350. schůzka: Říkali mu Tureček aneb Turček

V době, kdy vyprávění o našem hrdinovi začíná, tak mu bylo patnáct let. Ledva zletilec to byl. Jméno tu již padlo – Václav Vratislav z Mitrovic. Narodil se ze starého katolického rodu rytířů Vratislavů. Jeho tatíkem byl Štěpán Vratislav z Mitrovic. Profesí regent neboli správce panství, prostě takový generální manažer u pana Adama z Jindřichova Hradce. Erb rytířů z Mitrovic byl velice jednoduchý, leč působivý: Polovina štítu červená, druhá polovina černá.

Za vzděláním chodil Václav na jezuitskou školu v Jindřichově Hradci. Byl hezkého vzrůstu, z jeho podélné, klidné a přemýšlivé tváře vynikaly nápadně oči, stejně tmavé jako husté vlasy. Příjemný vzhled doplňovalo i vytříbené vystupování. Chlapec se uměl zdvořile chovat a dovedně se vyjadřoval. Zkrátka – měl ty nejlepší předpoklady pro kariéru. „Bude-li mít jednou tolik štěstí, kolik má už dnes schopností, dostane se daleko,“ tohle o něm říkali v Jindřichově Hradci. A taky že se dostal. Daleko. Do svých dvaceti let prožil věci, které by jinému stačily na celý život.

r_2100x1400_dvojka.png

Dávno, věru, dávno již tomu, když jsem se ocitl v potemnělé místnosti jezuitského semináře v Jindřichově Hradci. Tedy: někdejšího semináře. Zdali tam jest ještě dnes, to nevím, ale tenkrát tam bylo muzeum a já se zaposlouchal do řeči historika dr. Milana Slámy. Poslouchal jsem a zároveň přemýšlel, co vlastně věděl člověk tehdejší doby o tehdejším světě. Tenkrát nebyly noviny, nebyl rozhlas jakož ani film, o televizi nebo internetu. No, ani šepot. Byly ovšem knihy. Zatím jich bylo málo a stály celé jmění, ale – byly. V těch českých se popisovala. kupříkladu to byla východní cesta Oldřicha Čech z Furlánska.

Do světa si vyšlápl i Pražan jménem Oldřich Prefát z Vlkanova, a to do Benátek a odtud po moři do Svaté země. Panoše Jaroslav Šašek z Bířkova – ten zase popsal poselství, které zorganizoval král Jiří z Poděbrad k evropským panovníkům. A rodák z Litomyšle Martin Kabátník se vydal do Egypta a Jeruzaléma, a nejenom to, podal o tom taky zajímavé svědectví. Všechny tyto spisy patnáctiletý Václav Vratislav znal a zbožňoval. Ony mu voněly dálkami. Jenomže naděje, že se někdy vypraví ve stopách jejich autorů, ta naděje byla mizivá. Až onoho Léta Páně 1591. si pozval tatíka Vratislava jeho pán, pan Adam z Hradce. K Turkovi mělo jet poselstvo. „O míru a příměří se má vyjednávat. Je na čase, aby si lidi oddechli po tolika letech bojů a válek.“

Václavova touha po dálkách

Zhruba takovéto myšlénky se mohly honit panu Adamovi hlavou. Tatíka Štěpána Vratislava nenapadlo k tomuto zásadnímu problému dodat nic jiného než: „K Turkovi? Bože, taková dálka!.“ On to byl takový v podstatě prostý muž, tak jak už generální manažeři bývali. Jenže: v tom okamžiku jeho zaměstnavatele cosi napadlo. „Ejhle, jaký je rozdíl mezi rodiči a dětmi! Co tatíka děsí, synka by v nadšení uvedlo!“ „Bojím se Václavovy touhy po dálkách...“ „Hm. A co byste tomu, milý pane regente, říkal, kdybychom se pokusili, aby se do toho poselstva dostal i váš synek?“ Táta Štěpán na to: „Nevím, nevím, Milosti, co by z toho vzešlo.“ „Přece výhodný vstup – do dvorských služeb!“

