268. schůzka: Občanská válka

„I také, že maje podle svého úřadu pražského purkrabství práva dopomáhati proti těm, kdož by proti právu činili: ty pak těm, kdož svou vůli proti právu vedou, jejich svévolnosti pomáháš a jich se zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteří jsou nás o město naše Plzeň zradili a připravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš. I pro takové tvé neslušné běhy a tvá předsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomocníků, poddaných i služebníků našich, chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stání z toho trestati, jak to příslušeti bude. Dáno v Praze v pondělí před svatým Jiřím.“

V Česku se zase chystá mela

Tak, a bylo to venku. V Česku se zase chystala mela. Jiří si dal na čas. Rok a půl proti odbojníkům nezasahoval, přestože mu mnozí rádci vojenský úder vřele doporučovali. Jiřík jednal, jak bylo jeho obyčejem. To jest rozvážně. Neukvapoval se. Nebyl politikem války. Zdali váhal? Nevíme, zdali lze váhavostí nazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání. On si byl král dobře vědom, že jakýkoli neuvážený čin by jeho zemi proměnil opět v bojiště, proto výbuch války oddaloval, seč mohl. Uklidnilo ho okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že tito dva stavové věrně stojí při králi a že mu budou nápomocni i ve chvílích nejtěžších. Jiří překonal počáteční nával vzteku a hledal nitky k jednání. Byl si vědom své síly.

„Kromě hlavního města,“ popisuje vojenskou moc českého krále Jan z Rabštejna, „držel Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kromě hradu pražského sloužily mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněných zdmi a vodními příkopy.“ Obratem ruky mohl postavit do pole 30 000 vojáků. Sám, bez přispění kališnických přátel, byl s to katolíkům ve svých zemích vojensky čelit. Takže měl navrch. Měl převahu a dalo se čekat, že síla měst a hradů získá Jiřímu povolnost soupeřů při jednáních. Král věřil, že se podaří uklidnit Řím, a taky že se dohodne s odbojným panstvem. Doufal, že odstrašující moc, kterou vládl, ty dobrodruhy zadrží. Nechtěl válku. Spokojil se jenom s pohrůžkou, že když teda si ti rozkolníci přejí boj, tak ho budou mít tolik, že je to bude mrzet! Co to bylo? Váhavost? Chyba? Mírumilovnost? Válka beztak nakonec vzplála.

r_2100x1400_dvojka.png

„Rozumí se, že odbojným pánům úřady zemské odňaty býti musely. Král povýšil na nejvyšší purkrabství pražské svého nejdůvěrnějšího rádce a přítele, pana Zdeňka Kostku z Postupic a na Litomyšli. Bylo spravedlivé, aby mezi přední úředníky zemské povolán byl aspoň jeden podobojí, když ostatní místa ponechána i napotom všecka katolíkům.“ Ostatní katoličtí páni zůstali ve svých funkcích. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále pan Lev z Rožmitálu. Nejvyšším komorníkem zůstal Jindřich z Michalovic, Prokop z Rabštejna si podržel úřad nejvyššího kancléře, a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva. O přátelských vztazích velké části katolických pánů ke králi svědčí i list jihočeského Viléma z Rabí. Nepsal jej králi, psal papeži. Oznámil mu, že bude poslouchat svého krále i papeže. Když však by měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složil přísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se tak, jak mu velí jeho rytířská čest. Vyskytla se i katolická města, která se proti Jiřímu nepostavila. Byl to například Cheb, pak také Loket, Most a Kadaň. A ještě několik dalších – buďto zachovala ve válce neutralitu, nebo přímo pomáhala králi. „Tak staral se král, aby veškeren boj z jeho strany nebyl bojem o víru; proto nejenže nepodněcoval ducha husitského k odporu, ale snažil se naopak udržeti jej na uzdě, k nemalé jeho nespokojenosti.“

Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení klatbu na krále

Důkaz se naskytl brzy po kanovnickém útěku z Prahy. Kronikář Starých letopisů českých nám o tom vypráví velice plasticky: Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení ve městech klatbu na krále, jak v Plzni, tak v Českých Budějovicích, v Jindřichově Hradci, v Jihlavě, v Brně, v Olomouci i jinde; aby ho nikdo nepokládal za svého krále, neboť je kacíř, protože přijímá tělo a krev Páně pod obojí způsobou jednak sám, jednak to dovoluje jiným a nechce od toho ustoupit. Kvůli tomu článku vyslal král Jiří do Říma k papeži poselstvo, aby mu poskytl slyšení, ale papež to nechtěl učinit. A tak ty záležitosti nevedly k žádnému dobrému konci. Kněží římské strany v té době nesloužili mše, nekřtili, nezvonili, nepohřbívali a neplnili své povinnosti, a to jedině proto, aby bouřili lid proti králi Jiřímu.

r_2100x1400_dvojka.png

A kdo byl příčinou klatby a všech těch potíží v království? Jenom ten doktor Hilarius a Křižanovský se svatovítskou kapitulou. Byli to kanovníci, jeden probošt a druhý děkan. Přesvědčovali papeže Pavla, aby vyhlásil proti Čechům křížovou výpravu, což se také stalo. A když už se chystalo k té vojně, Hilarius a Křižanovský, ti odpadlíci od víry, pobrali chrámové klenoty z Hradu a utekli do Plzně; ponechali na Hradě tři nebo čtyři bezvýznamnější lidi v beraních kožiších, ale ty s lepšími kožichy vzali s sebou do Plzně. Když se o tom dozvěděli pražští mistři a kněží, přišli s mistrem Rokycanou ke králi a řekli: „Protože doktoři z Hradu utekli k nepřátelům a dopustili se zrady na svém králi, patřilo by se, aby na jejich místa přišli mistři a kněží podobojí a zase zavládne jednota dole i nahoře. Králi se to ale nezdálo vhodné, i když by to mohl docela dobře udělat. Ale tak už to bývá: když člověk může, nechce, a potom, i kdyby chtěl, už nebude moci.“

Král mistru Rokycanovi odpověděl: „Mistře, už jsi se dost namistroval, teď zase budu mistrovat já.“ Od té doby se vztah mezi králem a biskupem poněkud rozklížil. „Mistr Rokycana už k němu tak často nechodil. Odpadlíci Hilarius a Křižovanovský se do Prahy nevrátili, protože jim tam byla půda pod nohama horká.“

Král se dlouho, možná až příliš dlouho domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní domluvil dlouhodobé příměří. V únoru 1467, když se lhůta chýlila ke konci, tak se s odbojnými pány pokusil o dohodu. V Jindřichově Hradci narazil na tvrdošíjnou neústupnost. Páni viděli v římské bule, která dávala Jiřího do klatby a proklínala jej, důkaz správnosti svého postupu. Užuž se těšili na brzký pád toho samolibého tyrana. „Český král se musí podřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vazalem lenního pána!“ Ano, tato nehoráznost vypadla z urozené huby pana Zdeňka ze Šternberka. Pan Zdeněk si tímto a ještě jinými projevy vysloužil, že ho v březnu 1467 potvrdil papež jako hejtmana Zelenohorské jednoty. Milému Šternberkovi se v jeho mocichtivých snech určitě začalo zdát, kterak právě on usedá na český trůn. Však také Zelenohorská jednota rozhlašovala nejenom to, že odmítá kališnického panovníka, ale neopomněla dodat: „Po vyhlášení papežské klatby je Jiřík jako mrtvý a čeští páni jsou jako vdova, která si může hledat nového manžela!“

