154. schůzka: Dědictví

Sedmnáctiletý panovník stál v říši římské i ve svém království úplně osamocen, hlavně bez všudypřítomné otcovy autority. Měl sice znalosti z oblasti politiky, dostalo se mu jich však ze vlastního přičinění. Nebyl zvyklý sám myslet a pracovat, chyběla mu vlastní iniciativa. Vysoké vládní tituly si ani nevybojoval, ani svou činností nezasloužil. Všechno získal bez nejmenší námahy, všechno mu spadlo do klína, bez bojů a bez obtíží.

O rozšíření moc své domácí Karel IV. lépe starati se uměl, než kterýkoli jeho předchůdce. Lakota jeho po nabývání nových a nových zemí byla náramná a nenasytitelná, ale při tom všem musí se také uznati z druhé strany, že zvětšení moci své domácí bylo tou jedinou cestou, po níž v skutek uvésti se mohla moc vyšší nad ostatními knížaty.

Díky Karlovi IV. máme švestky

Za prvních dvou Lucemburků se český stát rozrostl přibližně na dvojnásobek své původní rozlohy. Chebsko a soubor slezských lén (což byla drobná piastovská knížectví ), připojil už Jan Lucemburský. Karel pak vyženil Svidnicko, a během dalších desetiletí připojil k zemím koruny české Budyšínsko, Zhořelecko, Horní a Dolní Lužici, braniborskou marku a četná léna v Duryňsku, Horní Falci, Pomohaní a Švábsko. Českým lénem se stalo i Lucembursko. Za takové dědictví se odcházející Karel před nastupujícím Václavem stydět nemusel. Ale nejenom nové země Karel IV. připojoval do své kolekce. Nejenom ostatky svatých a relikviáře a drahé kameny a vzácné rukopisy sbíral. Zajímaly ho i zvláštnosti, vynálezy, hospodářské novoty. Například zavedl v českých zemích nové odrůdy ovoce – švestky (na jeho počet se jim říkalo karlata, neboli kadlátky). A vinná réva, jejíhož moku vypil císař spolu s Buškem z Velhratic nejednu číš?

Ta byla u nás známou věcí už dávno před ním; Karel IV. učinil pouze to, že nechal osázet révou slunné svahy v nejbližším okolí Prahy, například Královské Vinohrady. Za jeho éry se u nás začaly ve velkém zakládat rybníky, například v Kyjích, Rokycanech, Příbrami, Červené Řečici, ty všechny nechat zřídit arcibiskup Arnošt z Pardubic. Rybník ze všech ve své době největší kázal vybudovat Karel a říkalo se mu Velký. „Císař založil a zřídil pod hradem Bezdězem rybník obdivuhodné velikosti jako jezero.“ (My jsme ho přejmenovali na Máchovo jezero.) „V těch dobách se také objevil v Čechách jakýsi druh ryb, dříve zde nikdy nevídaný, jimž se lidově říká parmy čili vousáči, a to ve velikém množství, takže jimi oplývaly všechny vody v Čechách.“ (Kronikář Beneš Krabice z Weitmile poněkud cudně zamlčel, že ty parmy k nám importoval právě Karel.)

