376. schůzka: Kolik stála vina maršálka Russworma

27. červenec 2020

Kaniža byla uherská pevnost. Tato pevnost se ocitla v tureckých rukách. Kanižu bylo třeba dobýt. Nejprve byla obležena vojskem, které vedl mladý arcikníže Ferdinand, v té době pán Štýrska, Korutan, Kraňska a hrabství Gorice, nejoblíbenější a nejkatoličtější ze synovců císaře Rudolfa II. 

Když vyjížděl v čele svých vojsk na uherské tažení, pobledlý, s očima, které zářily nad temnými kruhy, pozlacený pancíř brnění dal ještě více zběleti jeho tvářím a matným plavým vlasům zpod ozdobenou helmice, jakási žena ve špalíru diváků vykřikla: „Archanděl Gabriel!“

Tu se Ferdinand zalil šťastným ruměncem, vypjal hruď a poprvé se cítil vrostlý v kov zbroje, kterou dříve na hubených ramenou a bezmasé hrudi cítil jako něco cizího a nepohodlného. Pevně zapadl do sedla a zahleděl se rovnou vpřed. Slyšel za sebou cválání sta kopyt a víření bubnů pěchoty. Cítil, že je v čele vojska, svého vojska. Táhne proti pohanům. Div se nerozhlížel, aby zachytil tváře a pohledy. Mimovolně škubl uzdou, a jak se střežil hledět stranou, byl by málem sjel z cesty do houfu lidí. Tu se kousl do rtů a opět jako by seschl v té pyšné zlaté skořápce, kterou přikovali k tělu příliš tenkému.

Znovu se táhne na Turka

A opět se táhlo na Turka, jak nám ostatně napovídá i kniha historika a spisovatele Miloše Václava Kratochvíla Osamělý rváč. Ferdinand dal rozbít tábor nedaleko soutoku řek Mury a Drávy. Kaniža, která se dnes jmenuje Nagykanizsa neboli Velká Kaniža, leží nedaleko maďarsko-chorvatských hranic – tu hranici tady tvoří právě řeka Mura. Pracovat začali nejprve italští dělostřelci. Vybudovali hliněný val kolem svého tábora, vysoké šance, lomené podle všech pravidel. Pak vyjeli na bašty s děly a zkoušeli sklon hlavní, až se jim podařilo přestřelit širokou bažinu, která dělila tábor od hradeb pevnosti. Arcikníže Ferdinand byl neustále na nohou, chodil od bašty k baště a radoval se z každé střely, kterou dělo vyplivlo. S efektem prakticky nulovým. Mezitím se šest set Štýřanů mořilo se stavbou kolového mostu přes cíp močálu, aby přimanévrovali blíž k pevnosti.Předsunuté turecké hlídky sice vyklidily pole, ale jinak nic moc. Občas dělostřelci poslali na Turky přibližně zaměřenou střelu a byl na půl dne pokoj. Jinak začalo pršet, déšť a zima zahnal všechny do stanů, Kaniža odpověděla střelbou z těžkých kusů, pročež musela být vysunutá bašta vyklizena. Nula od nuly pošla.

Byl podzim a výrazně se ochladilo. Zatímco ti pohanští psi se hřáli ve městě, křesťanská vojska se třásla zimou v polních stanech. Z půdy naskrz provlhlé stoupala do bolavých kloubů mokrá zima. Každý druhý voják kulhal, oteklá kolena obalená hadry a pytlovinou.

Kanižská opevnění se zatím hojila, jizvy ve zdech mizely a nové valy vyrostly rychleji, než je děla stačila rozbít. Turci se zastřelovali lépe a několik důstojníků to odneslo. Nakonec sepsali plukovníci spěšný list císařovu bratru Matyášovi, aby poslal posilu, a s ní muže, který nejen správně odhadne vojenskou situaci, ale který se nebude bát dát jí správné jméno. Byl-li někdo, kdo by jim proti Kaniže pomohl, byl to jedině Russworm, a není-li pomoci, je on jediný, kdo je odtud, z bažin a mrazu, vyvede. Russworm musel mít značnou prestiž. Tu nejvyšší. Petici podepsali všichni plukovníci.

