457. schůzka: Každý pak život má svou kapitolu poslední

17. listopad 2020

Jsme rádi, že jste i po 457. udělali čas na schůzku s českou historií, již sice nelze změnit, neboť – jak již dobře věděli naši předkové, co se stalo, nedá se odestát – lze se však z ní poučit. Byvše poučeni z historie, máme šanci vyvarovat se nových chyb. Některých. Někdo. Někdy.

„Někteří se už ani po mé práci neptají, poněvadž předpokládají – jak jsem slyšel – že už sám ve své dílo nevěřím. Je jich jen docela málo, kteří stále ještě doufají. Zda marně – to ví jen Bůh. Netvrdím prozatím, že je naděje na jeho dokončení, ale ani netvrdím, že není. I když už na mne čeká hrob.“

Děkuji Bohu, který chtěl, abych zůstal po celý život mužem touhy.

Tato slova napsal Komenský v šestasedmdesáti letech. Uložil je do spisku Jediné potřebné – „Unum necessarium“. Toto útlé dílko věnoval princi Ruprechtovi, synovi zimního českého krále Fridricha Falckého, který se v roce 1620. narodil v Praze. Neobsahuje příliš povzbudivá slova. Jak by je říkal na smrt unavený člověk. Byl unavený, ale za tou únavou se v tom starém těle skrýval pořád silný duch. Jako vždycky, když se v sobě chtěl dobrat pravdy, začal psát knihu. V jejím rukopise přesvědčoval sám sebe, že všechny rány osudu byly zkouškami, kterými měl dospět ke zralosti. „Děkuji Bohu, který chtěl, abych zůstal po celý život mužem touhy.“

Když bylo Komenskému právě padesát let, setkal se v nizozemském Leydenu s filosofem a někdejším účastníkem bitvy na Bílé hoře René Descartem, po latinsku zvaný Cartesius. Pan důstojník-inženýr (jak tehdy zněl jeho titul) zde bojoval na císařské straně. Sešli se, zvědavi jeden na druhého, a mluvili spolu asi čtyři hodiny. Descartes, uhlazený, vědomý si své ceny, ale s neskrývanou úctou ke svému zajímavému protějšku z té daleké „barbarské“ země, jehož myšlenky dobře znal, a proti němu Komenský, potěšený, že může získat novou zkušenost ze setkání s tak vynikajícím filosofem, ale jinak bez obav o jakoukoli prestiž, s otevřeným srdcem toho, kdo upřímně hledá, nemaje co ztratit.

„Cartesius nám vykládal taje své filosofie, já zase hájil jsem přesvědčení, že všechno lidské poznání, jehož se nabývá pouhými smysly a úvahami, je nedokonalé a mezerovité. Rozešli jsme se přátelsky. Vybízel jsem jej, aby vydal základy své filosofie (jež rok nato vskutku byly vydány), on zase podobně pobádal mne k urychlení mých prací, mimo jiné tímto výrokem: Já za okruh své filosofie nevykročím; bude tedy u mne jen část toho, čeho u tebe celek.“

Když se přistěhoval do Amsterdamu, sblížil se s profesorem medicíny a městský radním doktorem Nicolasem Tulpem, který ho ochotně zasvěcoval do své práce anatoma. Malíř Rembrandt ho před časem maloval – ten obraz z pitevny se jmenuje Anatomie dr. Tulpa. Jan Amos pohled na obnažená ústrojí pomíjivého lidského těla snášel s klidem, protože to považoval za další důkaz dokonalosti božího tvůrčího díla a nijak to nenarušovalo říši duše. Komenský s ním mluvil o Petrarkovi, Erasmovi, Descartovi, Husovi, Lutherovi, Kalvínovi.

