437. schůzka: Generalissimus oceánu a Baltského moře

Albrecht z Valdštejna v tomto díle dospěje na další metu své kariéry. Stane se „generalissimem Oceánu a Baltského moře“. Což je (mezi námi) opravdu velkolepý titul, na jaký mnoho mladších, ctižádostivějších a všeho schopných politiků nepřišlo.

„Výsad a odměn se zdálo být i pro nenasytného Valdštejna požehnaně. Rozmnožovala jeho majetková práva, dodávala mu stále více osobní důstojnosti a rozšiřovala i jeho politickou moc, která mu náležela z titulu vrchního velitele. Mnohem cennější než všechny nově získané země a tituly však byla důvěra, kterou Valdštejn u císaře a u dvora požíval. Nikdo z císařských radů se neodvažoval naznačit nespokojenost s Valdštejnovými činy a názory a nápadně rychle zmlkli i kritikové z řad českých pánů. Ať už se lidé dívali na vztah mezi císařem a jeho vrchním velitelem z jakéhokoli úhlu, dospívali vždy ke shodnému záměru, že Valdštejn získal ničím neomezenou důvěru. Příčina byla jasná, i když si to ne všichni chtěli jednoznačně připustit: jeho pojetí válečné politiky se zdálo císaři a předním rádcům nejšťastnějším řešením hlavních problémů monarchie a nikdo jiný než právě Valdštejn nebyl schopen ji úspěšně uskutečnit.“

Císař se z laskavosti i z nedostatečného ohledu na všechna varování dopustil, že se stal vévoda tak mocným, až to vzbuzuje starosti...

Takto jsme si Valdštejnovo postavení přiblížili společně s historikem prof. Josefem Janáčkem. Snad ještě výstižněji popsal tehdejšího našeho politika číslo jedna španělský vyslanec. Jméno nikomu nic neřekne, ale pro úplnost: Francisco de Aytona. Vylíčil ho v dopise, který adresoval do Madridu svému králi (španělskému, samozřejmě, jen kvůli úplnosti: Filip IV. se jmenoval). Španělský diplomat napsal španělskému králi do španělského hlavního města o Albrechtovi z Valdštejna: „Císař se z laskavosti i z nedostatečného ohledu na všechna varování dopustil, že se stal vévoda tak mocným, až to vzbuzuje starosti. Ten nyní jedině poroučí a neponechává císaři nic jiného než titul. Vydává se stále za nejvěrnějšího služebníka císařské rodiny, ale zůstane jím ve skutečnosti až potud, pokud se mu ponechá absolutní moc. Při nejmenším odporu k jeho plánům si nikdo nemůže být jistý, protože jeho povaha je právě tak strašná jak nestálá a on se nedokáže ovládat.“

S touhle pověstí to Valdštejn věru neměl jednoduché. U nás ani v Evropě. Ještě otevřeněji než španělský vyslanec vyslovil své nesouhlasné stanovisko Maxmilián Bavorský (to je ten, co vyloženě neměl Albrechta rád, ba on ho přímo nesnášel) O poměrech na císařském dvoře napsal: „Nikdo se zde neodváží vévodovým radám odporovat.“
Každá cesta vzhůru však jednou dosáhne svého vrcholu. Prostě ten, kdo se vyškrábe kamsi k výšinám, se najednou už nemůže škrábat jaksi ještě výš. A co teď? Kam dál? Pokud šlo o důvěru dvora, dosáhl Valdštejn svého zenitu někdy v roce 1628. Sám si to snad ani neuvědomoval. Pro sebe neuznával nějaké hranice, a nepřipouštěl je ani pro císařskou politiku.

Někdy v roce 1628 vznikla kapucínská relace. Kapucíni měli vynikající zpravodajskou službu, která shromažďovala o předních politických osobnostech té doby citlivé údaje. Dnes bychom řekli, že pro ně pracovali zasvěcení analytici, pravděpodobně mnohem zasvěcenější, než ti, kterým se dnes zhusta přistrkuje televizní mikrofon. Tito zpravodajci (budeme-li jim říkat špionové, tak se moc nezmýlíme) sestavili z „obvykle dobře informovaných zdrojů“ Valdštejnův portrét. Dodnes je tato kapucínská relace velice zajímavým dokumentem, který nám přibližuje tohoto politika nejblíže a nejlépe.