„Russwormovy oddíly vyjely ze severních Uher začátkem listopadu. Mžilo. Kapky vody se usazovaly na srsti koní,m ve vlasech lidí, na obočí. Pomalu se slévaly ve větší krůpěje, které sjížděly za krk nebo do rukávu. Šaty nasákly vlhkem a řemení studila. Půda mlaskala pod kopyty a botami řídkým blátem. Koně však najednou nechtěli dál. Rány, křik, vojáci cloumali udidly. Koně bili kolem sebe, ale už nezabrali. Kola vězela v loužích a nehnula se. Sesedat! Sesedat! Nebylo si co vybírat. Kolíky se zatloukaly hned vedle cesty do rozmoklé půdy. Pod plachtami vozů a pod stany páchl pot a rozmoklá kůže. Ohně dýmaly bílým kouřem bez ohně. Na všem voda, na všem voda, a zima všude. Bláto vystřídala bažina. Krok za krokem. Krok – to znamenalo vyprostit nohu zalitou bahnem s bolestí kolena a namožených svalů, pak si vybrat místo, které snad má dno, znovu ponořit botu, do které se vrhne mrazivá voda, došlápnout s blátem mezi prsty, opřít se, aby člověk neklouzl, vyškubnout zabodnutou násadu kopí, o které bylo nutno se opřít. a teď druhou nohu. a druhý krok.“

Vítězství neschnoposti nad válečnou zkušeností

Cesta ke Kaniži byla cestou mokrým a studeným peklem. Po týdnu pochodu začal padat sníh. Podél cesty leží tmavé kupky s napřaženýma nohama – mrtví koně. Když dorazí do cíle, během jediné noci zmrzne čtyři sta padesát vojáků. Ode dne, kdy se dali na pochod, zmrzlo nebo zemřelo vysílením a na namoci něco přes tisíce lidí. Při obléhání turecké Kaniže se nedosáhlo vůbec ničeho. Sotva dorazil Russworm, bylo vlastně po obléhání. Všechny oddíly se vydaly nazpátky. Maršálku Russwormovi byl svěřen čestný úkol: krýt zadním vojem ústup. Vítězství neschopnosti, nekompetentnosti a zbabělosti nad válečnou zkušeností.

„Z Kaniže, kde už vědí o odchodu křesťanského vojska, začnou se znovu ozývat děla, každým okamžikem lze čekat útočný výpad. Nesmí se ztrácet čas. Jak a koho vybrat z těžce nemocných a raněných, koho vzít s sebou a koho tu nechat? Vezme se prostě ten, kdo je po ruce, kdo je náhodou při cestě sběračů, blíž vozům. Z bahnité země se zvedá nářek, úpění volání.. Ale vždyť jsem tu ještě já, ten, co se s ním taháte, stejně dodělává, celou noc ji prochrčel, ale já! Já jsem tu! Kočové bijí do koní a pěší přidávají do kroku, aby těm hlasům unikli. Nemocní se těžce převalují na břicho, aby se na rukou s loktech přivlekli blíž k pochodujícím, vyzáblá těla se těžce vysoukávají z kup svých úkrytů, hlavy na vychrtlých hrdlech se vzpínají vzhůru, někdy zlomená ruka nebo noha provází tuto zoufalou pouť těla v nepřirozené dráze svého zkomolení. Vojáci musejí překračovat ty, kteří se dostali až do cesty, vyškubávají nohy ze sevření prstů, jež se nyní snaží zachytit kdečeho, volání a jména přešla ve skřeky, země, bláto, strouhy, koleje řičí a kvílejí, vojáci se dávají do běhu. Je vidět, jak z kanižských bran vypadly tmavé houfy rychle se valící do opuštěného ležení. I na dálku se zaleskly blesky obnažených šavlí. Ustupující vojsko se nemusí obávat, že by se Turci pustili do pronásledování. Ti budou mít nyní jinou práci. Vojáci se už neohlédnou.“