„Žádný z nich nevzal na sebe nápravu všeho, dílo každého z nich bylo jen zlomkem. Ale já si představuji proud velké proměny jako povodeň, jako oheň padající z nebe, jako bouři podvracející hory a rozrážející skály.“ „Je to krásný sen“ – říkal mu na to doktor Tulp, který Jana Amose léčil. „Ale zůstane snem.“ „Když známe příčinu zla, najdeme přece taky lék. Není to jako v medicíně?“ „Lidé si vždycky myslí, že pravdivější a lepší je, co mají sami, než co mají druzí. Každý ctí vlastní názory jako modlu.“ „A z toho právě vzniká zatvrzelost, a z ní vznikají krvavé války. Každý se domnívá, že bojuje a trpí za pravdu, za mír, za Boha? a tím je vinna lidská samolibost.“ „Jakým lektvarem ji chceš vyhojit?“ „Zapomenout na všechny rozpory, odpustit si minulé křivdy, najít, co lidi spojuje a sbližuje.“

Nedaleko od Komenského domova bydlel obchodník Jan Pelt. Také s ním vedl Jan Amos dlouhé, nekončící rozhovory. „Musel bys mít moc jako sám Hospodin, abys své podněty uvedl ve skutek! Kdybys to vše, o čem mluvíš uveřejnil, vzbudilo by to odpor.“ „Ale pak zůstane svět navždycky labyrintem zarostlým trním.“ „Každý má na všechno jiný názor, a ne a ne se ho pustit.“ „Chtěl bych, aby zmizeli aristotelovci, platonovci, stoikové – a aby zůstali jen filosofové. Aby nebyli luteráni, papeženci, kalvínisté – a zůstali jen křesťané. Aby se příslušníci všech národů stali občany svobodného státu světového. Abychom nebyli Rakušany, Španěly, Francouzi, ale v prvé řadě rovnoprávnými občany.“ „Sám však vždycky říkáš, že lidská povaha se dává raději vést než vléci. Že kde se přimísí nějaké nařizování, lidská mysl hned cítí odpor.“ „Musíme směřovat bez výhrady k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, to je nejskvělejší statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný.“

Pořád nebyl se svým rukopisem o všeobecné nápravě spokojen, stále do něho zasahoval, opravoval, vpisoval, škrtal. Snažil se dát svým názorům větší jasnost a taky naléhavost. Ve filosofii chtěl nahradit bludy a znásilňování rozumu bezpečnou znalostí věcí. Chtěl vytvořit „sbor světla, který by dohlížel na dílny světla, na školy, jež by nesměly být robotárnami a duševními rasovnami. Taktéž péče o knihy by mu patřila, aby byly vydávány pečlivě a v takovém množství, aby je bylo možno snadno získat.“ A co náboženství? To dozajista jeho reformujícímu zraku neuniklo. Ani nemohlo. Chtěl místo sekt vzájemně se nenávidějících mít jediné křesťanství, které by spravovala světová konsistoř. Navrhoval zrušit celibát, inkvizici, jakoukoli násilnou moc nad svědomím.

Nejvíc sporů měl Komenský se svými přáteli v politice. Žádal naprosté odstranění válek a tedy i jejich příčin: všechny krutosti a násilnosti prohlašoval za politické zrůdy. Hezká myšlenka. Co když ale přesto nějaké spory vypuknou? „Bude je řešit mírový soudní tribunál.“ S něčím podobným přišel už před dvěma stovkami let český státník Jiří z Poděbrad. „Přijde čas, kdy svět tyto myšlenky pochopí. Přestaňte vést války, začněte zasívat mír, hlavy světa! Na světě nebude zbraní. Pušky a děla budou potřebné leda proti šelmám, ohrožujícím lidi. Z děl se ulijí zvony a hudební nástroje, meče se překují na motyky, oštěpy na srpy.“

Domýšlel všechno do nejmenších podrobností. Byl v tom skoro až umanutý. Ve smyslu biblického „Kdo nepracuje, ať nejí“ chtěl, aby se ve státě všichni zabývali užitečnou činností (což se – obávám – dodneška nepovedlo). Práce mu nebyla trestem za hřích prvních lidí, ale nástrojem k proměně světa. Proto vznikne stát bez žebráků, ale také bez krčem a kořalen, bez monopolů, kterými několik málo lidí beze chleba od úst mnoha jiným. A taky bez udavačů (to byl pro Komenského snad nejzhoubnější druh lidí, a nelze s ním než souhlasit).

