382. schůzka: Poslední dějství

Týž Ferreri ještě v květnu obšírně informoval o Rudolfově hněvivém výbuchu, při němž ohrožoval dýkou Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a mrštil vztekle svícnem po svém oblíbeném komorníkovi Filipu Langovi.

Je pravděpodobné, že tehdy jiní zpravodajové posílali z Prahy o zdravotním stavu hlavy státu zprávy mnohem neutěšenější, a obzvláště nepříznivé informace dostával od svých agentů arcikníže Matyáš a tím pádem viděl situaci svého císařského bratra velice černě. Vracela se Rudolfova stará choroba, která ho opět vyřazovala z běžného života a bránila mu, aby odpovědně vykonával vladařské povinnosti? Nenastával právě nyní okamžik, kdy musejí Habsburkové ve vlastním zájmu odhodit všechny ohledy na nemocného císaře a svěřit vládu v monarchii i v říši nejschopnějšímu z nich?

Takové a podobné otázky se honily mladšímu Rudolfovu sourozenci Matyášovi zřejmě hlavou. Císařovy potíže byly opravdu vážné, a vskutku mohly ohrožovat zájmy celé dynastie, ale všem bylo současně jasné, že Matyáš považuje Rudolfovu chorobu především za vhodnou záminku k uchvácení dědictví, a proto si maloval Rudolfův zdravotní stav v ještě temnějších barvách, než si ve skutečnosti zasluhoval. Přání bylo otcem myšlenky. Dlužno přiznat, že sugestivní Matyášův výklad zněl přesvědčivě, takže se ve Vídni prosadilo mínění, že u pražského dvora nastala kritická situace, kterou je třeba okamžitě řešit. Kdy jindy, než teď. kdo jiný, když ne já.

Koncem dubna (jsme pořád v roce 1606) se konala z Matyášova podnětu ve Vídni schůzka všech mužských členů rodiny. Kromě Matyáše ještě dva bratranci ze Štýrského Hradce. Sice zdaleka ne všichni, leč dost natolik, aby mohli s Matyášem uzavřít dohodu připouštějící, že se nástupnická otázka může řešit v případě nutnosti ještě za Rudolfova života. Když by byl Rudolf proti, tak by se obešli bez jeho souhlasu. Tím případem nutnosti se mínil císařův zdravotní stav. Arciknížata uznala Matyáše jako nejstaršího mužského člena vídeňské větve za skutečnou hlavu rodiny, vyslovila se pro jeho nástupnictví po Rudolfovi, slíbila mu plnou podporu v případě volby v říši, a současně ho pověřila, aby projednal platnost této dohody s papežem, španělským králem a kurfiřty. Tak se dubnová dohoda (která zprvu vypadala jako řešení z nouze) stala Matyášovým prvním krokem k získání dědictví po Rudolfovi. Podle mínění některých historiků (podle většiny z nich) byla i jednou z počátečních událostí Matyášova povstání proti vlastnímu bratrovi; podle názoru jiných počátkem velké rodinné krize, zaviněné přinejmenším rovnou měrou Rudolfem i Matyášem.

„Počátek neshod mezi oběma bratry tkvěl někde daleko v minulosti,“ domnívá se historik doktor Josef Janáček. „Roku 1606, kdy jejich vzájemná averze znovu nebezpečně ožila, si vlastně už nikdo nepamatoval, že by si Rudolf s Matyášem někdy opravdu rozuměli, zato pamětníků jejich rozmíšek se našlo dost a jako původce těchto hlubokých nedorozumění se jevil zpravidla Matyáš. Rudolfovi působil od jeho nástupu na trůn svou nezodpovědností a neukojitelnou ctižádostí ustavičné nepříjemnosti a jeho přepjatá touha po moci se ještě vystupňovala, když roku 1595 nečekaně zemřel jejich bratr, arcikníže Arnošt, a Matyáš postoupil podle věku v rodině na druhé místo hned za Rudolfa.“ „Tehdy mu svitla konkrétní naděje na nástupnictví a Rudolfovo váhání se sňatkem, kterým by založil vlastní rodinnou odnož, mu vlastně přišlo vhod. Matyáš si vůbec nepřipouštěl pochybovačné úvahy o tom, zda může v osmatřiceti letech ještě doufat na velkou státnickou kariéru, a začal přemýšlet o nástupnictví po Rudolfovi velmi cílevědomě.“

