552. schůzka: Bohu duši a nám peníze, aneb Jak se bohatým bralo (a chudým taky)

13 fotografií

Pastýři připravili hostinu, upekli berany. Ovce byli majetkem vesnice a nebylo možné je zabíjet. V tomto případě měli bačové dobrou výmluvu: přišli zbojníci.

Bohatým bral a chudým dával

Sezóna se zahajovala zapálením velké vatry na některé významné hoře – na Rozsutci, na Stratenci, na Králově holi. Činnost zbojníků se utěšeně rozrůstala. Členové družiny se – kromě pravidelného pašování – soustřeďovali na přepady předem vyhlídnutých kupců, řemeslníků a kupců na jarmarcích. Na velkoobchodníky a vyšší šlechtu si netroufali – větší oddíl pravidelného vojska pro ně byl nepřekonatelnou překážkou. Neplatilo tudíž úplně ono známé „Bohatým bral a chudým dával.“

Tedy platilo – i neplatilo. To heslo bylo pravdivé v tom smyslu, že zbojníci brali především peníze, potom zbraně a cennější předměty – těm, kteří je měli. Odnesli si tolik, kolik se jim vešlo do kapes. Museli se totiž pokaždé rychle z místa loupeže vzdálit. Navíc nesli vlastní zbraně a jiné těžké předměty. Kořist na vozech kupců – uzené maso, slanina, klobásy, pytle s moukou, obilí, sukno, plátno, řemeslné výrobky – to všechno si vzali obyvatelé nejbližší obce. Zbojníci je přímo vybízeli: berte, to je jen pro vás. Většina obyvatel byla velmi chudá – když si mohli vzít třeba i jen plátek slaniny, zbojníkům blahořečili.

To heslo nebylo pravdivé v tom, že zbojníci okrádali především ty neopatrné a bezbranné, přičemž výsledek se ne vždy rovnal vynaložené námaze. K oblíbenému typu akcí patřily přepady a následné rabování osamělých usedlostí a hospodářství – tady nejvíce utrpěli nepříliš majetní zemani a o nic majetnější sedláci, kteří neměli peníze, aby si najali početnější obránce. Aby zbojníci předešli zbytečným násilnostem při přepadávání nemajetných, organizovali na území, kde nejčastěji působili, zpravodajskou síť příležitostných agentů – ti jim obstarávali tipy. Po akci pak značnou část lupu odnesli na své základny k přechovávačům, kteří zboží roztřídili a opatrně po částech rozprodávali. Mezi stabilní Jánošíkovy základny patřila Terchová, kde byl přechovávačem Jurajův mladší bratr Jan, a potom Klenovec, kde se pod jménem spořádaného občana Martina Mravce skrýval Tomáš Uhorčík.

Družina postupně rozšiřovala pole působnosti: kromě Liptova zbojníci organizovali svoje akce na Oravě, u Trenčína, ale i v Gemeru. Mimo slovenské území se Jánošík často objevoval v oblasti Podhalí (to je dnešní polské středisko Zakopané) a stejně tak i ve Slezsku a na Moravě. Během jedné akce v Gemeru byli Uhorčík a Jánošík zadrženi. Stalo se to (možná i omylem) 26. října 1712. Internovali tehdy na hrachovském zámku. Horlivost stoličných drábů podněcovala i výška odměny – za lapeného živého zbojníka se tehdy vyplácela odměna ve výšce 50 zlatých, za mrtvého polovina. Oba vězni strávili v hrachovském zámku pouze několik dní – jejich kamarádi stačili mezitím oloupit v Kremnických horách několik cestujících z Bystrice, např. vdovu Tekušovou, dále Vanoviče, Senkoldzera a další vdovu Párvyovou. „Té vzali šest nití krásných perel, dva stříbrné řetízky, tři nové sukně (dvě kromrážové a jednu talindirovou), tři rify sukna, jeden aksamitový ženský klobouk a půl konce cvilichu.“ To později při výslechu dobrovolně Juraj Jánošík přiznal. Musel mít vynikající paměť.