Sen o labsko-dunajském kanálu

České království bylo za Karla IV. obilnářskou velmocí Evropy, jenomže neexistoval způsob, jak obilí dostat do ciziny a neprodělat na tom. Za jeho vládnutí se u nás budovaly silnice, cesty, zkratky, ale sám Karel věřil víc těžkotonážní dopravě po vodě. Někdy kolem roku 1375 (tedy tři roky před Karlovou smrtí) vznikla první verze projektu labsko-dunajského průplavu. Tato vodní cesta měla měřit 3000 km a jejím úkolem bylo umožnit dopravu nákladů mezi Hamburkem na černomořskými přístavy v deltě Dunaje. Projekt předpokládal, že bude splavněn prakticky celý tok Vltavy, a hlavně, že tím, že bude prokopán kanál, tak bude překonáno šumavské rozvodí. Kanál měl být částečně podzemní. Na druhé straně šumavských kopců měl ústit do dunajského přítoku, do řeky Aistu. Něco takového muselo být v tehdejší době náročné přímo šíleně... investičně i technicky... Opravdu bylo (i když podrobnosti o projekční přípravě neznáme, ale Karlovi inženýři už začali se stavebními pracemi). Aspoň to tvrdí jeden z našich informátorů, olomoucký biskup a jinak známý propagátor rybníkářství Jan Dubravius. Ten prý ještě v 16. století na vlastní oči viděl pozůstatky stavby v jižních Čechách. K celému tomu zamýšlenému systému vodních děl měla údajně patřit přehrada, která tenkrát vyrostla u Strážného. Možná tady Karlovi stavebníci chystali jakousi retenční nádrž, určenou buďto k napájení kanálu, anebo k regulaci hladiny na horní Vltavě. Dochovaly se zbytky sypané hráze asi 15 metrů vysoké a 529 metrů dlouhé, u paty mohutné 59 metrů. Existovala snad ještě koncem 16. století, roku 1581 ji však protrhla voda a přehrada už nebyla obnovena.

Ale smrtí Karla IV. přece všechny pokusy o průplav neskončily. Tuto myšlenku oprášil například vojevůdce Albrecht z Valdštejna, a na začátku 18. století se zase objevil důkladně propracovaný projekt nizozemského stavitele vodních děl Lothara Vogemonteho. A tak dále a tak dále, až do našeho, tedy 20. století. Jenomže on ten šumavský předěl mezi Vltavou a Dunajem zůstává dál technickým oříškem, takže dávný sen Karlův má k uskutečnění pořád daleko...

Rady otci synovi

„Vyprošujte tedy, aby tomu, komu prozřetelnost udělila život, dala i schopnosti,“ psal Karel IV. evropským panovníkům, když se mu narodil Václav IV., tedy v roce 1361. A někdy rok před svou smrtí sepsal Karel pro svého syna Knížecí zrcadlo. Tedy Karel IV. jako autor pod tím dílkem podepsán nebyl, ale fakticky to nikdo jiný být nemohl. V první části synek Václav fiktivně píše svému mocnému, vznešenému a obávanému tatíkovi o radu, jak se stát dobrým a úspěšným vladařem. Otec samozřejmě dobrými radami nešetří (to už tak mívají tatínci ve zvyku), a ze všech ctností mu nejdřív připomíná pevnou vůli: „Když lidská možnost tak nesmírnou boží lásku nedokázala důstojně splatit.“

Karel tady naráží na Václavovu lhostejnou samozřejmost, se kterou jako dítě přijal nejvyšší světské pocty vládce, a klade mu na srdce: „Bedlivě tedy uvažuj, nejdražší synu, s jak velikou láskou povýšila boží přízeň Tvé dospívající mládí nad všechna knížata světa a jak Bůh ráčil Tebe pozdvihnout nad ostatní lidi, i Tobě rovné, k vrcholům vysokých hodností. Tak se tím vroucněji těš v upřímné touze svého srdce z lásky k němu.“ A ještě na jeden požadavek Karel nezapomněl. I ten byl zacílen na Václavovu povahu: „Co jsi tedy synu, jednou rozhodl, to ať teprve platí, a ať se ve Tvých rozhodnutích nevyskytuje žádná oprava, abys z lehkomyslnosti neučinil často nespravedlivé rozhodnutí, ani abys porušením pravdy neotřásl samým základem spravedlnosti.“