Arcikníže Matyáš to sám, z vlastní hlavy neměl. Málokdy se jedna myšlenka vylíhne pouze v jedné hlavě. Daleko častěji je tomu tak, že projde inkubací v úplně jiné lebce a že teprve posléze se dostane do hlavy jiné, aby v ní mohla definitivně zahnízdit. Ona původcovská, já bych řekl přímo inspirátorská hlava, nesla jméno – Melchior Klesl. Byl to synek vídeňského pekaře. Pekařův Melchior nebyl jen tak někdo. Začal si budovat přímočaře a nesmlouvavě svou kariéru. Prvním krokem byl přestup ke katolicismu. Poté si získal zvučné jméno jako bojovník za uskutečnění protireformace v Rakousku. Záhy ho však toto poslání přestalo plně uspokojovat, a snažil se uplatnit ve vysoké politice monarchie. Což by mohlo napovídat, že někde v císařově okolí, leč až tam se nedostal, protože každé místečko bylo žárlivě střeženo dosavadními Rudolfovými oblíbenci, kteří mezi sebou netrpěli žádného nového konkurenta, zvlášť když mu předcházela pověst bezohledného dravce. Jako mnoho jiných, kteří u Rudolfa nepochodili, našel i Melchior Klesl obratem cestu k Matyášovi, a je nanejvýš pravděpodobné, že právě on připravil Matyášův velký nástup v zápase o Rudolfovo dědictví, a tím pádem i nástup vlastní.

S Matyášem měl Klesl společnou nesmírnou ctižádost a naprostou bezohlednost, a proti si vůbec nepřipouštěl, že svými konspiracemi připravuje tragický spor uprostřed habsburské rodiny. Melchior Klesl postoupil v žebříčku církevních hodností až na post vídeňského biskupa, později získal i kardinálský klobouk, sloužil mše, zpovídal věřící, organizoval církevní slavnosti a dohlížel na protireformační praxi, ale od okamžiku, kdy se spojil s arciknížetem Matyášem, se věnoval především politice. Ona totiž Matyášova cesta k trůnu byla i ta jeho vlastní byla cestou k nejvlivnějšímu postavení v monarchii a k nejvyšším poctám.

„Když se Matyáš sblížil s Melchiorem Kleslem a začal se řídit jeho radami, našel konečně ten pravý pramen politické moudrosti, který dosud postrádal. Díky Melchioru Kleslovi propůjčoval své ctižádosti cílevědomější a ukázněnější podobu. Spojení nedůsledného politického nemotory Matyáše s rafinovaným intrikánem Kleslem se ukázalo užitečné. Pro oba. Kleslovi otevřelo dveře do nejvyšších kruhů monarchie (začínalo století šedých eminencí, které mezi dvěma povinnými pobožnostmi hýbaly soukolím evropské politiky a také Klesl se vydal touto cestou), zatímco Matyášův sen o získání vladařské moci začínal dostávat konkrétní obsah. Po několika letech úspěšné spolupráce už Matyáš nedokázal rozlišovat, do jaké míry ho vede politizující biskup a kam se žene on sám, ale upínal se houževnatě k myšlence, že se vytouženého nástupnictví přece jen dočká dřív, než bratr Rudolf zemře. A Klesl už také Matyáše přesvědčil, že toho dosáhne jen tehdy, nepřestane-li všude kolem sebe připomínat bratrovu nebezpečnou nemoc a jeho neschopnost vládnout a současně prezentovat sebe jako jediného a nejvhodnějšího Rudolfova nástupce.“

Zdalipak se Rudolf dozvěděl, jaké pikle kuje jeho nemilovaný mladší bratříček za jeho zády? To se rozumí, že se mu to doneslo. Matyášovo jednání ho popudilo, to bychom lhali, kdybychom tvrdili, že ne, ale – zpočátku nepodnikl nic. Bratra za svévolný postup nepokáral, natož aby ho nějak potrestal. On z něj měl čím dál tím větší strach. Rudolf se děsil pomyšlení na otevřený konflikt s ním. Nedůvěřoval mu a podezíral ho na každém kroku ze záludných konspirací a piklů a přičítal mu ty nejhorší úmysly, když o něčem konkrétním museli spolu jednat. Matyášův přehnaný zájem o jeho zdraví považoval za licoměrný a potměšilý, v Matyášově péči o zdar vladařských záležitostí spatřoval náznak proradných léček, jeho předstíranou starost o svůj sňatek zatracoval jako nestydatou provokaci. Bratříčkovy skutečné i domnělé nástrahy zkoumali ze všech úhlů nejenom císařovi diplomaté a politikové, ale v ústraní panovníkových pokojů se jimi zabývali i dvorští alchymisté, kouzelníci a pochybní šarlatáni.