Popsal péči o veřejné cesty, o cestování mladých lidí, chtěl zřídit vzorné zahrady, ve kterých by bylo zastoupeno všechno rostlinstvo a živočišstvo, navrhoval dokonce jednotné oblečení: Děti měly mít šaty bílé, mládež žluté, vzdělanci zelené, duchovní modré, světské úřady nachové. (Usilovně se snažím vybavit si vybarvenost dnešní společnosti: bílé barvy nám stále ubývá, žlutou na sebe oblékají stále starší v bláhové naději, že tím omládnou, zelené není tolik, kolik by jí být mělo a kolik je jí ve vesele zelené vyspělé Evropě, o množství a potřebnosti modrých těžko soudit, zato nachových, těch máme věru nadbytek, nachového sukna nadmíru v manufakturách našich stále hotoví se kilometry a kilometry.)

„Když se toto moudrým světa do rukou dostane, co oni k tomu řeknou? Bezpochyby ze mne starce smích míti budou, že od nejvyššího stupně až k nejnižší zemi padám. Nechť se podle libosti své smějí. Mé srdce se též směje, že jsem ušel zmatkům, že Krista mám a tak dobrou noc vám, výsosti!“ „Již jsem nebe našel pod nebem. Aj, můj život byl pohostinství, ne vlast; nikdy jsem pro mnohé proměny stálého bytu nemíval. Ale již nyní spatřuji vlast nebeskou, k jejímž veřejím mě již přivedl můj vůdce, mé světlo, můj Kristus, jenž napřed šel, aby mně místo připravil v domě otce svého, kdež příbytkové mnozí jsou. Již pak přijde, aby tam, kde sám jest, přenesl také mě. Jedno potřebné mně již zůstává, abych na to, co za mnou jest, zapomínaje, chvátal k tomu, co předloženo mám, k cíli svrchovaného povolání božího.“

Nedaleko od domu, ve kterém v Amsterdamu Komenský žil – na Rosengrachtu neboli Růžovém kanále – bydlel jeden malíř a rytec. Byl o čtrnáct let mladší než český exulant, ale působil dojmem vyčerpaného starce – s výjimkou pronikavého pohledu svých stále zvídavých očí. Jeho jméno? Rembrandt Harmensz van Rijn. Malíř se obyčejně ke Komenskému připojil, když Jan Amos cestou do tiskárny procházel Rosengrachtem. Došel s ním až do tiskárny a pozorně se v ní účastnil oprav sazby a připomínek tiskařům, nešetřil poznámkami a radami ze svého, tedy výtvarného hlediska. Když ale doprovázel Komenského zpátky domů, oba dva většinou mlčeli. A to mlčení pokračovalo, i když Jan Amos pozval Rembrandta na návštěvu.

Malíř obvykle usedl u okna, sám ve stínu, naproti Janu Amosovi, vlídným pokynem hlavy poděkoval paní Johance za drobné pohoštění a sklenku vína, lehce se usmíval a mlčel. „Pohoda takového ticha se pak většinou přenesla i na pána domu,“ píše Miloš Václav Kratochvíl o své knize o Komenském, „a pak tu seděli dva starci proti sobě, každý ponořen do vlastních myšlenek, ale s vědomím vzájemné blízkosti.“ V době, kdy se Komenský do Amsterdamu přistěhoval, bylo už po jeho slávě. Ješitnosti a pokrytectví zdejších měšťanů se jeho umění nelíbilo, odsoudili ho, že žije bez manželství s vesnickou dívkou Hendrickje, vyloučili ji z církve, jeho zahrnovali zneuznáním, musel opustit dům, který mu prodali, jeho obrazy a lepty, nad nimiž mu zeslábly oči, nikdo nekupoval.