No dobře: ale jak měl být Václav rozhodný a důsledný v jednání, když nedostal pro pěstování těchto povahových vlastností až dosud dostatečnou příležitost a potřebný prostor? Osobně mínil Karel i radu k vlídnosti, takticky dobrému vztahu k lidem a k vděčnosti vůči těm, kteří panovníkovi slouží nebo mu mohou posloužit: „Neboť sluší se, aby vladař byl štědrý a vlídný nejen k zasloužilým lidem a k těm, kteří už vykonali něco prospěšného, ale i k lidem cizím a neznámým, protože ti, kteří ti ještě neprospěli, mohou prospět Tvé královské pověsti šířením pravdivých zpráv.“ A ještě na jednu důležitou královskou vlastnost si tatínek vzpomněl. Na tu, která jemu samotnému rozhodně nechyběla: Byla to velkorysost a milosrdenství. Umění získávat si přízeň lidí. „Nikomu nesluší tato ctnost víc než králi a nikomu není větší ozdobou než císařům, protože síly škodit nebo trestat, kterou mají, nezneužívají ke krutosti, jak by mohli, ale mění ji v blahodárnou moc. Mýlí se totiž (a nikoli málo) ti, kteří se domnívají, že král je bezpečný tam, kde před králem patrně není nic bezpečného. To jest vlastností krutých tyranů, že se bojí ve stálém neklidu těch strážců, jimiž se dávají ve dne v noci bedlivě střežit. A nic není tak krásného jako vládnout se souhlasem všech.“ A aby tomu klukovi bylo od začátku jasno, jakým vzorem by se měl řídit, tak mu říká Karel konkrétně: „Není důvodu, abychom se divili, že se syn řídí otcovým vzorem.“

Václav IV. byl jiný

Václav se jím však moc neřídil. Tedy vzorem svého táty... Hlavně byl jiný. A vyrůstal v úplně jiných podmínkách než Karel. Každopádně lepších. Ale co bylo pro něj lepší? Žil odjakživa v přepychu, v ráji splněných přání. Od nejútlejšího věku přivykal poctám, holdům, pochlebování. Byly mu dva roky a udělali z něj korunovaného českého krále. Byl malým chlapcem, a namísto kamenů ze země nebo kaštanů pod stromem sbíral honosné tituly. Zasnubovali ho, ženili ho, pořád byl někým, nějak a někam postrkován. Rozhodovali jeho jménem a za něho. Nutili ho, aby se díval, jak se správně vládne, jak se řídí velká říše. Mohl odkoukat leda vnější rituály. Nikdo se ještě nikdy nenaučil umění politiky a diplomacie tím, že vysedával jako pasivní divák u jednacích stolů a konverzoval při hodovních tabulích. Od Václava se to však očekávalo. I toto bylo dědictví, které mu jeho otec odkázal. Dědictví mnohem skutečnější, než všechny dobře míněné rady dohromady.

O mravní povaze a celé osobnosti krále Václava IV. nikdo ze současných lidí pohříchu nepozůstavil obrazu dostatečného a věrného; jen některé známky a úsudky nahodilé, z většího dílu vášnivé zachovaly se nám od těch, kteří obcovavše s ním osobně, podle vlastního názoru a ze zkušenosti o něm vypravovati mohli. Tyto vášně zplodily nejrozpornější úsudky o Václavově povaze a chování - tím se pak stalo, že z jedné strany většina spisovatelů líčila ho co podlého ochlastu a zuřivce bezsmyslného; našly se však na druhé straně hlasy, které v něm spatřovaly velmi rozumně a dobře smýšlejícího mučedníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí. Při takovém rozporu zdání lidských nelze ke spravedlivému rozsudku vésti jinak, nežli co nejvěrnějším výkladem událostí skutečných, a my soudu čtenářova tím méně závadou býti chceme, čím méně zapírati lze, že král Václav sám co do chování svého v rozličných dobách svého živobytí rozličně se měnil.

Výjimeční lidé mají jenom málokdy výjimečné děti. My nemáme přes mezeru mnoha století žádnou možnost kontrolovat, jakou míru duchovních předností syn po svém otci zdědil. Musíme vystačit s ověřeným stanoviskem Karla IV., který nikdy nezapochyboval. O čem neměl pochybnosti? O potomkově předurčenosti převzít otcovy státnické úkoly. Karel by určitě zaznamenal nějaké rozumové nebo duševní defekty vlastního dítěte. Václav zřejmě zprvu jevil všechny předpoklady k tomu, aby se zhostil povinností, ke kterým ho otec připravoval.

