383. schůzka: Apologia aneb Obrana ode mne

„Jakož víno, byť nejvýbornější bylo, k malé jest platnosti, pokud dobrota jeho pitím aneb jiným jeho užíváním okušena nebývá; a jakož krmě i nejlibější a nejlépe připravená špatnou chuť dává, dokud nebývá rozeznána šmakem; tak i člověku, jakkoli dobrý by byl, ano byť ctnostmi svými i všecky jiné lidi převyšoval, málo to prospívá, jestli ta dobrota jeho a ctnost se navenek nepronáší a známa lidem učiněna nebývá. Tudy zajisté pravíme i o slunci, že světlé jest, poněvadž nebe i zemi osvěcuje; tudy i oheň horký býti vyznáváme, že teplostí svou všecko zahřívá; tudy o zemi osvědčujeme, že hojností svou oplývajíc naplňuje všecky stvoření: tak podobně i o člověku, že dobrý jest, smýšlíme, když všem prospívá a žádnému neškodí, dobrotu svou skutky dobrými najevo vynáší.“

Tato slova napsal ve svých čtyřiceti letech český šlechtic původu moravského Karel Starší ze Žerotína. Jeho otec Jan, pán na Náměšti, patřil k rodu s největším bohatstvím a s největším vlivem. Ten rod měl několik větví, nebude snad od věci se o nich zmínit. Tak tedy byla to větev napajedelská, která žila v Židlochovicích a v Přerově. Fulnecké větvi patřil Fulnek, ale i Starý a Nový Jičín se Štramberkem, Valašským Meziříčím, Rožnovem, Holešovem, Šumperkem a Losinami. Na jižní Moravě patřila dalším Žerotínům Strážnice a Břeclav, a ještě jiné odnože pronikly i na západní Moravu a do Čech. Karlova babička například koupila Brandýs nad Orlicí, sám Karel dostal do zástavy Kolín. Karlův otec Jan sídlíval nejvíc právě v Brandýse nad Orlicí a v Náměšti. Karlovým sídlem byly po dlouhá léta Rosice - on sám dokončil přestavbu rozsáhlého renesančního rosického zámku. Na penězích nešetřil a jeho sídla se vždy vyrovnala zámkům italským a francouzským.

Karel nebyl moc dobrý ekonom. Život, který vedl, byl o něco víc nákladnější, než nakolik mu stačil výnos jeho statků. Jak to dělal, to nevíme, ale navzdory tomu všemu kupodivu - jeho hospodářství prosperovalo. Měl na západní Moravě jedno souvislé panství, druhým celkem bylo dominium přerovské a dřevohostické na úrodné Hané, a zbývá ještě třetí celek – panství brandýské v Čechách. Počet poddaných duší: na tři tisíce, což bylo poměrně dost. Na Moravě ho majetkem předčil už jenom olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna a vlastní bratranec Ladislav Velen ze Žerotína. „Na Žerotínových panstvích nevládla tvrdá ruka,“ zjišťujeme v knize historiků Zdeňka Konečného a Františka Mainuše Stopami minulosti. „Karel byl shovívavý, poddaným zbytečně nepřitěžoval. Přerovským měšťanům dal takové výsady, jaké nemělo žádné poddanské město na Moravě. Dbal vždycky toho, aby poměr poddaných k vrchnosti byl upraven snesitelně, aby z něho byla vymýcena libovůle a zbytečná krutost.“

Obávám se, že jsme se poněkud nakvap ocitli v dospělém věku pana Žerotína. I u výjimečných osobností lze předpokládat, že před dospíváním a dospělostí předcházelo dětství. Opravdu. Ani Karel zvaný později Starší, rodem Žerotín dětskou etapu svého života nepřeskočil. Nejprve se o něj staral domácí učitel, což se dělo čtyři léta v Brně a pak na bratrské škole v Ivančicích. Karel byl vyloženě Tedy: v klasických vědách i v křesťanské nauce doslova exceloval, jinak. Problémy měl v tělesné výchově. „Jako značná část jiných příslušníků panských rodů, byl i Karel od mládí subtilní postavy a nevalného zdraví,“ zjišťujeme ve studii Zdeňka Kalisty, a tuto myšlenku podporuje i předmluva k Žerotínově spisu Apologia, vytištěná na ručním papíře losinském, leč podepsána pouze iniciálami J. P. Dle duchu myšlenek zde nanesených nám zbývá pouze tušit, že pisatel pocházel z kruhů bratrských mravokárců, o čemž nás přesvědčí i tyto řádky: „Hlavní příčinou tělesného úpadku šlechty byla výstřední životospráva; nekonečné pitky, labužnictví, těžce kořeněná jídla zkracovala život jedince i jeho potomků. Jen tím lze vysvětlit, že řada vynikajících rodů moravských vymřela v mužských potomcích ještě před Bílou horou.“