To ovšem byla příležitost, jaká se hned tak nenaskytne. „Váš hoch, Vratislave, zrovna hoří touhou do dalekých zemích. Má i odvahu pustit se máminých sukní a vyměnit pohodlný domov za nejisté putování..“ „Což o to, odvaha mu vskutku nikdy nescházela.“ „...a četbou. tou si osvojil znalosti, které o těch krajinách mohamedánských hned tak někdo nemá!“ Štěpán Vratislav musel uznat, že pán má pravdu. „Napíšu. Ano, napíšu vůdci poselství, panu císařskému radovi Fridrichu Krekvicovi. Co kdyby vzal Václava s sebou – jako komorní pachole?“

Komorní pachole. To legrační slovní spojení tu už jednou padlo. Jenomže nelze věru říci, zda si někdo pod ním dokáže něco konkrétního představit. Třeba: co mělo takové komorní pachole za povinnosti. To víme náhodou docela přesně. Tihleti chlapci museli ovládat obsluhu u tabule. Taky museli vědět, jak se předkládá to které jídlo, jak se nalévá víno do pohárů, jak se odklízejí talíře a příbory a konvice. Tedy – něco jako vyučení číšníci. či snad absolventi střední hotelové školy? Nejenom to: taky si museli poradit s tím, jak se nastupuje k audiencím v doprovodu pana orátora, dále si musili osvojit všechny zdvořilostní věty a způsoby, jak hovořit s nejrůznějšími hodnostáři, ale mimo to se vyžadovala služba jízdu na koni, hbité ovládání různých zbraní, dále zápas, běh, plavání, skok a ještě četné jiné disciplíny, takže to byl vlastně takový společensko-sportovní víceboj, a Václav Vratislav dělal. jak to pojmenovat... děvče pro všechno. V jeho případě: chlapce pro všechno.

To vše a ještě mnohé jiné jsem se dozvěděl od Maxmiliána Vratislava. Pan Maxmilián Vratislav, který si klidně může říkat „z Mitrovic“ a vůbec si přitom nemusí vymýšlet, tedy tento pan Vratislav byl třístým šedesátým čtvrtým potomkem rodu Vratislavů. Aspoň mi to tvrdil, a mně nezbylo než mu věřit, protože měl na to sáhodlouhý rodokmen. Ten sahá daleko, hodně daleko. V době, kdy jsem se s panem Vratislavem potkal, se na sídlo svého rodu, zámek v Dírné na Táborsku, díval okny někdejšího čeledníku. Titulu „hrabě z Mitrovic“ neužíval, stejně by vedle jeho tehdejší profese vyjímal poněkud podivně. Od té doby se však poměry – jak víme – značně změnily. Asi natolik, jako od časů jeho prapraprapředka.

Cesta poselstva vedla do Budína a odtud částečně po Dunaji na šífech čili lodích, částečně podle něj na koních. Někde u Komárna překročili poslové uhersko-tureckou hranici. Setkání s Turky bylo docela vlídné, člověk by neřekl, že pro jednu i druhou stranu jsou ti druzí již nějaké to století psy pohanskými, nevěřícími. „Jejich šífy rovny a podobny ve všem našim byly, po zemi okolo sto koní tureckých velmi pěkných a oupravně připravených bylo. Ti také proti nám vyjeli, a jak nás uhlídali, koně své pobodnuvše, až k samému Dunaji harcovali. Tu pak orátor šífy zastaviti poručil, a vystoupivše na břeh, s Turky přátelsky jsme se vítali a společně na šífech obědvali. Bylo jistě člověku, který toho prve nikdy neviděl, nač se podívati, jak Turci pěkné koně, kopí s praporci, šavle stříbrem, zlatem a drahým kamením vykládané, šaty velmi pěkné, modré a červené, uzdy, sedla, rystunky pozlacené měli, summou smejšlím, že jsou se naschvál kvůli nám tak oupravně vypravili.“

