136. schůzka: Nad propastí

Na 136. schůzce Toulek českou minulostí se potkáváme v roce 1350. Ten byl pro římského a českého krále Karla nad jiné důležitý.

Narodil se mu první syn. K tomu, aby odstavil svého konkurenta Ludvíka Braniborského, využil falešného markraběte Waldemara, kterého pak vzápětí vyhodil na smetiště dějin, připojil ke svému státu tzv. šestiměstskou zemi neboli Horní Lužici, přivezl do svého království říšské korunovační klenoty, setkal se v Praze s římským tribunem Colou di Rienzem a málem zemřel. Na jediný kalendářní rok snad až příliš mnoho událostí.

"V nedočkavosti, aby klenoty a svátosti římské dostaly se v jeho moc, vypravil Karel do Bavor biskupa olomouckého a nejvyššího purkrabího, aby mu je přivezli. Když pak se blížili ku Praze, vyšlo jim v ústrety veškeré duchovenstvo s arcibiskupem v čelem, všechna tehdáž přítomná knížata a páni a lidu množství nesčíslné," líčí tu událost historik František Palacký, a jeho o několik století starší kolega a jmenovec František Pražský uvádí celou řadu podrobností, o jaké vzácnosti vlastně šlo: "Říšské svátosti jsou tyto: velká část svatého kříže; kopí, jímž byl ba tom kříži proboden bok Páně; hřebík, jímž byl Pán k tomu kříži přibit a četné jiné věci; císařská koruna a meč svatého Karla, jenž mu byl poslán z nebe." Karel tak zahájil svoji kariéru sběratele, jakému se v tehdejší Evropě málokdo vyrovnal. "Řečený český král pak nařídil, aby vyjmenované relikvie byly v určitou dobu ukazovány obyvatelům jeho království, a touto zbožností podníceni přispěchali i mnozí jiní z jiných zemí." Římské i české korunovační klenoty se sice třpytily náramně, ale císařské korunovační insignie a svátostiny měly lesk ještě vzácnější.

Na cestě k nim však stál jako překážka papež. Klement VI. neboli Pierre de Rosiers. Karlův učitel a dá se říct, že i přítel a spojenec. Copak? Rozkmotřili se, ti dva? Svatému otci se moc nelíbilo, jak si Karel počíná v Itálii, v říšských městech, že je shovívavý vůči Ludvíkovi, tomu kacířovu synu. Už před dvěma lety poslal Karlovi varování. Jaké varování? Ohledně úzkých, příliš obepnutých nohavic. Papež byl proti módě? Hlavně proti ní byli prudérní němečtí měšťané. Ti si totiž už několikrát stěžovali na Karlův francouzský životní styl a vystupování. Papež toho využil, aby v otevřeném listě Karla ostře pokáral, že se strojí podle módy a holduje hrám a rytířským zápasům, což vzbuzuje nelibost, a ten list obsahoval i důraznou výzvu, "aby římský král nosil volný a dlouhý šat, který ukazuje zralost, jíž si žádá jeho panovnické postavení," k čemuž Svatý otec připojil ještě mravokárné napomenutí. Co na to Karel? Vyloudilo to na jeho tváři pobavený úsměv. Vzpomněl si na Klimentovy milenky, i na jeho nelegitimní dceru, kterou papež výhodně provdal za svého zástupce v bohaté italské provincii Romagni, francouzského šlechtice Astorgia z Durfortu.

Korunu tomu všemu Karel nasadil, kdy se v Eltville dohodl s Ludvíkem Braniborským. Jak ty mně, tak já tobě, musel si nutně pomyslet papež, a nejenom že si to pomyslel, ale taky se podle toho zachoval: když chtěl Karel prosadit Mikuláše Brněnského na místo kolínského arcibiskupa, papež mu to s gustem zatrhl. Formálně zůstávaly papežovy styky s Karlem ve vzájemné korespondenci na korektní úrovni, ale na druhé straně si Svatý otec nedal ujít ani jedinou příležitost, aby mu uštědřil nějakou ťafku. Ťafka je ovšem poněkud široký pojem. Papež poslal Karlovi opis blíže neurčeného hanopisu, který se dotýkal královy cti (prý ho dostal z Itálie), a připojil k němu zlomyslnou poznámku, že obsahu dopisu sice nevěří, ale aby se Karel "snažil vést si ctnostně zdatně a tím uzavřel ústa jakýchkoli pomlouvačů." Hned nato adresoval Karlovi naléhavou výzvu, aby neubližoval své maceše (tedy Beatrici Bourbonské) a nezkracoval ji ve jejích vdovských důchodech v Lucembursku. Požádal dokonce arcibiskupa Balduina, aby u své prasynovce zakročil.

