378. schůzka: Doktor Jan Jessenius z Jasena, aneb Anatomie pražská

„Což, nejsou-li z nebe polní plodiny i vše ostatní, co rodí země a rovněž počasí a proměny dob? Z toho lze snadno viděti, že poslední starostí člověka jest upínati ducha na zkoumání božských děl přírody, a řádně znáti, že na nebi závisí vše, cokoli vzniká na zemi. Neboť jako jsou jednotlivé věci, které tu jsou a se rodí, učiněny pro člověka nejinak než pochva pro meč, tak byl člověk stvořen k tomu, aby přemítal o Bohu a napodobil jej, od něhož se mu dostalo správného a pevného rozumu.“

Tolik úvod spisku, věnovaného nejjasnějšímu králi českému a veleváženým stavům slavného království. Tím králem myslí autor Rudolfa II. Hlubokomyslné úvahy. Na první počtení či poslech jakoby předmluva k filosofické eseji, leč není tomu tak. Slova ta vážou se k popisu pitvy, konané v Praze roku 1600. Není pitevní protokol jako pitevní protokol. Doktor Jan Jesenský, po latinsku zvaný Jessenius, svým rodem z Jasena, si dal záležet, když už to dílko věnoval samotnému císaři.

„Jako však nejvyšší Tvůrce stvořil k našemu užitku rozmanité věci, tak také ty věci rozmanitým způsobem našeho ducha zvou a lákají k tomu, abychom o nich přemítali; neboť žádný jednotlivec nemůže znáti dokonale všechno. Některým se tedy líbí pozorovati hvězdy; jiné více těší rozjímati o elementech. Některé vede záliba poznávati rostliny; někoho zase spíše vábí podivovati se rozmanitosti živočichů. Mně však, jenž cítím, že jest marné vyhledávati znalost jiných věcí, nezná-li člověk sám sebe, líbí se nade vše ostatní pozorovati jen na člověku, jak znamenitá a jak úžasná je stavitelská a tvůrčí činnost nejmoudřejšího Boha, jenž nezřídil na těle nic planého, nic přebytečného, nic, co by nebylo v nejlepším sledu a pořádku: aby tak uchovaly svůj ráz a polohu v každém směru nejen všechny údy, nýbrž také jednotlivé části údů – na těch je viděti, že jest stavba našeho těla dokonalejší než u živočichů, prostých rozumu.“

Rod Jesenských pochází z Turce. Což je kraj na středním Slovensku, nazvaný podle stejnojmenného hradu, jeho střediskem je město Martin, dříve Turčianský Svätý Martin. Asi tak deset kilometrů od něj, na úpatí Velké Fatry, leží Horné Jaseno. Podle něj se Jesenští nazývali. Spíše by se však měli jmenovat „Jasenští“, název obce se totiž odvozuje od stromu jasanu. O tom ostatně svědčí i erb Jesenských – na něm ten jasan je. Jesenští dostali erbovní list dostali 15. května 1562 od krále Ferdinanda I. V tom erbovním listu je vyjmenováno jedenáct Jesenských včetně Baltazara, což byl Janův otec. Taťka byl zřejmě ve službách horních či komorních úřadů, které střežily nároky královské komory na výnos stříbra z dolování zlata, stříbra a mědi v oblasti kolem Banské Bystrice, Banské Štiavnice a Kremnice.

Středoslovenská horní města musela být chráněna a to stálo dost peněz. Ty náklady nesli částečné slezští stavové, drahé kovy totiž putovaly ze středního Slovenska přes Turiec a Jablunkovský průsmyk a Těšín do Vratislavě, slezského hlavního města, byly tu tedy čilé hospodářské styky, které zřejmě milého Baltazara Jesenského z Jasena přivedly k myšlence do toho Slezska se rovnou odstěhovat. Erbovní list uvádí Baltazara ještě pohromadě se všemi ostatními Jesenskými, takže žil ještě stále na území Horních Uher, zatímco jeho syn Jan se narodil už ve Vratislavi. Důvod stěhování je ještě jeden. Na slovensko-tureckém pohraničí zrovna ožila bojová činnost. Bylo tudíž bezpečnější si ty Turky držet trošku od těla. „V šedesátých letech byl Balzatar Jesenský dospělý muž, narodil se tedy kolem roku 1540,“ uvažuje ve své knize o Janu Jesseniovi významný český historik, profesor Josef Polišenský, autor jesseniovské monografie. „Tomu by odpovídalo že žil ještě koncem 16. století, ale ve druhé polovině 90. let o něm čteme, že je nemocen, patrně trvale. Někdy kolem roku 1600 Baltazar, který nikdy nepoužíval svůj přídomek a nezdůrazňoval svoji urozenost, zemřel. Na sklonku svého života se soudil o dům a hostinec, který vedl náhradou za nějaký nezaplacený dluh. Tento soudní spor převzal po otci Jan, doktor Jessenius, za spoluúčasti sourozenců, kteří žili ve Vratislavi. Mladý Jessenius vedl soudní spor za cenu značných nákladů bezúspěšně až do roku 1615.“