Boje mezi králem a Zelenohorskou jednotou

Když už byl duben toho nešťastného roku 1467, tak stupňující se útoky nakonec přerostly rovinu urážek. V Čechách vypukly mezi králem a Zelenohorskou jednotou boje. Byla to taková předehra ke chystané kruciátě. Šlo v podstatě o obapolné dotěrné píchání a bodání. o jakousi drobnou vnitřní válku. Ta se zprvu omezovala na vzájemné obléhání hradů, tvrzí a měst – ve srovnání s tím, co se dostavilo vzápětí, byly tyto operace pouhými přípravnými šarvátkami. „Když viděl král Jiří zlou vůli těch pánů a už ji nemohl déle snášet, vypověděl jim na den svatého Jiří nepřátelství. Ale oni nevěřili, že to král myslí vážně, a když jim řekl, že naráz oblehne sedm jejich hradů, dělali si z toho posměšky. Ale došlo k tomu: král se svými věrnými pány shromáždil vojsko a hned v tom týdnu po svatém Jiří oblehl tyto hrady: Roudnici, Helfenburk u Úštěku, Český Šternberk, Konopiště, Líšno u Benešova, Kostelec na Sázavě. A Hradečtí oblehli panu Zajícovi Vřešťov u Hořic. Roudnici obléhali přes čtvrt roku, až ji nakonec dobyli. Pak dobyli Kostelec a rozbořili jej, potom dobyli a vypálili Líšno, pak dobyli a pobořili Šternberk na Sázavě a téhož roku král dobyl také Chvatěruby u Kralup. Také Královéhradečtí dobyli Vřešťov, hrad pana Zajíce z Házmburka. Písečtí a Vodňanští dobyli tvrz Mladějovice u Strakonic.“

Inu, nezdá se, že by se pánům povstalcům na poli válečném nějak zvlášť dařilo.Ono se jim vůbec nedařilo. Do čeho se pustili, to prohráli, a na nějakou rasantní vojenskou ofenzívu neměli sílu. Stačilo, aby Jiřík oblehl dvanáct hlavních hradů domácích nepřátel, a bylo ticho po pěšině. Pevnost za pevnost padala králi do klína jak zralé hrušky. V létě už byla Poděbradova převaha nad slunce jasná. Ve velkém nebezpečí se ocitlo obležené Konopiště, tedy hlavní opěrný bod hejtmana jednoty Zdeňka ze Šternberka. „Když král oblehl všechny uvedené hrady, přijel pan Zdeněk Konopišťský do Jihlavy a odtud podnikal výpravy a napáchal mnoho škod loupežemi, pálením a vražděním. Podobné výpravy podnikali také z Jindřichova Hradce, z Olomouce, ze Znojma, z Plzně i z dalších hradů v Čechách i na Moravě, takže bylo vypáleno několik set vesnic a městeček. Bylo vypáleno také Staré Brno s klášterem královniným.“

Co teď? Kudy z té polízanice ven? Páni vzpurníci byli nuceni skrze polské vyjednávače žádat o příměří. „Po svatém Havlu, když už na obleženém Konopišti neměli co jíst a když hrozilo, že se hrad bude muset vzdát, poslal král polský svého vévodu, pána z Ostroroha a další pány, aby tu válku nějak zarazili. A ti poslové zprostředkovali mezi králem a pány příměří až do svatého Šebestiána a Fabiána, a to příměří pak bylo prodlouženo až do Nanebevstoupení Páně. Proto hrad v době příměří královské vojsko nedobývalo, ale obsadilo bašty a zůstalo na nich. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka však nedodržoval dohody, které uzavřeli polští poslové; neměl dodávat na hrad zásoby, ale on na něj neustále zásoby dovážel.“

Tady Jiřík udělal taktickou chybu. Ačkoli mohl domácí zrádce snadno porazit, tak zase projevil víc povolnosti, než bylo nezbytně třeba. Schopnost kompromisu a vstřícnost sice patří ke kvalitám kaž-dého politik, ale – odtud až potud. V situaci pro sebe vojensky výhodné se král zapřel a podmínky příměří přijal. A to se mu hrubě nevyplatilo, protože opozice tohoto oddechového času zneužila.

