286. schůzka: Bílá paní Perchta

„To jsou znamení obecná. Některým však rodům prý zvláštní znamení hlásila, že někdo z nich odejde cestou všech lidí...“

Začínáme jaksi pochmurně, to uznáváme, ale když on to tak Alois Jirásek napsal. A ještě přidal, že v rodě zemanů Strojetických se objevoval jako předzvěst blízké smrti bílý vrabec, zatímco Příchovští, ti slyšeli před svou poslední hodinkou lovčí trouby, lání psů a řehot koní. Když se na hradě Rabí začala veliká černá skříň náhle, zničehonic otřásat a když z ní vycházel temný hluk, tak určitě někdo z pánů Dlouhoveských, Častolarů nebo Chanovských vbrzku sešel smrtí. Černínové prý slýchali před svým koncem podivný zvuk, jako by někdo sypal písek nebo štěrk, totéž se stalo Lobkovicům, když někdo z nich zaslechl zvonky, a když pohasínala svíce některého z Kolowratů, tak se v sídelním kostele potil náhrobní kámen, pod kterými odpočíval jejich předek, za Karla IV. na slovo vzatý. Jedno znamení lepší než druhé.

r_2100x1400_dvojka.png

Člověk aby se bál být aristokratem

„Některým rodům se zjevovala bílá paní. Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům a zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na bechyňském hradě, v Krumlově, v Jindřichově Hradci i v Třeboni. Kdykoli se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil, nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se zjevila v bělostném oblečení, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.“

Když si k tomuto a ještě dalším příběhům přimyslíme dlouhý zimní večer, polena praskající v krbu, meluzínu v komíně, v šálku teplý čaj, nebo třeba cosi ohnivějšího, inu, dokonalá atmosféra. Bílá paní Perchta, rodem z Rožmberka, se narodila pravděpodobně v roce 1429 na hradě Českém Krumlově. Ale – bílá paní Perchta byla historickou osobností. Do pověsti sice patří, ale zároveň patří i do našich dějin. Jejím otcem byl jihočeský velmož Oldřich z Rožmberka. Kromě Perchty měl ještě tři syny a tři dcery. Nejstarší se jmenoval Jindřich. Zdědil po tatíkovi panství, ale že by mu byl vděčný, to se říct nedá. Jednak šetrně kontroloval otcovy výdaje, jednak volil krále Jiřího z Poděbrad, z čehož měl Oldřich z Rožmberka málem smrt. Druhý syn Jan Jiříka taky volil. Jeho hlas stál budoucího českého krále 10 666 kop českých grošů. Třetí Jošt byl určen k dráze duchovní, a to ne jen tak k ledajaké: stal se vratislavským biskupem a jako takový proslul svou náklonností k dobrému jídlu a hezkým ženám. Vratislavští Němci mu nemohli zapomenout, že nekázal německy, a protože česky nemohl, tak se uchyloval k latině, a té zase nerozuměli oni.

r_2100x1400_dvojka.png

A na řadě jsou dcery. Jako v každé šlechtické rodině i v té rožmberské žily dcery ve stínu svých bratrů. Jako jediná ze čtyř sester zůstala starou pannou Anežka. Ostatně měla asi jiné spády než milostné – byla zdatnou lovkyní a na koni si počínala líp než kdejaký chlap. Z rodového majetku dostala Třeboň, zatímco ostatní mladší sestry si musely svoje sídlo vyvdat. Lidmila kupříkladu na švamberském Boru. Kateřina zemřela pravděpodobně příliš mladá, takže zbývá už jenom naše paní Perchta. Ve dvaceti letech ji provdali.

