211. schůzka: První kruciáta proti Čechům

„A když to bylo vše dojednáno, vydal dne 7. května pan Čeněk Hrad do rukou uherského krále bez vědomí pražské obce. A pro tu věc byl veškeren lid rozrušen a zarmoucen a již ho nenazýval pánem, nýbrž nejhorším zrádcem. A hned jeho korouhev, která byl vyvěšena na věži radnice, strhli a potrhavše ji, zavěsili ji na pranýři, jako by byl bez víry, a namalovavše klobouček na způsob jeho přilby, položili ho pod tu korouhev, tím se naznačovalo, že nepřilnul s upřímnou vírou k obci, nýbrž že ji podvedl pod kloboučkem lstivosti.“

Škoda, že již tento milý zvyk dnes upadl v zapomnění. To by se válelo pod věžemi kloboučků. Pan Čeněk byl vůbec taková – no, typická korouhvička. Podle okamžitých výhod, které mu neklid skýtal, přebíhal z tábora do tábora. Nejprve se dočasně označil za husitu (nikoli poprvé), uprchlíkům na Hradě pobral zbylé trosky bohatství a vyhnal je. Když se pak dostavil úder křižáků, vrhl se na kolena před Zikmunda (k čemuž došlo v Kutné Hoře).

„Když pražští vyslanci, pokleknuvše před králem, ho od pražské obce pozdravili a poprosili, aby jim ráčil povoliti přijímání z kalicha a aby ráčil být jejich milostivým pánem, a žádali ho, aby přišel do Prahy nejenom otevřenými branami, ale i probořenými zdmi, on povznesen pýchou jako druhý Lucifer, dal Pražanům, kteří se mu příliš pokořili, tento rozkaz, aby hned všechny řetězy z ulic dovezli spolu s oděním, houfnicemi a ostatními obrannými zbraněmi ze Starého Města na Pražský hrad a z Nového Města na hrad Vyšehradský, a prohlásil, že teprve tehdy přijede do Prahy a dá jim, jak říkal, nějakou milost. Uslyševše od krále tuto odpověď, vyslanci pražští ihned se vrátili do Prahy a oznámili to s bolestí obci. A celá obec se bouřila a znovu se zavázala, že se proti králově moci postaví ve jménu Božím za pravdu příjímání z kalicha až do ztráty statků a životů. A hned postavili po městských ulicích nové sloupy a připevnili na ně mnohem víc řetězů, než jich bylo předtím. A opevňujíce se ze všech stran, poslali Pražané pro tábory na Hradišti shromážděné, aby nechali všech jiných věcí, a jestliže a pokud chtějí sloužiti pravdě zákona Božího a jim, nezanedbali přijíti s největší pomocí, s jakou jen mohou.“

Srážka s nepřítelem u Benešova

Táboři jako by tuto chvíli čekali. Pražská výzva k nim dorazila 17. května, a už následující den vyrazili na cestu. První srážka s nepřítelem je čekala u Benešova. Asi čtyři sta jezdců pod vedením Petra ze Šternberka jim chtělo znemožnit vstup do města. Tak tedy vstoupili do Benešova jinou branou. Vyvolali paniku tím, že zapálili kostel. V tom okamžiku táborští hejtmani získali zprávu, že se od Prahy Kutné Hory pohnula nepřátelská vojska. Vydali rozkaz k dalšímu pochodu, aby ještě za soumraku zaujali dobré postavení pod záštitou osvědčené vozové hradby.

„Opustiv Benešov, ubíral se Žižka dále k Poříčí na Sázavě, za soumraku přebrodiv řeku, chtěl tam na březích jejích odpočinouti noclehem. Avšak královské vojsko, rozdělené ve tři velké zástupy, obkličovalo již tábory v noci samé ze všech stran; když ale doraziti chtělo, předešli je bratří táborští útokem. Dali se do nepřátel se hřmotem cepů a křikem náramným, takže jezdci královští ohromeni ztratili v hornatém tom újezdu asi padesát předních bojovníků a několik korouhví křížem značených, načež rozprchli se v tmách, kam kdo mohl. Táboři pak bez dalších překážek a nesnází dostali se do Prahy dne 20. května.“