Ale to ani zdaleka nebylo všechno, co Václav podědil. Ztrátou svého tatínka se ocitl v izolaci. V izolaci uprostřed Lucemburků. Opravdu to tak bylo. Byl synem dávno zemřelé Anny Svidnické, Eliška Pomořanská, to byla pro něj macecha, která se starala spíš o blaho vlastního dítěte Zikmunda, kterému urovnávala cestu k uherské koruně. Druhou starostí byl osud princezny Anny (to byla starší Zikmundova sestra, jinak Václavova nevlastní). Anna byla nabízena anglickému králi Richardovi Druhému. Václavovu osamocenost ještě zvýrazňovaly spory s moravskou větví Lucemburků. Tahleta větev, to byli tři synové zemřelého Karlova bratra Jana Jindřicha. Jmenovali se Jošt, Prokop a Jan Soběslav. Všichni byli starší než nový král. Hlavně ctižádostivý, asi 24letý Jošt nesl těžce představu, že je leníkem toho sedmnáctiletého kluka – shodou okolností byl ti dva bratranci. Jošt s Prokopem se měli podle Karlova testamentu podělit o vládu nad moravským markrabstvím, o nejmladšího Jana Soběslava bylo postaráno, protože ten spravoval biskupství litomyšlské, jenomže s lucemburským panováním na Moravě to nakonec dopadlo prabídně. Od léta 1381 až do Prokopovy smrti za 24 roky nato tihleti dva jako pyšní kohouti na jednom smetišti s většími nebo menšími přestávkami spolu válčili. Právě moravští Lucemburkové poprvé porušili vnitřní mír, který v českém státě trval prakticky po celou éru Karla IV.

Václav IV. vládnout neuměl

Co dítě stal se králem; po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku: dobromyslně a spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale nemužně, po pouhém rozmaru a svéhlavě, jako každý slaboch, který silným viděn býti chce.

Bylo mu 17. Bylo mu vlastně stejně tolik, jako jeho otci Karlovi, když se kdysi vrátil do Čech. Ten mladík měl najednou začít rozhodovat, řídit, jednat. Tentokrát sám za sebe. A přitom si zvykl na to, že vůli projevovali spíš druzí, jednali za něho lidé kolem, ne on. Najednou si nevěděl rady. Sice s mnoha dobrými úmysly, ale s viditelnou rozpačitostí se pustil do díla. To ale musel dost rychle zjistit, zač je toho loket, tedy: řídit stát. Asi ano. Dřív neměl žádné problémy, žádné konflikty, a teď se na něho vylily starosti ze všech stran. Chtěl vládnout... chtěl. Pokud možno dobře. po vzoru svého otce. Ale neuměl to. Snažil se, ale nepřál si být přetěžován. Z dětství a mládí znal spíš radovánky, Hry, hostiny, parforsní hony, pitky. Teď ho postavili do vážné, dospělé situace, ale on vinou své hedvábné výchovy vlastně ani nemohl dozrát k odpovědnosti přiměřené jeho úkolu.

Nelze zapírati, že v prvních letech panování svého král Václav dokazoval skutkem největší horlivost pro uklizení rozkolu církevního, který veškerému křesťanstvu působil pohoršení, jak náruživě oba papežové jeden proti druhému si počínali, jak proklínali sebe a přívržence své navzájem co antikristy, jak po marném vyčerpání všech duchovních také ke světským zbraním již sahati počali.

Taky jedno z mnoha dědictví, které Václav po éře svého otce převzal. Nedlouho před Karlovou smrtí se říše římská skutečně zachvěla pořádným politickým otřesem. Věřící měli najednou na výběr hned dva papeže. Jednoho v Římě (ten se jmenoval Urban) a druhého (ten nosil jméno Kliment). Jeden šestý, druhý sedmý. Což není natolik podstatné, ve srovnání s tím, že se díky nim Evropa rozdělila na dva tábory. Nesmiřitelné. Všude, kde zasahoval vliv Francie (tedy hlavně v Porýní) získali převahu přívrženci avignonského Klimenta. Většina knížectví v římské říši stála za Urbanem. A Václav? Také. Stejně jako jeho otec. Vždyť Karel vynaložil obrovské úsilí, aby se papežská stolice vymanila z „avignonského zajetí“, ale hlavně z francouzského vlivu a vrátila se zase pěkně zpátky do Věčného města.