Když se podžupan Lányi dozvěděl o jejich uvěznění, přišel jim na pomoc a na jeho přímluvu byli oba propuštěni. Aby se oba podžupanovi a jeho podřízenému odměnili (nikdo z nás není dozajista přesvědčen, že korupce je moderní vynález, že...), „darovali jim z vděčnosti pět liščích kožešin: dvě větší podžupanovi, tři menší sloužícímu.“ Všechno. Ach ne, ještě malá pozornost. „Kromě toho jim dali i sedm sýrů – oštiepků.“ Tak. Dobré účty dělají dobré přátele.

S podžupanem Lányim se Uhorčík poznal ještě před epizodou na hrachovském zámku. Tehdy mu daroval krásně zdobenou, starožitnou pušku, jednu z těch, kterou s Jánošíkem ukořistili baronu Révayovi. Podžupan Lányi choval k Uhorčíkovi sympatie, které pramenily z jejich společné povstalecké minulosti. Je nepochybné, že poznal osobně i Jánošíka, protože se o něm nejednou veřejně vyjádřil, že je to „dobrý a vážený člověk.“

Jánošík měl vůbec dobrou pověst. (Nikoli mezi lidmi, které ozbíjal, to dá rozum – ti si na něj vytvořili úplně jiný názor; jde spíše o lidi, kterým štědře a velkoryse poskytoval – daroval nebo půjčil – menší sumy peněz nebo oděvní součástky.) Záznamy jsou přesné (díky Jánošíkově paměti): v Klenovci kupříkladu nechal Ondrišovi 8 zlatých, Gregoru Vargovi půjčil 10 zlatých a jeho bratru Martinovi dal 8 zlatých. U ovčáka Dubríka měl pohledávku 7 zlatých, Martinu Mackovému v Kokavě poskytl 6 mariášů. (Mariáš se říkalo dvoutolaru.) Od doby, kdy skončilo Rákocziho povstání, už uplynul nějaký čas a situace v Uhrách se začala konsolidovat. Obyvatelé slovenských dědin si uvědomovali, že to byli Habsburci, kteří zabránili vpádu Turků do Uher a ještě dál do Evropy. Titíž Habsburci dokázali porazit i Rákocziho a v zemi nastal relativní klid. Ten klid narušovala Jánošíkova družina. On ani jeho druhové nebyli v osadách vítáni jako osvoboditelé. Obyvatelé tuto svobodu nechtěli, chtěli orat, sít, obchodovat. Není divu, že „horní chlapce“ považovali mnozí v lepším případě za nepříjemné hosty, v horším případě za škodnou. Zbojníci nemohli dopadnout jinak než tak, jak dopadli.

Jánošík byl zbojníkem půl druhého roku. Prakticky jednu sezónu. Podzim roku 1711, celé léto roku 1712. Chytili ho před začátkem zbojnické sezóny a soudili v březnu 1713. Nebyl to ale „klasický“ zbojník. Tedy neklasický byl v tom, že nikdy nikoho nezabil. Napadal kupce, bohaté cestující, ale dovedl je tak překvapit, že přepadení ani nepomysleli na obranu a on tím pádem nemusel zabíjet. Jedna lidská oběť na vrub jeho družiny padá – farář Juraj Vrtík, domanižský plebán. Bránil se (údajně) a jeden z Jánošíkovy družiny na něj vystřelil a poranil ho. Farář zemřel až za měsíc na své faře, to znamená, že zbojníci mu nejenže dovolili, aby v pokoji odešel, ale zřejmě mu poskytli pomoc, na faru ho patrně dopravili. Výstřel byl nejspíš náhodný, a určitě nestřílel Jánošík. Nikdy víc se nic podobného nestalo. Taky kostely nikdy nevykrádal. Což nelze tvrdit kupříkladu o polském zbojníkovi Jakubu Surowcovi, ani o zbojnících na Ukrajině a v Rusku.

