527. schůzka: Skladatel, kapelník, služebník

Což by věru platilo beze zbytku, kdyby nám zůstaly pouze tyto klopýtavé a leckde se zadrhávající veršíky. Jenomže: ty veršíky, to je libreto první česky zpívané opery. Původně je v italštině napsal Ital Niccolo Blinoni, do češtiny je převedl Antonín Ferdinand Dubravius. Ve Vídeňské dvorní bibliotéce je uchovávána hudební partitura. Český text je pod italským originálem vepsán vlastní rukou autora hudby. Signatura má číslo 17 952 a skladatelovo jméno: František Václav Míča. Když spojenou horkostí dvě srdce pálí dosti, láska tehdy omdlívá, potěšením rozplývá, duše necítí.

Když dvě překrásné tváře
svítějí jako záře,
potěšení takové duše radosti nové
nemůže najíti.

Zakladatelem rodové tradice se stal Mikuláš Ondřej Míča. Původně varhaník v Popovicích. (Dnes jsou Popovice součástí Jaroměřic.) Když se podruhé oženil s Marjánou, vdovou po Martinu Palsovi, kterému se říkalo Hájek, přesídlil (koncem 17. století) do města. I tam hrál na varhany. Měl pět synů, z nichž Jan účinkoval už ve vídeňské kapele Qustenberkově a rovněž tak i Jakub. Po návratu se stal opisovačem not a správcem zámecké knihovny a po otcově smrti varhaníkem. Karel byl císařský dveřník (jeho význam pro nás tkví především v tom, že zplodil Jana Adama Františka, který založil rakouskou větev rodu a stal se příslušníkem české hudební emigrace 18. století v Rakousku). Nejdůležitější je pro nás František Václav. I on vstoupil do služeb hraběte z Questenberka.

Jan Adam z Questenberka se narodil ve Vídni – v roce 1678. Měl sice aristokratický titul, ale pocházel z měšťanského rodu – původně kupeckého, později úřednického. „Hraběte“ mu udělil císař, když mu bylo osmnáct let (tedy Questenberkovi). Za zásluhy. Ani ne tak jeho, jako spíš dědečkovy. Děd byl již po smrti, a ten titul, to bylo takové zadostiučinění in memoriam, které se mu ex post dostalo. Děda Gerhardt byl válečný dvorský rada, a jako takový prokázal cenné služby císařům Matyášovi i Ferdinandovi Druhému. Kromě toho stál pevně za Albrechtem z Valdštejna. Do značné míry se podílel na tom, že se Valdštejn dostal (po svém sesazení) ještě jednou do čela armády. Pak sice skončil tak, jak skončil, ale po těch letech se už zapomnělo, kdo mu vlastně pomáhal. (Ani bezprostředně po generalissimově pádu neztratil dědeček pevnou půdu pod nohama, a to chebské zemětřesení slušně ustál.) On si velice pomohl již záhy po Bílé hoře. Získal rozsáhlé statky (včetně Jaroměřic nad Rokytnou). Snažil se sice, jak mohl, ale české prostředí mu nikdy moc neříkalo. Svůj hlavní cíl spatřoval v hromadění majetku. (To už dnes není smrtelný hřích.) Jeho syn Jan Antonín měl přesně stejný cíl, ale teprve vnuk, Jan Adam, který se ujal dědictví prostřednictvím poručníka, pána z Lamberka ve věku osmi let, začal projevovat ještě jiné zájmy.

„Po ukončení studií na pražské jezuitské universitě v roce 1696,“ píše PhDr. Jan Šmíd, spisovatel literatury faktu a autor knihy Oživené krásy vlasti, „vydal se Jan Adam na tříletou cestu Nizozemím, Francií, Anglií a Itálií a potom se usídlil v Jaroměřicích nad Rokytnou.“ Za Jana Adama z Questenberka se stal jaroměřický zámek jednou z nejmohutnějších staveb tohoto druhu nejen u nás, ale v celé Evropě. Původně tu stála středověká tvrz, která byla koncem 16. století přestavěna na renesanční zámek. (Ten se dochoval ve zdivu nynější budovy.) Do barokní podoby byl zámek přebudován za nejvýznamnějšího rodu, který vlastnil jaroměřické panství, tedy za Questenberků. Projekt přestavby vypracoval známý rakouský architekt Jacob Prandtauer. Současně vznikla i zámecká zahrada francouzského typu, která na druhém břehu říčky Rokytné pokračuje už ve stylu anglickém.

V době, kdy Jan Adam ještě cestoval po světě a nikdo zdaleka netušil, co se to během příštích let v Jaroměřicích postaví, se v tomto kraji stávalo stále známější jiné jméno. Nebylo panské a nebylo německé. Znělo Míča, a spolu s ním hodilo dodat: „muzikant“. Výborný muzikant. Zakladatelem rodové tradice se stal Mikuláš Ondřej Míča. Původně varhaník v Popovicích. (Dnes jsou Popovice součástí Jaroměřic.) Když se podruhé oženil s Marjánou – vdovou po Martinu Palsovi, kterému se říkalo Hájek – tak přesídlil (koncem 17. století) do města. I tam hrál na varhany. Měl pět synů, z nichž Jan účinkoval už ve vídeňské kapele Qustenberkově, rovněž tak i Jakub. Po návratu se stal opisovačem not a správcem zámecké knihovny a po otcově smrti varhaníkem. Karel byl císařský dveřník. Jeho význam pro nás tkví především v tom, že zplodil Jana Adama Františka, který založil rakouskou větev rodu a stal se příslušníkem české hudební emigrace 18. století v Rakousku. Pro nás je nejdůležitější František Václav. I ten vstoupil do služeb hraběte z Questenberka.