Pár protagonistů Russwormova životního příběhu jsme už poznali. Ale tuším to nebyli všichni. Ne, zbývá nám Jan Jakub Barbiano Belgioioso. O tom jsme už něco zaslechli. A nebylo to zrovna nic lichotivého. Ital, který se dal do služeb Rudolfových vzhledem ke svým vojenským zkušenostem. Stáří: asi jako Russworm. Vrstevníci. Roku 1603 ho jmenovali správcem východních Uher s vojenským velitelstvím v Košicích. Ani pan generál nepatřil mezi vzorné. Spíš naopak. Měl řadu nectností, podobně jako Russworm, ale jednu ještě navíc. Byl nadmíru krutý, což nebylo zrovna charakteristickou vlastností maršálka Russworma, to se musí uznat, a to i ke svým vojákům – k těm se Russworm choval až nezvykle slušně. Však taky Russworma podřízení měli rádi, zatímco Belgioiosa nenáviděli. Víme i o trestech, které vynášel. Utínání rukou, vytrhování jazyků, čtvrcení odsouzenců zaživa. On se Belgioioso cítil skutečným pánem východu. Možná i proto se sedláci v Sedmihradsku a dokonce i z okolí Košic připojili k povstalci Bočkajovi. Když se do Prahy dostalo několik stížností uherských stavů na Belgioiosa, bylo nařízeno šetření. A výsledek: protože Belgioioso zrovna pobýval v císařském sídelním místě, byl pro jistotu zatčen. Zadrželi ho a odvedli do novoměstské radnice.

„Pana maršálka Russworma zastihne v jeho polním stanu kdesi v Uhrách list z Prahy. List s císařskou malou pečetí. Pan maršálek má ihned opustit zimní kvartýry, neboť ho v Praze očekává velký úkol. Má řídit válečný soud, který bude vyšetřovat sedmihradské vzpoury a správcovství Jakuba Belgioiosa. Na nic nečeká. Odpoledně již ujíždí ke štýrským hranicím.“

Filip Lang – císařův komorník a pravá ruka

Všechny hlavní hrdiny tedy už známe. Ne, všechny ne. Přinejmenším jeden nám zbývá. Starý dobrý známý. Filip Lang. Císařův komorník a jeho pravá ruka. Filip Lang byl pokřtěný Žid z Innsbrucku. K pražskému dvoru přišel skoro bez peněz. Přímluvou se dostal do blízkosti císaře a netrvalo dlouho získal i důležité místo vrchního komorníka. Spolu s ním i titul – mohl si teď říkat Filip Lang z Langenfelsu. O jeho neuvěřitelném vzestupu si současníci vyprávěli pozoruhodné historky.

„Pan Filip se stal za pouhé čtyři roky služby u císaře mocnějším a vlivnějším než jiní dvořané,“ konstatuje historik doktor Josef Janáček. „O jeho přízeň a podporu stál kdekdo: papežští nunciové i stavovští předáci, cizí vyslanci i představitelé domácí opozice, pražský biskup i Zdeněk Popel z Lobkovic. Lang ve své pýše dával všem najevo, jak neobyčejně silný je jeho vliv na císaře a na všechno dění u dvora.“ Je například známo, že Václav, kníže Těšínský musil, aby byl vůbec připuštěn ke slyšení, zaplatit 4000 zlatých. Nebo arcibiskup pražský Karel z Lamberka. Ten za své dosazení na uprázdněný arcibiskupský stolec vysázel Langovi 6000 zlatých. O čem všem pan Filip nerozhodoval... Ti, kdo se s ním nedohodli, anebo nabídli málo, obyčejně čekali na audienci měsíce, i léta, nebo se třeba vůbec nedočkali. Pozoruhodná kariéra. I tak to chodilo na Pražském hradě.

„Russworm má, co mít chtěl, bude nyní skutečně nejvyšším pánem nad císařskými vojsky v Uhrách. Zatím je ale v Praze, pendluje mezi kancelářemi, písárnami, zasedáními rad, intervencemi, akty právních poradců, replikami a duplikami. Snaží se dělat tuto nezvyklou práci podle svých nejlepších sil. Diktuje, vyslýchá, vyjednává, desetkrát za den ztrácí trpělivost, desetkrát za den se opět přinutí znova a nova se vracet k papíru.“ Taková marná papírová bitva. „Císař se snaží povzbudit mrzutého maršálka zdůrazněnými projevy přízně. Russworm se stane stálým hostem Rudolfova antišámbru, provází ho do míčovny, kde spolu pozorují hráče; někdy dokonce císař žádá, aby spal v jeho předpokoji – to tehdy, když Rudolf začne propadat své občasné tísnivé náladě, kdy ho obklopuje strach ze všeho a ze všech. Dvořané Russwormovi závidí a předcházejí si ho. V uších mu zvoní gratulace, poklony a přání upřímná i úlisná a závistivá.“