Zásoby zbraní a potravin na Hrad

Praha dokázala být vždycky pohostinná. I nyní uvítala příchozí jaksepatří. „Vyšli jim naproti s procesími kněžstva a opatřila hojnými potravinami.“ Což dosvědčuje, co tu již bylo řečeno o štědrosti obyvatel hlavního města. „Všechny opatřili hojnými potravinami, jichž převeliký nadbytek se našel v domech uprchlíků, a zvláště rozmanitými a rozličnými nápoji.“ Pro táborské ženy a děti bylo připraveno ubytování v uprázdněném klášteře svatého Ambrože, pěší bojovníci i jezdci si vybudovali ležení na ostrově před Poříčskou branou. No, a už byl pomalu čas dát se po tom slavnostním uvítání do díla. Za spoluúčasti Pražanů vypálili táboři klášter v Břevnově a Žižka se svými lidmi pobořil část opevnění na severní straně Hradu. A právě v tomto okamžiku, uprostřed všeho toho vypalování a boření se Žižka doslechl, že se na Hrad vezou velké zásoby zbraní a potravin.

„Posádce Hradu pražského přicházela nová posila z krajů boleslavského a litoměřického, vedená panem Janem z Michalovic, s nímž táhlo několik dalších pánů pod jednou. Zdá se, že se přepravili někde u Mělníka přes Labe a teď táhli po levém břehu Vltavy ku Praze, aby přes Ovenec vjeli do hradu. Žižka, zvěděv o nich, přepravil tábory z ležení jejich na ostrově přes Vltavu u vsi Bubny, a když se blížili, udeřil na ně nenadále ze strany a hned připravil je ve zmatek veliký. Něco lidí padlo v boj, pan z Michalovic jen s malým počtem svých dostal se do hradu pražského; ostatní rozutíkali se na rozličné strany. Táboři pak vzali jim 19 vozů se spíží, s oděním, dílem s rouchy skvostnými, zvláště pak sekerami, které vezli posádce hradní, aby jimi, až by se podařilo vtrhnouti do města, mohli přetínati řetězy, kterými byly ulice pražské přepaženy na místech mnohých.“

Nelenily však ani ženy. S plnou vervou se pustily do díly táborské ženské brigády. Pražští šviháci přišli o vousky pod nosem, měštky zase o šlojíře a vrkoče, což ovšem vyvolalo dost zlou krev a tak zakročili hejtmani. Zanedlouho se ženy oháněly kopáčem a lopatou při hloubení příkopů od Emauz ke klášteru svaté Kateřiny, který při té příležitosti neopomenuly rozbořit.

Mezitím probíhala mobilizace. Početné posily husitů přišly ze Žatecka, Lounska a Slánska. Orebité, ti byli v Praze vůbec ze všech bratří jako první. Cestou si poradili s klášterem v Mnichově Hradišti. A zbývalo ještě udělat pořádek v Praze. V obou pražských městech došlo na radnicích k čistkám. „V těch dnech sešli se Táborští, Žatečtí, Lounští a Orebští s pražskou obcí, sesadili tehdejší konšely jak Starého, tak Nového Města, a ustanovili nové.“ Noví konšelé se uvedli revolučním příkazem. Z jejich pověření měli kněží jednotlivých farností pilně vyhledávati protivníky zákona Božího, vyšetřovat je a nedovolit jim zůstat ve městě. „Z přikázání konšelů navštěvovali kněží postupem času jednotlivé domy protivníků, vyzývajíce je, aby chodili na mše, zpovídali se z hříchů a připravovali se k přijímání pod obojí způsobou pod pokutou vyhnání z města.“ Ti, kterým šlo víc o víru než o majetek, skutečně z Prahy odešli, jiní však rádi přiznali, že byli navedeni od špatných kněží, „a aby neztratili své zboží, přistupovali k přijímání z kalicha.“

Dále bylo usneseno, „aby byly potírány všechny smrtelné hříchy, zvláště zjevné, jako dlouhá vysedávání v krčmách ve dnech svátečních a zvláště nedělních, pýcha a přílišnost drahocenných rouch, jejich výstřihy a třásně.“ Nešlo však jenom o morálku. Šlo i o chléb vezdejší. Nápoje, obilí, klenoty i jiný majetek ze sedmdesáti opuštěných domů byly zabrány k užitku obce a na obranu města. Patricijské domy na Starém Městě dostaly nové obyvatele. Táboři, kteří už předtím přesídlili na Nové Město, přešli do lepšího, „a den ode dne dělali velké škody na staveních.“ S tím se Pražané jaksi museli smířit, stejně jako s vykácenými stromy v arcibiskupské zahradě a s částečným vypálením Malé Strany.

