380. schůzka: Krýksman

Milí synové, učte se
ústům svým přivírati.
Nebo kdo je přivírá,
ten se ústy svými nezavede.
Jakož bezbožní a pyšní
skrze to hluboko padají.

Toto tklivé napomenutí vepsal pan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů do předmluvy ke knize, v níž česky, ale souběžně i německy vylíčil svůj pestrý životaběh.

Ten životaběh se počal dvě léta po svatba rodičů Kryštofa Hýzrleho z Chodů a Ludmily rozené Robmhapové ze Suché. Přihodilo se to roku 1575. a Jindřich Michal byl jejich synem prvorozeným, což bylo třeba jaksepatří oslaviti, neboť tatík věru nelitoval na velkolepé křtiny prostředků finančních. Mezi pozvanými hosty nechyběl ani nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, také rada komorního soudu Adam Slavatu z Chlumu se dostavil, a přišel i místopísař Vilém Malovec z Malovic, jakož i pan Hynek Anděl z Ronovce, a ještě tu máme kmotry, paní Julianu Bořitovou, paní Maruši Vrábskou, paní Kralickou a pannu Marušku z Janu. Ještě je tu dlouhá řada spřátelených pánů, rytířů i měšťanů. To se muselo hodovat. Škoda že jsme u toho nebyli, ale on by to stejně našinec nevydržel.

„Potom, když mi Pán Bůh sedmého léta dočekati dáti ráčil, byl jsem dán do školy až do desátého roku věku mého.“ Pravděpodobně to bylo v jakési městské škole někde poblíž rodné hýzrlovské tvrze Zálezly na jihu Čech. „Pak v témž čase, maje já velkou chuť a mysl k jízdám a krýksmanským věcem, žádal jsem pana otce, aby mě od sebe někam na službu dal. Což jest i učinil a mě k Jeho Milosti panu Janovi z Pernštejna, Jeho Milosti císařskému radovi, dal s tou přitom žádostí a prosbou, aby mě Jeho Milost pán ráčil dále fedrovati, v čemž se pán přátelsky zavázati ráčil.“

Zajímavě řečeno, leč nepříliš srozumitelně. Ta velká chuť a mysl k jízdám a krýksmanským věcem znamenala, že chlapec v těch devíti, deseti letech dostal zálusk na povolání profesionálního vojáka. Jelikož však tehdy střední vojenské školy, ba ani kadetky neexistovaly, tak tedy tatík Hýzrle poslal synka Jindřicha Michala ke dvoru rakouského arciknížete Arnošta Habsburského, a to proto, aby si tam kluk osvojil základy dvorského chování, přiučil se cizím jazykům a pronikl do základů vojenského umění. Synek vskutku nezahálel, pilně studoval cizí řeči, jednu za druhou, „totiž předně liternímu umění latinského, vlašského, španělského a francouzského jazyka jak kdo k čemu chuť měl. Potom také rejtarstvu, šermování, na kůň skákání, tancování, kroužku a kvintány honění. Též pěšky i na koni turnýrovati a dlouhý špíz zdvíhati. Ty pak všechny rytířské kratochvíle Jeho Milost arciknížecí sám osobně začasté od nás, svých edlknobů, viděti sobě oblibovati ráčil, a který se nejlépe choval, toho něčím vždy obdaroval, takže se každý z nás snažil jeden přes druhýho býti a pilně se ve všech kratochvílích cvičiti.“

Tak se Jindřich Michal postupně a důkladně připravoval na kavalírskou jízdu po Evropě. To znamená, že jako osmnáctiletý se zúčastnil arciknížecí cesty z Vídně do Prahy, a odtud dál před Norimberk, Würzburk, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč, Porýní a Lucemburk až do španělského Nizozemí, kde se habsburský arcikníže usídlil v Bruselu a působil tam jako místodržitel.

„Jeho Milost šťastně k residencí své bryselské přijel. Z kteréhožto města slavný výjezd jak na koních, tak i pěšky naproti Jeho Milosti se stal. Purkmistr a radové před branou stojíce, klíče od města Jeho Milosti podali, kteréžto Jeho Milost vděčně přijala, ihned jím je zase odevzdal a svěřil. Město pak bylo těmi ulicemi, kudy se táhlo, velice ozdobený. V oknech bylo také viděti veliký počet pěkného a nákladně připraveného fraucimoru.“ Zdá se, že ten mladíček byl velice vnímavým pozorovatelem, když zaregistroval i onen pěkný a nákladně připravený fraucimor. Ten mu samozřejmě nemohl ujít. Ale nejenom ženské obličeje mu neunikly. Také tvářnosti cizích zemí si všímal.