Ještě předtím, než se stal doktorem, musel vystudovat. Navštěvoval ve Vratislavi vyhlášenou Městskou školu U svaté Alžběty. Na její učební program měl vliv sám filosof Filip Melanchton. Vratislavská latinská škola byla vynikající přípravkou pro studenty protestantských universit ve Wittemberce a v Lipsku – tam měli mladíci z Vratislavě svoji bursu. Na burse se nic neprodávalo, a když, tak vědění. Bursa – to byla kolej vysokého učení. „Z alžbětinské školy vedla pravidelně cesta nadaných synků do severoněmeckého Wittenberku a severoitalské Padovy. Touto cestou šel i Jan Jesenský. Ve svých sedmnácti letech se zapsal doslova a do písmene jako Johannes Jessenski Vratislaviensis, syn vratislavského měšťana Balcara do matriky university ve Wittenberce. Ani tehdy, ani v době, kdy už byl sám ve Wittenberce profesorem, ba i rektorem, nevidíme v universitních spisech, že by byl jiného než měšťanského původu.“

Ve Wittenberce však Jan dlouho nevydržel. Bylo to už jiné než v Melanchtonově době. Universita se stala strážkyní luteránské pravověrnosti a hlavně nesnášenlivosti. Takže kam teď? Do Lipska. „A tak se s devatenáctiletým Janem Jesenským setkáváme na universitě v Lipsku. Ani tady nenajdeme stopy po nějakém predikátu. V Lipsku pobyl Jan plné tři roky.Studoval zde filosofii a pak medicínu pod vedením věhlasného anatoma Jiřího Walthera. Tam také započal své první pokusy o vivisekci.“ V Lipsku obhájil Jesenský svou disertaci o nesmrtelnosti duše, a odešel do Itálie, kde ho čekala Padova. „A zde se Johannes Jessenski von Jessen z Vratislavě, studiosus naturae čili zájemce o přírodní vědy zapsal mezi členy obce studentů z Germánie, studujících na padovské universitě. Slavné Gymnasium Patavinum se koncem 16. století dělilo na učení právnické a učení filosoficko-lékařské. Toto druhé se stalo také školou Jana Jesenského, protože na něm mohl pokračovat ve svých studiích, započatých v Lipsku. Padovská medicína byla tehdy nejlepší na světě. Z proslulých lékařů zde zanechal svou výraznou stopu především Nizozemec Vesalius.“

Žízeň po vědění

Dominus Johannes Jessenius se jako student vyznačoval nadprůměrnou žízní. Žízní po vědění. Zejména jeho zájem o anatomii byl mimořádný. Pitval rád a nadmíru. Jeho profesor Fabrizio s ním měl velké problémy, protože Jessenius se spolu ještě s jinými domáhal většího počtu anatomických cvičení a pitev. Jinak si Jan žil v Padově obdobně jako jeho kamarádi. Vyznačoval se žízní. Po vědění. Ne, teď mám na mysli tu normální žízeň. Taky měl spory pro dluhy, a byl prý povahy svárlivé: rozhádal se s celým národem německým. Rafl se s nimi proto, že všem vyložil, že jako uherský šlechtic vyžaduje lepší zacházení. Najednou z něj byl šlechtic? Najednou si na to vzpomněl.

