451. schůzka: Hvězdná hodina Tovaryšstva Ježíšova, aneb O tom velké českém obracení

„Před jezuvity, jichžto nemalý počet nalézal se ve vojště našem, jak je jen spatřili, spínali ruce radostí velikou všickni katolíci, vinšujíce jim štěstí, kacíři, pouštějíce pláště své po větru, snímali také klobouky před nimi a podávali jim rukou dle onoho starého přísloví: časové se mění a lidí v nich a žádný nechtěl býti za nepřítele jejich.“

To je svědectví neznámého katolíka, které zaznamenal Pavel Skála ze Zhoře. Je to zároveň zpráva o tom, že někteří cizí jezuité vstoupili do Prahy hned s vítězným vojskem po bitvě na Bílé hoře. Skála psal svou Historii církevní deset let poté (to už byl řadu let emigrantem). Šlo mu o to, aby vrhl to pravé světlo na zradu některých evangelíků, kteří se obrátili a zachovali se... řekněme utilitárně. Podle hesla kam vítr, tam plášť.

Tím mrazivým listopadovým dnem začala v Království českém rekatolizace. Cesta evangelických Čechů zpátky ke katolictví. Cesta trnitá a dlouhá. Trvala od Bílé hory do doby kolem roku 1680. Značné časové zdržení nastalo hlavně vinou zmatků třicetileté války. Obecně lze říct, že už třetí pobělohorská generace byla pravověrně katolická. Tajní evangelíci se v nevelkém počtu nadále vyskytovali jenom v pohraničních územích na severozápadě, severu a severovýchodě českého státu.

Návrat ke katolictví zvládli bez problému jenom někteří. Jiní měli se svým přestupem potíže, pro značný počet z nich to byla skutečná tragédie. Změna víry v době, kdy se veškeré bytí člověka vztahovalo k Bohu, se rovnala ztrátě osobní identity. Způsob uctívání nejvyšší autority, tedy i příklon k té které církvi, byl založen na rodinných tradicích i na vlastním přesvědčení, a jakýkoli zásah do vžitých uvyklostí se mohl rovnat úderu blesku. A taky se mu mnohdy rovnal.

V dobách, kdy světská moc nemohla náležitě prosazovat katolickou církev, tak se souboje o duše věřících mohly odehrávat na poli důstojného soupeření (což se u nás opravdu dělo, a to po dobu nějakých sto osmdesáti let). Jakmile však světská moc vstoupila do hry, dostaly události jiný spád, k čemuž došlo po Bílé hoře. Mnozí z našich předků se velmi trápili se výčitkami svědomí. Jiní se dostali ke konverzi bez větších zábran. Jenom ti nejpevnější, kteří nechtěli zradit svého Boha a vlastní já, byli nuceni opustit vlast (ale i majetek) a odejít do exilu.

Emigrační vlny

Emigračních vln bylo několik. První přišla bezprostředně po Bílé hoře, druhá po vydání patentů proti nekatolíkům a Obnoveného zřízení zemského, třetí v době po smrti Albrechta z Valdštejna. Celkově byly naše země ochuzeny o 30 až 35 tisíc obyvatel. „Za největší neštěstí pobělohorského vývoje se oprávněně pokládá ztráta elity,“ dočítáme se v knize dr. Ivany Čornejové Tovaryšstvo Ježíšovo, „především z řady šlechty a měšťanstva – ti patřili k oporám inteligence. Zato zesílil příliv cizinců, i když ti přicházeli do Českého království už v časech předchozích, zejména v rudolfinské době. Pobělohorští imigranti však získávali své statky a pozice na úkor postižených a vyvržených. Vynucené otevření se domácí společnosti bylo vymezeno vyznáním – nově příchozí byli pouze katolíci. Mnozí z nich v dalších generacích splynuli s domácím prostředím a posléze cítili alespoň sounáležitost se zemí, když už ne s českým jazykem.“