Ti hledali současně prostředky, jimiž by se dalo čelit předpokládaným Matyášovým nástrahám a piklům. Když dal kupříkladu Matyáš roku 1612 (to už bylo po Rudolfově smrti) zatknout dvorské kouzelníky, kteří podle Rudolfova návodu kdysi strojili úklady přímo proti němu, vyšlo najevo, že jakýsi císařův dvorní kaplan pokřtil Matyášovým jménem psa a toho pak mučil v naději, že stejná muka prožívá i prokletý arcikníže ve Vídni.

Na Pražském hradě to za Rudolfa zkrátka stále víc vypadalo, že se tam spíš nevládne než vládne. Stav, který ostatně občané tohoto státu znají z mnohaleté zkušenosti víc než důvěrně. Úpadek dvora přesvědčivě dokresloval i nezvyklý růst vlivu císařových osobních služebníků, který překračoval jakoukoli únosnou míru. Díky císařově důvěře zasahovali tito lidé i do nejdůležitějších a nejtajnějších státních záležitostí a často za císaře i rozhodovali. Počet všemocných císařových sloužících se rozrůstal o nové postavy, které mezi sebou neustále soupeřily o místo v nejtěsnější Rudolfově blízkosti. Na císaře se pokoušely působit nejméně dvě desítky osob v nejrůznějších funkcí, od topičů v císařských komnatách přes lokaje, čističe bot, šatnáře až po komorníky. Věru bizarní poradní sbor... Žádná z nich však neměla svoje místečko tak úplně jisté. Hořkost pádu z výšin poznal jako první z císařových komorníků Jeroným Makovský z Makové, a dlouho nevydržel ani Filip Lang, který upadl do léčky a ztratil císařovu přízeň. A jeho nástupce? Tím se stal jistý Kašpar Rucký, a už jeho povýšení z podřadného služebníka na císařova předního komorníka bylo pikantní historkou pro všechny, kdo se dobře bavili klepy od pražského dvora. „Císař podléhá již méně tělesným pokušením,“ psal v červenci 1607 ve svém raportu do Říma nový papežský nuncius Caëtano, „ale o milostné pobavení s manželkou svého služebníka Gasparina projevil takový zapálený zájem, že z toho hrozil skandál. Ta dáma je totiž kacířka, stejně jako její manžel, který by tudíž neměl u dvora co pohledávat, a tato zlá příhoda může mít ještě horší následky.“ Ještě za dva týdny nato psal nuncius do Říma, že „náš přítel Rudolf se ještě paní Rucké nenabažil, nicméně její manžel si tímto kuplířstvím již pomohl k místu po komorníku Langovi.“ Přineslo mu to místo alespoň štěstí? Nepříliš, ačkoli se Rucký nepouštěl do tak vysoké politiky jako jeho předchůdce a zkoušel se spíše obohacovat. Stavy na sebe však stejně upozornil, a to svými nevybíravými způsoby, načež ho hned po císařově smrti dali uvěznit, spíš preventivně než na základě konkrétního obvinění. Rucký raději na vyšetřování nečekal a ve vězení se oběsil – pole pověsti, která se okamžitě vynořila, spáchal sebevraždu na šňůře, na níž nosil uvázaný klíč od císařské pokladnice.

Zatímco všude kolem Rudolfa byla patrna resignace, Matyáš se díky obratné propagandě prezentoval veřejnosti doma i za hranicemi jako obětavý a neohrožený zastánce habsburských a katolických zájmů, který na sebe vzal nesmírně náročný úkol sjednat mír s nepřáteli a sklízí za to pouze nevděk pravého viníka všech neštěstí – císaře Rudolfa. Pod vlivem této propagandy se rychle zapomínalo na pochybný Matyášův charakter, na jeho krajně problematické státnické schopnosti, na aféry, které vyvolal svou neobratností a neomaleností, i na vojenské porážky, které utrpěl jako vrchní velitel císařské armády, a tím více se pozornost soustřeďovala k slabostem a nedostatkům císaře a především k otázce, na jejíž klíčový význam nepřestával upozorňovat Klesl i ostatní Matyášovi spojenci:

„Je Rudolf II. ještě schopen vládnout? Nebylo by pro všechny výhodnější, kdyby už nyní dobrovolně odešel do ústraní?“ No dobře, ale jak na to? Rovnou Rudolfa sesadit, to zřejmě jen tak nešlo... Kde se vzali, tu se vzali – Bočkajovci. To byli uherští vzbouřenci proti Habsburků, jak si všichni ještě pamatujeme... Bočkaj a jeho spojenci si vynutili v povstání takovou převahu, že se s nimi jednat muselo. V těch jednáních (konala se ve Vídni) šlo Uhrům především o náboženskou svobodu. S těžkým... ale opravdu těžkým srdcem pověřil Rudolf vedením vídeňských mírových rozhovorů svého mladšího bratra Matyáše. Což zrovna nebyla záviděníhodná úloha... Věru nebyla. Matyáš měl zachránit, co se dalo, a to za velmi nepříznivých okolností, kdy z vojenského i politického hlediska měl většinu trumfů ve své ruce protivník. Hrozilo nebezpečí, že v případě neústupnosti Habsburků budou Uhry Dolní i Horní (tedy Maďarsko a Slovensko) pro šíři ztraceny, stejně jako Sedmihradsko (nacházející se v dnešním Rumunsku). Současně se však Matyáš měl, ba musel přidržovat oficiální protireformační politiky, právě té, která selhala a zavdala podnět k povstání. Jak se zachovat? Toť věru nelehké dilema... Na radu své šedé eminence, tak tedy na jeho radu nakonec sehrál Matyáš roli velkorysého, v náboženských věcech snášenlivého politika. On pan vídeňský arcibiskup opravdu nebyl žádný pitomec. Byl to taktický manévr, který vyšel. Vedl nejen k míru, ale i k posílení Matyášovy osobní prestiže a v důsledcích ještě mnohem dál...

A co na to císař Rudolf? „Depresemi sužovaný panovník komplikoval věc tím, že zcela nevypočitatelně měnil svoje stanoviska. Pochopil, že nemůže odkládat rozhodnutí. Mezi Vídní a Prahou putovaly koncepty dohod, Rudolf jejich znění schválil a vzápětí však zas zamítl jako nepřijatelná. Spílal přitom Matyášovi, že překračuje svůj mandát a jedná svévolně.“ Byla to pravda? Svým způsobem to byla pravda, Matyáš v té době sledoval svůj osobní prospěch a velký ctižádostivý cíl, jenomže na druhé straně platí, že byl v úzkých a že si diktovat mohl spíš protivník než on. „Vídeňskou dohodou získaly povstalecké stavy především náboženskou svobodu. Luteránské a kalvínské vyznání bylo uznáno za rovnoprávné s katolickým. Nikdo neměl být napříště persekvován pro víru. V tomto znění mírové podmínky de facto byly porážkou protireformačního tažení v Uhrách a vážným ústupkem habsburské politiky od vlastních zásad.“

Štěpánu Bočkajovi bylo přiznáno Sedmihradsko. Pokud by zemřel bez potomků, mělo se vrátit do držení Habsburků, k čemuž vzápětí došlo, protože Bočkaj brzy na to zemřel. Ve stejné době byl ve vojenském táboře nedaleko Komárna, při ústy řeky Žitavy do Váhu, uzavřen na dvacet let mír mezi habsburskou a tureckou říší. Za všecko se platí. Za mír s Turky se zaplatilo 200 000 zlatých. Značná cena. Na druhé straně po patnácti letech osáhli Habsburkové míru. Což také nebylo k zahození... Matyáš při tom všem jednal docela realisticky a mohl pociťoval zadostiučinění. Což zajisté pociťoval v míře vrchovaté. Připadal si jako mírotvorce. Přejme mu to. Zato na pražském dvoře zavládl zmatek. Radikální katolíci označovali podmínky míru za nepřijatelné. Rudolf, kterému se doneslo, že uherští stavové tajně nabízejí Matyášovi svatoštěpánskou korunu, propadl panice. Což se stávalo nikoli zřídka. Jankovitě měnil postoje, nejdřív smlouvy podepsal, poté ratifikaci odvolal, ba dokonce označil misi Matyášovu za zradu habsburských i katolických zájmů. Jeho názory se v průběhu jednoho roku otočily víckrát. Zkrátka veškerá koncepce, kterou předtím snad ještě měl, přerostla v třeštění, jímž znevažoval sama sebe i podmínky smluv. Což muselo mít vliv i na věrohodnost státu, který Rudolf představoval...