Zavist jako nesmrtelná teta

Ach ano, závist. Špatné také bylo, že jeho práce v Uhrách zahálela. Práce? Ušlechtilé slovo pro válečnické řemeslo. Kolik měsíců už minulo, podzim vystřídal léto, proces s Belgioiosem drkotá do překážky k překážce, dostává se do slepých uliček a zdržuje se oklikami. První a dosud jediný úspěch je, že Belgioioso byl zatčen a Russworm mohl formulovat obžalobu: „Belgioioso je viněn, že jest vlastním a hlavním původcem vzpour ve východních Uhrách.“ Jednotlivé odstavce žaloby zdůvodňují tuto tezi podrobně: „Belgioiosovo hospodaření v Uhrách, které se odvolávalo na plné moci udělené císařem, pobuřovalo v uherské zemi nejen ty, kdo kolísali ve věrnosti císaři, nýbrž i nejvěrnější spojence. V jejich čele byl plukovník Rákoczy a hlavně ctižádostivý Bočkaj. Belgioioso se snažil posílit pozice katolické církve. V Košicích uvedl násilně katolické kněze do městského kostela, ale týž den odpoledne dal rozkopat podlahu sakristie a kostelních výklenků. Hledal ukrytý chrámový poklad. Nejbohatším evangelickým měšťanům dovolil, aby konali v neděli své bohoslužby v domě, který zabral – uprostřed první neděle tam vpadl se svými vojáky a propustil měšťany za vysoké výkupné. Jeho čeleď a osobní garda se staly postrachem města. Ženy a dívky se bály vyjít na ulici od chvíle, kdy byl ubodán muž, který se pokoušel zachránit ženu před chtivostí Belgioiosovy gardy. O nedělním trhu přivedli vojáci z košických lesů spoutaného medvěda, kterému uprostřed náměstí uvolnili pouta a vypustili ho mezi zděšené ženy. Velkostatkáři i zámečtí páni byli rafinovaně trýzněni. Belgioioso si dovedl vymoci darování těch nejkrásnějších hřebců ze soukromých stájí.“

„Ještě dvanáct takových povstání, jako bylo to v Sedmihradech,“ nechal se Belgioioso slyšet, „každý měsíc jedno, a budeme si moci trestnými výpravami řádně naplnit truhly!“ Tak s tím teď byl konec. Ještě tu byl Belgoioso. Ale toho jsme přece už probrali... Probrali. Jenže tenhleten, to byl bratříček Jana Jakuba Barbiana. Jmenoval se Francesco neboli František Barbiano.

A co s ním bylo? Přijel z Itálie do Prahy. Asi se mu u nás líbilo. Hlavně na něj byla doma vypsána odměna. Podoba obou bratrů byla nesmírná. Stávalo se často, že si je lidé mezi sebou pletli. A právě to se stalo osudným Russwormovi. Kterýsi služebník mu sdělil, že generála Belgioiosa uviděl v ulicích Prahy. Choval se prý, jak by se nic nestalo. Že by ho propustili? Možná, že právě tuto chvíli se Russworm rozhodl pro pomstu. Prostě Belgioiosa odstraní a ještě mu za to bude poděkováno. Rudolf ostatně nad ním za jeho uherské zásluhy drží ochrannou ruku. Jak to však udělat, aby mu nepřišili vraždu? Co takhle souboj? Ale bil by se s ním Belgioioso? Souboje ve městě přece byly zakázány. To se dá přece nějak zaonačit. Russwormovi sloužící zjistili, kde vlastně bydlí Belgioioso, a jednou, po noční pitce s přáteli, se maršálek Russworm rozhodl k činu. Zastavili se na rohu Vlašské ulice a tam na Belgioiosa čekali. Když to trvalo dlouho, zabušili na dveře domu, kde generál bydlel. Nikdo neotvíral. Skoro vyrazili dveře. Teprve pak se kdosi za vraty ozval, ale nerozuměl, když se ho ptali, kde má pána, kde je Belgioioso. Snad by byli i rozbili vrata, kdyby jeden z Russwormových mužů nevykřikl, že se kdosi blíží, že je to možná generál Belgioioso, že se vrací domů.