Doma se začalo velmi brzy po Bílé hoře pilně plánovat. První návrhy, jak uspořádat náboženské poměry v českých zemích pocházejí z pera arcibiskupa Jana Lohelia – nesou datum 1. prosince 1620. Ten plán jasně ukazoval, jaké klíčové místo má ve společnosti školství: školství musí být nadále pouze katolické a předpokládá se buďto úplné zrušení, nebo předání utrakvistické Karlovy university Tovaryšstvu Ježíšovu. Nikdo z obyvatel Království českého neměl mít právo zaměstnávat k soukromému vyučování svých dětí kacířského učitele nebo žáky posílat ven ze země na akademie a gymnasia kacířská.

Obyvatele je rovněž nutno zbavit duchovní opory, to znamená zamezit evangelickým farářům přístup k farám. Což se dalo provést vcelku jednoduše účinně: patronátní právo (tzn. právo obsazovat fary podle vlastního uvážení), se prostě odebere a napříště bude mít tuto pravomoc výhradně arcibiskup. Z jmění provinilých stavů, koruně České propadlého (kupříkladu i z majetku pánů popravených na Staroměstském náměstí) zříditi se mají dva semináře pro chudé žáky, jeden pro šlechtické jinochy k rodin kacířských, druhý pro měšťanské synky, z nichž by se vychovávali nejenom katoličtí šlechtici a dobří dvořenínové a vojínové, nýbrž i užiteční úředníci pro obce i panské statky.

A ještě něco: Aby z téhož jmění císaři propadlého zřídila se navíc k dřívějším sídlům nová kolegia, jedno v Králové Hradci, druhé v Klatovech, třetí pak v Kutné Hoře, a mimoto aby se založil v Království českém dům pro jezuitské nováčky v Brně, aby z téhož jmění zaopatřily se důchody k vydržováním sto padesáti jezuitů v kolegiu pražském, jež by dosazovalo kazatele na fary pražské i venkovské po veškerém království Českém, jakož i studující teologie z téhož Tovaryšstva, již by v kostelích zastávali úřad katechetů.

Úvodní fáze pokatoličtění probíhala v několika etapách. Na začátku postihla především evangelické kněze. K prvnímu zabírání nekatolických chrámů došlo v Praze. Hned roku 1621 musely být postoupeny kostely svatého Mikuláše na Starém Městě, dále svatého Jiljí a svatého Vojtěcha, brzy poté se dostalo i na bratrské modlitebny. Jenom luteráni budili poněkud větší respekt, protože jejich ochráncem byl tehdejší habsburský spojenec saský kurfiřt. Největší obtíž znamenal kostel Panny Marie před Týnem, kde bylo povoleno podávání svátosti oltářní podobojí – o Velikonocích roku 1622 zde přijímalo víc než tisíc lidí.

Téhož roku (ano, téhož roku, totiž 1622) vydal místodržitel Karel z Lichtenštejna mandát proti všem nekatolickým duchovním. Koncem května na svátek Boží těla (pořád jsme v roce 1622, ani ne rok po staroměstských popravách) se v pražským městech konala při katolických farách slavná procesí. Veřejné uctívání Božího těla však sám Lichtenštejn jezuitům nedoporučil. „Aby tím nekatolický lid nebyl podrážděn.“ S pompou o to větší slavilo Tovaryšstvo v červenci kanonizaci řádových světců svatého Ignáce z Loyoly a svatého Františka Xaverského. Tohoto letního procesí se účastnili nejenom jezuité a zbožná bratrstva, ale i dominikáni, augustiniáni, minorité, františkáni, milosrdní bratři a světský klérus.

To už musela být velká sláva... Taky že byla. Ve skvostných průvodech byly vidět obrazy obou nových světců. Vyzdobené alegorické vozy vyjadřovaly sílu katolického náboženství. A co zájem publika? Přišel se vůbec někdo podívat, když ještě před dvěma měsíci se hrnuly zástupy do Týna na bohoslužbu podobojí? Stejně četné zástupy teď sledovaly ono slavné katolické procesí. Zato slavení doposud největšího svátku, které se ještě předchozího léta odbývalo bez překážek, bylo zakázáno. Co to bylo za svátek? Den mučedníka Husa.