Jaký je tedy Valdštejn podle kapucínských špionů? Patří k těm nejchytřejším a nejprohnanějším lidem. Jeho vrozená vychytralost je prý až k nevíře a on se ji snaží zamaskovat předstíráním drsných způsobů. Vyznačuje se absolutní nedůvěřivostí (nesvěřuje se se svými vážnými záležitostmi ani manželce), a rovněž vůlí přímo železnou vyniká, s níž prosazuje všechny svoje záměry. Mnohem víc než lidem věří hvězdám, k nimž se také utíká, když chce učinit nějaké významné rozhodnutí. K jeho přednostem patří dobré vědomosti a zkušenosti v politických a válečných záležitostech, nedá se mu upřít zralý úsudek a projevuje se jako „velký ekonom“ – především ve správě Frýdlantska, jehož příjmy jsou větší než příjmy císařovy. Povaha ho pudí, aby se dral za mocí a nadřazeností, avšak současně mu není nic nesnesitelnějšího než se podrobovat cizí vůli a závislosti na někom. Když se někdo dotkne jenom trochu jeho nezávislosti, stává se neuvěřitelně podrážděným. Je strašlivě vznětlivý a má sklon k mstivosti a násilnosti. Obklopuje se vlastním dvorem a svůj dům vede s nádherou, která musí uspokojit každého vladaře. Je naprosto bezohledný a sobecký, nemá ponětí o lásce k bližnímu, ani o svědomí. Přesto, že rozdává četné almužny, nečiní tak z nábožné pokory, ale ze zcela jiných důvodů. Kapucínský zpravodajský materiál dokládá všecky ty postřehy o Valdštejnově povaze četnými příklady z jeho života a celý portrét uzavírá tím, že ho přirovnává ke slavným postavám minulosti: k Atillovi, Theodorikovi, Berengarovi, Desideriovi a ještě dalším jedincům, kteří vyrostli jako válečníci, z dobré vůle jiných panovníků získali královské tituly a nakonec vztahovali ruce po císařské koruně.

Že by kapucíni Valdštejnovi nějak zvlášť lichotili, to se dá říct jen těžko říct. Naopak – ta zpráva zdůrazňovala všechny jeho nectnosti až do zrůdných rozměrů. Ale v jeho chování a jednání nespatřovali kapucíni žádné stopy abnormality. Ono to s ním vlastně bylo jinak v pořádku. Kapucíni se jen na okraj zmínili o Valdštejnových chorobných stavech, kterých si jinak současníci nemohli nevšimnout:

Jsouť prý v jeho mozku okamžiky, jak se říká, nejasné. Proto nutno použíti vždy jen příznivé chvíle, jinak jest se co báti, aby písemná zakročení mysl člověka toho nepobouřila.

Valdštejn lidi kolem sebe svými strašnými vlastnostmi nijak neděsil. K extrémům měly sklon všechny výraznější povahy. Mnohem víc mohl strašit cíli, které si vytkl. Nejenom ten kapucín-rozvědčík, ale desítky dalších pozorovatelů tušily, že na cestě za těmito cíli se už nemůže sám zastavit. Valdštejn o tom kapucínském materiálu neměl ani tušení, ale všechna podezření v něm obsažená bezděky potvrdil, když zadal nástropní malbu hlavního sálu svého pražského paláce. Dva roky pracoval italský malíř na malbě, zobrazující frýdlantského vévodu jako antického boha války. Jiný portrét nepřicházel v úvahu. Muž, který se neváhal srovnávat s antickým božstvem, nemohl mít průměrné ambice.

Důkladný materiál. Pečlivě připravený. I v dnešní době použitelný. Byl to první plán, jak Valdštejna odstranit. Jak? Inu tak, jak se to dělá i dnes. To jest? Především je nutno navodit proti politikovi nepřátelskou náladu, zaujatost, animozitu. A pak? No pak... Pak už by se uvidělo. Ale všem, kdo na tom materiálu pracovali, bylo jasné, že s Valdštejnem to bude těžké, hodně těžké. Ona to byla totiž skutečně mimořádná osobnost. Bylo mu možno vyčítat nejhrubší prohřešky, podvody a porušování zákonů – bylo mu možno dokazovat bezcitnost, bezohlednost a krutost – bylo možno proklínat jeho nenasytnost, mstivost a lstivost – bylo možno zesměšňovat jeho velikášství, ješitnost a nabubřelost – ale jen pošetilci si dovolili Valdštejna podceňovat a upírat mu skutečnou velikost.