Manželské peklo pro Perchtu

„Perchta, ztepilá dcera Oldřicha z Rožmberka, prožila šťastné mládí na otcovském hradě. Když dospěla, ucházelo se mnoho ženichů o dceru mocného pána. Otec ji provdal proti její vůli za Jana aneb Hanuše z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana Lichtenštejna žila jeho matka a sestra. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni vlídného slůvka. Manželství stalo se jí peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení manželova srdce, marně psala dopisy.“

Trochu to připomíná pohádku o chudákovi Popelce. Až na to, že Popelka asi psát neuměla. Perchta taky ne. Ještě na začátku 15. století to zdaleka neuměli všichni králové, takže se nemůžeme divit, že i Perchtě bylo tato znalost odepřena. Všechny své listy diktovala zřejmě německému písaři, protože se ty dopisy hemží značným množstvím zkomoleninou českých slov, jelikož ten písař česky prostě neuměl.

Takže neuměla psát ani číst. Pozor: číst ano. Neuměla psát, ale uměla číst. Dnes nám to sice připadá zvláštní, že by někdo uměl číst a nedovedl přitom psát, ale v té době to možné bylo, zvláště u žen, které neprošly pravidelným školním nebo soukromým vzděláním zaměřeným speciálně na tyto dovednosti. Naučit se znát písmena a číst je přece jenom snazší než zvládnout psaní. Perchta tedy četla, asi nepříliš plynně a s nevelkou zběhlostí, nicméně svoji poštu si přečíst uměla.

r_2100x1400_dvojka.png

„Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému milému buď dán. Modlitbu svou vzkazuji, urozený pane milý, a s pravou vírou ráda bych slyšela, by se Tvá Milost dobře měla. Já se také děkujíc Pánu Bohu dobře mám, jedině že po Vaší Milosti nemohu odtoužiti a velmi žádám Tvé Milosti viděti, neboť bych sama Tvou Milost nejradši ohlédala, kterak se Tvá Milost má. A když to jinak nemůže býti, tedy jsem k Vaší Milosti posla poslala, abych zvěděla, kterak se Vaše Milost má. A milý pane, prosím Tvé Milosti, aby mne ráčil zapomínati a ráčil na mě laskav býti, neboť bych nerada Tvou Milost ztratila. S tím Tvou Milost milému Bohu poroučím. Datum Nykšpurk, Perchta z Rožmberka.“

Dopis má údajně pocházet z listopadu nebo prosince 1449, toho roku se Perchta vdávala. To se jí brzy stýskalo. Stesk a bolest se objevují skoro v každém jejím listě, který nadiktovala jako vdaná paní. Tento byl poprvé napsán a poslán z Nykšpurku. Mikulov a pak ještě Valtice byly hlavními středisky lichtenštejnského panství u nás, ale neméně velký majetek měl tento rod v Horních a Dolních Rakousích, především hrad Steiregg.

Sňatek z rozumu a pro peníze

Ta svatba s Lichtenštejnem nebyla z lásky. Ani náhodou. Byl to sňatek z rozumu a pro peníze. Přesněji: jenom pro peníze. Otec měl za to, že svou dceru vdává zámožnému muži, ženich měl za to, že od tak bohatého rodu dostane nevěsta bohaté věno. Dostala je. Nikoli však bohaté a nikoli najednou. Oldřich posílal svému zeti věno na splátky. Perchta si z Rožmberka do svého mikulovského domova mohla odnést běžnou výbavy šlechtické dcery „ peřiny, stříbro, nádobí, plátno a pár dalších věcí jako část nové domácnosti. Věnem 1000 kop českých grošů Rožmberk svou dceru velice odbyl. Jenom roční výnos jeho panství byl 8000 kop grošů. Perchta tedy dostala pouhou osminu ročního výnosu, zatímco v Českém království už od dob Karla IV. platilo, že vyvdávané české královské dcery dostávaly jednu pětinu odhadnutého ročního výnosu celého státu.