Roku 1669 zasáhl Amsterdam mor. Onemocněl i Jan Amos. Rembrandt ztratil svou Hendrickje, po ní i svého syna Tita; nakonec se rozloučil s životem sám. Podnapilí nosiči hodili na chudém pohřbu rakev jednoho z největšího malířů lidstva do velkého společného hrobu v Západním kostele. Komenskému Rembrandt jednou říkal, že by rád spal vedle své první ženy Saskie. Její hrob však prodal, aby měl na hrob pro Hendrickje.

„A jestliže jsem v čemkoli přece bláznivému poutníku podoben byl, aj, již od toho upouštím, a na konec života svého chci onu dobrou práci s oním dobrým kupcem konati, jenž nad jednu drahou perlu nic dále nehledal, nýbrž naleznuv ji prodal všecko a koupil ji. Ty, dobrý Ježíši, již máš cele mou jedinou perlou, mým pokladem, mým jedním potřebným býti, tebe jedině chci koupiti a hledati; pro tebe vše prodám; ty, pane Ježíši, máš býti ziskem mým, a cokoli sobě svět za zisk pokládá, vážím já za lejno. Poslední mou starostí býti má: Uč se umírati tomuto životu a naroditi budoucímu.“

Když se Komenský vzpamatovali z nemoci, pustil se – navzdory své věku – do práce. Psal se rok 1670 a jemu bylo v březnu osmasedmdesát. Musel odpovídal na útoky svých nepřátel, kteří ho vylíčili jako lstivého vyděrače peněz a jeho jednání klasifikovali jako blouznění. Ve chvílích, kdy mu bylo líp, psal česky příběh svých životních osudů. Zaznamenal, co zažil v Lešně, v Blatném Potoku i jinde. Vzpomínal na své dětství. Kdovíproč se mu vybavila vzpomínka na hrob rodičů. Do rukopisu sborníky jednoty bratrské, na okraj listu, kde se mluvilo o hřbitově v Uherském Brodě, připsal: „...na kterém leží pohřbený Martin Komenský, k němuž přiložena Anna, manželka jeho, a za tím Ludmila, pak Zuzana, dcery jejich. Což poznamenávám, paměť rodičů si připomínaje.“

Připomínal si však nejenom ty dávno mrtvé, ale i ty, kteří ho předešli teprve nyní. Byl to především ten, kterému chtěl předat vedení církve – jeho zeť Petr Figulus. Zemřel v německém městě Memelu, kde byl ustanoven braniborským dvorním kazatelem a kde se snažil smiřovat protestantské církve. Komenského dcera a Figulova žena Alžběta se stala vdovou s pěti dětmi - nejstaršímu Theodorovi bylo šestnáct, nejmladší Bětušce pět. Po té tragické zprávě byl Jan Amos postižen záchvatem mrtvice, která ho částečně znehybněla. Strávil na loži tři měsíce. V afázii nemohl mluvit. Byl lítostivý. Násilím zavíral oči, protože se mu zalévaly slzami. Bránil se návalům stesku.

Po čtvrtroce se mu ale řeč vrátila, taky pohybovat se mohl už lépe a přestal plakávat. Už se uměl i usmát, pravda, s hořkostí: „Opakuji si Melanchtonovo: Neboj se smrti, neboť budeš zbaven břemene hříchů, úkladů ďáblových a dravosti teologů.“ Paměť neměl zasaženou, ale v řádcích plných škrtů i vsuvek se teď jevil svým blízkým, manželce Johance a hlavně synu Danielovi jinak než jak ho znali. Jeho bytost bloudila po podivných cestách duševního soumraku, blouznivá, roztříštěná, bez té svrchované harmonie, jak se jevil kdysi hostům a návštěvníkům. Daniel Komenský se však snažil rozluštit řádky psané křížem krážem a hledal, co by dávalo jasný obraz. Co tehdy psal Jan Amos? Byly to výzvy Germanii, Polonii, Bohemii. Byla to neúprosná kritika zahálčivých, poživačných, svárlivých teologů. A taky překvapivá poznámka o jezuitech: „Když je získáme, získáme svět.“