Již za několik nedělí po smrti svého otce vypsal Václav sněm říšský do Norimberku. Ale přišed tam, poznal, že hrozně málo knížat říšských všímalo sobě rozkazů jeho, aby se tam dostavili buď osobně, nebo skrze zplnomocněnce. Nepraví se, poznal-li v tom hned zlé znamení pro zdar budoucího svého panování, ale rozepsal hned potom nový sněm říšský do Frankfurtu nad Mohanem.

S tím sněmem to vyšlo až na druhý pokus, ale stálo to za to. Sněm byl velmi vzrušený. Bodejť by nebyl, když se zabýval roztržkou v církvi, tedy záležitostí prvořadé důležitosti. Václav na tom sjezdu neudělal nejlepší dojem. Karel by si dokázal poradit lépe. Místo aby celé to rokování řídil, aby se hned napoprvé představil jako autorita, připojil se Václav jenom k prohlášení kurfiřtů, že říše stojí za Urbanem. Byl to dost rozdíl mezi ním a jeho otcem. Karlovo slovo mělo svou váhu vždycky, a to i pro ty, kteří s ním nesouhlasili. A co Václavovo slovo? O něm se totéž říct nedalo. Václav stál na straně papeže Urbana jenom halasnými prohlášeními. Když se papežova situace stala za pár let nato kritickou, protože do Itálie vtrhlo francouzské vojsko, Urban spěšnými listy i posly volal úpěnlivě o pomoc. Opakovaně, nakonec skoro prosebně vyzýval Václava IV., aby přispěchal s armádou do Říma a přijal z jeho rukou korunu římského císaře. To by skoro neuvěřitelná záležitost...

Když si vzpomeneme, jak papežové neradi korunovali panovníky říše... Ano, Karlovi trvalo celá léta, než dosáhl, aby papež souhlasil s jeho pomazáním. V podstatě ho k tomu přinutil rafinovanými kličkami. Zatímco před Václavem se brány Říma otevíraly samy.

Král sliboval, že konečně z Čech vytáhna, dá se v císařskou jízdu do Říma; a již ten sám slib naplnil radostí jak Italy, tak i papeže.

Aniž musel hnout prstem, nabízela se mu šance skoro neskutečná – na rozdíl od většiny císařů, kteří si diadém musel vydobýt, tak tomuhle Lucemburkovi byl nabízen darem. Stačilo si pro něj dojet. Doslova. Mohl tím prospět papežskému spojenci i sobě. Ale on to neudělal. Učinil to, co bylo pro něj typické – nepodnikl nic. Pod záminkou obtížné situace v říši jenom sliboval a splnění těch slibů věčně odkládal.

Když ale nastal čas určený, nahodily se nenadálé překážky, jež tu jízdu do Říma (podle králova ujišťování) učinily nemožnou. Proto ustanoviv král Václav svého bratrance Jošta, moravského markrabí, za svého generálního náměstka v Itálii s plnou mocí, uvalil naň všecku péči o spořádání záležitosti té země.

Urban si nakonec pomohl sám, udržel se na papežském stolci až do své smrti, ale od svého hlavního spojence, římského krále, se pomoci nikdy nedočkal.

Nervově labilní se slabou vůlí

Všechno bylo najednou jinak. Éru prosperity vystřídalo období stagnace a nakonec i úpadku. Přísný řád se postupně změnit v chaos. Mimořádnou osobnost nahradil rozporuplný, nervově labilní člověk se slabou vůlí, rozhodující se spíš pod vlivem emocí než uvážlivosti. přesto o době jeho vlády jednou kronikář Starých letopisů českých napíše tato slova: „Za krále Václava země byla velmi uspokojena a dodnes o tom pověst hlasná po vší zemi zvučí.“ Tak jak to vlastně bylo? Jaký byl ve skutečnosti Václav IV.?