„Perchta se cítila v novém domově od počátku jako vězeň; služebnictvo na pokyn pana z Lichtenštejna nepřátelsky sledovalo mladičkou paní při každém kroku, ale nejen to: ještě nepřátelštěji se k ní chovaly manželovy sestry, které nemohly připustiti, že by se snad na Mikulově začala roztahovat ta dívka z českého, kacířského plemene, byť rodem šlechtična.“

Pověst se zmiňuje o matce a o sestře. Sestry byly ve skutečnosti dvě. Jmenovaly se Alžběta a Barbora a jedna z těch dvou byla duševně nemocná. Matka byla jedna, jménem Hedvika z Pottendorfu. Snacha se jí nelíbila. Perchta byla velice půvabná, všechny obrazy to potvrzují. Měla krásné, tmavé oči, byla brunetka, její rysy se vyznačovaly jemností. Tchyni se však nelíbila. Tchyně Hedvika z Lichtenštejna byla sama možná ještě mladá, jako vdova chtěla využít všech příležitostí, kterém jí život nabízel. „Perchta svému otci Oldřichovi z Rožmberka. Modlitbu svou vzkazuji, urozený pane milý. Srdečně bych ráda zvěděla, by se Tvá Milost dobře měla a zdráva byla. Ó milá pane, ale já se mám tak nebožičká, že je div, že nezoufám ač to je již příliš veliké slovo, avšak nastojte, já nikdá ve velikých tesknostech neodpočinu a mám proč.“

Trápení je stále naléhavější

Perchtina slova trápení jsou měsíc od měsíce naléhavější. Tento list napsala za rok a něco po svatbě. „Stará paní zjednala se šafářem, že kuchyní i sklepem a vším vládne. A jest to zrádce a zloděj zjevný, ježto ho nikdo žádný přijmouti nechtěl, než pán své mateři k libosti jej přijal. Ten jí pomáhá s i jejími dvěma dcerami, i v těch věcech jim pomáhá, jakž jsem Tvé Milosti onehdy psala. On se starou paní a s jejími dcerami bydlí a veliké zlosti páší.“ Ale byla tu ještě jedna věc, která to nepřátelské prostředí pořádně zahustila. Perchta byla vlastně cizinka. V tchynině domácnosti si nemohla vytvořit svůj domácí krb, zvlášť když se jí její muž nikdy nezastal. Lichtenštejn se své ženě naopak spíš vyhýbal, nedával jí peníze ani smluvený důchod, nechal ji a její komorné živořit v nedostatku.

„Milý bratře Jindřichu, prosím tě, rozpomeň se probůh nade mnou a pošli mi peníze, ať své dluhy zapravím. Jsem třicet kop grošů dlužna, a od něho nikde nic nemajíc; slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dá-li mi co, aby mi jedině oči zamaže. A napomínati ho nesmím, aby se nepohněval. Já jsem napsána v krčmě i v masných krámech jako nějaká žebračka a již mi za to hanba, komu jsem co dlužna. Můj milý bratře, vzpomeň na tu lásku, již tak dobře znáš, kterou jsem k tobě nade všecky živé lidi měla a mám.“

Takové manželství muselo být pro tu krásnou paní opravdu kruté. Jan neboli Hanuš z Lichtenštejna byl nejspíš hodně zlý a ke své ženě musel cítit nenávist.

„Můj milý bratře. Ráda jsem uslyšela, že se dobře máš, ale já se dobře nemám, a bojím se, že snad ještě hůř bude. Když s tím mým hříšným pánem kdosi mluvil, aby jinak se mnou bydlel, když už ne pro mě a pro mé přátele, tak aspoň pro jiné lidi, že o tom velmi lidé mluví, kterak je se mnou zle, on mu tak odpověděl, že pro to nic na světě nemůže učiniti, by se ke mně ochotně postavil. A klnul na všechny, kdo mu k tomu radili, že se se mnou oženil, že toho úmyslu nikdy neměl, než se jsou ho k tomu připravili. A že kdyby mne rok neviděl, že by na mě nevzpomenul, a že když mě uzří, že mu ze mě srdce lekne. A ten se ho tázal, proč to mluví, zda ke mě jakou vinu má, a on řekl, že ke mě žádné viny nemá, ale že nemůže se mnou ochotně bydliti, že jaktěživ na žádnou ženu nikdy laskav nebyl.“ Pan z Lichtenštejna byl zkrátka mizera.