"A tehdy přišel do Prahy k panu králi Karlovi jeden muž z města Říma." Jmenoval se Cola neboli Nicola (tedy Mikuláš) di Rienzo. "Tento velmi vzdělaný a znamenitý řečník tvrdil, že je poslem poslaným od Boha pro stát, a předpovídal mnoho do budoucnosti. Byl pak tento muž před časem v Římě tribunem a mužem velmi mocným, který mocně svého času spravoval stát. A ten upadl do tak veliké opovážlivosti, že ve svých listech předvolával a poháněl na svůj dvůr Ludvíka, tehdy ještě žijícího, který měl v moci říši, a potom pana Karla, římského krále. Proto se podepisoval ve svých listech jako: Mikuláš, tribun, přísný a laskavý, vyvolený rytíř Ducha svatého, osvoboditel Říma, chránící Itálii a milující lidstvo. Říkal také, že je korunován několika korunami."

Copak to bylo za ptáčka, ten Cola di Rienzo? Ten ptáček byl původním povoláním notář. Jinak muž přímo ohnivé výmluvnosti, fanatik a fantasta. 20. května 1347 na sebe strhl veškerou moc v Římě i v papežském státě a jako tribun svolával do Říma zástupce lidu celé Itálie, aby vlastní silou obnovili někdejší světovládnou římskou říši. Papež ho prohlásil kacířem a dal do klatby. Po sedmi měsících byl nucen opustit Řím a po roce skrývání unikl do Abruzz mezi mnichy poustevníky, hlásající úplnou chudobu. Tam ho zaujal fráter Michael de Monte Vulcani neboli Frater Angelus výkladem starých věšteb a proroctví. V Colovi zase plnou silou ožila víra ve vlastní jedinečné a nenahraditelné poslání, což se občas přihodí i dnešním politikům, v němž se spojí obroda pravého křesťanstva s obnovením římské světovlády.

Někdy na jaře 1350 se vypravil tajně do Čech a prostřednictvím pražského lékárníka Angela dosáhl slyšení u Karla IV. a přednesl mu svá proroctví a plány, pro něž se ho snažil získat. "Řekl, že za rok a půl má být velké pronásledování duchovních, takže papež bude osobně v nebezpečí, že budou zabiti četné kardinálové a že v době již uvedené má současný papež odejít z tohoto světa, a má být zvolen jiný, úplně chudý, jenž má v městě Římě vybudovat chrám k poctě Svatého Ducha, krásnější než chrám Šalamounův. K tomu papeži se prý seběhnou zbývající kardinálové a budou žádat o milost, ale milosti nedosáhnou. Dále že po patnácti letech má být jeden papež a jedna víra, a že zmíněný nový papež, náš pan král a onen tribun mají být jakoby obrazem svaté Trojice. Tvrdil též, že náš pan král má vládnout v těchto zemích, onen tribun zase v krajích zámořských."

Karel Colu di Rienza přijal, dokonce s ním třikrát hovořil. Sledoval vývody toho fantasty se zalíbením. Byly velice duchaplné, a Karel, ten měl smysl pro mystiku. Cola tak nějak pojal našeho krále Karla do svého reformního plánu a vyzval ho k tažení do Říma a slavné císařské korunovaci. Nebyl sám, kdo ho naváděl. Ještě to dělal slavný italský básník Francesco Petrarca. Proč právě ten? Pobýval dlouho u avignonského papežského dvora a byl hodně roztrpčen jeho nezájmem o italské poměry. Před pár lety pan Petrarca bouřil proti "té loupežné cizovládě Lucemburků v severní Itálii," ale nyní posílá z Padovy Karlovi list, ve kterém ho najednou oslovuje jako krajana, který "vznešené tažení svého slavného otce provázel s obdivuhodnou zdatností" a naléhavě ho nabádá, aby "odložil veškerou váhavost a rozpaky a vypravil se do Itálie jako nositel spásy, neboť právě nyní je čas pro výpravu do Říma nejvhodnější. Cesta je snadná, všechno je urovnáno a otevřeno."

