435. schůzka: Pardon

Vídeňským finančním expertům se sice nepodařilo uhlídat drobná ukořistění, jako bylo zabavení dvou Roupovcových domů Albrechtem z Valdštejna, ale na podstatu zabavených statků si zatím nedovolili sáhnout, ačkoli zápasili s vážnými peněžními starostmi a každý zlaťák do státní pokladny by jim přišel vhod.

Panství Horšovský Týn zabavené Vilémovi z Lobkovic podstoupil císař Maxmiliánu z Trauttmansdorffu v roce 1622 za 200 000 zlatých. V držení rodiny této rodiny zůstalo až do roku 1945. Nikdo nepomýšlel na to, aby se zkonfiskovaných panství použilo k revolučnímu rozšíření panovníkova pozemkového vlastnictví u nás (takzvané „komorní statky“ byly v drtivé většině málo rentabilní), ale plány na rozprodej konfiskátů nezněly všem jednoznačně pozitivně. Slibovaly sice blahodárný příliv peněz do prázdné císařské pokladny, ale na druhé straně vzbuzovaly obavy o výši konečného zisku. Žádosti o odměny za věrné služby v této době přicházely do Vídně stejně často jako upomínky za nezaplacené dluhy a mašinérie dvorské protekce se rozbíhala k novému, nekompromisnímu zápasu, v němž účty měly zaplatit poražené české stavy.

Nejprve bylo nutno spočítat, jak velký majetek bude možné přerozdělit. Půl roku trvalo Vídni a jejímu hlavnímu expertovi Karlovi z Lichtenštejna, než byl pořízen soupis. Bylo třeba vyjasnit všechny nároky věřitelů, manželek a dětí na konfiskovaných statcích, a taky bylo nutno vést v patrnosti informace o kapitálově silných soukromnících.

Konfiskáty lákají obyčejné i chamtivce

Prvním známým kupcem zkonfiskovaných statků byl hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu. Císař podstoupil Trauttmansdorffovi za 200 000 zlatých panství Horšovský Týn s několika menšími statky, a to z majetku zabaveného Vilémovi z Lobkovic. Trauttmansdorff byl cizinec, ale nad tím se nikdo nepozastavoval, protože pozornost byla upřena jinam. Poražení žili ve strachu o vlastní majetek - vítězové čekali na první příklad, který jim ukáže cestu ke kořisti, to jsme se dočetli v monografii Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna. Dvě stě tisíc zlatých, to už byla značná suma, ale představovala pouze část hodnoty lobkovického majetku. Česká komora odhadla hodnotu Lobkovicových zkonfiskovaných statků na víc než 300 000 zlatých. Ve skutečnosti získal Trautmannsdorf majetek asi dvojnásobné hodnoty. Do císařské pokladny navíc řadu let nezaplatil ani zlatku, srazil si totiž odměnu za věrné služby císařovi. Taky dřívější císařův dluh si odpočítal. Zbytek kupní ceny zůstal dlužen ještě nějakých dvanáct let. Pan Trautmannsdorf šel příkladem, který pak následovali četní další.

Konfiskáty v českých zemích lákaly vznešené pány i obyčejné chamtivce (na mnohé z nich se hodila obojí tato charakteristika), zájem měli zasloužilí důstojníci a úředníci, zástupci katolických církevních institucí i měšťané. Nikdo se přitom neohlížel na národnostní hranice nebo stavovské přehrady. Kořistníci počítali daleko víc s odměnami a císařovými projevy milosti než s opravdovými nákupy. Jako jeden z prvních podlehl této atmosféře nejvyšší hofmistr Adam z Valdštejna. Albrechtův strejček. Měl sice plno osobních výhrad k pobělohorskému převratu a rmoutil se nad rozvráceným světem české aristokracie, nicméně ziskem na úkor poražených šlechticů nepohrdl. (O peníze jde přece vždycky až v první řadě.) Nejprve to vypadalo, že Adam z Valdštejna nemířil příliš vysoko. Spokojil se zpočátku s nějakým tím drobným statkem po popraveném panu Kaplířovi. Pak si ale uvědomil, že jeho přání byla přespříliš skromná – a nasadil mnohem vyšší laťku. Za všechna příkoří, která vytrpěl od stavů a za hmotné ztráty během povstání ho císař odškodnil úctyhodným pozemkovým majetkem po někdejším direktorovi a nejvyšším sudím za vlády „zimního krále“, totiž po Václavu Berkovi.