Po hudebních začátcích u svého otce se František Václav zdokonalil v hraběcí kapele ve Vídni, a pak už působil v Jaroměřicích jako tenorista, kapelník, organizátor operních představení, a ještě lecčím něčím byl u pánů. Při vší té službě se František Václav stačil oženit. Dokonce dvakrát. (Tedy – postupně). Poprvé s dcerou hejtmana panství Terezou, po její smrti s jistou Veronikou. Když se zrovna nevěnoval komornickým povinnostem (a taky manželským, samozřejmě), tak skládal muziku. Složil jí hodně. Byly to drobné skladbičky i velké kusy, baletní vložky, árie do italských oper, kantáty, symfonie, oratoria, ba několik celých oper přivedl na svět. Jediná, na kterou se nezapomnělo (možná kvůli jejímu primátu) bylo Založení Jaroměřic na Moravě. Ano, takto nazvána nebudí na první poslech titul jeho díla příliš velkou úctu, ale... když se řekne po italsku – L´origine di Jaromeritz in Moravia – zní to onačeji.

Opera toho nemá s pověstí o založení Jaroměřic (a vůbec se samotnými Jaroměřicemi) moc společného – tedy kromě toho, že tu vznikla, zpívala se tady a jméno zámku a města má ve svém názvu. Jinak se v ní jedná o příběh dvou protivníků – Gualtera, který je ustanoven za majitele Jaroměřic, a Fridegilda, který zajat (bůhvíproč) Gualterovými biřici a uvězněn. Tenhleten Gualterus je zasnouben s dcerou českou krále Genovildou, ale nějak ji zrovna nemiluje. Fridegildova sestra Hedvika však svého bratra osvobodí (pozor, teď to začíná být zajímavé) tím, že zajme rytíře Gualtera. Ona ho však nejenže zajme, ona se do něj zamiluje. A příběh se ještě víc zaplétá: Fridegild se setká s bývalou Gualterovou snoubenkou, což byla (jak si možná ještě pamatujete) Genovilda, a k té zahoří láskou náramnou. Páry se vzájemně prohodí a všechno může k všeobecné spokojenosti skončit, akorát zbývá ještě založit ty Jaroměřice. No, na ty jsme málem zapomněli. Tohoto úkolu se ujme Gualterus a Hedvika mu k tomu prozpěvuje árii o svobodě , která je „darem nebeským“.

Gualterus, Fridegild, Genovilda a Hedvika jsou na moravské zahrádce kytičky přesazené z úplně jiného záhonku. Ale autorům se docela podařily dvě postavičky, zastupující náš lid. Vystupují v Intermezzu a jejich humor je docela jadrný, realistický, a nevadí ani, že místy je na hraně s naturalismem. Jmenují se Hajdalák (v italském originále Aidalacio) a Bumbalka. Její jméno napovídá, jaké zálibě se nejraději věnuje. Profesor Vladimír Helfert, který si hudbu na jaroměřickém zámku vybral za svou habilitační práci, k tomu poznamenává, že mezi jaroměřickými zpěvačkami vynikala v nemírné pití jistá Tereza Davidová. Často prý (po nadměrné požití) ochraptěla. Ta role jí vysloveně musela sedět.

Líbezný nápoj, ty moc máš,
ty srdce obveseluješ.
Jsi, polož se jen do lože,
co pořád hubuješ.
Nyní vidím modlu Bakcha –
chybuješ: máš Hajdaláka.
Ó, nikoliv, to jest ten,
který mne silní každý den.
S tebou mé srdce umřít váží.
I to mně jenom schází.

Děj je to naivní, a verše věru lopotné. Překlad textu se originálu opravdu nemůže rovnat. Zejména recitativ dělal českému libretistovi velké problémy, místy je velmi těžkopádný a neobratný.

„Árie však překvapují svou přirozeností a činím dojem šťastné, původní improvizace básnické,“ napsal Vladimír Helfert. V recitativu byl překladatel Dubravius nucen dodržovat počet slabik italského originálu. V áriích měl přece jenom víc volnosti, protože technika zpěvu připouštěla libovolnější rozdělení slabik. Nad založením Jaroměřic se lze pousmát... nebo snad i ušklíbnout... kdyby... kdyby se ta opera nezpívala česky. V době, kdy se v zemích Koruny české české knihy netiskly, kdy tu vzdělanci česky nemluvili, kdy čeština byla jazykem většinou jen služek a čeledínů – v té době nechává pan říšský hrabě Questenberk přeložit italský text do češtiny, protože ví, že zdejší lidé italsky, německy ani latinsky nerozumějí, a on si přitom přeje, aby tito lidé jaroměřické opeře rozuměli.