"Itálie nikdy neočekávala s větší radostí příchod žádného cizího panovníka, ani se nebojí tvého jha. Tu zvláštnost, nevíš-li, má u nás tvá velebnost. Ať si tě, jak se jim líbí, přivlastňují Němci, my tě pokládáme za Itala. Pospěš tedy, pospěš! Vím, že se ti líbí činy císařské, a plným právem - ty jsi císař. Neznavuj déle touhou po sobě Itálii, neomezuj náš zápal posly a očekáváním! Tebe jediného si prosíme, pohled na tvou hvězdnou tvář si žádáme!" Taková představa zajisté lahodila sluchu našeho poněkud ješitného panovníka. (Nakonec: on málokterý mužský je této slabosti ušetřen; a politik - tak ten už vůbec ne.) Ale Karel zároveň chápal, že všecky ty Colovy i Petrarcovy myšlenky jsou politicky naprosto naivní, prostě nerealistické. Bylo přece vyloučeno, aby se zmocnil císařské koruny proti vůli papežské kurie. A naděje, že by ho k římské jízdě (jinými slovy: k císařské korunovaci) vyzval papež Kliment VI., no tak ta byla nulová.

Papež ale do Prahy napsal. Ano, poslal Karlovi naléhavý list, aby "uvěznili toho syna Belialova, Mikuláše Vavřincova, římského občana, obzvláště nebezpečného škůdce!" Papež tím myslel Colu di Rienzo. A protože si nebyl jist jediným dopisem, tak ještě expresně korespondoval s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, "aby odeslal toho vězně do Avignonu, nebo jej bezpečně držel ve vazbě a k inkvizičnímu výslechu," Karel s Arnoštem se rozhodli pro tu druhou možnost a oddalovali Colovo vydání, jak to jenom bylo možné. V Praze byl římský tribun držen v mírné vazbě a měl možnost písemného styku s králem, arcibiskupem, i Karlovým kancléřem Janem ze Středy. Karel musel být určitě velikou výjimkou mezi evropskými panovníky, když byl ochoten dopisovat si a velmi obšírně diskutovat s vlastním vězněm, buřičem a vyhlášeným kacířem. Když se opovážil tvrdit, že je nemanželským synem císaře Jindřicha VII. (a tím vlastně Karlovým strejdou), tak to Karel odrazil pouze ironickou poznámku, že nakonec jsou si všichni lidé před tváří Boží rovni jako synové Adamovi, "a pronášel mnoho jiného tomuto podobného a také bludného, a proto byl jako podezřelý z kacířství panem arcibiskupem uvězněn." Věznění se odehrávalo v arcibiskupské residenci v Roudnici nad Labem a bylo poměrně nevlídné a tíživé. To Colu zbavilo zbytku iluzí o úspěchu jeho poslání a vyvolalo dokonce jeho žádost, aby byl raději vydán papeži. Král ještě nějakou dobu váhal, říkal si, že by nebylo špatné toho vězně využít k vynucení ústupků na avignonské kurii, jenomže v samotném vydání římského tribuna zabránila Karlovi na podzim roku 1350 mimo jiné i jeho vážná choroba, která ho na čas upoutala na lůžko a přiblížila mu dokonce velice nebezpečně vidinu smrti.

"Ještě pokud byl Cola di Rienzo v Čechách, v měsíci říjnu 1350. roku, upadl Karel náhle do těžké nemoci a po všech zemích roznesla se pověst, že byl otráven; dlouho byl v nebezpečí života a přes všecky šťastně užívané léky k uzdravení jeho nedocházelo." Karlovi bylo tehdy čtyřiatřicet let. Šlo skutečně o vážné onemocnění, protože musel upustit od svých cest a zůstat v Praze po dobu téměř půl roku. V lednu 1351 sice zajíždí na Bezděz a do Žitavy, ale cesty do jižního Německa se musí vzdát. Teprve v dubnu se vypraví do Českých Budějovic na diplomatickou schůzku s rakouským vévodou Albrechtem, ale trpí přitom velkými obtížemi. Císařova nemoc vzbudila neklid jak u papežského dvora v Avignonu, tak i v Německu, kde se radí mohučský arcibiskup a rýnským falckrabětem o opatřeních v případě Karlovy smrti. To bylo v únoru 1351, ale podobná opatření švábská města projednávala už před čtvrtrokem v listopadu.