Začíná cenzura

„Císař vydal nařízení, aby svátek Husův, jenž podle ústavních zařízení království Českého do řady svátků dvorních a úředních naroveň s katolickými zaznamenán byl a až potud 6. července slavně se světil, byl vymazán z českého kalendáře. Zároveň bylo nařízeno, aby jmenovaného dne již roku 1622. všechny chrámy byly uzamčeny.“ A tak se zakazovalo... vymazávalo... a uzamykalo – no, a taky se začalo cenzurovat. Všichni knihkupci, kteří „knihy přespolní“ latinské, německé, české a jiné do Prahy přiváželi a prodávali, to nyní směli dělat až po důkladné inventuře, kdy se pečlivě zkontrolovalo, jaké to knihy ve svých skladech a krámech vlastně mají. „Aby ani jedinké neprodali do dalšího vyměření a rozkazu.“ Zatím se ještě nepálily. Zatím se „inventovaly“.

„Než se mohla rozeběhnout další rekatolizační vlna, bylo třeba zrušit Rudolfův Majestát na náboženskou svobodu.“ Opět nahlížíme do knihy doktorky Ivany Čornejové o Tovaryšstvu Ježíšovu. „Majestát byl spolu s dalšími písemnostmi předán bělohorskému vítězi Maxmiliánu Bavorskému a ten ho odvezl do Vídně. Podle dobových zvyklostí nebyl dokument zcela zničen, nebylo třeba ani vystavit novou listinu, jež by znění Majestátu negovala. K právnímu znehodnocení stačily nůžky a ruka, která by je vedla. Podle tradice (ne zcela doložené) patřila tato ruka samotnému císaři Ferdinandovi Druhému. Dodnes je rozstřižený Majestát součástí českého korunního archivu.“

A máme tu hnedle další patent. Ano, píše se rok 1624. Ferdinand v něm výslovně povoluje pouze katolické náboženství. Hned nato následovala další nařízení namířená proti městskému stavu. Copak teď měšťané nesměli? Skoro nic. Konkrétně! Konkrétně královská města nesměla přijímat evangelické měšťany a starousedlým nekatolíkům bylo zakázáno vykonávat živnost, co víc: byli zbaveni městských práv. Na všecko měly dohlížet takzvané reformační komise.

S komisemi různého druhu jsme u nás měli odjakživa špatné zkušenosti. Tyhlety byly složeny ze zástupců světských a duchovních a měly zmapovat náboženské rozvrstvení v jednotlivých krajích – ovšem nejenom to, měly rovnou zjednávat nápravu. Po dobrém? No když to zajišťovalo vojsko – tak těžko. A duchovními komisaři byli dozajista jezuité... Ne, nebyli. Že by si nechali ujít takový úkol? Byli nuceni. Zastoupení tam především měli dominikáni, minorité a kapitulní kanovníci, což byli opory arcibiskupa Harracha, který neměl jezuity zrovna v lásce. Tak proto tedy... Proto.

Jezuitům zůstala vyhrazena činnost misijní a školská, a protože přetrvával zoufalý nedostatek světských kněží, často vykonávali i duchovní správu ve farnostech. K těm nejhorlivějším světským komisařům patřili Španělé Balzatar Marradas a Martin Hoeffl Huerta. Každý je u nás znal. A měl je každý rád? Svým naprosto bezohledným přístupem budili vášnivý odpor všude, kde se ocitli. Dominikáni, minorité a ještě další sice u nás svou práci odvedli, ale stejně... když se řekne protireformace, tak se každému vybaví okamžitě pojem „jezuité“.