Podle názoru pisatelova Karel Starší ze Žerotína na nestřídmou stravu svých předků pochopitelně pouze doplácel, on sám se výstředností celkem varoval, „nejen pro tělesnou slabost, ale hlavně v důsledku výchovy v mládí. Byl mírný v jídle a pití.“ Karel Starší však nebyl na duchu stejně churav tak jako na těle. Právě naopak. „Jeho duch byl zdravý, chápal rychle a správně a jeho paměť byla jedinečná.“ A ještě na jednu věc bychom neměli zapomenout. Uměl výtečně česky. Což lze u českého pána snad předpokládat. Tedy předpokládat se to zajisté mohlo, leč v praxi to neplatilo. Pan Žerotín byl hotová bílá vrána. Projevovalo se to tak, že on svůj rodný jazyk totiž miloval.

„Víte dobře, že v této zemi jazyk svůj obzvláštní a vlastní máme,“ tato slova adresoval coby moravský hejtman v dopise olomouckým měšťanům. Ti mu psali německy, Žerotín jim odpovídal pochopitelně česky. „Jazyk, za který se Vám styděti nic není potřebí, nýbrž styděti bychom se slušně za to museli, kdybychom se toho dopustili, aby týž jazyk náš přirozený, tak vzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího vytisknut býti.“ Na rozdíl od jiných měl Žerotín vytříbený jazykový cit, který spolehlivě reagoval na různé poklesky a chyby proti mluvnickým pravidlům a slohu. V dopise kardinálu Ditrichštejnovi se například svěřuje: „Příležitě navracuji poručenství mi svěřené, které nacházím tak sepsáno, že mu žádný rozený Čech, neznající jiných jazyků, nebude moci rozuměti, jelikož fráze a jiné vlastnosti jazyka českého v něm se nezachovávají. Krom toho jest ortografie velmi pochybena, zvláště při písmenech „l“ a „ľ“;, ano při „ypsilonu“ a „i“ jest zapomenuto, že ony smysl značně mění, jakož kupříkladu psáno jest: „Pročež s pilností jsme to obmýšlely, abychom to časně za zdravého života předešly a opatřily. V těchto třech slovesech „obmýšleli, předešli, opatřili“ jazyk český má mimo jiné tu zvláštnost, že koncovka příčestí minulého jinak v mužském a jinak v ženském pohlaví v psaní se ukazuje.“

Zámek Žerotínů ve Valašském Meziříčí|foto:Roman Verner, Český rozhlas

Nechceme raději ani domýšlet, že se pan ze Žerotína začetl kupříkladu do dnešního tisku, neřku-li kdyby se zaposlouchal do řeči rozhlasové nebo televizní. Šlak aneb rána mrtvičná dozajista by ho na místě trefila!...

Nejenom češtině však věnoval student Žerotín pečlivou pozornost. Získal hluboké znalosti v historii, geografii, v politických naukách a právech. Byl velkým ctitelem antické i soudobé literatury, a když si budoval své sídlo v Rosicích, nezapomněl tam ani na úctyhodnou knihovnu. Při této příležitosti si poznamenal: „Již nesmím vyhledávati počet kněh, nýbrž místa pro ně, jelikož tíží jich můj zámek téměř se rozpukává!“ To už však bylo v době, kdy po domácí škole brněnské a bratrské ivančické se vrátil domů. A domů se vrátil ze zahraničí, když tam předtím strávil náramně dlouhou dobu na studiích. Nebyl to rok... ba ani dva nebo tři, které tam pobyl... ale – rovných deset let. Dá se říct, že přecházel z jedné vysoké školy na druhou – ze Štrasburku do Basileje, ze Ženevy do Orléansu, z Paříže do Heidelberku a do Leydenu, a protože mu to ještě nestačilo, tak si vyzkoušel studia i v Londýně. Kromě latiny, češtiny a němčiny ovládal perfektně také francouzštinu a italštinu, domluvil se i anglicky. Slovem i písmem.