Nabízí se Jiříkův trůn

Zkusila nabídnout Jiříkův trůn. Nejprve Fridrichu Braniborskému, a když ten odmítl, tak běželi její vyjednávači za Matyášem Korvínem. Ten na českou nabídku slyšel... Což o to, sluch mu při takových a podobných zajímavých návrzích sloužil, jenomže – teď se mu zrovna nějak nehodilo. Turci mu zrovna vpadli do Sedmihradska. Prostě ať nechtěl nebo nechtěl, měl Matyáš ruce svázané bojem doma. A jinak – žádná zahraniční pomoc? Skoro žádná. V okolí Českého království se nenašel v roce 1467 nikdo, kdo by se odvážil organizovat křižáckou výpravu proti českým kališníkům. „Chceme být s oběma stranami za dobré,“ takto se vyjádřil saský vévoda Albrecht, „s králem, s papežem i s císařem. Chceme pokud jen možno zůstati neutrálními a ve víře dobrými křesťany.“ Ani u císaře Fridricha čeští povstalci nepochodili. Jejich poslové se ho marně pokoušeli probudit z politického dřímotu. Pochopení našli pouze u Vratislavských, ale jinak se mimo hranice české koruny nenašel nikdo, kdo by poslal vojska proti vzbouřencům. Jakási naděje vyvstala u polského krále. Papež Pavel už dříve vybízel tohoto katolického panovníka, aby si tak nějak vzal na starost zemi českého souseda, plněnou tím kacířským samozvancem, křivopřísežníkem, lidskou bestií! Zdeněk ze Šternberka po poradě s papežským legátem nabídl polskému králi českou královskou korunu.

r_2100x1400_dvojka.png

Co na to Kazimír? Držel se raději držel zpátky. Dvakrát měř a jednou řež... „Král Kazimír děkoval velice papeži i jednotě panské, že mu podávali koruny české, ke které arci znal se míti právo dle boha i dle lidí, ale nezdálo se mu ani slušné, ani prospěšné, aby bez rady všech stavů svých uvázal se u válku, která jen za přispění těchto stavů vedena býti mohla. Proto zapotřebí bylo počkati si přes rok na sněm valný, aby odpověď podle jeho usnesení dána býti mohla. Mezitím podával se král Kazimír, že pošle znamenité posly do Čech k zastavení války tam počaté a k napomenutí Jiřího, aby podrobil se vůli otce svatého; i žádal taktéž o zdvižení kříže a klatby aspoň na čas, aby Jiří neměl příčiny k odporu. V té odpovědi seznali poslové, že všechny jejich žádosti byly odepřeny a zmařeny jejich nejlepší naděje. Hořem naplněni oznámili, že on sám zrušil důvěru jejich i závazky a že si musejí hledati pomoc jinde, když on jim ji odepřel tak nenadále. Všichni se vrátili domů se zármutkem tím větším, čím smutnější docházely zprávy z bojiště.“

On král Kazimír náramně dobře viděl do českých poměrů. Žádným vábením a slibováním se zviklat nedal. Ani z Říma, ani z Čech, odnikud. Bylo mu jasné, že Jiří drží situaci pevně v rukou, a taky že má dost sil, aby s odbojnými pány zatočil. Polský král dokonce nepokrytě se svým českým kolegou sympatizoval. Měl totiž vlastní špatné zkušenosti s troufalostí svých domácích šlechticů. Takže když čipernému panu Zdeňkovi ze Šternberka postupně vyhasla všecka horká želízka v ohni, obrátil svůj roztoužený zrak ještě jednou do uherské nížiny. A tentokrát... zabral. „Léta Páně 1468. poslal český král Jiří svého syna, knížete Viktorina do Rakouska, aby obsadil Štokravu nad Dunajem nedaleko od Vídně a odtud působil Rakušanům veliké škody. Pan Zdeněk ze Šternberka se to dozvěděl, shromáždil co největší vojsko a táhl ke Štokravě, aby knížete Viktorina porazil. Když to zjistil král Jiří, poslal knížeti Viktorinovi na pomoc něco lidí. Pan Zdeněk se o tom doslechl a hned táhl od Viktorina pryč, protože se neodvažoval s ním utkat. A tak král Jiří pomohl Viktorinovi, aby odtud mohl vyjet.“