"Jánošík chodíval často v přestrojení. Tu jako žebrák se od dědiny k dědině potloukal, tam jako mnich přišel do města; nejednou také na koni, v panském obleku přijel do zámku, dal se uctít, pak sebral, co chtěl, často i zpupného pána potrestal, a odjel zase s chlapci přestrojenými za sluhy a hajduky. Byl hned tu, hned tam. Třeba se v Liptově ohlásil ´třírohým listem,´ a již druhého dne vzešel, kde ho nezaseli, nečekali, třeba na druhém kraji Slovenska. Když na některém místě měli na něj nalíčeno, uklouzl jim jako úhoř nebo seděl nedaleko ve vsi v krčmě a tu se s šuhaji veselil. Popil tu, pozpíval s nimi, pak náhle zmizel. Tu teprve se páni dověděli, kde byl, co dělal, jak ho měli skoro již v hrsti." Dá se říct, že většina tohoto příběhu, zpracovaném Aloisem Jiráskem, patří do žánru pověstí. Pravdivé jádro aby bylo zkoumáno pod mikroskopem. I případ jeho zatčení, toho druhého, definitivního, směšuje realitu a legendu v poměru... no, možná tak jedna ku třem.

„Až zrada ho přemohla. Jeho gajdošík ho udal pánům, kde se skrývá a jak by ho mohli lapiti. V tom byl tomu zrádci jakýsi gazda nápomocen za jidášský groš. Ten gazda se s Jánošíkem dobře znal. I pozval horního chlapce jednou v zimě do svého statku. Jánošík gazdovi důvěřoval, netušil zrady. Když k němu dorazil, vzal mu gazda lstivě mocnou valašku. A ve stavení číhali již hajduci a vojáci. Jak Jánošík vkročil do jizby, sklouzl a upadl. Podsypali mu pod nohy hrachu. Jen sklesl a již se na něj sesypali, povalili ho a spoutali. Ale jen spoutali, již se vymrštil, pouta roztrhl, bil jimi pak kolem sebe do vojáků a hajduků a smál se jim. Již jim bylo zle a již se ke dveřím tlačili. Vtom baba vrásčitá vzkřikla pronikavě z přípecky: Rubejte mu v opasek! A hned jeden voják ťal, a šťastně tak, že naráz přeťal mocnou žilku v opasku vílou darovaném. Jak žilka pukla, ochabla síla a Jánošík se již přesile bez valašky neubránil. Tak se to stalo.“

Stalo... Nebo nestalo? S tou zradou to bude nejspíš pravda – drtivá většina zbojníků byla dopadena na základě zrady a udání. Panduři je vůbec nepronásledovali po horách a lesích, to by bylo hledání jehly v kopce sena a sami by se přitom mohli stát obětí zbojníků. Těch pandurů, kteří se na Jánošíka vypravili, bylo sedmnáct a zbojnická družina měla deset až třicet mužů, základní počet byl však deset – dvanáct (zbojníci si na jednotlivé akce vybírali lidi). Panduři chytali zbojníky vždycky ve vesnicích. Snažili se zjistit, jestli je zbojník doma, se svým děvčetem, s přítelem, v hospodě, a tam se je snažili přepadnout, nejčastěji v noci. Měli v dědinách svoje informátory. „Jánošík byl pro tehdejší režim nebezpečný – od června 1712 museli v liptovské a oravské župě kvůli němu zvýšit počet pandurů, nasazených proti zbojníkům. Jejich velitelem byl Slovák Juraj Slávik. Ví se, že měl dostat plat ve výši pěti zlatek měsíčně, a ostatní tři zlatky. Jako odměna za chycení zbojníka bylo 50 zlatých.“