„Desetiletým pobytem v zahraničí nezískal Žerotín pouze vynikající vzdělání. Jeho cesty ho zavedly do důležitých ohnisek evropského politického dění. A tak nabytá politická orientace a navázání hojných styků bylo pro něj stejně důležité. Nikdo z domácí šlechty se mu nevyrovnal ve všeobecné znalosti politických věcí v Evropě. Žerotín se vracel z ciziny s pevným rozhodnutím vstoupit na veřejné kolbiště po vzoru svých předků. Třeba si však uvědomit, že v osudných chvílích nikdy nedovedl ve svém nitru vyřešit otázku, zda křesťan smí vést boj všemi prostředky až k vítězství, či má-li v určitých chvílích ustoupit stranou a raději trpět. Jako by se v něm vždycky ozval varovný hlas Petra Chelčického a prvních bratří Nezabiješ. Proto ho například tolik trápila otázka, zda je vůbec možné a přípustné postavit se na odpor katolickému vladaři; v tom stále kolísal, ačkoli se nesčíslněkrát přesvědčil, že naděje na nápravu po dobrém jsou jen klamným přeludem. To bylo přímo osudové u muže, který se vždy znovu a znovu vracel do veřejného života a jeho autorita v něm byla vskutku veliká. Bylo to tím žalostnější, že v české a moravské stavovské společnosti nebylo mnoho osob, které by se mu vyrovnaly vzděláním, rozhledem, zkušenostmi a přípravou na veřejné působení. Jeho touha po spojení se všemi evropskými zeměmi, jež měly význam v tehdejším politickém i duchovním životě, neměla doma obdoby. Měl bohatou síť přátel a korespondentů v cizině, kteří ho nikdy nenechali bez obsáhlých informací a zpráv.“

Kolik mu bylo let, když se vrátil ze studií v zahraničí? Teprve dvacet čtyři. To měl tedy náskok! Ani se ženěním příliš neotálel. Hned po příjezdu domůmsi vzal za manželku Barboru Krajířovou z Krajku, ženu již zkušenou. Přesto to bylo manželství velmi šťastné a Karel svou paní velmi miloval. Netrvalo však dlouho a on ovdověl. „Zármutek Žerotínův nad zničením manželského štěstí byl bezměrný. Protože ho nic doma netěšilo, svěřil svou dceru do výchovy a odejel do Francie, do Normandie, na pomoc francouzskému králi Jindřichovi IV.“

Poměry ve francouzském vojsku ho však zklamaly, nenašel v králově okolí nadšení, které očekával, ani rytířské mravy a ctnosti, urážel ho lehký a rozmařilý život králův. Svým zklamáním se věru netajil. Průchod mu dal kupříkladu v dopise svému lékaři Václavu Losínovi: „Ó pane Losíne, není všecko zlato, co se stkví. Nejsme takoví soldáti, jaké o nás smýšlení jest.“ Ze svého nadšení pro Francii byl vyléčen, což dokumentuje slovy:

„Nevěřte, neboť pan Karel nekrmí se víc větrem. Frankreich mu opravil mozek.“ S „opraveným“ mozkem se ale domů ještě nevrátil. Ještě nějakou tu chvilku zkusil válčit v Uhrách, kde se účastnil obléhání Ostřihomu, když vtom ho dostihl královský list, kterým byl jmenován soudcem na zemském soudě moravském. A další svatba – nemusel chodit daleko, vzal si příbuznou své první ženy, Elišku z Krajku, bohužel ani tato manželka se vysokého věku nedožila. Po vzdělávání, cestování, ženění, a válčení, po tom všem přišla na řadu: politika.