„Dvůr ho zahrnuje poctami jako nějaké božstvo,“ tahleta slova posílal o Albrechtovi z Valdštejna z Prahy do Vídně v jakési zprávě pan Heřman z Questenberka, císařský rada. „Každý, kdo se jen domnívá, že o pohled jeho nebo o stín zavadil, pokládá si to za štěstí. Množství lidí s ohnutými hřbety se tlačí v jeho předpokoji a ušoupává si paty, ač on jim ukazuje jen záda.“ Pan Questenberk nebyl proti Valdštejnovi nikterak zaujat, byl to vynikající pozorovatel a dokonale vystihl devótní atmosféru, kterou kolem sebe Valdštejn ve svém pražském paláci vytvořil. Vůbec mu to nebylo trapné. Ve své absurdní ješitnosti přijímal všechny přemrštěné projevy úcty jako naprostou samozřejmost a nedokázal v sobě zapřít povýšence natolik, aby nedával na každém kroku najevo pyšný odstup od všech lidí, které ve společenském vzestupu přeskočil. „Z knížat jsou zde při dvoře bratr Neuburského,“ pan Questenberk nepíše o víně, ale o sourozenci knížete neuburského, „dále falckrabě, vévoda holštýnský a saský, samá krev králů a kurfiřtů, ale všude... všude první místo zaujímá generál na podiv všem, kteří se naň jako na člověka před několika málo lety jen jako prostředního pamatují. Tak se svět točí!“ Jo, tak se svět točí. Nic na tomto povzdechnutí nemění ani fakt, že samotný Questenberk byl před několika málo lety měšťanským přistěhovalcem odněkud z Porýní.

Za svého pobytu v Praze dostihly Valdštejna dvě zprávy. Jedna špatná, druhá dobrá. Tak nejprve tu špatnou, ať její pachuť dříve spláchnem. Zemřel mu neduživý synek, jeho jediný dědic. Dočkal se však významných poct trvalé platnosti. Dvorská válečná rada dala sesmolila návrh listiny, kterou se „císařskému nejvyššímu polnímu hejtmanu a generálu Oceánského a Baltského moře vyměřuje měsíční plat 6000 zlatých.“ V této větě jsou dvě novinky. Samozřejmě, ten titul. Generál (později dokonce generalissimus) Oceánského a Baltického moře. O něčem takovém si mohl vnitrozemec nechat akorát zdát. Druhá novinka bylo těch 6000 zlatých. Slušná suma. I když nikoli závratná. Pozoruhodné na ní bylo, že Valdštejn doposud žádný plat nikdy nebral. Žádnou mzdu. On se jaksi samofinancoval. Kromě platového výměru a toho blýskavého titulu mu císař předal jako léno Zaháňsko, které Valdštejn stejně už prakticky vlastnil a obhospodařoval, jako zástavu mu postoupil vévodství meklenburské s právem užívat vévodského titulu, a aby toho nebylo snad málo, svěřil mu i důležité právo disponovat ve prospěch císařské armády konfiskacemi nepřátelského majetku v říši. Těch výsad a odměn bylo pro nenasytného Valdštejna vskutku požehnaně... A mělo jich být ještě víc. I když společně s nimi přicházelo ruku v ruce stále větší nebezpečí pádu. Když se člověk drží u země, dá se blízké setkání s matičkou zemí přežít docela lehce. Z čím větší výšky se padá, tím víc to bolí. A někdy to i zabíjí.

„Válka se táhla již desátým rokem,“ a to nikdo netušil, že tím pádem má Evropa za sebou (řečeno hokejovou terminologií) teprve první válečnou třetinu. „Odevšad přicházely zprávy více či méně znepokojivého charakteru, především z Německa, z čehož vyplývalo, že právě tam byla přítomnost vrchního velitele císařských vojsk Albrechta z Valdštejna naléhavě nutná. Situace, pro císaře Ferdinanda zpočátku docela optimistická, se začala vyvíjet nepříznivě a byl nejvyšší čas, aby Valdštejn zabrzdil válečnou iniciativu dánského krále Kristiána IV. a zastrašil některé jiné císařovy protivníky. Dokud nebylo Dánsko poraženo beze zbytku a dokud nebylo přinuceno ke kapitulaci, zůstávaly všechny dosažené úspěchy problematické a spolu s nimi i projekty na nové uspořádání Pobaltí. Valdštejn odjížděl na sever se záměrem srazit Dánsko na kolena.“

