501. schůzka: Svaté země Koruny české

„Ani saně nebyly tak naveskrz černé; mezi šlechtou i prelátstvem nechyběli mužové s rozsvícenou hlavou, jezuitskému školství měla za co děkovat ještě i prvorepublikánská gymnasia a pražského baroka by bylo sotva půl, nebýt synů svatého Ignáce.“

Toto napsal ve své knize Tovaryšstvo Ježíšovo spisovatel Jiří Šotola. Dobu, do níž jsme vstoupili a o níž vyprávíme a ještě vyprávět budeme, má většina z nás ze školních lavic dodnes v hlavách zafixovanou jako čas nejčernějších dějinných běd a zoufalství. Do jisté míry to může být právem. V životě českého národa se tenkrát změnilo příliš mnoho najednou, příliš důkladně a na příliš dlouho. Národu se „vláda věcí“ vymkla z rukou, přestal o svém osudu svéprávně rozhodovat, ocitl se v náručí Habsburků a katolicismu, a to s definitivou na dlouhé generace a věky. V tomto směru znamenala ona doba vskutku to, co slyšíme za pojmem „temno“.

Kdybychom měli tu možnost vzít dějiny zpátky, abychom v nich mohli tu... či ono... prostě leccos poopravit... Jéje, jak my bychom se vyřádili! Leč dějiny vrátit zpátky nelze. Leckdo se už o to pokoušel, ale (jak známo) bez výsledku. A ono nemá smysl ani známkovat je, ty dějiny, anebo spekulovat, co by mohlo být, kdyby se na kterémkoli rozcestí času začaly odvíjet jinak, a ne tak, jak se odvíjely. A co tedy můžeme? Jednou z mála věcí, kterou lze, je historii zkoumat, nalézat vedle záporů i klady a naopak, a přibližovat se její pravdivé tváři co nejblíže na dosah. Což by se mělo týkat i doby takzvaného temna. Lze říct, že právě interpretaci tohoto údobí dodnes hodně dlužíme.

V době nejhlubšího úpadku rozkvétá baroko

Onen sugestivní pojem, který vyplynul v podstatě z jednostranně evangelické, protestantské koncepce českých dějin, nám vnutil poněkud jednostranné vidění. Když přijmeme na okamžik hru, ve které se z žalobců minulosti staneme jejími obhájci, tak se našim očím otevře i docela jiný pohled. Bude to zase jednostranný pohled, převážně katolický, leč posluchač ani čtenář není nikterak naváděn, aby tak učinil. Rozšířený zorný úhel nám může pomoci postřehnout řadu věcí v odlišné perspektivě. Příklady: Jak to, že v éře „nejhlubšího úpadku“ ( tedy v době takzvaného temna) u nás mohlo tak všestranně rozkvétat umění baroka? Toho baroka, které se natrvalo zafixovalo do podoby našich měst i venkova? Anebo: jak to, že právě tehdy se o českých zemích mluvilo jako o konservatoři Evropy? A ještě třeba: co znamená ten podivný přívlastek, užívaný pro tu dobu, totiž „svaté Čechy?“

Pojmy typu „české baroko, české sklářství, česká bižuterie“ (které mají všechny neobyčejnou proslulost) náleží datem svého zrodu právě do času „temna“. Toto temno – jak se zdá – nebylo tedy zdaleka tmou bez světel, jak se po generace líčilo. Spíš bylo těžkou dobou myšlenkové a duchovní proměny. Takové časy jsou provázeny na jedné straně výstřelky, prohrami, zvýrazněnou rivalitou mezi protivníky; na druhé straně však také úspěchy, vítězstvími, dynamickým pohybem vpřed.