Praha se chystá na Zikmundovy křižáky

Zikmundovi křižáci... Kdepak se zrovna s nimi nacházel římský a uherský král a budoucí dědic Království českého? Už byl blízko. „V tom čase uherský král Zikmund, uslyšev o příchodu táboru do Pražského města, když jel od Hor Kutných po hradech, přijel na Nový hrad někdy krále Václava, svého bratra, a prohlédnuv jen poklady, odejel a postavil s Uhry, Kutnohorskými a pány s ním spojenými stany neboli boudy na lukách blízko Litožnice.“ Litožnice už dnes neexistuje, byla to vesnice a tvrz východně od Prahy, někde mezi Běchovicemi a Dubčí. „Avšak na zprávu, že táboři zamýšlejí naň udeřiti, hned nazítří ráno utekl z pole.“ Že by nestatečnost? Ale kdež. Obratnost. Mezitím stačil zásobit vším potřebným posádku obleženého Hradu, vyvedl odtud několik set koní, pro které nebyla na Hradčanech píce a stáhl se zpět. Což ovšem nebylo nadlouho. Ryšavý panovník kroužil kolem Prahy jako kolem tučného sousta ve stále menších kruzích. Nejprve se pokoušel vyvrátit opěrné body husitů kolem Prahy. Zmocnil se Slaného, Loun, Mělníka, Litoměřic. Neměl však jenom slibné úspěchy. Ve východních Čechách mu orebité vyrvali Hradec Králové.

„V témž čase uvážili urození pánové Aleš z Vřešťova, Beneš z Mokrovous a Jiřík z Chvalkovic, v té době ještě neznámí husitští předáci z východních Čech, ale jinak stoupenci příjímání pod obojí způsobou, nemalí milovníci pravdy a zákona Kristova“ – ano, tak tedy tito pánové uvážili, že „ve městě Hradci a okolí děje se od mnichů a kěnží zákonu Božímu se protivících přívržencům pravdy obojího pohlaví nejtěžší druh útisku a že věrní jsou ukrutně nuceni, aby se přísahou odřekli pravdy, a rovněž ze srdečné lítosti nad hanebnými násilnostmi, které na pannách a ženách násilně páchali protivníci pravdy jak domácí, tak cizí, na pokyn Boží shromáždili na Kunětickou horu nad Pardubicemi nemalé množství sedláků a uhlířů s úmyslem zamezit svrchuuvedené útrapy a osvobodit pravdu přijímání pod obojí způsobou.“ Duchovním vůdcem byl kněz Ambrož. Nemohl se smířit, že jeho vlastní město takto odpadlo. Navečer dali husité připravit žebříky a naoko vytáhli směrem od města. Hradečtí páni měli za to, že se chystají na klášter u Chrudimě a spokojeni zalehli. Za ranního rozbřesku přelezli orebitů s pomocí žebříků bez problémů a hradby a během dne se královnina Hradce zmocnili. Následovaly konfiskace domů a majetků, které si mezi sebou rozdělili zasloužilí milovníci božího zákona.

Ještě větší nezdar schytali královští v Táboře. Ivana Zikmundův spojenec Oldřich z Rožmberka se pokusil dobýt Hradiště hory Tábor, ale naprosto bez úspěchu. Tábor sice hájily jenom zbytky bojovníků, ale hejtmanovi Mikuláši z Husi se podařilo přivést oklikami prakticky veškerou táborskou jízdu v počtu asi tří set padesáti mužů z Prahy k Táboru a na úsvitě přepadl spící ležení nepřítele. V témže okamžiku vyrazili k útoku i obránci pevnosti a o výsledku bitvy bylo rozhodnuto. Zatímco na Tábor Mikuláš z Husi spěchal přímo tryskem, tak zpátky do Prahy se mu už nechtělo. Žižkova autorita mu byla trnem v oku. A vůbec – Praha zklamala jeho očekávání a tak dal přednost svému prvenství na Táboře. Jinak ale všechno jakoby nasvědčovalo tomu, že Zikmund nechtěl v žádném případě riskovat konečný úder dřív, než bude mít v rukou všechny trumfy... Opravdu – neustále přejížděl z místa na místo... sháněl další posily... koordinoval akce svých českých spojenců... zaséval nesváry mezi husity nabídkami separátního jednání... mezitím ale stahoval kruh obklíčení Prahy. Ten se uzavřel koncem června 1420. To z několika směrů dorazily mezinárodní žoldnéřské jednotky, složené z příslušníků snad všech evropských národů s výjimkou Italů a Skandinávců. Kronikář Vavřinec z Březové je s důkladností sobě vlastní vypočítává:

„Češi a Moravané, Uhři a Charváti, Dalmatinci a Bulhaři, Valaši a Sikulové, Hunové, Jasi, Rusíni, Slovinci, Prusové, Srbové, Durynkové, Štýřané, Míšňané, Bavoři, Sasové, Rakušané, Frankové, Francouzi, Angličané, Brabanti, Vestfálové, Holanďani, Švýcaři, Lužičané, Švábové, Korutanci, Aragonci, Španělé, Poláci, Němci od Rýna (výčet je to možná monotónní, ale vysvětluje, proč spisovatel Alois Jirásek pojmenoval jednu část své husitské trilogie Proti všem), jakož i Rasové.“

Pozoruhodný nepoměr sil

„Vojsko Zikmundovo čítalo nyní více než 100 000,“ tvrdí profesor Tomek, „dle jiného počtu asi 150 000 mužů. Bylo v něm více než 40 rozličných knížat světských i duchovních.“ V Praze se však mluvilo s netajenými obavami až o dvou stech tisících. Jsou ty odhady spolehlivé? Odhady knížat snad ano, odhady početního stavu vojáků jsou střízlivější. Předpokládají daleko nižší počet. Padesát tisíc? Podle jedněch historiků právě tolik, zatímco jiní mluví o třiceti tisících. Stejně to byla největší intervenční armáda, jaká se do té doby v království Českém soustředila. Kolik mužů ve zbrani hájilo Prahu? Nejen mužů, jak se vzápětí ukázalo, i žen. Devět tisíc. Pozoruhodný poměr. Více než tři na jednoho.

„Aby větší sjednocenost mezi Pražany a jich spojenci v řízení věcí vojenských nastala,“ píše Václav Vladivoj Tomek, „usnesli se mezi sebou o ustanovení dvanácti hejtmanů, z nichž čtyři zvoleni od Staroměstských, čtyři od Novoměstských a čtyři od Táborských a druhých přespolních.“ Husitům došlo, že potřebují jednotné vojenské velení. „Hejtmanové tito měli míti společně klíče od bran a věží a měli říditi vše, co náleželo k vojenství; brány a věže měly býti osazovány společnými strážemi pražskými a táborskými. Pohříchu nejsou nám známa jména těchto hejtmanů, ale není pochybnosti, že se Žižka nacházel mezi nimi a běh dalších událostí ukazuje, že právě on vše řídil v čele jejich sboru.“

Psal se konec června. Křižácká vojska, která až doposud ležela u Zbraslavě, Zikmund zvedl a přesunul na Pražský hrad. Hlavní síly křižáků teď byly rozloženy ve velké smyčce, tvořené levým břehem Vltavy. Vojsko z dědičných zemí Zikmundových mělo ležení u Brusky, na Letné se utábořilo vojsko tří vévodů bavorských spolu s kontingenty říšských knížat a měst, a konečně mezi Ovencem a královskou oborou ležely voje saského vévody Albrechta, markrabat míšeňských a lantkraběte durynského spolu s křižáky naverbovanými ve všech možných zemích. Když 9. července dorazily do Prahy početné jednotky rakouského vévody Albrechta, měl Zikmund k dispozici armádu, která co do velikosti naháněla hrůzu. Tu hrůzu naháněla i svými činy.