„Signore, signore, attenzione!“ zaznělo varování, a to už František Barbiano Belgioioso tasil kord a ohlédl se po nepříteli. Russworm mu nedal moc času na rozmyšlení. „Braň se, Belgioioso, máš to spočteno!“ František Belgioioso bojoval statečně. Zkušenější Russworm ho však brzy přitlačil ke zdi a tady bylo těžké odolat útoku lepšího. Škrábanec na tváři, zasažená ruka, cítil prosakující krev. Kdyby se tak mohl dostat ke dveřím a zachránit se v domě! Několik z jeho přátel dosáhlo dveří a tady udělalo pochodněmi hráz. Belgioioso byl sice Russwormem opět zasažen, ale přece jenom se posunul do blízkosti svých druhů. Ještě krok a bude v jejich stínu. Ti lapkové tentokrát svou kořist nedostanou. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se Belgioioso útočníka. „Ty mě nepoznáváš? Russworm! A jednou provždy se zbavím štěnice, jakou jsi ty, generále Beolgioioso!“ A než František stačil odpovědět, vytáhl Russworm pistoli a vystřelil. František se zhroutil.

Tím boj skončil. Ráno ve svém domě ho zatkli. Měl zabít pana Františka Belgioiosa, bratra pana generála. „Jakého Františka? Snad Jana Jakuba?! Toho, který bude souzen za zlovůli!“ Řekli mu, že ne, ten že je stále v novoměstském vězení a čeká na výsledek šetření. V této chvíli si Russworm musel uvědomit, že udělal chybu. Takovou, jakou mu možná neodpustí. Co ale s ním? Pro císařské vojsko byl nepostradatelný. Ukázalo se, že nebyl. Nedávno byl sice povýšen, ale obě strany v uherském konfliktu byly vyčerpány. Blížila se chvíle, kdy už musel zase zavládnout mír. Russworma už nějak nebylo zapotřebí. A když právě propuštěný Jan Jakub Belgioioso zažaloval Russworma kvůli vraždě svého bratra, nebylo možné maršálka jednoduše pustit. Místo milosti královské se mu dostalo soudu. Ale tehdy se dalo - a nejenom tehdy - koupit všecko. Nebo skoro všecko. I život. I rozsudek. Takže to chtělo dobře zaplatit. To si uvědomovaly obě strany sporu. Russworm byl první, kdo učinil komorníku Langovi nabídku. Jeden tisíc dvě stě tolarů. A co Belgioioso? Dozvěděl se o tom a nabídl dvacet tisíc. Nebylo už o čem dál hovořit. Soud rozhodl o vině. Ta vina stála maršálka Russworma přesně 20 000 minus 1200 tolarů. Málokdy se to dá tak přesně spočítat. Heřmana Kryštofa ten rozdíl stál život.

„Uprostřed síně radního domu na bílém kameni služebníci prostřeli černý aksamit a poslouchaje on, Russworm, kněží modlících se velkou chvíli, posledně na ten rozprostřený aksamit klekl a velkou chvíli kleče ze svých knížek horlivě se modlil. Když pak on, Russworm, své modlitby dokonal, kat k němu pozadu přistoupil, který celou dobu s mečem před síní stál a jemu nenadále jednou ranou hlavu sťal.“

Poté, kdy byl Heřman Kryštof hrabě Russworm na Staroměstské radnici popraven, otevřeli ve velké zasedací síni okna, aby vyvanul pach krve. Ranhojič, který přišíval uťatou maršálkovu hlavu ke kůži hrdla, přistřihl také jeho kavalírský knír. Téhož dne poslala Jeho Milost císařská spěšného posla na radnici, aby byl pan maršálek ihned přiveden k němu na Hrad a ta nemožná záležitost s Belgioiosem se všemi akty hozena do ohně. Ale už bylo pozdě. Filip Lang si neužil svého neskutečného bohatství. Nebylo mu přáno. Jeho transakce vyšly najevo. Byl zadržen a obviněn, a to nejenom z úplatkářství, ale i z cizoložství a dalších provinění. Soud byl velmi rychlý. Lang byl odsouzen ke ztrátě veškerého svého jmění, a k doživotnímu žaláři. Vydržel v něm půldruhého roku. Pak na rychlé souchotiny zemřel. Pokud jde o Belgioiosa, není o něm dalších zpráv. Odešel ze země. Císař mu smrt Russworma nezapomněl a tím vlastně sprovodil ze světa i stížnosti z Uher.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.