„Po staletém půstu protestantství dostavil se nekonečný seriál omračujících slavností a tajemných zážitků, jichž se mohl i ten nejubožejší mezi křesťany aktivně zúčastnit. Obyčejný člověk, přikovaný jinak k celoživotní chudobě a dřině, nepochybně katolictví přijímal nejen navenek, ale i ve svém nitru. Možná zprvu jako drogu, brzy však jako nový životní názor a styl, jako pevný bod ve světě nyní už nekonečně rozlehlém, otevřeném, nepřehledném a plném ustavičným nejistot. Svaté Čechy (jakož i zbytek českých zemí) v 18. století se přizpůsobily náboženskému životu tak pestrému a strhujícímu jako nikdy předtím a nikdy potom. Bylo to dobře?... nebo špatně? Usuzujme opatrně a diferencovaně. A také s vědomím, že návratem ke katolictví se náš stát koneckonců duchovně vrátil do Evropy z určité izolace, do níž byl svého času (málo naplat) nadlouho vržen nemilosrdným výbuchem husitské revoluce.“

Když se řekne protireformace, tak každému alespoň trochu sečtělému Čechovi vyvstanou před očima její dva pilíře: Agresivní vnější nepřítel, to znamená Habsburci a jezuité. Ti naši zemi po bělohorské tragedii měli politicky a nábožensky znásilnit. Je však velkou iluzí, že před Bílou horou panovaly v českém státě poměry takřka idylické, v každém případě lepší než ty, co přišly po ní, dokonce snad demokratičtější. Tak se to traduje a přežívá. Ani jedno z těchto tvrzení však neodpovídá pravdě. Tedy neodpovídá jí plně. Je fakt, že v českém státě existovala před Bílou horou věroučná pluralita a že to bylo na evropském kontinentě opravdu cosi výjimečného a zcela nezvyklého. Dá se říct, že šlo o jakýsi úctyhodný výboj ducha, o zárodek demokratického vidění skutečnosti.

Jenomže byl to pouhý zárodek. Žádná ideová různorodost nebo názorová mnohohlasost tu neexistovala. Česká společnost (a musíme tu mít na mysli jenom stavovské vrstvy, tedy oněch pověstných „horních deset tisíc“) byla fakticky dlouhodobě rozhádaná, přímo pověstně svárlivá a hašteřivá, a to jak nábožensky, tak politicky. (Což je nám důvěrně blízké i dnes.) Tato skutečnost se později promítla i do toho, jak jsme vedli stavovské povstání. Mezi námi – pěkně jsme je zfušovali. Zbabělý a okamžitý útěk ihned po porážce na Bílé hoře byl smutným výsledkem neschopnosti protestantských stavů vystupovat jednotně. Navíc – byli to napůl Češi, napůl Němci. Češi si svou rebelii prohráli do značné míry sami. A čím – no jenom si to zopakujme: Vlastní nesvorností, individualismem, nedostatkem kolektivní vůle. Hlavně že se pak s křížkem po funuse naříkalo na zradu spojenců a zákeřnou rafinovanost protivníka.

Většina protivníků vždycky byla zákeřně rafinovaná, a že sem tam nějaký ten spojenec zradí, na to jsme si mohli ve svých dějinách už taky pomalu zvyknout. Již tenkrát patřilo k české interpretaci dějin, že za viníky vlastní chybné politiky bývali raději označováni jiní. No a co se týče období po Bílé hoře následujícího? V jiných souvislostech to v tomto seriálu už padlo. Ono je opakování matkou moudrosti, tak tedy:

„Praktiky katolických misií, provázených zprvu vojenskými posilami (takzvanými dragonádami), se sice neoprostily od výstřelků, avšak celoplošně nebyly ani zdaleka tak kruté, jak se domníváme. Většina obyvatel měst se (i když s tichou zlobou) podřídila požadavkům rekatolizačních dekretů, přičemž poddaní českého a moravského venkova je rychle následovali, a to nikoli jen ze strachu, ale také proto, že jejich předchozí věroučné představy byly fakticky velmi povrchní, tak jako byl a musel být omezený duševní prostor zcela negramotného člověka. Rekatolizační kampaň proto dospěla ke svému cíli mnohem rychleji, než bychom v tradičně kacířských Čechách čekali. Pravda, významné zdržení způsobila třicetiletá válka. Jakmile však skončila, v průběhu šesti sedmi následujících let se naše země stala (alespoň oficiálně a vnějškově) pravověrně katolickou. Co zbývalo, to byly ostrůvky tajných evangelíků v pohraničních horách, ve východních Čechách, při hranicích s luteránským Saskem, na severovýchodní Moravě. Tyto enklávy pak vzdorovaly po dlouhá desetiletí, živeny ilegální literaturou i kazateli z protestantské ciziny.“