Nový výbuch války však nakonec nevyvolalo Dánsko. Tak kdo? Že by do hry vstoupilo konečně Švédsko? To si ještě dávalo na čas. Jeho doba měla teprve přijít. Ale kromě těchto dvou států už nikdo významný na pobřeží Baltu nebyl... Nacházelo se tam hansovní město Stralsund. Svého času oblíbený přístav NDR, v němž čeští turisti nastupovali na trajekt směr ostrov Rujana... A to si jeden takový nějaký Stralsund troufl na samotného císaře? On si zpočátku troufnout nechtěl. Tak co chtěl? Chtěl být neutrální. Bez ohledu na kapitulaci jiných hansovních měst a hrozivou převahu císařské armády hodlal zachovat neutralitu. Což se Valdštejnovi nelíbilo... To se mu ale opravdu velice nelíbilo. Stralsundští si dovolili hodně. Odmítli jeho požadavek, aby přijali do města silnou císařskou posádku a aby přerušili obchodní styky s Dánskem a Švédskem. Císařští pohrozili válečnou akcí, a Stralsund přibrzdil. Ale kdepak, nepřibrzdil. Postavil se na odpor. A safra. Zpočátku mu nedával nikdo naději, že by mohl přesile císařských odolat, a městská rada taky začala okamžitě myslet na kapitulaci, ale s pomocí Dánů a po nich i Švédů měšťané první pokus o dobytí a obležení města odrazili a ve svém odporu vytrvali.

„Když Valdštejnův plukovník Arnim zahájil nové obléhání, přerůstala drobná válečná epizoda v dalekosáhlou aféru. Už sám odpor města ohrožoval prestiž císařské armády a navíc podíl dánských a švédských posil na jeho obraně ohlašoval nebezpečí nových mezinárodních komplikací. Nedalo se vyloučit, že se Stralsund, zásobovaný nerušeně po moři, nestane ohniskem rozsáhlejších válečných akcí, které by oddálily uzavření míru.“

Dozvídáme se z knihy profesora Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna. Vévoda to přístavní město trochu podcenil. Brzy si to uvědomil a ujal se osobně řízení celé obléhací operace. Útok za útokem se valil na opevněné město. Ztráty císařského vojska v těchto krutých bojích však povážlivě rostly. Valdštejn hlásil do Vídně, že dobyl vnější opevnění a přinutil měšťany k jednání o kapitulaci a že za nějakých čtrnáct dní bude město v jeho rukou, že chce ale ušetřit měšťany zbytečného krveprolití a tak udělil Stralsundu pardon. Neudělil. Blafoval. Stralsundští na jeho podmínky nepřistoupili, a naopak přijali do města švédské posily a dokonce obětovali svou neutralitu a uzavřeli smlouvu o ochraně města se Švédskem. Národ český takovouto situaci trefně charakterizuje větou, že šlo „tlustý do tenkýho.“ Tak nějak tomu vskutku bylo. Po několika měsících císařští odtáhli s nepořízenou a Valdštejn si tuto epizodu rozhodně nemohl přičíst mezi své úspěchy. Tím spíš, že stralsundského odporu využil dánský panovník k novému útoku na evropskou pevninu. Dánové se vylodili nedaleko ostrova Rujany pod vedením samotného krále a obsadili město a hrad Wolgast. Místo přímého útoku na dánské ostrovy musel teď Valdštejn myslet na to, jak zastavit Dány v Německu. Bleskově shromáždil všechny své síly k protiakci a koncem srpna toho rozporuplného roku 1628. rozdrtil Dány u Wolgastu a tím vítězstvím si svou pošramocenou pověst vylepšil. „Kdyby nenastala noc,“ psal Valdštejn vzápětí v důvěrné depeši, „byli bychom zajali dánského krále i s jeho starším synem.“