Uvědomoval si Karel, jaké to s ním je? Uvědomoval. Napsal svému prastrýci, arcibiskupovi Balduinovi a požádal ho, aby převzal řízení některých říšských záležitostí. K čemu tehdy vlastně došlo? "O původcích onoho zločinu roznášeny po světě ty nejrůznější domysly a povídky: soudobý Florenťan Matteo Villani podává nám zajímavé o té věci zprávy. Byli obviňováni dva úředníci dvora královského, že ke zločinu otrávení pána svého dali se namluviti. Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna, vrhnouc se k nohám svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, dala mu podle rady některých paní požíti laskavého pokrmu, netušíc, že by zlé následky mohl míti. Nevinné tedy ony muže aby propustil na svobodu, neboť na její nerozvážlivost že sluší pokuta všecka. Důkaz této ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal a zrušil všeliké další vyšetřování a dotčené dva muže dosadil opět na úřad jejich."

"Laskavý pokrm" - co by to mohlo asi tak být? Nejspíš nějaký nápoj lásky. Snad nějaké afrodisiakum. Tedy - údajně. Královna si to pak asi musela hodně vyčítat, i když šlo nejspíš o nějaký docela nevinný lektvar. Toto podezření - tedy na otravu jedem - odpovídalo plně v duchu doby. (Tenkrát se hodně trávilo, ještě více než dnes prostřednictvím politiky.) Travičství bylo jedním z nejoblíbenějších prostředků, jak se zbavit nepohodlného protivníka. Jestli si dobře vzpomínám, tak Karel byl už jednou před nějakých patnácti lety v Itálii taky málem otráven. Ano, tehdy, na Hod velikonoční, jak sám vzpomíná ve svém životopise, "vrátiv se z bohoslužeb, zjistil jsem, že čeleď upadla v nemoc a zvláště ti, kdož před obědem jedli. Já pak sedě za stolem, nechtěl jsem jíst a všichni jsme byli polekáni. A tak hledě uzřel jsem člověka krásného a křepkého, jehož jsem neznal, jenž chodil za stolem čině se němým. A maje na něco podezření, kázal jsem ho zatknouti. A on po mnohém mučení třetí den promluvil a vyznal, že sám v kuchyni do jídel jed namíchal z rozkazu a návodu Azza, náměstka hraběte milánského."

To se tedy stalo v Itálii, ale copak se doma u nás, v Českém království, našel někdo, kdo by byl schopen zchystat úklad proti oblíbenému panovníkovi? Kdyby povaha nemoci o otravě nasvědčovala, tak bychom o tom asi museli uvažovat, ale příznaky neodpovídaly. Neodpovídaly tetraplegii, vlekoucí se po deset měsíců. Tetraplegie neboli tetraperéza, česky ochrnutí čili obrna všech čtyř končetin. To znamená, že Karel nemohl hýbat ani nohama, ani rukama, jenom hlavou. "Byla to zvlášť těžká bezmocnost všech končetin, která činila dojem ochrnutí rukou a nohou," to je svědectví soudobého kronikáře Jindřicha Tauba ze Selbachu. A trvalo to deset měsíců.

Za traviče byla pokládána česká šlechta (prý proto, že jí král zabavoval statky korunou dříve zastavené), původkyní měla snad být i královna (na což se usuzuje hlavně proto, že nebyl nikdo trestán), a stín podezření padl i na Karlova bratra Jana Jindřicha (tahle pověst vznikla zase kdovíproč v jižním Německu). A jak to bylo ve skutečnosti? Historik Josef Šusta předpokládal, že by to mohla být takzvaná polyartikulární dna, to znamená dna neboli podagra, pro kterou je příznačný zánět několika kloubů. Karel trpěl dnou, kupříkladu při oficiální návštěvě Francie zhruba za čtvrt století nato píše francouzský kronikář, že král Karel nemohl občas pro dnavé bolesti chodit a musel být nošen na nosítkách. V pařížském Louvru byl přenášen v křesle. Někdy však (když bolesti povolily) se mu chodilo docela dobře. Také Palacký se zmiňuje, že Karla IV. občas trápívala podagra. Nepochybné onemocnění dnou však našel při prohlídce králových ostatků v roce 1928 antropolog profesor Jindřich Matiegka. Ale byl to opravdu důkaz, že příčinou Karlova desetiměsíčního ochrnutí byla dna?