Dobrý politik, špatný vojevůdce

Král pomáhal svému synkovi vícekrát, neboť toho bylo zapotřebí. Ani Viktorin, ale ani jeho táta si s uměním válečnickým moc nerozuměl. Ovšem Jiřík měl v Evropě pověst prvotřídního politika a organizátora... To sice měl, ale stejně špičkovým vojevůdcem prostě nebyl. Chyběly mu větší bojové zkušenosti. A kromě toho mu krvavé řešení konfliktů bylo vždycky proti mysli, takže měl spíše sklon vycházet vstříc kompromisům a vyjednávání, a to i tehdy, když to z hlediska jeho vojenské pozice znamenalo taktickou chybu. V případě Zelenohorské jednoty daroval nepřátelům dočasný mír ve chvíli, kdy se s vnitřní opozicí mohl vyrovnat důslednějším a tvrdším postupem. Ale neudělal to, a zanedlouho měl zrádce v zádech znovu. Teď sice předbíháme, ale: v roce 1469 se Jiří v podstatě stejné chyby dopustí ve větším, skoro osudovém měřítku: Matyáš, jeho úhlavní sok (a taky mimochodem zeť, neboť ještě před čtyřmi lety byl manželem jeho dcery Kateřiny, než ta jako patnáctiletá zemřela) se octne vojensky na lopatkách, ale Jiří, ten ho s největší rytířskostí šlechetně propustí. I s celou armádou. Zůstalo to v rodině... A ještě jedna Jiříkova slabina stojí za zmínku: Zdá se, že nedovedl přesně hodnotit odbornou způsobilost svých velitelů. Což se projevovalo tím, že znovu a znovu svěřoval mohutné branné síly do rukou syna Viktorina, i když bylo všem zřejmé, že Viktorinova neohroženost je spíš projevem zbrklosti a hazardérství než kvalifikovaného vedení boje. Však se taky Viktorin neustále dostával do nových a nových problémů, utržil několik dílčích porážek, ale král ho z velitelské funkce ne a neodvolal. To za něho musel učinit až později osud: Nejstarší Poděbradův syn padl nakonec do Matyášova zajetí.

r_2100x1400_dvojka.png

„Král Jiří nepřestal, pokud živ byl, považovati Matyáše za svého takřka schovance na uherském trůně. Viděl v něm vždy jen mladíka jarobujného a plného šprýmů, jakého jej poznal a jakého si zamiloval poprvé v Praze v rodině své. Jakkoli často býval od něho urážen a klamán, připisoval to vždy jakési jeho dětinské bujnosti a prostopášnosti nežli zlé vůli. Jeho přetvařováním a lichocením dával se pokaždé ukonejšiti. Ještě 9. února mu psal, kterak se prý náramně ulekl, když dostal zprávu o jeho poranění v bitvě valašské, i jak se potom jeho starost obrátila v radost, když se dozvěděl, že rána ta byla neškodná, že více zdobila co známka vítězná muže bojovného než by obtěžovala.“

To uherský král poslal psaníčko docela jiného charakteru. Pravda, neposlal je svému tchánovi, ale švagrovi, tedy knížeti Viktorinovi, toho času v táboře Štokrava v Rakousích. List od Matyáše byl zavřený, a čtenář se v něm může dočíst tato slova: „Znamenáme, že rady pokoje vám se oškliví a že ve svornosti se sousedy živi býti nemůžete, ježto zvláštní jakousi pilností raději nepřátele sobě dělati nežli přátele míti se snažíte. Myslili jsme, že vázati se budete smlouvami a zdravým rozumem a dbáti budete více o uklizení domácích bouří nežli o povzbuzování zahraničních, ale vidíme, že se od úmyslů takových velice vzdalujete. Berete sobě za příklad obyčej rodičů – o nic tak pilně nepečujete, nežli abyste roznášeli zážehy k sousedům. Viděli jsme list, kterým nejjasnějšímu otci našemu císaři římskému a pánům rakouským i štýrským, přátelům a spojencům našim opověděli jste válku a hrozíte zuřením nemilostivým. Vy však nemůžete nevěděti, vy ani pan otec váš, že my starší máme s císařem úmluvy, kterými jemu ku pomoci zavázáni jsme, nežli jsou ty, které jsme posléze uzavřeli s vámi. Nyní požádáni a téměř donuceni závazky, které máme s přáteli, vám oznamujeme, že chceme přispěti radou a pomocí proti vám, ačkoli opovědi takovéto nebylo by ani potřebí, když vy první jste učinili útok na přátele naše a stali jste se sami nám nepřáteli.“