„Že za takových poměrů první reformace katolická v království Českém aspoň poněkud přece se dařila, zásluhu toho přičítati dlužno zvláště jezuitům, kteříž vynikajíce horlivostí náboženskou, jakož i mravným životem, na ten čas neobyčejným při kněžstvu ostatním, svědomitě pečovali o nápravu lidu nekatolického misiemi svými, kteréž ovšem veskrz vojenskou mocí byly podporovány.“ Napsal český historik Tomáš Bílek, jinak „řiditel akademického gymnasia pražského ve výslužbě, člen Královské české společnosti nauk.“

Reformaci se tedy u nás dařilo. Tedy ne vždy, ne všude, ne stejně, ale dařilo. Dokud „kacíři“ drželi pohromadě, byl jejich pocit „skupinového bezpečí“ pro ně oporou a vzpruhou proti hrubému nátlaku zvnějšku. Stačilo ale najít jediný slabý článek a vzdor byl zlomen. Déle se dokázala hájit menší společenství, kde bylo silnější vědomí sounáležitosti, než větší seskupení. Příkladem jsou pražská města, kde nekatolíci přebíhali na opačnou stranu takovou měrou, že to udivovalo samotné rekatolizátory. Ve víře předků bývaly daleko pevnější ženy než muži, někdy nepomáhalo ani bití. Muži, otcové a živitelé rodin zvolil spíš změnu víry, než by své drahé uvrhli do bídy nebo do nejisté perspektivy emigrace.

Jestliže víra, ke které vás chci obrátit, vede k věčnému zatracení, svoluji, abych zde a hned byl svržen do pekla!

Už vícekrát jsme citovali v Toulkách (tedy když jsme se pohybovali kolem Bílé hory) francouzského historika Ernesta Denise, protože se zabýval důkladně českými dějinami. Profesor Denis uvádí ve svých Čechách po Bílé hoře příběh jisté „kacířské ženy“, která usilovně vzdorovala všem pokusům o obrácení na pravou víru. Neuspělo ani naléhání jejího muže. Podlehla až přemlouvání jednoho jezuitského misionáře. Ten obratný člen Tovaryšstva jí totiž na závěr své přesvědčovací akce řekl: „Jestliže víra, ke které vás chci obrátit, vede k věčnému zatracení, svoluji, abych zde a hned byl svržen do pekla!“ Ta paní se ke konverzi hned neodhodlala, ale učinila tak brzy nato, co těžce onemocněla a přivolaný řeholník, který jí poskytoval duchovní útěchu, potvrdil, že jezuitova slova jsou zcela pravdivá. „Podivuhodný opravdu rys, v němž září upřímnost misionářova a jeho milosrdenství. Jak smutný však pohled poskytují podobná sebeobětování na mravní pojetí řádu a jakým temným zábleskem osvětlují jeho politiku smlouvání!“

Jakpak se ještě smlouvalo? Jezuité to zkoušeli po dobrém. Například v Litoměřicích. Přišli tam dva misionáři, otcové Molitor a Slanina, ale jejich úspěchy byly skromňoučké. Když to tedy nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Samozřejmě nikoli prostřednictvím samotných jezuitů. Na to byla armáda. Žádné represálie, ale přikázaný pobyt. V domech třiceti nejzatvrzelejších měšťanů byli ubytováni vojáci Breunerova pluku, a to mělo trvat tak dlouho, dokud se zatvrzelci neobrátí na pravou víru. Někteří raději zvolili útěk. Jenomže místodržitelství je okamžitě varovalo: Když se nevrátí, tak jim ten jejich majetek bude zabaven!

Hradec Králové - bývalá jezuitská kolej - Nové Adalbertinum

To bylo v únoru. A v dubnu další restrikt nabízel tvrdošíjným měšťanům už jenom buď konvertovat, nebo se rovnou vystěhovat za hranice. Co udělali? Dvacet usedlých měšťanů (včetně známého historika Pavla Stránského) raději zvolilo emigraci. „Majetkem emigrantů obvěnil císař litoměřickou jezuitskou kolej. Podobně tomu bylo i v jiných městech. Jenom pokud císař už neměl k dispozici přímo nemovitosti, daroval řádu příslušnou sumu v penězích. Litoměřickým jezuitům věnoval Ferdinand II. pro jejich jak pohodlí, tak lepší vyživení spolusouseda Pavla Stránskýho a manželky jeho zanechaný dvory ve vsi Mlíkojedech spolu i se zahradou za dlouhou branou.“ (Převzali jsme včetně původního pravopisu.)