„Protože se dříve nikdy svým šlechtickým původem neoháněl, stojíme před otázkou, odkud se u syna počestného vratislavského měšťana, odkud se u něj vzalo poněkud pozdní povědomí šlechtické nadřazenosti, tato dobově podmíněná pýcha urozenosti. Zdá se, že v Padově, kde se Jessenius tolik neshodoval se svými měšťanskými druhy, se snažil usilovně získat přízeň studentů – šlechticů. Právě tehdy složil svoje první tištěné dílko, oslavnou elegii na odjezd českého pána Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic do Prahy. Zdeněk Vojtěch, o dva roky mladší než Jessenius, končil tehdy svoji cestu po Evropě a vracel se domů, kde ho čekala závratná kariéra u dvora, vrcholící hodností nejvyššího kancléře Království českého.“ Onen plod mládí svého připsal „božskému Rudolfovi Druhému“.

Daleko více se však věnoval próze, a to próze medicinské. Na veřejné disputaci obhájil svoji lékařskou tezi s inspirativním názvem: O onemocnění žluči při třídenní zimnici. Téhož dne však Jessenius obhajoval i svou práci filosofickou, a ta pojednávala o nároku lidu na odpor proti tyranům. Došel v ní k závěru, že poddaní mají nejenom povinnosti, ale i svoje práva, myslí se vůči svým vrchnostem, a jestliže panovník poruší své smluvní povinnosti a závazky, pak jsou jeho poddaní zbaveni všech povinností a závazků vůči němu. Tyto myšlenky ovšem jejich autor pro jistotu zanechal v Padově, když se vracel do střední Evropy, do Prahy, neboť v tamních zeměpisných šířkách šlo přece jenom o ideje příliš radikální. Do té Prahy si přijel pro titul. Doktorský. Dokonce tuplovaný. Lékařský i filosofický. „Ve svém domě blízko Hradu mu ony tituly udělil císařský velkoalmužník Jacobus Chimarrhaeus.“ Půvabná profese – velkoalmužník. Zabýval se korupcí ve velkém.Úplatky bral za všecko. Především však za tituly, a to nejen vědecké, ale i za tituly falckrabat, které císař učencům uděloval. Úplatkářství v Praze u dvora jenom bujelo. Jan Jessenius dobře věděl, kolik takových doctores bullati běhá po světě. Proto se nespokojil jen tak s ledajakým dekretem. Dal si zdůraznit, že má na dvojí udělený titul plné právo, a to mu dosvědčili především pražští dvorští lékaři. „Přes Prahu se doktor Jessenius vrátil z Padovy do Vratislavě. Nikoli však na odpočinek a rozhodně se nehodlal spokojit s poklidnou lékařskou praxí ve slezském hlavním městě. U císařského dvora zatím zůstat nehodlal, protože tam byla pro mladého muže konkurence příliš velká. Nadějnější byla situace na kurfiřtském saském dvoře v Drážďanech.“

Ještě než do Drážďan vypravil, připravil si tam půdu. Jak se taková půda připravuje? Sepíše se spisek. Kupříkladu o Nové a pravdivé filosofii veškerenstva, a ten spisek se pak věnuje zdejšímu vladaři, a ten vladař poté autorovi jak výraz uznání udělí titul dvorního lékaře saských kurfiřtů. To museli tím saští doktoři radost... Obrovskou. Důvod: on totiž saský dvůr novou profesuru Jana Jessenia na wittenberském vysokém učení nevybavil novými příjmy a prostředky na jeho plat. Takové místo bez odpovídající mzdy není ovšem příliš lukrativní... Ty peníze měly být teprve získány. Úsporami. Na úkor ostatních pánů profesorů. Nepopulární opatření. „Nakonec však byl odpor profesorského sboru přece jenom zlomen a počátkem roku 1594. byl Jessenius jmenován mimořádným profesorem chirurgie a téhož roku řádným profesorem anatomie. Učednická a tovaryšská léta byla u konce, před Jesseniem se otevírala učitelská dráha na universitě, na níž před třemi generacemi zahájil svůj boj proti Římu doktor Martin Luther.“