Mladého kavalíra nadchla architektura a umělecká výzdoba domů a paláců v říšských i nizozemských městech. Dobře si zapamatoval, jak vypadá nová móda i způsoby chování a jednání šlechticů a měšťanů, se kterými se v cizím prostředí setkal. Což bylo snad nejzřetelnější v Antverpách. Tam poznal rušný život kupců, obchodníků, bankéřů i námořníků. Jeho mysl vzrušovaly vůně a barvy zámořského zboží na tamních trzích, lodě i jedinečná dramaturgie šlechtických slavností, vycházejících za zvuků rytmické hudby a potlesku přítomných diváků z paláců do ulic, na náměstí i do prostorných zahrad.

„A když toho čas přicházel, byly mi mnohé artikule od hofmistra našeho přečtené, proč kord nositi, kdy a v jakých příčinách jej užívati mám. S tím přitom oznámení, že ačkolivěk Jeho Milost jakživ žádnému edlknobu, kordu svého dáti neráčil, mně za mé věrné a stálé služby a dobré chování v tom způsobu a mého mladého věku, jsa Jeho Milost ke mně vší milostí nakloněn, svůj rapír a tulich s pásem i s khenkem od boku svého že mi odsílati a milostivě darovati ráčí.“ Co ona mu to Jeho Milost vlastně dala? No tak rapír, to je jasné, tulich je druh dýky, a ten khenk, to je závěsník na kord. „Což vděčně a s náležitou uctivostí a reverencí jsem přijal a ponížené poděkování jsem učinil. A pan štolmistr Jan Prajner, který mě takto vymustroval, sám mi tu zbraň k boku připásal a od Pána Boha štěstí k té zbrani mi vinšoval. Potom jménem Jeho Milosti pěkného koně mi hned daroval, a vyňav z kapsy pižmový měšec se sto korunami od Jeho Milosti mi dodal a sebou ku dvoru Jeho Milosti vzal. Kdež jsem ihned za dvořenína Jeho Milosti byl přijat a služba měsíčná jako i jiným zapsána mi byla.“

Tak se z dvorského pážete stal právoplatný dvořan rakouského arciknížete. Jenomže on ho už ten pohodlný a kratochvilný bruselský život přestal bavit. Co to chtělo? Trošku vzruchu. Jakého? Nejlíp krýksmanského. To znamená? Inu – válečnického.

„Když získal Hýzrle souhlas arciknížete Arnošta, že může opustit španělské Nizozemí,“ dozvídáme se z knihy o rytířích renesančních Čech od doktora Václava Bůžka, „přepravil se poštovním kočárem z Bruselu do Ulmu v jižních Němcích, tady nastoupil na loď a po Dunaji se doplavil do Řezna. V tomto říšském městě se nalodil na loď, která ho přivezla až do Vídně. Po příjezdu do metropole byl Hýzrle zklamán. Po několika dnech poznal, že protiturecké vojsko českých stavů, v jehož čele stál jako nejvyšší generál Petr Vok z Rožmberka, se teprve liknavě a se zřejmou nechutí shromažďovalo ve Znojmě. U Komárna pak Turci rozehnali jízdu arciknížete Matyáše a strategicky důležitá habsburská pevnost Ráb se ocitla v neprodyšném obklíčení Turků. Arcikníže Matyáš se svým vojskem ustupoval až k Brucku nad Litavou a v tomto ležení zastihl habsburskou armádu Jindřich Michal Hýzrle z Chodů. Se značným zpožděním se česká zemská hotovost vydala ze Znojma k Vídni a odtud dále k Prešpurku. Hýzrle z Chodů však do bojů habsbursko-turecké války roku 1594. nezasáhl. Zimu strávil na své rodné tvrzi v Zálezlích a v jarních měsících roku 1595 se zdržoval při dvoře Rudolfa II. v Praze.“

Umění krýksmanskému tedy pan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů moc nedal. Vynahradil si to v příštím roce. V hodnosti důstojnického čekatele vstoupil do žoldnéřského pluku Viléma Trčky z Lípy a hájil zájmy habsburského císaře na uhersko-tureckém pomezí.