„Ve městě Litoměřicích bylo sedmnáct měšťanů, od dlouhého času vězněných pro přijímání kalicha v jedné věži plné výkalů na rozkaz uherského krále utopeno v Labi pod městem tekoucím.“ České kacíře, kteří se dostal do rukou křižákům, čekala většinou hranice, bez ohledu na to, jestli šlo o kněze, sedláky, ženy nebo děti. „Jaké ohavnosti páchal zločinný lid uherského krále Zikmunda na pannách a manželkách v městě Lounech, kde byl vpuštěn do města, o tom je ohavné a nemístné i jen psáti.“ Kýžená odměna však čekala křižáky až v Praze. Za plnomocné odpustky mělo se jim dostat kořisti a práva vraždit prakticky na potkání. Zatím trénovali pouze hlasivky. „Denně stojíce na vrcholu hory nad řekou naproti klášteru svatého Kříže a kostelu svatého, a proti městu jako psi vyli: Ha, ha, Hus, Hus, Katzer, Katzer! Velmi často, svádějíce s Pražany bojové šarvátky na Písku, pod Bruskou a v arcibiskupské zahradě, zakoušeli veliké a značné škody na statcích a zároveň i na životech. Neboť mnohokrát pět nebo deset Pražanů, oděných jen kabáty, zahánělo veliké množství ozbrojenců, napadali cepy dobře okovanými protivníky nejlepšími zbraněmi vyzbrojené a často mnohé umlátili až k smrti. Konečně nemohli nepřátelé ani protrhnouti jezy mlýnů naproti klášteru svatého kříže ani spáliti mlýny, třebas se o to velmi často pokoušeli, nýbrž vždycky buď zbiti nebo nic nepořídivše s hanbou se vraceli.“

Možná se vraceli s hanbou, ale stejně – Pražané museli mít nefalšovaný strach. Velká část obyvatel tohoto města očekávala nejbližší dění s úzkostí. Obavy však přehlušovalo přesvědčení, že právě jim vyjevil Bůh závazné pojetí svého zákona a neopustí je v obtížné zkoušce. To vědomí posilovalo touhu obětovat vlastní tělesný život za naplnění božích pravd. Proč nevzal král Zikmund se svou obrovskou armádou pražské souměstí na pravém břehu Vltavy útokem? Měl pro to dva důvody. Ten první – uvědomoval si nadmíru dobře, že by taková akce mohla skončit fiaskem. Útok přes Vltavu (ať už po kamenném mostě, hlídaném z obou stran husity, nebo v prostoru některého z brodů) nepřicházel vůbec v úvahu. Ani ofenzíva, vedená proti pevným hradbám, obsazeným odhodlanými husity, neměla naději. A druhý důvod: co kdyby se čirou náhodou podařilo město dobýt?

Co s Husity? Vyhladovět!

No ale o to snad šlo, ne? Kdyby se to podařilo, nikdo by už nezabránil těm zdivočelým křižákům v zabíjení, drancování a pustošení. Jak by se na takové počínání tvářili čeští páni, kteří Zikmunda vyzývali k co nejmírnějšímu postupu a bez jejichž účasti se nemohl konal ve Svatovítském chrámu korunovační ceremoniál, tak to si král dokázal živě představit. Sám sice zamýšlel vůdce husitských vzbouřenců exemplárně potrestat, ale jako správný panovník nesměl krutost vůči poddaným přehánět. Takže co teď? Vyhladovět. Zikmund se rozhodl zlomit husity hrozbou hladu. „Tehdy bylo v Praze velmi lacino, kromě soli; ale všeho jiného byl dostatek, a zvláště vína, chleba a stříbra. Ale v královském vojsku bylo všechno drahé, přestože jim dováželi téměř odevšud. Zvláště drahý byl chléb a pivo.“ V Zikmundově armádě začal převládat nespokojenost, a netrpělivost. Tak ohromné vojsko byl čím déle tím těžší živit. Ale obavy a potíže vznikaly i v obležené Praze. Jedinou zásobovací komunikaci představovala trasa kolem vrchu Vítkova, přes Špitálské pole (to znamená přes dnešní Karlín). Kromě Vítkovy hory hrálo všechno Zikmundovi do not. Na levý vltavský břeh si husité netroufali, a pokud ano, tak stačilo, aby z ležení křižáků vyrazilo několik jezdců a zahnalo odvážlivce na ústup. Vyšehradská posádka si dávala bedlivý pozor na silnice, která vedla z Prahy na jih, a cestu do Posázaví zase hlídali ozbrojenci na Novém hradě u Kunratic. Takže zbýval jenom jeden jediný strategický bod v těsné sousedství Prahy. Vítkova hora.