Copak spadlo panu Adamovi do klína? Bylo toho tolik, že se mu to do klína rozhodně nevešlo. Třeba měl pan Adam široký klín... To bezpochyby měl, ale stejně se mu to nevešlo. Česká komora odhadla cenu panství Doks, Nového Bernštejna, Deštné, Vidimi, Kokořína, Stránky, Housky a Loučně – 363 000 zlatých. Císař mu však jako kupní cenu předepsal částku o 100 000 menší. Dalších 240 000 zlatých panovník odpustil Adamovi z Valdštejna jako uznání za věrné služby, takže nový majitel zaplatil za ten obrovský majetek... kolikpak to jenom mohlo být? Všehovšudy: 20 000 zlatých. Pane, tomu se říká kšeft!... Nebo současněji: byznys!

„Adam z Valdštejna si nemohl rozhodně naříkat, že by pochodil u císaře špatně; pokud však byl v těchto dnech u vídeňského dvora někdo schopen přemýšlet o obratu císařských financí, musel se Ferdinandovy marnotratnosti zděsit. V případě Trautmannsdorfově a Valdštejnově dostala císařská pokladna zaplaceno za statky v ceně víc než pěti set šedesáti tisíc zlatých pouhých 20 000 zlatých: tedy 3 a půl procenta ceny skutečné. V Českém království sice stále ještě zůstával na prodej ohromný majetek, jehož cenu odhadovali experti české komory na víc než 6 milionů zlatých, ale celá tato nesmírná rezerva císařského majetku byla už na počátku kriticky ohrožena nenasytností císařových věrných poddaných.“

Enormní nenasytnost

A ta nenasytnost byla vskutku enormní. Do štvanice se přitom pořád ještě nezapojil ten největší predátor. Další Valdštejn, ten hlavní. Albrecht. Počínal si velkoryse a cílevědomě, a přitom aniž by jeho pověstná dravost utrpěla újmu. Albrechtovi nešlo o nějaké drobty z císařova stolu. Tomu šlo o opravdovou kořist, která by ho rázem pozvedla do čela české šlechty. Tuto svou hru dovedl až do konce, bez ohledu na závist a zlobu, kterou musel svou bezohledností rozpoutat. Bylo to jednoduché: jestliže chtěl získat největší díl, nemohl se ohlížet ani na veřejné mínění, ani na přátelské rady. Tak mu to předpovídal Keplerův horoskop a Valdštejn ani jinak jednat nedokázal. Dobrá... Takže kde bychom začali? U majetku Smiřických.

„Prvního velkého úspěchu dosáhl Valdštejn vlastně už tím, že svými právními nároky blokoval další rozprodávání smiřických statků. Valdštejnovy důvody sice nezněly zrovna nejpřesvědčivěji, ale císař je uznal natolik, že nechtěl rozprodávat smiřický majetek, dokud nebude spor vyřešen.“ To Valdštejnovi stačilo. Prozatím. Zůstával i nadále zástavním držitelem Jičína, Hořic, Semil, Skal, Dubu a Frýdštejna, navíc měl jistotu, že ho nikdo v nákupech smiřických statků nepředběhne. Ty mu utéct nemohly. K dalším obchodům měl volné ruce. Na čempak spočinulo jeho chtivé oko? V okamžiku velkých císařových milostí neváhal zamířit ze všech nejvýš a nabídl se jako kupec statků po pěti z nejvýznamnějších a nejzámožnějších povstalců. Což byli Jindřich Matyáš Thurn, Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Bohuchval Berka z Dubé a Kryštof z Redernu. Tedy žádný krajský přebor... ba ani druhá liga. Dva z těchto mužů byli popraveni na Staroměstském náměstí, tři emigrovali.

Velká Valdštejnská privatizace

Celá ta akce v létě roku 1622 (říkejme jí třeba „velká valdštejnská privatizace“) trvala zhruba pět týdnů. Za tuto vpravdě rekordní dobu koupil Valdštejn Liberec a Frýdlant, přičemž Frýdlant povýšil Valdštejnovi císař na zástavní léno, i když kupní smlouva nebyla uzavřena, ale kdo by se ohlížel na takový drobný právnický detail; k tomu přibral Veliš a Svijany, Klášter Hradiště, Mnichovo Hradiště, Zásadku a Bělou pod Bezdězem. Pěkný kus země české... Přímo ohromný. Počítejme: zahrnoval desítku měst a městeček, 180 vesnic, mnoho pivovarů, mlýnů, pil, poplužních dvorů, rybníků a dalších hospodářských podniků. Spolu s poddanými žijícími na smiřickém panství, které měl Valdštejn v zástavním držení, znamenal nový majetek větší počet poddaných než vykazovala největší dominia v předbělohorských Čechách. Dohromady se smiřickými statky tvořila teď jeho doména téměř souvislou oblast od frýdlantského výběžku až k Hořicům a Bělé pod Bezdězem. Prakticky na území hned několika dnešních krajů. Je tu však ještě jedna důležitá věc. Cena, ovšemže.