„Slyšev o dobrém jménu pana Vilíma Trčky a že jest zkušený soldát, byl jsem žádostiv pod jeho regiment se dáti. Skrze své vzácné přátele jsem poručen a rekomandýrován byl.“ A s pečlivostí přímo cifršpiónskou vypočítává, kolik bylo ve všech jednotkách mužstva. Tenkrát se vojsko dělilo na pěchotu, dělostřelectvo a jezdectvo. Základní jednotku pěchoty představoval praporec o síle tří set až čtyř set mužů, který se dále dělil na prapory. V 17. století se organizační jednotkou pěchoty stal pluk, který tvořilo deset praporců. Pěší pluk měl asi 3000 vyzbrojených mužů a v jeho čele stál obrist. Tedy po našem plukovník. Praporcům veleli hejtmani, a praporům zase fendrychové či také fenrichové. Kteréžto slůvko potkáváme i mezi českými příjmeními. Znamená „praporčík“. Součástí pluku byl štáb, k němuž patřili písař, kaplan, profous, kat, felčar nebo lékař, proviantmistr, vozmistr a hurenvébl. Netřeba snad ani překládat. Chod služby a stráží v pěším pluku řídil obristvachmistr. A máme tu jezdectvo - jeho základní jednotku tvořily korouhve, v jejich čele stáli plukovníci a jim podřízení rytmistři jízdy. Abychom nezapomněli na dělostřelce... Za ně zodpovídal polní zbrojmistr a každému dělu velel profesionální vycvičený pichsenmistr. Německé terminologii se nedá upřít říznost. Jak nesrovnatelně mírněji, ba slovansky měkce zní takový dělmistr...

Do běžné výzbroje pěšáků a jezdců patřily korduláče, u opasku zavěšené dýky, tesáky, tulichy, kordy nebo rapíry. Pěšáci, ti byli vyzbrojeni kopím nebo halapartnou. Jezdci používali při boji na koních dlouhé jezdecké kopí nebo meč. Od poloviny 16. století pronikaly do výzbroje pěšáků i jezdců ručnice. Obě skupiny vojáků byly chráněny brněním a přilbicemi. No... tak už máme všechny jaksepatří vymustrovány a můžeme – společně s naším hrdinou, Jindřichem Michalem Hýzrlem z Chodů – do nějakého toho boje. Když do boje, tak do Uher. Proti Turkovi. Tady si mohl Hýzrle poprvé ve svém životě vychutnat opojnou moc vojenského kořistění v dobyté pevnosti. Ta pevnost se jmenoval Hatvan.

„Tu se nám nemálo kořisti dostalo, že téměř toho nejšpatnějšího mušketýra nebylo, který by dobrého pajtu odtud neodnesl. Nejvyšší můj pan Trčka, ten při dobývání hlavní pevnosti zabil svou vlastní rukou beka a dům jeho opanoval. A po složení nepřítele, když se varty dobře osadily, pan nejvyšší odtud vězně pobral. Předně bekovu máteř, a jeho ženu, která nadmíru pěkná byla, dvě velmi pěkné panny, dvé jeho pacholat, agu a jednoho čahuše. K tomu 8 velmi pěkných tureckých koní a 50 vězňů křesťanských jsme tu vysvobodili. Při témž šturmu jsem já v domě jednoho předního Turka pěkného koně, turecký pěkný velký koberec a jednoho Turka s pěknejm zavitím dostal. Nejvyšší, pan Trčka, své vězně dobře choval, obzvláštně fraucimor, neb jim v stanech jejich koberce na zem, aby na nich sedali, prostříti dal, jídlem a pitím dobře choval, a zvěděv, že bekova žena dobře zpívati a na kobzu hráti umí, ji začasté prosil, aby mu zpívala a hrála. Však nějakou velmi žalostivou melodii, takže mnohý jejich slzy přitom litovati musel. A když pan nejvyšší ji potěšiti chtěl, tehdy jí sliboval, že ji proti jisté výplatě s jejími pannami zase do Budína pustiti chce. Tu ona hned veselejší postavu na sobě také ukázala. Mně se zdá, že jsem druhých pěknějších rukou jakživ u ženského pohlaví neviděl.“

Dlužno dodat, že se z té kořisti Hýzrle moc dlouho neradoval, protože už o několik týdnů později byl Trčkův pluk poražen Turky u Jágru a o všecko přišel. Lehce nabyl, lehce pozbyl... On se ale musel stejně vrátit domů, protože mu zemřel strýc a všecko mu odkázal. Zatímco si nechal zapsat do desk v Praze svůj zděděný majetek, seznámil se s Annou Šanovcovou ze Šanova, dcerou po zesnulém rytíři Šanovcovi, „který veliké a dobré jméno jak mezi soldáty, tak i v turnajích a jiných rytířských kratochvílích rozhlášené měl a život svůj v Uhřích dokonal, jeho milé duši Pán Bůh rač milostiv býti.“ Do půl roku byla svatba, „a ta dáma vší ctnosti a studu panenského plna“ se stala paní Hýzrlovou. Novomanželé se usadili na Zálezlích.