Pokud jde o vyšší stavovské vrstvy, ty se s novou oficiální vírou smířily velmi brzy. Opravdoví a důslední nekatolíci volili – jak víme – raději emigraci. Odešlo asi 350 šlechtických rodin, kromě nich to bylo snad na 30 000 rodin měšťanských. Všichni ostatní zůstali. A tím, že zůstali, tak si vybrali. Zvolili jedinou povolenou a státem oktrojovanou víru. Jenom tak šlo uchovat si majetek a mít šanci na kariéru. Nikoli poprvé. Nikoli naposled. Rozdíl mezi náboženským postojem účelovým a opravdovým přitom nikdo dále nezkoumal. A my se teď vlastně ocitáme v těsné blízkosti pojmu, který se naší schůzkou už mihnul: „Svaté Čechy.“

Od začátku 18. století až dodneška jsou naše země opakovaně tímto slovním spojením označovány, aniž by se někdo trápil tím, že Čechy a české země není totéž. Až na výjimky žili v Čechách, na Moravě i ve Slezsku (tak je to správně) výhradně katolíci. O niternosti jejich přesvědčení si můžeme myslet cokoli. To můžeme, ale stejně neexistuje možnost, jak poctivost jejich věroučného přesvědčení zpětně měřit. Ostatně – i tehdejší katolická církev se spokojovala s kritérii navýsost formálními: stačilo, aby věřící přišel nejméně jednou do roka, zpravidla na Velikonoce, ke zpovědi a ke svatému přijímání. Nekatolická, tedy evangelická vyznání ústní zpověď neuznávala, a tak znamenala i čistě formální účast na tomto úkonu vnější souhlas s katolickým učením.

Je ovšem pravda, že vykonání zpovědi se písemně evidovalo, takže už samotná existence zpovědních seznamů při kostelích a farách musela hrát roli tiché hrozby. Byl to takový rafinovaný donucovací prostředek. „Když si uvědomíme, jak prostí a jednoduší byli naši předci před třemi staletími, dokážeme si snadno představit, že nové náboženství je muselo svou obřadností a pompézností vyloženě oslnit. Všechny evangelické církve byly velmi přísné, skromné, strohé v projevech. Jejich kněží sloužili Bohu bez ornátů, bez honosných oltářů, bez obrazů světcům, bez kadidel, bez procesí a průvodů. Katolická věrouka však (a to zejména díky jezuitům, mistrům psychologického účinku) vstoupila do českých zemí slavobránou ohňostrojů, divadelních představení, nádherou procesí (kupříkladu k Božímu tělu) – s prapory, květinami, družičkami, baldachýny. Úcta k Bohu se nyní oděla do drahých rouch, do pompy působivých barokních interiérů provoněných kadidlem.“

Použili-li jsme termín „svaté“ (v souvislosti s našimi zeměmi), pak bychom neměli zapomenout na opravdové světce, kteří byli pro naše pradědečky a prababičky průvodci svátečním i všedním dnem. Z těch nejoblíbenějších svatých bychom mohli sestavit panteon. Kolik soch by v něm stálo? Rovný tucet, i když bychom další a další postavy se svatozáří mohli potkat tu i onde podle míry jejich oblíbenosti v jednotlivých zemích a krajích.
Začneme na samotném vrcholku, to znamená u Panny Marie.

Mariánský kult se u nás v době baroka skutečně rozrostl do netušených rozměrů. Projevoval se stavbou bezpočtu chrámů, děkovných sloupů, uctíváním obrazů i soch. Nejoblíbenějšími centry této úcty byly kromě Lorety na Hradčanech a Pražského Jezulátka v kostele Panny Marie Vítězné mariánské poutní chrámy. Do Staré Boleslavě se konaly průvody za gotickým kovovým reliéfem Panny Marie – ten byl a je považován za paladium (tedy za ochranný předmět) Království českého. Na Svatou horu u Příbramě se pozornost soustřeďovala zejména díky sošce milostné Matky Boží a Ježíška se zlatými korunkami na hlavách. Dalšími proslulými místy mariánského kultu byly a jsou dodnes moravský Svatý Kopeček a Svatý Hostýn.