Zdalipak si mohl takovéhle velké sousto Albrecht z Valdštejna dovolit? Byl to opravdu velký krajíc. Jestlipak mu nezaskočilo?... Nebezpečí tu hrozilo. Tak za kolik? Podle kupních smluv měl nový pán zaplatit přes půl milionu. Přesně 536 000 zlatých. Což byla ohromná částka, zdaleka však nepostihující skutečnou hodnotu toho majetku. Odhady byly ve všech případech podhodnocené. Unavovat čísly by asi nemělo smysl. Jenom příklad... Takový ilustrativní. Tak třeba panství Frýdlant a Liberec. Jeden z největších šlechtických majetků v předbělohorských Čechách. Zhruba 1800 poddaných. Tržní cena? 186 000 zlatých. Mimochodem - po smrti Valdštejnově měl hodnotu půl milion zlatých. A Valdštejn ho získal za... 150 000 zlatých. Suma sem, suma tam... ono to bylo se skutečným placením stejně trošku jinak. Konečné výsledky nákupů v červenci a srpnu 1622 představovaly pro Albrechta z Valdštejna jeden z nejlepších obchodů jeho života. Jenom na rozdílu mezi odhadní a kupní cenou vydělal přes 150 000 zlatých – mnohem větší zisk však představoval rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou cenou získaných statků. Dá se to nějak přesně vyčíslit? To se asi nikomu nepovede. Tak aspoň nepřesně?...

Je tu silné podezření, že Valdštejn získal za půl milionu zlatých majetek v hodnotě hodně přes milion zlatých. Pozoruhodná však není jenom úžasná výška Valdštejnova zisku, ale i způsob, jakým tento pán celou transakci proplatil. Pokud dobře počítáme, tak musel toho půl milionu nakonec císařské pokladně poslat... Ale on to neudělal. Tomu nerozumím. Přece si i císař pán chtěl přijít na své... Bezpochyby ano, jenomže... Jenomže tu byly nějaké minusy. Záporná znamínka? Přesně tak. Jaká třeba? Kupříkladu takový pěkný dloužek, který měl Ferdinand u Valdštejna. V roce 1618 od něj dostal prostředky na verbování vojáků. Původní částka se vyšplhala s šestiapůlprocentním úrokem za nějaký ten roček skoro na sto tisíc zlatých, což ještě nestačilo, a tak se ta suma z důvodů nám neznámých usadila na sto sedmi tisících. Minus. Druhou část kupní ceny vyúčtoval Valdštejn ve svých vlastních pohledávkách. Císař mu mohl proplatit nebo poukázat náhradu za škody, které mu způsobili povstalci na jeho moravských statcích, Valdštejn mohl panovníkovi předložit i nějaké jiné nevyřízené účty za vydržování vojska pro jeho císařskou milost. Jisté však je, že víc než polovina kupní ceny statků, která Albrecht získal v létě roku 1622 byla kryta, aniž Valdštejn musel zaplatit jediný krejcar. Zbývalo však ještě k proplacení zhruba čtvrt milionů zlatých. A tady už je musel pěkně císařské pokladně vysázet na dřevo... No... i pro Valdštejna, který neměl hluboko do kapsy, znamenala tato částka velkou sumu. Jeho zájmem přitom bylo, aby se celý obchod uzavřel co možná nejrychleji, než vzbudí nežádoucí rozruch a podezíravost. Samozřejmě. Takže platil. Vlastně ani platit nemusel. Moment... Bezhotovostní platby tenkrát snad ještě nebyly v kursu? Svým způsobem ano. A jakpak to Albrecht provedl? Měl přece pořád ještě statky na Moravě. Kam se v žádném případě nechtěl vrátit. Podařilo se mu prodat vsetínské panství i Rymice, a svého nového pána našel i nejvýnosnější majetek, Lukov. O něco později si jej za úctyhodnou sumu víc než jedné třetiny milionu zlatých koupil jistý pan Šmíd, ale prodávajícím už nebyl Valdštejn, nýbrž: císař Ferdinand II. Takže on vlastně Albrecht z Valdštejna hradil svými panstvími na Moravě (kterých se chtěl zbavit) své finanční závazky... Přímé důkazy na to nemáme, ale to podezření se prostě nabízí samo. Jestliže je tato myšlenka pravdivá, tak Valdštejn nezaplatil za majetek zabavený Šlikovi, Budovcovi, Thurnovi, Berkovi a Redernovi (zopakujme si: za milionový majetek), za ten milionový majetek nezaplatil na hotovosti... vůbec nic. Ještě jednou: na hotovosti nezaplatil vůbec nic. Při prvním velké rozprodeji konfiskátů předběhl Albrecht z Valdštejna všechny ostatní takovým způsobem, že se stal v každém ohledu nejpozoruhodnější postavou mezi všemi kořistníky.