Do jednoho léta jim narodila dcera, neuplynul ani rok a na světě byl syn, s ročním odstupem přišla další dcera, načež jim dvě nejstarší děti zemřely. Takové neustálé těhotenství bylo běžné. Představy o antikoncepci nebyly z důvodu věroučných i z prosté neznalosti v zásadě žádné. Zdánlivě nejspolehlivějším prostředkem proti početí bylo těhotenství. Antikoncepční účinky kojení nebyly nikterak významné, protože zvlášť šlechtičny svěřovaly po šestinedělí své novorozence do všestranné péče kojných a chův. „Pán Bůh hned dalšího léta ráčil nás manžele zase potěšiti a nám dceru dáti. V tom pak čase něco přes čtyři léta jiného nic nebylo nežli hospodářstvím se zabývání a historie čítání. A tak táhla mě zase mysl má ke krýksmanskému životu. Majíce pak manželku hrubě milou a jsouce spolu z milosti Boží u veliké lásce a svornosti, bylo mi na to z druhé strany těžko mysliti, jakým způsobem bych mohl oumysl svůj před sebe vzíti, abych zlým lidem pomluvy ujíti mohl. Však myslíce na rodiče a předky své, též manželky mé nejmilejší, tím méně že mi toho zbraňovati a jiní lidé za zlé moci míti budou. Znamenajíce i to při tom, že co na tam světě může otec dítkám svým lepšího po sobě zanechati jako dobré jméno. Neboť statek se může utratiti, ale jméno dobré po rodičích zůstává. A mnozí statku zbytky mají, však sobě ani bližnímu svému nic dobrého neudělají.“

Tak, tak... Ono je nejdůležitější si všecko jaksepatří zdůvodnit. A to Jindřich Michal Hýzrle uměl. Takže: zase vzhůru do boje! Do boje? Na tom zase Hýzrle netrval. Ono mu stačilo, když se podíval do světa. A to se tedy podíval důkladně, protože procestoval notný kus Německa, odtud se dostal do Paříže a ještě do Normandie a pak přepluv kanál la Manche, ocitl se v Anglii, načež to vzal zpátky přes španělské Nizozemí, kde se však už nezdržel, jelikož dostal pilný list od manželky, že mu zemřelo další dítě. Než docestoval domů, měla i další jeho dcera pohřeb, jakož i jeho vlastní matka, ale naštěstí paní Anna rodila další potomky, až je nám to trochu podezřelé, když byl její manžel pořád ve světě.

„Jindřich Michal Hýzrle se dále vojensky angažoval u pasovského biskupa Leopolda. Na jeho vemlouvavou radu vstoupil současně do vojska českých stavů – Hýzrle si snad v daný okamžik ani dost dobře neuvědomoval, že přijal službu u dvou protichůdných táborů. Což se však plně projevilo během vpádu vojska Leopolda Pasovského do Čech počátkem roku 1611, který urychlil krach Rudolfovy vlády. Čeští stavové nařkli Hýzrleho ze zrady a obvinili ho, že jako stavovský zbrojmistr vydával pasovským vojákům při jejich útoku na Prahu část stavovské munice a že si všechno, co se připravovalo a zběhlo, zapisoval a po svých služebnících z Prahy Pasovským posílal.“ Čili že to byl tady tak nějak špiónoval. Společně i s rodinou byl pak Hýzrle dva měsíce držen v internaci v lobkovickém domě na Hradčanském náměstí v Praze. Za své chování v době vpádu pasovských vojsk si vysloužil trvalou nedůvěru českých šlechticů. Rudolf II., který byl nucen předat českou korunu svému bratru Matyášovi, naopak Hýzrleho službu ocenil a z rytířského stavu ho povýšil do stavu říšských svobodných pánů.