Je na čase poohlédnout se po Mariině manželovi. Svatý Josef – ochránce tesařů, truhlářů a dřevorubců i celníků – nebyl v době předbarokní u nás prakticky vůbec uctíván. Roku 1654 byl však pozdvižen na patrona církve a i celé české země. Od toho okamžiku se až do první půle 20. století stalo jméno Josef nejoblíbenějším a nejpoužívanějším křestním jménem v českých a moravských rodinách (a nejenom těch katolických).

Hlavní a nejstarší patron Českého království se ale jmenuje jinak. Svatý Václav. Toho se brzy po Bílé hoře chopili i jezuité. Obohatili dávnou svatováclavskou tradici rozmanitými rituály, například průvody ke světcovu hrobu, nebo k místu, kde byl v roce 935 zavražděn, totiž do Staré Boleslavě. U Václavových příbuzných ještě zůstaneme. Ano, naší nejstarší světicí se stala Václavova babička, kněžna z rodu Pšovanů, sídlem na Mělníce, manželka prvního historicky doloženého panovníka na českém trůně. Úctě ke svaté Ludmila plynula ze skutečnosti, že s manželem Bořivojem přijala křest (ale nejenom to: také vychovala svého vnuka Václava), a co hlavního: poté, co byla roku 921 na Tetíně zavražděna, stala se vůbec první českou křesťanskou mučednicí.

Rovněž další český světec z vládnoucího přemyslovského rodu nepocházel. To opravdu ne, svatý Vojtěch se narodil u konkurentů, u Slavníkovců. Stal se zakladatelem nejstaršího mužského kláštera v českých zemích – přivedl do pražského Břevnova první benediktiny. Po Dětmarovi byl instalován do funkce jako druhý pražský biskup. Při misionářské práci mezi slovanskými Prusy byl roku 997 zavražděn. Je považován za druhého hlavního patrona našich zemí, kromě toho ochraňuje i Polsko a Uhry (v obou zemích je považován za věrozvěsta a křtitele prvních křesťanských panovníků).

Další patron naší země snad neměl na rozdíl od těch předešlých s Čechami ani s Moravou za svého života nic společného. Svatý Vít je sice jméno natolik zdomácnělé, že budí dojem světce českého, ale je to importovaný mučedník. Narodil se na Sicílii a vinou svého vlastního otce-udavače trpěl a byl posléze umučen pro svou křesťanskou víru – stalo se tak kolem roku 305. Rameno svatého Víta získal už kníže Václav a pro tuto relikvii postavil legendární rotundu na Pražském hradě. Zbylé Vítovy ostatky pak Praze opatřil Karel IV. a ihned se pustil do stavby svatovítské katedrály.

A jsme u osmého jména. Nosil je hlavní světec jezuitů, zakladatel Tovaryšstva Ježíšova, španělský šlechtic Ignác z Loyoly. V podzemí kaple svatého Diviše na pařížském Montmartru založil v 16. století spolu se svými přáteli novou řeholní družinu. V Benátkách pak byli tito první jezuité vysvěceni na kněze a Ignác se stal generálem řádu. V Praze byl jejich sídlem klášter v horní části Dobytčího trhu (nyní Karlova náměstí) s chrámem svatého Ignáce.

A máme tu další jméno, spojené s jezuity: František Xaverský. Patron misionářů a mořeplavců, spoluzakladatel jezuitského řádu, přítel svatého Ignáce, misionář v Indii a v Japonsku. Zapomenout bychom neměli ani na dalšího zakladatele řádu a rovněž českého patrona, i když se to o něm moc neví. Je to svatý Norbert, kterého za patrona našich zemí prohlásil pražský kardinál Harrach. Norbert působil ve 12. století jako arcibiskup v Magdeburku a do historie vstoupil především založením premonstrátského řádu. Centrem českých premonstrátů se stal pražský klášter na Strahově; nemenšího věhlasu se však těšil i klášter na Starém Brně.

A ještě dva světci, kteří měli ve své „pracovní náplni“ totožný resort. Svatý Roch a svatý Šebestián. Rochus neboli Roch pocházel ze šlechtické francouzské rodiny, proslul tím, že pomáhal všude, kde zrovna řádila nějaká morová epidemie. Část jeho ostatků uchovává chrám svatého Víta v Praze. Papež Jan Pavel II. mu kromě nemocných stižených morem svěřil i automobilisty. Asi mu automobilismus připomínal morovou ránu, což není myšlenka příliš vzdálená pravdě, ale abychom nezapomněli na Rochova kolegu Šebestiána. Ten žil v době o tisíc let dřívější, byl to Ital a rovněž šlechtic původem – skončil tak, jak je zpodobován na nesčetných obrazech: připoután ke sloupu a doslova prošpikován šípy.