Jánošíka nechytili v krčmě v Dubové, jak se traduje v jedné z pověstí, ale s velkou pravděpodobností v domě Martina Mravce v Klenovci. Jeho pravé jméno znělo Tomáš Uhorčík a byl Jánošíkovým kamarádem a předchůdcem ve funkci zbojnického kapitána. Oba byli při zásahu zatčeni a dopraveni na zámek Vranovo a poté do Liptovského Mikuláše. Jako první byl zahájen soud s Jánošíkem – 16. dubna 1713 za předsednictví podžupana Ladislava Okoličányiho. „Ještě předtím se uskutečnil takzvaný dobrovolný výslech obžalovaného, který vedli zástupci dvou soudních stolic – liptovské a trenčínské. Ze sedmnácti otázek Jánošík odpověděl na osm, k devíti podal vysvětlení nejasné či neúplné, případně vyhýbavé. Přiznal svoje předchozí věznění v hrachovském zámku, i způsob, jakým se odtud dostal. Jmenoval některé osoby, které mu pomáhaly. O případu u Fačkova uvedl, že na domanižského kněze Vrtíka vystřelil Turiak, zvaný též Huncaga, a pomáhal mu Plavčík z Dunajova. Za svoje tovaryše Jánošík označil Satoru ze Soli v Polsku, Pavla Gašpara alias Mlynarčíka, Barteka z Predmiera, Ondráše z Dlhé nad Kysucou. O všech věděl, že byli v Těšíně popraveni. Podle něj to byli ti, ke kterým se připojil v roce 1711 kolem svatého Michala. Z uvedeného vyplývá, že uvedl pouze ty svoje druhy, kteří už nežili.“

Kromě toho Jánošík jmenoval i členy Uhorčíkovy družiny z doby, kdy se k ní přidal. Ze seznamu vyplývá, že zbojničili nejenom Slováci, ale i Moravané a Poláci. „Jánošíka konfrontovali s žilinským měšťanem Jánem Šipošem, obchodníkem se suknem. Obžalovaný přiznal, že dvakrát Šipoše obrali o sukno. Část lupu prodali Martinkovi, krejčímu v Jablunkově. Peníze – 70 zlatých – půjčil Jánošík Stoligovi, bydlícímu v horách za Beskydami. Uhorčík si bral za ženu jeho dceru. Na otázku bohatého obchodníka-zlatníka, Jána Skalky z Žiliny poznamenal, že prsteny, které mu sebral (7 kusů), rozdal děvčatům a ženám v Terchové. Stříbrné nádobí z této kořisti ukryl v jedné jedli v horách poblíž Handlové. O této skrýši však věděl Turiak-Huncaga a zřejmě toho využil při útěku z Klenovce do Polska, po uvěznění Jánošíka a Uhorčíka v hrachovské tvrzi. Zbylé zlaté věci si přisvojil Plavčík z Dunajova. Koňské sedlo pana Skalky prý nechal Jánošík v mlynářově stodole, dolomán a všechny věci z kapes prý přivázali na koně a tam i všechno zůstalo. O peníze se měli rozdělit všichni. Oloupení bohatého klenotníka Jana Skalky bylo možno chápat i jako akt pomsty, protože šlo o bratra Martina Skalky, který se jako člen žilinského magistrátu účastnil hrdelních procesů proti mnoha zbojníkům.“

K bodům Jánošíkovy obžaloby patřila i akce, při níž bylo z žilinského popraviště na Osinkách sejmuto tělo příznivce zbojníků, Mikuláše Šusteka, z kola, do nějž ho kat (ještě živého, ale s rozdrcenými končetinami) napnul, aby tam dokonal. Jánošík s několika druhy ho v noci sundal, aby mu aspoň takovým způsobem zmírnil bolesti v posledních hodinách života a nakonec ho důstojně pochovali. Žalobce Ladislav Okoličányi byl nemilosrdný: „Obžalovaný, jistým ďábelským duchem povzbuzený a nadchnutý bez bázně a strachu, nehledě ani na božský ani světský zákon a jeho zákazy a pokuty, stal se vůdcem zbojnické bandy a po přidružení zbojnických kamarádů chodil po okolních slavných stolicích: trenčínské, nitranské, turčianské, liptovské, oravské a jiných, ano i ve Slezsku a na Moravě a v Polsku, po horách i lesích, na svobodných královských cestách, i na vodách, a zbojnickým, loupežným způsobem olupoval dobré a statečné lidi, zastavoval kupce a jiné pocestné a opovažoval se je zbíjat, jakož i ranit a mordovat, ba co víc, neostýchal se ve dne se svými zbojnickými tovaryši obírat lidi, jako se stalo u Fačkova, kde přepadli jistého pana faráře a když se jim tento postavil na odpor a začal se bránit, ranili ho tak, že následkem té rány zemřel. O jeho podobných bezbožných a zbojnických kouscích leží před slavným soudem mnohé listy a žaloby, svědčící dostatečně o jeho zbojství. A poněvadž naše krajinské zákony přísně zakazují podobné zločiny a přikazují, aby ti, kteří podobné skutky konají, byli potrestaní na hrdle i k příkladu jiným, na kole nebo hákem. Následkem toho, odvolávaje se na přísnost krajinských národů, žádám, aby obžalovaný byl potrestán na hrdle a obyčejným způsobem popraven. Aby však byla poslednímu zbojství učiněna přítrž a toto zlo se vykořenilo, taktéž aby byli potrestáni jeho společníci a pomocníci i ukrývači, navrhuji, aby před protrpěním zasloužené pokuty mučením byl přinucen k tomu, aby vyzradil své spoluúčastníky i kde uloupené věci má ukryty.“