Litoměřickému jezuitskému domu se však moc nedařilo. A pročpak? No tak byla válka... a pak: zdejší občané. Neměli jezuity v lásce, ani trošku. Ještě v roce 1654 k nim chovali značnou nedůvěru. (To jim to vydrželo dost dlouho.) A když se psal (už značně pokročilý) rok 1668, obořil se zdejší měšťan Václav Klatovský zle na jednoho z otců jezuitů: „Co chceš v mém domě? Já tě odtud mohu vyhodit!“ Což si dovolil opravdu hodně. Však se mu to taky nevyplatilo. Patres si stěžovali na radnici a vzpurný měšťan putoval do šatlavy. Nakonec se omluvil – ale až po několikadenním pobytu ve vězení a poté, co mu hrozila ztráta majetku.

A rozjeďme se do Kutné Hory. „Tam povolal nejvyšší mincmistr pán z Vřesovic vojsko už v roce 1623., ale když začali občané hromadně utíkat, byla tady rekatolizace na čas zastavena.“ Co šlo jinde, tady nešlo. Císař si nemohl dovolit ještě větší devastaci těžby stříbra. Na deset let jim byla povolena možnost zachovat si svou víru. Stejně se ale na Horách Kutných začala stavět jezuitská kolej. Na jezuity ve svém domově vzpomíná i Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech: „Jezovité dali (nedlouho po svém uvedení ke svaté Barboře) vybořiti hrob kamenný pěkně vytesaný, kde před lety byl pohřben Filipus, biskup sidonský, jenž se tu byl na Hory Kutny dostal a svátost večeře Krista Pána pod obojí způsobou lidu obecnímu podával.“

A další jezuitská štace: Klatovy. Zde setrvali vojáci Španěla Marradase jeden a půl roku, než se všichni měšťané obrátili. No a v blízkých Domažlicích, tam to šlo už osvědčeným způsobem: v domech nekatolíků bylo nakomandováno deset až dvacet mužů, jejichž pobyt byl všem natolik nepříjemný, že všichni zvolili cestu menšího odporu a konvertovali. Kdepak zakončíme tuto dnešní okružní jízdu, mapující hvězdnou hodinu Tovaryšstva Ježíšova, jakož i to velké české obracení? Ve východních a severních Čechách. Bude to taková dramatická koncovka:

Jezuitská kolej v Kutné Hoře

„Na východočeských panstvích narazily komise na nepochopení panstva – především na statcích Trčků z Lípy, kde vrchnost nejenže odmítala vyhnat evangelické duchovní, ale vzpouzela se i pouhé vizitaci! Zato na statku Markvartice nedaleko Děčína byl zdejší pán Jindřich Ota z Vartemberka mnohem vstřícnější, než se dalo očekávat. Tento jeden z posledních výhonků slavného českého rodu, přezdívaný Kulhavá šelma (sám nedávný konvertita) hodlal předejít opatřením shora a sám nařídil svým poddaným obrácení na katolickou víru. Ti pokorně prosili o odklad, aby pán alespoň vyčkal, jak se zachovají měšťané sousedních královských měst. Když byl Vartemberk neoblomný, vypuklo povstání, při němž byl Jindřich Ota ubit i se svou manželkou. Pak přitáhli vojáci a zjednali rychlou nápravu. Tento Jindřich Ota nedlouho předtím, v roce 1617., když byl ještě horlivým podobojím, prosil snažně mistry pražské university, aby aby umožnili jeho zesnulému synovi věčné spočinutí ve slavné Kapli betlémské.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.