Časem přibyla k této družině ještě další jména. Ano, ve zbožné snaze rehabilitovat Čechy v očích katolické Evropy začali barokní patrioti, kněží a spisovatelé objevovat nové nebo dosud málo známé světce. Postupně věřícím nabídli řadu „svatých vlastenců“, jejichž kult nebyl mnohdy oficiálně schválen, nebo se omezoval na určitý církevní řád, region či místo. Tehdy se ve svatých Čechách objevili jakoby v novém vzkříšení či v novém světle. Kdo třeba? Svatý Ivan, synem knížete z Bílého Charvátska (toto staré slovanské knížectví se rozkládalo na dnešním polsko-ukrajinském pomezí). Vybral si osud poustevníka, a to v jeskyni na místě dnešního Svatého Jana pod Skalou u Loděnic.

Také princezna Mlada došla uznání. Tato nejmladší dcera českého knížete Boleslava I. je první diplomatkou v našich dějinách. Byla vyslána s poselstvím za papežem, přičemž samotná cesta do Itálie byla nebezpečná a fyzicky náročná – v té době byla Evropa jeden velký prales. Na svatého otce Mlada zapůsobila natolik, že se vrátila jako vysvěcená abatyše s řeholním jménem Marie a založila na Pražském hradě vůbec první (a to ženský) klášter v našich zemích. Šlo o benediktinský řád, jehož sídlem se stal nově postavený klášter svatého Jiří. Zřízení kláštera znamenalo velký kulturní a sociální počin – tento navíc sloužil jako útočiště neprovdaných nebo stíhaných žen.

Jako mučedník je u nás už dlouhou dobu uctíván Hroznata, šlechtic z 12. století. Po několika staletích od smrti byl blahoslaven a nyní ho čeká prohlášení svatým. Založil tepelský klášter, do kterého přivedl premonstráty. Vzhledem k tomu, že byl Čech, nabyla tato skutečnost v době po 2. světové válce nového významu a Hroznata začal být považován za patrona politických vězňů. Paní Zdislavu z Lemberka jsme už na své pouti potkali, ale svatého Vintíře jsme minuli. Přitom i jeho jméno je spojeno s českou zemí. Narodil se jako Guntherus, žil v 11. století, pocházel z knížecího rodu, snad durynského a byl příbuzný císaře Jindřicha II. V mládí žil lehkomyslným a rozmařilým životem, nenaučil se číst ani psát. Teprve v pokročilém věku se rozhodl začít nový život, což se projevilo tím, že vykonal misii ke slovanským Luticům. Jeho uctívání bylo schváleno teprve roku 1634, i když o jeho kanonizaci se snažil již Přemysl Otakar II.

Před časem jsme si připomněli dvořana svatého Václava Podivena a dceru krále Vladislava II., řeholnici Amabilii. Pod barokními jmény (nebo spíš kuriózními přezdívkami) Crha a Strachota se k nám vrátili soluňští bratři Cyril a Metoděj. Svatého Zikmunda k nám přivedl Karel IV. (tedy jeho relikvie). Všichni jmenovaní se však seřadili do zástupu s uctivým odstupem od zářící hvězdy – vlastně pěti hvězd – nového svatého Jana Nepomuckého. Pro barokní zbožnost bylo typické její sepětí s konkrétními místy nebo relikviemi, s věcnými doklady působení světců. Katolická církev takové konkretizované či lokalizované zbožnosti přála, a tak na místech zázraků vyrostly kaple a kostely, po celé zemi se rozprostřely zázračné studánky, divotvorná skaliska, svat jeskyňky a památné stromy.

Nade všemi svatými však vítězil – ještě jednou: byl to Jan Nepomucký. Stál v polích, na lukách, na křižovatkách, na mostech, byl všudypřítomný. Ano, barokní Čechy, to byly Čechy svatojánské právě tak, jako kdysi Čechy gotické byly svatováclavské.