míry volnou ruku.

Marie Terezie jenom málokdy Vídeň opouštěla a Josefova touha po cestování se jí nelíbila. „Tvoje místo je tady,“ psala mu, „a ne v karpatských kopcích.“ Přesto ho od cesty do Polska a Sedmihradska neodradila. „Není možné, abys přes svůj důvtip a snahu mohl při těchto cestách za dva nebo tři měsíce všechno vidět a vyvodit z toho správné závěry.“ A ještě dodávala, že by jí raději měl pomoci ty provincie, které procestoval, i ty, které procestovat hodlá, dát do lepšího pořádku. Ani kdy ho sama jako panovnice někam posílala, nebyla s průběhem a výsledkem jeho cest spokojena. Copak se jí nezdálo? Využíval jich k tomu, aby se prezentoval jako humanista a dával poddaným najevo, že syn chce své poddané lépe poznat a je s to je více obšťastňovat než matka, která setrvává ve Vídni na svém vysokém trůně. Na Moravě, kam jej Marie Terezie poslala, když tam vypukl hladomor, aby získal přehled o situaci jako předpoklad pro pomocná opatření, ve vsi Slavíkovice (což je dnes součást města Rousínova u Brna) „chopil se na poli sedláka Trnky a vyoral dvě brázdy. Na místě mu pak postavili moravští stavové pomník a malíř Maulpertsch zvěčnil tuto událost obraze Jeho veličenstvo císař orající – symbol úrodnosti.“

Rozpory, nedorozumění, nepochopení a odlišné názory byly stále zjevnější. Matka se bránila, jak mohla. Domlouvala svému synovi, psala mu dopisy, zkoušela všechny rejstříky, argumentovala v dur i moll, nechtěla Josefa zranit, a následníka poškodit nesměla, nakonec však dospěla vždycky ke stejnému konci: „Jsem tak nešťastná, že císaře většinou neodkážu přesvědčit o svých záměrech. Velice často má záměry jiné: přináší to s sebou mnoho potíží a mně to činí život nesnesitelný.“ Občas vídala všechno černě, připadala si, „jako bych byla u svého syna na penzi.“ Měla pocit, že by měla všeho nechat a odejít na výměnek. „Jsem připravena přenechat ti všechno a nevyhradit si ani to nejmenší.“ Hned nato litovala, že se dala tak daleko strhnout, a vzápětí dodala, že by to učinila, „kdybys mne tolikrát neujišťoval, že bys nesnesl ani pomyšlení na něco takového.“

Jako šestapadesátiletá si stěžovala Josefovi, že ji obrovské pracovní zatížení tíží, „neboť musím přiznat, že mě mé schopnosti jako zrak, sluch a pohyblivost úděsně opouštějí.“ A své přítelkyni naříkala: „mužova smrt mě zasáhla až do morko kostí a narušila moje zdraví; moje tělo je velice tlusté, obličej červený, nohy jako oteklé, špatně se mi dýchá a oči jsou pomalu k ničemu.“ Prohlašovala, že by si přála poklidný konec a že dvůr, Vídeň a celá doba jsou stále smutnější. Duch osvícenství začal i v Rakousku své – podle jejích obav zničující – dílo. Ačkoli v posledním období svého života byla stále víc tím, kdo byl řízen, než tím, kdo řídil, neúchylně a pevně trvala na svém nároku mít v rukou otěže. A překvapivě často se jí dařilo je tvrdě přitáhnout. Když už to, ať pro vnitřní potíže neb nepříznivé vnější okolnosti, přece jen nešlo, povolila a otěže popustila, snažila se však sobě i jiným ukázat, že je stále má v rukou, i když jízda pokračuje dál za meze, které vytyčila.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.