Velkou pozornost věnoval perpetuu mobile. „Nesmí na ně zapomenout, když je rozřešení problému opravdu již na dosah ruky! Bude to mít obrovský význam pro národ, jehož syn by tento dar lidstvu přinesl.“ Jednotu bratrskou ukládal do hrobu: „I ty, milá jednoto, posloužilas za dnů svých národu svému a připravila cestu jiným. Usni už ve jménu božím a dej místo velké jednotě, kterouž Pán shromáždí ze všech národů pod nebem. – Bůh boří malý dům, aby učinil místo většímu.“ Napsal dedikaci, ve které se obracel ke své pravé vlasti: „Milé matce mé vlasti, zemi Moravské, jeden z věrných synů jejích Moravan původem, jazykem Čech, Jan Amos Nivnický (tady začal psát svoje původní rodové jméno Segeš – nikdy je neužíval, protože příjmení se tehdy nebrala nijak závazně – ale zřejmě se zarazil, „Segeš“ přeškrtal a dopsal) po otci zvaný Komenský.“

Poslední bydliště Jana Amose se nacházelo na Prinsengrachtu neboli Princově kanále. Je na něm i Westerkerk neboli Západní kostel s vysokou věží. Zvonkohru z Westerkerku Komenský musel důvěrně znát. Ve čtyřicátých letech 20. století je slyšela i Anne Franková, židovská dívka, která se na Prinsengrachtu v zadním traktu jednoho domu schovávala se svou rodinou rok a půl před nacisty a věž Západního kostela, to bylo to jediné, co malým okýnkem ze světa venku viděla. Komenského dům byl prakticky v sousedství.

2. listopadu 1670 nadiktoval jeho obyvatel Jan Amos svůj poslední dopis. Je vidět, že skutečně diktoval, psal jeho syn Daniel, rukopis je úhledný, čitelný bez problémů i po víc než třech stovkách let. Byl určen Mikuláši Drabíkovi. Právě tomu, který ho stál tolik starostí a jehož činnost považovat mnohokrát za trest za své viny. Poslal mu do slovenské Lednice poslední podporu „dvacet šest pokroutek žlutých“, tedy dukátů, a dopis nakonec podepsal vlastní ztěžklou rukou. „V Amsterdamu 2. listopadu 1670.“ To bylo latinsky, zbytek už hovořil češtinou:

„Kmotře milý! Těžce nesu, že před Vámi utajili, když o nenadálé smrti milého bratra Junia ke mně psali. Kteréž psaní došlo mne toho dne, když jsem jako umíral, od kvartány tak utrápen byv, že k životu naděje nepozůstávala. Ale smiloval se Bůh a naději k životu zase mi navrátil, ačkoli nemoci své jsem nepozbyl. Abych Vás pak déle nedržel, vypravuji posla Hyráma k Vám nejprve do Lednice, aby Vám pomůcku Vaši donesl, totiž půlroční díl, pětadvacet pokroutek žlutých, a jednu od kněze Williamse z Anglie, jehož Bůh vzbudil. Pán Bůh požehnej, aby mouka v kbelci a olej v nádobce neustávaly, dokud déšť požehnání nepřijde. Modlete se za mne, jako i já za Vás.“ Až sem psal dopis syn Daniel; zbytek pokryl písmem neurovnaným, s písmeny rozházenými, občas zápasícími o správný tvar Jan Amos: „Vale, a o sobě mi oznamte! S modlitbami vroucnými za sebe, za sebe a za církev u vichřicích, kteréž se na všecku Evropu valí. Datum, ut supra.“ „Za sebe“ napsal dvakrát, možná nevědomky. „Datum, ut supra“ znamená „Dáno, jak už výše uvedeno.“ „Toto připisuji rukou vlastní, jak jí zase vládnouti počínám. Pán Bůh s námi!“