Přitom císař nepřicházel s žádným alternativním řešením. Jenom se nedůstojným způsobem bránil skutečnostem, které mu nevyhovovaly. Příklad: ve zvláštním dokumentu sice mírovou smlouvu s uherskými povstalci podepsal - to bylo 6. srpna, ale už 8. srpna opatřil. svým podpisem novou, tentokrát přísně tajnou listinu, v níž prohlašoval svůj předchozí souhlas za vynucený a tudíž za neplatný. Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem neslíbil... To dvojí rozhodnutí a dva podpisy pod úplně jinými listinami byly nedůstojné. Situaci mezitím zkomplikoval mor, který pronikl až do Prahy a přinutil dvůr, aby se odstěhoval na venkov. Hopsa hejsa do Brandejsa... V Brandýse nad Labem se císaři na zdravém povětší podařilo pookřát, jeho zdravotní stav se zlepšil, a úměrně vzrostlo i jeho odhodlání skoncovat s Matyášovou rozpínavostí. Definitivní verzi mírové smlouvy s Turky sice bez dlouhého otálení podepsal, jenže ten dokument si nechal v Brandýse a namísto něj vyslal do Uher delegaci, která vezla instrukci svým obsahem i upjatou formou připomínající vypovězení války bratru Matyášovi.

„Císař v ní shrnoval důvody své nespokojenosti s mírovou smlouvou s Turky i s některými podmínkami vídeňského míru s uherskými povstalci, vytýkal Matyášovi, že zneužívá svého postavení a postupuje příliš samostatně, a vyzýval ho, aby císaři vysvětlil celou řadu okolností mírových smluv, ale především aby se vyjádřil, zda se hodlá na vyzvání uherských stavů a bez jakéhokoli ohledu na císařovo mínění ujmout vlády v Uhrách, a zda se chce rovněž, bez jakéhokoli ohledu na nutný císařův souhlas, oženit s toskánskou princeznou, a ještě je bezpodmínečně nutno, aby byl od jeho dvora zapuzen arcibiskup Klesl a další osoby.“ Trvalo to ještě hodně dlouho – z Prešpurku do Prahy a z Prahy na východ uháněli spěšní poslové, jedno vysvětlení následovalo další – až situace přerostla do hluboké dynastické a vládní krize. „Rudolf nejprve odmítl dát svému bratru Matyáš svolení k cestě do Prahy,“ i když ho do ní zval, „a když k ní nakonec svolil, odmítal ho dlouho přijmout, a když mu nakonec poskytl audienci, tvářil se nesmiřitelně. Hned nato však přijel na zdvořilostní návštěvu k Rudolfovi saský kurfiřt Kristián se svým bratrem, a císař, který už dávno nevyjížděl svým hostům v ústrety před městské brány, je přivítal na Hradě ve Vladislavském sále a potom je celý týden hostil podle svých nejlepších možností. Sám sice už nestál dávno o společenské radovánky a nelákaly ho ani pitky a hostiny, ve kterých si liboval saský kurfiřt, ale svým hostům věnoval nezvykle mnoho pozornosti. Sas měl u císaře za týden tři audience a byla pro něj uspořádána štvanice ve Staré oboře v Bubenči i v Nové oboře na Bílé hoře, kde se podávala večeře pod širým nebem. Na počest saských hostů se uskutečnil v Praze i ohňostroj. Před odjezd saský kurfiřt prohlásil, že se o něj císař staral vskutku výtečně, neboť: Ani hodinu nemusel být střízliv!“

Matyáš toho měl vzápětí tak akorát dost. Odhodlal se proti Rudolfovi otevřeně vystoupit. Svolal do Prešpurku uherský sněm, na který přizval i rakouské stavy. Tam byl 1. února 1608 uzavřen uhersko-rakouský stavovský spolek, a ten zmocnil Matyáše, aby hájil platnost posledních smluv proti každému, kdo by je chtěl překazit. Rudolf nebyl zatím jmenován. Proti komu je akce namířena, bylo ovšem zřejmé.