Prozradil Jánošík něco? Při lehčím mučení z něj kat dostal několik informací. Nedůležitých, nepodstatných. Například že „v Malatinské dolině přepadl oravského zemana Ladislava Zmeškala.“ A pak si ještě vzpomněl: „Paní oficírku Schardonku mezi obcemi Východnou a Važcem že přepadl a kořist pod dřevo schoval. Ty věci schované v šátku tam jeden valach našel a vzal.“ A za třetí: „Jak se jde od Jablonky na Klenovec, po pravé straně je v grúni na jedné jedli ruka vyťatá na buku, tam má své věci schované.“ Na jedli. Na buku. Soudcům bylo jasné, že z něho nic zásadního nedostanou. Soud trval teprve jeden den, ale rozsudek byl na spadnutí, Jánošíkův obhájce Palugyai však prosil, aby na základě jím přednesených důvodů byla obžalovanému udělena milost, a tak soud uzavřel jednání slovy: „Poněvadž je dnes už pozdě a k rozsouzení je krátký čas, odročuje se pokračování pravdy na zítra.“ Slovo dostal ještě obhájce: „Ještě mnohé jiné důkazy bych mohl přednést ve prospěch obžalovaného, ale on sám prosí slavný soud o milost, zavazuje se, že svůj život polepší. Proto prosím propustit obžalovaného z pout žaláře, vinu mu odpustit a udělit mu svobodu.“

Ale už bylo rozhodnuto. 17. března 1713, po lehké výměně názorů a po těžkém mučení, byl vynesen rozsudek. „Poněvadž uvedený obžalovaný Juraj Jánošík zavrhl přikázání jak božské, tak i zákon zemský, přede dvěma roky dal se na zbojstvo a vůdcem aneb hejtmanem takovým se učinil, s tovaryši svými na cestách zastavoval mnoho lidí a připravoval je o majetek, ba jak se z jeho vlastního doznání zdá, tovaryši jeho tehdy, když on byl přítomný, pana pátera z Domaniže postřelili a bezbožně zamordovali. Taktéž i jiných, jak jest uvedeno, zlých skutků se dopustil. Proto za takové veliké zlé činy a přestoupení přikázání má být na levém boku protnutý a tak na příklad jiných takových zločinců má být zavěšený.“

Pravděpodobně druhý den nato, 18. března, byl Jánošík popraven. Byl proboden hákem a zavěšen na jakousi šibenici. Zemřel po několika hodinách. Po masivním vnitřním krvácení mu selhalo srdce. Podle ústního podání byl pohřben na kuruckém hřbitově v Čemicích. Když byla vybudována vodní nádrž Liptovská Mara, celou obec i se hřbitovem zaplavila voda. Je tedy možné, že Jánošík dodnes odpočívá na dně přehrady. Za měsíc po Jánošíkovi byl popraven i Tomáš Uhorčík. Rozsudek zněl: trest smrti lámáním v kole od hrdla. Kruté utrpení Jánošíkovo Uhorčík neprožil. Kat ho usmrtil úderem okovaného kola do hrdla. Lámání kostí končetin, které po popravě následovalo, už odsouzený necítil.