Za dva týdny nato pisatel zemřel. Stalo se to po krátké úlevě, když se zdálo, že horečka ustoupila a nemocný začíná nabírat sílu a chuť do života. V noci ho navštěvovala smrt, dotýkala se ho na čele a na spáncích, na prsou, v srdci. Mluvíval s ní. Říkal jí: „Neboj se. Jsem připraven.“ Zemřel 15. listopadu roku 1670. Nevíme však přesně, jestli toto datum brát podle starého juliánského kalendáře, nebo podle nového, gregoriánského. V českých zemích platil od roku 1584 kalendář juliánský. Juliánský „protestantský“ kalendář, který byl tehdy o deset dní pozadu, byl v Nizozemí užíván až do ledna roku 1701. V provincii Holland, ve které leží Amsterdam, se v době Komenského platily kalendáře oba. Komenský často používal oboje datování v podobě zlomku, takže datum svého narození by napsal „18. lomeno 28. března 1592.“ Datum vlastního úmrtí samozřejmě zaznamenat nemohl, a údaje, které máme, nejsou tak jednoznačné, aby bylo možné zodpovědně prohlásit, jestli Komenský zemřel „5. lomeno 15. listopadu 1670,“ anebo „15. lomeno 25. listopadu 1670.“

Jan Amos zemřel, ale – měl přece děti... Byl třikrát ženat: s Magdalenou Vizovskou (svatbu měl v šestadvaceti), s Dorotou Cyrillovou (to mu bylo dvaatřicet), a nakonec s Johankou Gajusovou. Tu si bral jako sedmapadesátiletý. Na plození potomků měl tedy dost času... Věru měl, jenomže řadu z nich nepotkal zrovna šťastný osud. V prvním manželství měl dva syny, ti však zemřeli společně s matkou v době epidemie. Ve druhém manželství se mu narodili tři dcery a pak ještě bejmanínek Daniel. A třetí manželství? To už zůstalo bezdětné. Zachovat rod bylo souzeno pouze druhé dceři Alžbětě.

Provdala se za otcova nejbližšího spolupracovníka Petra Figula-Jablonského. Těm se narodili čtyři synové a dcera. Tedy pět Komenského vnoučat. Rod se dále větvil, ale pouze skrze druhého z vnuků – ten se jmenoval Samuel Amos Figulus. Další vnuk (Daniel Arnošt) zdědil zřejmě dědův mozek: spolu s Leibnitzem založil berlínskou Akademii věd a byl jejím presidentem. Řada potomků pokračovala až k paní Gretě Viktorii Figulusové, narozené v roce 1912. S Komenským jí pojilo příbuzenství v devátém kolenu. Byla učitelka a těsně před 2. světovou válkou se provdala za architekta a malíře Ferdinanda Kallika. V roce 1947 se Kallikovi vystěhovali z Prahy do jižní Afriky, později do Spojených států. Jestli a kde paní Kalliková žije, to už se nám zjistit nepodařilo, víme jen, že dlouhá léta bylo jejím domovem městečko Glensdale poblíž Los Angeles v Kalifornii, že se jí narodily děti Jan a Jarmila, že v glendalském telefonním seznamu je Jan F. Kallik uveden a kromě něj zde žije ještě dalších pět Kalliků. Je pravděpodobné, že mezi nimi jsou i Komenského praprapra- atakdále vnuci z 11. generace.

Spatřil jsem anděla letícího
prostředkem nebes a majícího
evangelium věčné národům
zvěstovat, všichni aby v jeden dům
církve se sešli a jedno byli,
kdožkoli sem tam na zemi bydlí,
ze všelikého kdekoli národu,
pokolení neb jazyku a lidu...

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související