„V politických věcech činili a řídili se Moravané tak svobodně, jako by žádnou vrchnost nad sebou neměli a nějakou svobodnou republikou byli.“ Tak tohleto napsal o Moravě královský místodržící v Praze Vilém Slavata z Chlumu. Vůči ostatním zemím Koruny české si Morava zachovávala vskutku značnou nezávislost. Inu, bejvávalo... Král se ujímal vlády na Moravě teprve poté, když jako markrabí moravský přijal v zemi hold moravských stavů. Na Moravě nikdy neplatilo automaticky to, co bylo přijato v Čechách. I v církevních věcech si na Moravě udrželi větší svobodu, než tomu bylo jinde, jenže nemělo to tak být navždy. Příchod daleko méně tolerantních poměrů signalizovala smrt Bedřicha ze Žerotína, moravského hejtmana a jinak strýčka Karla Staršího, a hlavně nástup Františka z Ditrichštejna na stolec olomouckého arcibiskupa. To máme samý konec 16. století - rok 1599. Katolický živel posílil i nový zemský hejtman na Moravě – Jáchym Haugvic z Biskupic. Odpovědné úřady byly svěřovány katolíkům, dokonce i cizincům. Ti všichni se stali odpůrci Karla Staršího ze Žerotína, předního šlechtického představitele jednoty bratrské v moravském životě. Nakonec ho zažalovali. Zažalovali Karla ze Žerotína. Co provedl? Provedl především to, že měl jiné náboženské smýšlení, což by samozřejmě nestačilo, takže byla přihozena navrch ještě taková pěkná velezrada. Prý zneuctil vážnost panovníkovu, a ještě se mu vytýkalo, že sloužil ve vojsku francouzského krále, úhlavního to nepřítele rodu habsburského, a taky že si dopisoval s knížaty z Anhaltu a z Pfalce, což byli nejdůraznější odpůrci císařské politiky v říši, a kromě toho kurfiřta falckého králem českým učiniti chtěl, a vůbec: je to kacíř, co kacíř: arcikacíř a osočovatel všeho, co císař nařizuje, proti předlohám královským na sněmech mluví a stavy k neposlušnosti popichuje. No měl toho na triku dost, a všecko dost silný kalibr. Na každý z těch paragrafů byl trest hrdla a statku. Šlo do tuhého.

V té době Žerotínův bratr ve víře Václav Budovec z Budova, vůdce jednoty bratrské v Čechách radil svému příteli Karlovi ke smíru přes všechny křivdy na něm páchané. A copak mu na to Karel odpověděl? „Zde jde o jinou věc: neútočí na mne a na mé statky, nýbrž protivníci chtějí docílit záhuby této země, rozvratu zákonů a práva, pádu svobody, takže tato má záležitost splývá těsně s blahem otčiny. Tu bych musil zradit, kdybych ji opustil. Činím dost své povinnosti, když všechno v nejvyšší vůli Boží poroučím, když sebe i Moravu tak bráním, že snadně od této dráhy ustoupiti nemohu, kdyby osud mně jinak vésti chtěl. Já nekonám ničeho násilím, nýbrž právem, nečiním svévole, nýbrž ji odrážím, tak jak velí zákon přírody. Chráním dobré jméno své a hájím neviny své, v čemž i tomu nejprostšímu člověku překážeti bylo by nejen nekřesťanské, nýbrž i nelidské. Co tedy mám zapomínati? Či snad chceš, abych oněměl, abych skrze své nemluvení při svou ztratil a tím nepřátelům svým bránu otevřel, by zničivše mne, celou Moravu hubiti mohli...?“

Nebylo to lehké rozhodování. Žerotín to nebezpečí cítil. Jeho pře se dotýkala svobody celé země. V tom s ním souhlasila většina moravských pánů, takže mu dali všechny výpisy všech svobod zemských z archivu, které ve svém sporu potřeboval. Byl odhodlán dostavit se k soudu, ale kdyby to nešlo jinak, měl v úmyslu po skončení soudu ze země emigrovat. Prvního prosince roku 1600 byl pozván do Prahy. Na kobereček. Aby osobně odpověděl na vznesené žaloby. Vyhlídky na úspěch: nevalné. Naštěstí císař onemocněl a jednání bylo odročeno. Za rok nato si však žalobce Ditrichštejn počínal tak nešikovně, že po dvoudenní obhajobě Žerotín všechna podezření nad sebou rozptýlil. Jeho protivníci mu však veřejný život znechutili natolik, že se rozhodl na čas odejít do ústraní. Vedoucí místa na Moravě postupně obsadili lidé, kteří nebyli s touto zemí vnitřně spojeni, a bylo jim v podstatě jedno, kde si urvali kousek moci. Mnozí z nich (například největší soupeř Žerotínův kardinál Ditrichštejn) nebyli znalí češtiny, což se považovalo za zjevnou urážku řádů zemských. „Co Morava Moravou stojí, aby cizozemec na ten úřad podán byl, se ještě nestalo,“ pronesl na kardinálovu adresu Karel Starší ze Žerotína. A nebyl to jediný případ. Nejvyšším zemským komorníkem byl jmenován Ladislav Berka z Dubé a z Lipé, navzdory svému českému jménu vychovaný ve Španělsku a raději španělsky než česky se vyjadřující. Přesto byl pořád ještě klid. Byl. Takový před bouří.