Poprvé u moře

Po Dunaji a podél řeky se poselstvo dostalo do Bělehradu, odtud pokračovalo přes Sofii až k přístavu Burgasu u moře. Tam je Václav uviděl poprvé. Moře. Úplně ho okouzlilo, neodolal, zul si boty a rozeběhl se po pláži do vody. „Nemohl jsem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora doběhnouti a na moře, jehož jsem přehlédnouti nikterak nemohl, pohlédnouti neměl. Přiběhl jsem na břeh mořský a díval jsem se na plavání a zmítání se delfínů a jiných ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté jsem sbíral a do městečka jsem se vrátit zapomněl. Vtom z města uviděli na moři vepředu kajk aneb raubšíf zlodějů mořských k břehu plaviti se s rozprostřenými plachtami a panu orátorovi ten šíf ukazovali, aby své čeládce daleko od městečka nevycházeti poručil, že ti piráti, aby některého zaskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti. Tehdy mně a mé tovaryše pohřešili, a když zvěděli, že jsme k moři šli, ihned na koně všichni sedali a zbraně své brali a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi, a nás, jak se na ten raubšíf díváme našli a do městečka hnali. Z toho šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili a jeden jančár proti nim z ručnice zase vypálil. Tu jsme byli od pana orátora pěkně přivítáni, někteří starší propráni a já měl jsem karabáčem pardus míti. Nejprve jsem byl od svého pána ulán, ale Turci se za mně, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že jsem od pardusu nakonec vysvobozen byl. Však mě ta kapitola čtena byla, až mne uši svěděly, že jsem mohl býti od těch korsárů zajat a bůhvíkde prodán být.“ Pan Krekvic Václavovi věru notně vyčinil. Protože toho kluka mu rodina svěřila a jak by se asi tak doma odpovídal jeho otci?

Ještě bylo třeba urazit cestu do Konstantinopole neboli Cařihradu, neboli Istanbulu dorazit: „Co se položení dotejče města toho, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo. Leží v Evropě, má téměř před očima Asii a Egypt, po pravé straně Afriku, kteréžto země, ač města se nedotýkají, mořem a pohodlím plavby s ním se jako spojují. Po levé straně jest Černé moře. Uprostřed Konstantinopole velmi veselé a rozkošné jest vyhlédnutí na to moře a na horu Olymp, kteráž se ustavičně od sněhu bělí. Moře má v sobě ryb velikou hojnost, kteréžto z Černého moře skrze ouzké moře Bosporum do moře Egejského a Prostředzemního plovou. Přehojný lov tam bývá ryb rozličných a v lacinosti je prodávají, jako megalerů, línů, mníků, ouhořů, trylí, platejsů čerstvých, škumbrů, sardelů a jiných nesčíslných. Turci ryb jedí, ne však těch nečistých, hlavně pak ne žab, hlemýždů, šiltkrotů, austrií, těch Turek přirozený, neřku-li jísti, ale ani se dotknouti nechce, jakož pak i v zákoně jejich, Alkoránu, i pití vína se Turkům zapovídá, a žádný, v jakémkoli důstojenství a úřadě postavený, nepije zjevně, leč tajně. I k nám do domu potají přicházeli a celé noci pili, až před svítáním tajně zase domů chodívali, a aby žádný nevěděl, o to nás velikou prosbou prosili. Nežli mládež rozpustilá a vojáci – ti sobě rozkazovat nedají, nýbrž do taverny přijdouce k křesťanům, tam se nažerou a nezaplatí: nechce-li hospodář bit býti, nesmí ani slova jim říkati. Však podnapíjíce se, tu kde křesťana neb Žida potkají, hned mu nepříležitost dělají, a proto křesťan a Žid zdaleka se jim vyhni; jináč hned se s baňkou nebo štusem potkáš. A takoví taky jak co zavedou, tak do vězení dáni a pro ten přestupek vína pití kyjmi mláceni bývají.“

A právě tady, v Cařihradu neboli Istanbulu čili v Konstantinopoli čekaly Václava Vratislava z Mitrovic ony příhody, kterým po návratu domů dal písemnou podobu, a ony na oplátku zase způsobily, že se k řadě jeho jmen začalo přidávat jedno charakteristické přízvisko: Tureček. Aneb: Turček.