Jesseniova kariéra šla nahoru. Už jako wittemberský pan profesor se oženil v rodné Vratislavi s Marií Felsovou, sestrou svého přítele z lipských studií. Uplynula další dvě léta a ve svých pouhých jedenatřiceti letech byl zvolen rektorem university ve Wittemberce. Tím pádem mohl mít svoji nástupní řeč o mravech a zákonech, kterou věnoval vévodovi. Prý to bylo studenty přijato mnohem příznivěji než obvyklé otravné předčítání kázeňského řádu. Netrvalo však dlouho a Jan Jessenius se seznámil se dvěma muži, kteří mu měli dát brzy podnět k nové změně jeho působiště. První se jmenovat Jacob Typoest, ale jinak užíval podle tehdejší módy polatinštělé příjmení Typotius. Byl to historik, který sepsal dějiny Švédska, jenže zdejšímu panu králi se nezdály dostatečné, Typotius tudíž upadl v nemilost a kariéře byl konec, a to mohl být ještě rád, že si zachránit holý život. Milý Typotius pak žil v Německu a v Praze vydal dílko, ve kterém se přimlouval za zavedení daně na podporu války proti Turkům, čímž si velice šplhl u císaře Rudolfa II., pročež ho tentýž povolal do Prahy jako svého dvorního historiografa. Jessenius se s ním seznámil, a od té doby lze sledovat jeho zájem jak o historii, tak i o Prahu.

A druhé jméno – to byl dosavadní astronom krále dánského a norského, bývalý ředitel observatoře na ostrově Hven, stačí... je to jasné: Tycho Brahe. Ale jakpak ten se s Jesseniem seznámil? V Praze? Ne, ve Wittemberce. Tycho i jeho rodina tady byli několik měsíců Jesseniovými hosty. Mezi ním a těmi dvěma učenci panovalo vzájemné přátelství, a tak není divu, že ho ti dva pozvali v roce 1600 do Prahy. Jesseniův pobyt v našem hlavním městě je obvykle spojován s první veřejně provedenou pitvou, i když nešlo o první pitvu u nás, jak ukazuje korespondence pražských lékařů z poloviny 16. století, a obrázky v rukopisech, které jsou ještě mnohem starší. Veřejná pražská pitva však měla přece jenom velký význam. Jessenius přispěl svým vystoupením ke zlomení předsudků a jeho počin byl po zásluze oslavován.

„Aby vyšetřil činnost těla, a hlavně tu, která spočívá v čití, pitval Hérofilos za živa provinilce odsouzené k smrti, jako i my dnes z této příčiny podnikáme někdy vivisekci na zvířatech. Neboť při pitvě mrtvol dosahujeme jenom toho, čeho dosahují ti, kteří vstupují do zpustošených domů, v nichž nelze nic jiného viděti než stopy někdejšího obývání. Mrtvý člověk není už člověkem jako spíše jakýmsi obrazem člověka, a žádný lidský úd zbavený života už není tím, čím byl zaživa. Můžeme však zjistit, jaké v něm probíhaly činnosti orgánů a odtud lze přijíti ke stopování užitku. Abychom postihli užitečnosti tělesných částí, je třeba pečlivě zkoumati jak celou část, tak jednotlivé její součásti, jak k užitečnosti přispívají neboli čím jsou užitečné. Položivše tyto nutné základy, přiložme nyní ruce k dílu. Kdybychom měli dbát spíše důstojnosti, museli bychom dříve rozřezávati nejvyšší břich, totiž hlavu, ale poněvadž v nejspodnější krajině těla, zvané skutečně břichem, leží jakoby kanály, a poněvadž je třeba dáti pozor, aby se některé jeho části nekazily, začínám s částí břišní. Jak si slibuji při tak nesnadném díle pomoci Boží, tak také vás všechny bedlivě žádám o přízeň. Co na mně jest, s Boží pomocí podle svých sil budu usilovati o názornost demonstrování, přístupnost a současně i stručnost v řeči tak, aby nikdo z vás nemusel litovati vynaloženého času.“

Pražská anatomie neboli veřejná pitva v takzvané Rečkově koleji trvala tři červnové dny. Objektem se stal oběšenec, potrestaný předtím na hrdle. První den Jessenius pitval, jak už jsme slyšeli, krajinu břišní, den druhý se věnoval hlavě, z níž vyňal mozek, a třetí den se konala pitva srdce, plic a jater. Ne všichni ji přivítali, hlavně jezuité se snažili, aby ji znemožnili, ale nakonec skutečně proběhla, a to především díky rektorovi pražského vysokého učení mistru Martinu Bacháčkovi, a dalšímu mistrovi, Adamu Zalužanskému ze Zalužan. Rudolf II., ač pozván, se nezúčastnil. Právě pobýval v Plzni, kam utekl před morem, mohl si však o ní přečíst ve spisku, který následujícího roku vyšel ve Wittemberce. Byl honosně věnován „Nejjasnějšímu králi českému a veleváženým stavům slavného království.“