„Ve Vídni se už brzy po Bílé hoře a po popravách na Staroměstském náměstí začalo mluvit o tom, že mezi hříšníky je nutno diferencovat, že není možno trestat na hrdle a ztrátou cti donekonečna. Jako nejschůdnější východisko se nabízel generální pardon. Ten znamenal všeobecné odpuštění. V pojetí vídeňského dvora však generální pardon dostal podobu značně odlišnou od svého původního významu. Císař nemyslel nikdy na úplnou milost, která by dovolila volněji vydechnout nejen povstalcům, ale i mnoha dalším lidem, nýbrž na jakýsi kompromis mezi odpuštěním a tresty. I nyní zůstával rozhodnut, že se vzdá trestů smrti i trestů zbavujících postižené cti, ale zásadně si ponechal právo trestat pokutami a konfiskacemi majetku. Pro stovky šlechtických a měšťanských rodin přinášel tento velký císařův projev milosti hrozbu, že budou navěky ožebračeny, a slovo pardon ztratilo u nás na dlouhá léta všechen smířlivý přízvuk.“

Generální pardon byl podepsán už v únoru 1622. roku, ale v Českém království byl vyhlášen až o tři měsíce později. Což byl zrovna čas na to, aby byla sestavena konfiskační komise v čele s Lichtenštejnem, která začala vyšetřovat jednotlivce podezřelé z účasti na povstaleckých akcích. Císařskému dvoru i komisi záleželo náramně na tom, aby byl navenek zachován ráz spravedlivě vedeného právního procesu. Příslušnými patenty byli vyzváni všichni povstalci, jakož i všichni, kdož se tak či onak zapletli, aby se přihlásili ke svým proviněním pěkně sepsaným a konfiskační komisi náležitě odevzdaným. Poslechli, arci že ano. Všichni byli přestrašení popravami na Staroměstském náměstí a následujícím bezohledným postupem, a tak neváhali a spořádaně císařovy výzvy uposlechli. „Stavové a obyvatelé Země české,“ sděluje nám Pavel Skála ze Zhoře, „nevědouce na ten čas, jak jináč sobě z toho strachu a nebezpečenství zpomoci, aby je přeskočili a oni s hrdly i se statky svými (ač na nejvyšší míru zhubenými a pustlými) bezpečnější býti mohli, zachovávali se poslušně a přicházejíce osoby ze všech stavů před Adama z Valdštejna a jiné komisaře, podávali v soupisu poznamenání provinění rozličných.“ Na přiznání hříchů měl každý šest týdnů. Když uplynuly, dal Lichtenštejn oznámit, že dvacet osob, které se přes zjevná provinění před konfiskační komisi nedostavily, odsuzují se nejenom ke ztrátě majetku, ale i života. Další popravy už nebyly, jenom strašení, takové bububu naprázdno. Všichni odsouzenci byli za hranicemi, Lichtenštejn na ně nemohl. Rozsudky měly zastrašit ostatní.

„Začal konfiskační proces, který neměl rozsahem a bezohledností v českých poměrech obdoby. Vítězové i poražení tušili, že důsledky generálního pardonu povedou k dalekosáhlým proměnám v držbě zemských statků, ale celý rozsah procesu nikdo dohlédnout nedokázal. Pod záminkou všeobecného odpuštění se císař zmocnil za půldruhého roku větší části feudální držby půdy a ve stejné době ji stačit rozprodat novým majitelům. Ačkoli si ponechával právo schvalovat každý odhad zabaveného majetku, každý rozsudek a každou prodejní smlouvu, po několika týdnech se mu kontrola tohoto procesu vymkla z rukou. Nebylo v moci žádného panovníka, aby se ubránil v takové situaci tlaku ziskuchtivých rádců a dokázal si zachovat objektivní nadhled nad činností svých úřadů. Ferdinand II. rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl. Jakmile dal pokyn, aby se začalo zabavovat a rozprodávat ve velkém, otevřel stavidla nejbezohlednějšímu živelnému kořistění, které strhávalo lidi prosté i vznešené, exponenty císařské politiky u nás i osobnosti z nejbližšího císařova okolí. Jak se nakonec ukázalo, postihla císařská pomsta v rouše smířlivé milosti nejméně polovinu šlechtických rodin Českého království.“