Soudní spor sice Žerotín vyhrál, ale vyhráno neměl. Odsoudit se ho neodvážili, ale po několik let byl vystaven všemožnému pokoření, byl ohrožován na svém majetku a na své cti. Pod nesmyslnou záminkou byl sesazen z nejvyššího zemského soudu. Uchýlil se na své statky a byl velmi rozlítostněn zbabělostí svých spoluvěrců a také zarmoucen opětovnými nehodami rodinnými. Protože nebyl ani ctižádostivý, ani marnivý, děkoval Bohu, že ho zbavil. těžké povinnosti stavět se do čela odboje. Jeho přátelé mu však měli za zlé, že se příliš věnoval svému klidu. V té době usedl Karel Starší ze Žerotína opět jednou k papíru. Vyprovokovala ho k tomu slova jistého pana Jiřího z Hodic, který mu vyčetl, že si víc nevšímá věcí veřejných a neangažuje se ve prospěch vlasti.

A tak Karel sepsal Apologii aneb Obranu ode mne Karla Staršího ze Žerotína ku panu Jiříkovi z Hodic. Ospravedlňuje se v ní, proč se nevěnuje věcem veřejným, beze strachu mluví o neřádech, které se vloudily do zemské správy, vyjmenovává špatné vlastnosti Rudolfa II., horlí proti cizincům, kteří mají u dvora největší vliv, a končí tím, že se dřív nebude věnovat práci pro svou zemi, dokud „bych nepoznal, že Bůh mne obzvláštně k napravování neřádu nynějších časů vzbuzovati a povolávati ráčí.“ A jako by chtěl názorně dokázat, že rozhodně neodpočívá v závětří svých zámků, rozesílá na všechny strany burcující dopisy: „Kde je svoboda Čech a Moravy, kde naše práva a privileje? Všickni jsme spojeni společným jhem otroctví, všickni jsme vedeni na jednom řetěze do vězení; zlo jest příliš velké, aby se dalo odstranit obyčejnými prostředky. Jediný Bůh může nám poskytnout příležitost, abychom se zachránili; pomoc tato není daleka; když nouze je největší, pomoc boží bývá nejbližší. Nepřátelé podlí pozbyli všeho studu, oprátka klade se nám na hrdlo. Ne prosbami a napomínáním, jinými prostředky dlužno neduh léčit, nemoc jest zlá, potřebuje silného lék: Mojžíše jest třeba, aby Israelity vyvedl z Egypta, neboť srdce faraonů jest tvrdé! Bůh seslal vždy svou pomoc. Abraham vypudil Asyřany, Gedeon Moabity, Cyrus vrátil Židům svobodu, a jakých vítězství nedobyli slavní Makabejci! Není jiné cesty, než buď zvítězit, anebo trpět. Všecky prosby, stížnosti, poselství a vyjednávání posud neprospěly nic.“

Když došlo ke sporům mezi královskými bratry Rudolfem a Matyášem, tak se Žerotín přiklání na stranu Matyášovu. Získává na Moravě mnoho příznivců a znovu se objevuje v popředí veřejného života. Morava však zůstala v odboji proti Rudolfovi osamocená, Karlovi Staršímu se nepovedlo přivést české stavy ke společnému postupu. Matyášovi nezbylo než působit na bratra vojenskou mocí. Moravští stavové využili příležitosti a setřásli ze sebe Rudolfovu vládu. A je tu stavovský sjezd v Ivančicích a na něm byla zbavena vlády dvorská klika a na sněmu v Olomouci roku 1608 je zvolen za zemského hejtmana moravského pan Karel Starší ze Žerotína.