Na severu Německa sice Valdštejn několika vítězství dobyl, ale taky několikrát inkasoval. Porazil sice Dány, kteří si museli nechat zajít chuť na vítězné válčení, ale se Stralsundem si neporadil, tam se uhnízdili Švédové, kteří se odtud dobrovolně nemínili hnout, a rovněž plány na vytvoření velké baltské flotily se nevyvíjely jak měly, protože hansovní města nejevila pro tento nápad ani to nejmenší pochopení. Ale jinak na válečníka a vojenského podnikatele (který se doposud pohyboval výhradně jenom po souši a postrádal jakékoli zkušenosti s plavbami a válkou na moři) si Valdštejn zase nepočínal špatně. V severním Německu se seznamoval takříkajíc za pochodu s vojenskou i obchodní strategií námořních plaveb, se stavbou lodí, s tradicemi a zvyklostmi pobaltského obchodu. Udělal první kroky k postavení císařské válečné flotily (kterou nikdy předtím Vídeň neměla), ta flotila měla podle něj zlikvidovat odpor Dánska a snad i zajistit kontrolu nad průlivem mezi Švédskem a Dánskem, jenomže aby to vše dokončil, k tomu měl Valdštejn ještě dost daleko. Získal sice pro císařskou flotilu několik lodí, ovládal několik důležitých přístavů jako byly Wismar a Rostock, ale do námořního admirála měl ještě daleko. Generalissimem Oceánu a Baltského moře ovšem už byl. Ano, ten titul měl. Lidí s titulem je hodně. Ale vůbec nic nemusí znamenat...

„Překrásné jsou podmínky, pod kterými dánský král míru si přeje,“ hlásil poněkud ironicky pan císařský rada Questenberk z města Lübecku, ve kterém probíhala mírová jednání mezi dánským králem a habsburským císařem. Pochopitelně: nikoli mezi nimi osobně, na to měli svoje lidi. Vyjednávání nebylo jednoduché. Žádné mírové jednání není bez problémů. Obě strany si kladly zpočátku tak tvrdé požadavky, že úspěch byl dlouho na vážkách. Dánové chtěli dosáhnout bez velkých ústupků návrat k předválečným poměrům a především jim záleželo na vrácení všech ztracených územní, císař chtěl donutit svého dánského soupeře, aby mu odstoupil Švesvicko, Holštýnsko a ještě další země, obsazené v dosavadním průběhu války, dále aby nahradil válečné škody a náklady, aby respektoval císařskou kontrolu nad Sundským průlivem a ještě k řadě dalších ústupků, které by srazily Dánsko na koleno. To se všem srazit nedalo. Nějak se mu nechtělo. Jeho sebevědomý postoj vzbudil ve Vídni velké pohoršení. Neplodné tahanice se vlekly a protahovaly, nikdo nechtěl ustoupit, až nakonec vzalo celé jednání nečekaný obrat. Copak se stalo? Jeden z účastníků couvl. Bylo to znatelné? Výrazně. Týkalo se to otázky dánského státního území a císařem požadovaných náhrad válečných nákladů. A kdopak couvl? Dánský král? Došlo mu, že když prohrál, tak musí slevit? Dánský král to nebyl. Tak kdo? Jeho zástupce? Ten dotyčný byl na opačné straně. Jako na té císařské? Přímo tam. Jak se jmenoval ten dobrodruh? Valdštejn.

„Jakmile vstoupil v červnu roku 1629 takzvaný lübecký mír v platnost, bylo všem jasné, že Dánsko vyšlo z války se ctí a beze ztrát, jako by nebylo prohraných bitev a ztracených pevností a jako by celá válka skončila jako nerozhodnuté střetnutí dvou rovnocenných soupeřů. Ten mír signalizoval první vážné rozpory mezi zájmy císaře a jeho vrchního velitele. A co bylo ještě závažnější: Valdštejn se v té době stával osobností neváhající vzdorovat císařově vůli a překračující bezohledně kompetenci vrchního velitele. Vzhledem k jeho zásluhám se dalo mnohé přehlédnout, ale trpělivost dvora nebyla nekonečná. Tím spíše, že mnoha lidem už dávno vadilo Valdštejnovo sebevědomé a autoritativní vystupování a tak si kladli otázku, zda frýdlantský kníže, generalissimus Oceánu a Baltského moře je vůbec schopen uznávat nějaké meze.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 436. schůzka: Jičín a Praha

    Cílem této naší výpravy jsou především dvě města: Jičín a Praha. Albrecht z Valdštejna, se sice psal „z Frýdlantu“, ale jeho srdce a hlava patřily právě těmto dvěma městům.

  • 438. schůzka: Terra felix

    Rádi bychom vás na dnešní schůzce zavedli do Šťastné země. Nebudeme překračovat hranice, zůstaneme doma, neboť Šťastná země „Terra felix“ – se nachází u nás.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.