Ve svém jednání skutečně značně překonával běžný typ českého šlechtice, který vybranými mravy příliš neoplýval, ale co předváděl on, to už bylo moc. Bylo to moc i na starého pana Oldřicha, Perchtina otce. „Oldřich z Rožmberka urozené paní, paní Perchtě z Lichtenštejna a na Mikulově, dceři mé milé. Dcero milá, věděti dávám, že se děkujíce Bohu dobře máme s bratry a sestrami tvými. Téhož bych tobě také rád přál. Proto milá dcero, měj se dobře a odlož všecky tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli. Věřím, že to učiníš. A také ti posílám deset zlatých uherských k tvé potřebě. Prosím tě, dej mi věděti, kterak se máš, neboť bych velmi rád viděl, by ses dobře měla. A také mi řekl Jindřich, bratr tvůj, že jsi ty peníze, které jsme tobě dali zde, téměř všecky vydala, a toho jsem já nevěděl.“ Svému synu Jindřichovi posílal starý pan z Rožmberka jinačí psaní. „Jindřiše, synu milý, věděti ti dávám: mluv s panem Hanušem, aby ty věci již pěkně mezi ním a dcerou mou Perchtou šly jako mezi manželi. A také s ním mluv, že mu věříme jako příteli; co slíbil, aby držel a zachoval,a že dcera má také bohdá má poslouchati jeho jako manžela svého.“

Perchtina komorná napsala dopis Perchtině bratru Jindřichovi. Informuje ho v něm špatných poměrech, ve kterých její paní žije, a o tom, že pán chce její služebnictvo poslat pryč. „Modlitbu svou vzkazuji Tvé Milosti, urozený pane milý. Ráda bych slyšela, že se Tvá Milost dobře má, ale my se pohříchu dobře nemáme. Ale proto se na Tvou Milost hněvám a tak se mi zdá, když se uzříme, že se s Tvou Milostí povadím až do pláče, neboť bych se tomu byla nikdá nenadála, by na svou sestru tak zapomínal i na nás. Vaše Milost slíbila přijeti, kdyby se nám nejhůř dálo. A již se paní tak zle děje, že je nám těžko se dívati i každému, kdo ji vidí, a Tvá Milost stále nepřijíždí. Říkají, že kdyby selku pojal, že by tolik netrpěla jako paní. A čím je jim ona povolnější, tím je k ní on i bába horší. Pravila mi, že chce Tvé Milosti prositi o peřinu a o duchnu. Milý pane račiž jí dáti, neboť jí bába jednoho pírka půjčiti nechce.“

On by ji nejraději byl opustil. Tedy Jan neboli Hanuš z Lichtenštejna svou ženu. A jak se vyvíjel jejich společný život, tak by byl snad nejraději, kdyby nežila. Těžko říct, jestli by šel ve své nelásce vůči manželce tak daleko, že by ji nechal otrávit, jak se sama Perchta obávala.

„Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, otci mému milému dán. Věděti Tvé Milosti dávám, že já se mám jako žalostivá žena a od vás ode všech příliš opuštěná. Věřím Pánu Bohu, že jsem to nezavinila. Kdyby to Bůh ráčil, že by mě Tvá Milost ten den mrtvou viděla, kdy mě jí dal, větší by tvá Milost radost měla. Milý pane, milý otče, slituj se nade mnou jako otec nad svým dítětem a rozpomeň se na to, milý pane, že já jsem se ze své vůle nevdávala. I volám a žádám již pomoci i z práva jakožto dítě od otce. Rozpomeň se, milý pane, nad svou vlastní krví, pro boží milosrdenství. Milý pane, rač věděti zajisté, že jsem častokrát od dobrých a poctivých lidí vystříhána byla, abych se varovala před mateří i před ním, že na to jdou, aby mě otrávili, že by se mi to již dávno přihodilo, ale že mi toho nesmějí kvůli mé čeledi učiniti, bojíce se, že by Tvé Milosti dali vědět. Aby to směl učiniti, rád by všecky pryč poslal, aby k tomu mohlo dojíti. A tomu já sama dobře rozumím, že by mě rádi ze světa sprovodili.“

Ani narození dítěte manžele nesmíří

V té době Perchta porodila první dítě. „Urozenému pánu, panu Jindřichovi z Rožmberka, bratru mému milému dán. Prosím tebe, milý bratře, neopouštěj mne, ať se s tebou shledám, neboť již k nejhoršímu přišlo a mám strach z toho, milý bratře, jestliže by se mi smrt přihodila. Viděla jsem něco, ježto se nehodí psáti, zvlášť proto, jestliže bych tebe již víc neviděla; jsem všecka nemocna od leknutí a od žalosti.“

Ani narození dítěte manžele nesmířilo. Nic nezlepšilo ani dvojí Perchtino mateřství a narození syna a dcery. Nic nesvedly ani pozdější smírčí zásahy různých šlechticů či dokonce intervence krále Jiřího z Poděbrad. Po celé Moravě, Rakousku, ale i po celém Českém království se roznesla pověst o nešťastném manželství Perchty z Rožmberka. Nebyla ke cti Oldřichovi, který tak špatně provdal svou dceru, ale ani Hanušovi, který se svou ženou tak zle nakládal.

„Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému milému. Milá pane a milý otče, rozpomeň se nade mnou, nad potupenou, nad bídnou, nad nuznou ženou a nad svým dítětem a nečiň Tvá Milost té hanby i sám sobě a nedopouštěj nade mnou těch věcí, jež mi lidsky nejsou možny snésti, neboť trpím ty věci i to nebezpečenství svého hrdla i své cti od té mateře a od obou sester, že se mi to psát ani nehodí. Než rač věděti, že mi tak daleko stesklo, že budu Pánu Bohu na vás žalovati, jestliže mi z toho nepomůžete. Prosím probůh, milý pane, račte tu pomoc učiniti, neboť jste již na mne právě tak zapomenuli, jako bych vám nikdá nic nebyla. Paní Perchta.“

r_2100x1400_dvojka.png

Jakou vlastně měla naději ta žena, která posílala dopisy svému otci, bratru Jindřichovi a Joštovi? Přišla nějaká pomoc? Pokud se tak dá nazvat pár zlatých nebo jiná výpomoc od otce... Jinak nikdo a nic? Všecky naděje, které se vinou Perchtinými dopisy jako červená nitka, byly utopeny. Na konci společného života stáli proti sobě nepřátelé, kteří si vzájemně, zcela v rozporu se svým křesťanským vědomím přáli smrt. Perchta se Hanušovy smrti dočkala. Zemřel v roce 1473 ve Vídni. V té době jí bylo čtyřiačtyřicet let. Ze své svobody se dlouho netěšila. I ona zemřela ve Vídni, za tři roky nato. Přežila nejenom svého muže, ale i obě své děti.

„Zjevovala se v různou dobu; někdy v pravé poledne, nejčastěji v noci. Na zámku v Jindřichově Hradci zhlédli ji v polední čas. Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, u okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly za své za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i ve městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů z věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela. V noci se zjevovala rovněž všecky bílá, v bílém závoji, vážná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volně chodbami, nebo brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokoje do pokoje, ten zamykajíc, onen odmykajíc. Neublížila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemné procházky a pozdravil-li, vážně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tu zněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání.“