Hýzrle si nepolepšil. Pohoršil. Jak to? Získal přece lepší titul... Kterak hovoří Němci: Tittel ohne Mittel. V Hýzrlově pokladně se jaksi proháněl průvan. Nátlak věřitelů byl jedním z důvodů, proč na počátku roku 1618 prodal své české statky. Jedním z důvodů? Jaké byly ty další? Nedůvěra českých stavů. Prostě se na jeho chování za vpádu Pasovských nezapomnělo. Jindřich Michal se i s rodinou, rozhojněnou dalšími porody a redukovanou dalšími dětskými pohřby, chystal na stěhování do Švábska, když vtom ho zastihla zpráva o českém stavovském povstání. „Znovu jsem podlehl velké chuti ke krýksmanským věcem.“

Takže uklidil rodinu do bezpečí a naverboval pro císařského generála Buquoye vojsko o pěti stech jezdcích. To pak bojovalo na česko-moravsko-rakouském pomezí a rovněž v jižních Čechách, zpráva o bitvě na Bílé hoře ho však zastihla kdesi u Žatce. Císař Ferdinand II. věrnost Jindřicha Michala Hýzrleho z Chodů ocenil děkovným listem. „Veškerou tuto Tvoji věrnost a službu horlivou jsme ráčili vzíti na vědomí a i v časech budoucích svoji nejmilostivější přízeň císařskou Ti prokazovati budeme.“ Děkovným dopisem... A co třeba z měšečku... nepřisypalo Jeho Veličenstvo věrnému Hýzrlemu trošku? I přisypalo. Mnoho-li? Inu, nemálo. V hotovosti? To nebylo zapotřebí. To se tehdy dělalo jinak. Už na konci 1622. mu královská komora zprostředkovala finančně výhodný odprodej tvrzí Čestice, Lčovice, dále dvanácti okolních vsí a přilehlých poplužních dvorů. Hýzrle propustil své jezdce a usadil se na tom svém novém zboží na Prácheňsku, které bylo nedlouho předtím zkonfiskováno panu Hodějovskému z Hodějova za účast na českém stavovském povstání.

A copak svědomí – to pana Hýzrleho nehryzlo? Ani trošku. V české válce bránil vítězného Habsburka a proto považoval za samozřejmost, že mu královští úředníci nabídli zabavený majetek, stejně jako jiným šlechticům, za nízký finanční odhad. „Jindřich Michal zaplatil statky z válečné kořisti a ze žoldu. A to ještě nebylo všechno – loajalita vůči habsburskému domu mu vynesla roku 1628. povýšení mezi příslušníky panského stavu v Čechách. V červeno-stříbrném erbu se mu obloukovitě prohýbala pěkně velká ryba. Hýzrle se za tu milost dobře odvděčil. Rekatolizoval o sto šest. Když i ostatní viděli, že s rebeliemi nic nepořídí," psal pan Hýzrle o poddaných na jihu Čech ve svých pamětech, „dali se zase na katolickou víru, a tak za dvě léta celý Prácheňský a Bechyňský kraj na jedině pravou víru katolickou se obrátil.“

Zbytek života dožil ve Lčovicích. Pochoval svého syna, a když mu zemřela i manželka, během několika týdnů se znovu oženil a paní Vratislavovou z Mitrovic. Bylo mu tenkrát 62 let. Žena však byla nemocná a tak po její smrti... zůstal sám? Omyl. Oženil se potřetí. Bylo mu 69, a když mu byla 73 léta, narodilo se mu dítě. Tak to již tatínka příliš neužilo... Nene, užilo si jej dosti, až do svých osmnácti let, neboť pan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů se dožil 91 let a zemřel na jaře roku 1665. Věru dlouhý byl jeho života „krýksmana“. Takže měl dosti času, aby svoje životní zážitky vylíčil podrobně česky i německy v memoárech, která dal navíc ještě doplnit nákladnými barevnými ilustracemi.

Neslušná věc chváliti
sebe a jiné tupiti,
než o všech dobře mluviti,
chceš-li sám pomluvy ujíti.
Protož slyš ty, utrhači,
cizích prací pomlouvači,
kterýž rád vždy drbáš,
tupíš, haníš a utrháš,
a což nechceš, aby tobě
jiný činil v žádný době,
nečiň tolikéž jinému,
ujdeš pomlouvání zlému.
Protož cizí práce netup,
nedrb, nehyzď, ze cti nelup.
Můžeš-li pak o sobě co lepšího
psáti, co podstatnějšího,
piš, budem tě chváliti
a budeš od lidí lásku míti.