Opravdu jediné, co pro to svědčí, je, že se od té doby projevuje u Karla IV. typické ohnutí šíje, které popisují současníci a které zachytil i malí v kapli svaté Kateřiny na Karlštejně. Matteo Villani viděl Karla pět let po nemoci, a tvrdí, že "král chodí ohnut dopředu." Diagnóza jménem "dna" však má jeden háček. Velký a podstatný. "Dna, ať už jednorázový záchvat nebo dna chronická se nikdy neprojevuje úplnou tetraplegií, obrnou všech čtyř končetin," tvrdí profesor Ivan Lesný, který se zabýval chorobopisy mnoha významných historických osobností. "Ze všech forem dny však nemá žádná formu úplného ochrnutí. Mimoto žádnou kloubní ani kostní nemoc nezpůsobí úplné ochrnutí, jež by se pak úplně upravilo." Daleko víc než na dnu byl pan profesor Lesný odborníkem na neurologii, konec konců to byla jeho specializace. "Náhlý vznik a pozvolná úplná zástava ochrnutí svědčí pro zřetelné neurogenní postižení. Ochrnutí končetin může být způsobeno buď postižením periferních nervů, nebo přímo poškozením mozku, mozkového kmene či horních částí míchy. Přitom vzniká v prvním případě obrna chabá, v druhé obrna spastická se svaly ztuhlými."

Spastická obrna je ale spojena s těžkým onemocněním centrální nervové soustavy. Není myslitelné, že by se bez moderní léčby mohla upravit tak, jak tomu bylo v případě Karla IV. "Jedinou výjimkou by snad mohla být roztroušená skleróza mozkomíšní." Jenomže to je nemoc, která se vrací. A Karel IV. žil ještě 28 let, aniž se její příznaky projevily - kronikáři by o tom určitě zanechali nějaký záznam. "Rovněž poškození míchy v různé výšce vede k různým obrnám. V oblasti krční míchy může vést stlačení nádorem nebo ploténkou k obrnám horních a dolních končetin." Jenomže ani v tomto případě by pak nedošlo k dokonalému vyléčení. "Ani u poškození míšních cév je nemožné představit úplný ústup příznaků." Co tedy zbývá jako možná příčina Karlovy desetiměsíční obrny? "Z postižení periferních nervů je tu hlavně zánět nervů a míšních kořenů, které může skutečně způsobit ochrnutí úplné a přitom dočasné. Jde o zánět způsobený různými jedy, bakteriálními a infekčními, a může mít řadu příčin. Je to ochrnutí chabé, bez křečí, souměrné, často plné, ale skoro vždy přechodné. Právě této diagnóze odpovídají ze všeho nejvíc popisy kronikářů, líčí nemoc Karla IV." Takže zánět nervů a míšních kořenů? Většinou to bývá nemoc nezhoubná, ale může být někdy i životu nebezpečná, když náhle ochrne dýchací svalstvo. V každém případě je to nemocnění, které může trvat celé měsíce. Tato nemoc mohla způsobit obrnu všech čtyř končetin s počátečním hrozivým průběhem a konečným úplným vyléčením. Ohnutí šíje mohlo být jakousi zbytkovou parézou, tedy neúplnou obrnou šíjového svalstva.

V roce 1978 exhumoval antropolog profesor Emanuel Vlček ostatky mimo jiné i Karla IV. Zjistil, že na levé straně krční páteře je zřetelný otisk krevního výronu, který asi naléhal zevně asi ve výši třetího až pátého krčního obratle. V této souvislosti se vynořily dohady o Karlových dobrodružstvích. Například o účasti na turnajích pod cizím jménem a erbem - a to snad ještě v době, kdy už byl českým králem a římským císařem. Takže co mohlo způsobit to zranění s krevním výronem? Například pád z koně, nebo ještě spíš úder dřevcem. "Je však nepravděpodobné, že ve 14. století někdo úraz krční páteře přežil, ba dokonce se uzdravil. Ochrnutí, jehož trvání přesáhlo půl roku, nemohlo být následkem úrazu míchy, zejména krční." A jaká tedy je konečná diagnóza toho záhadného onemocnění Karla IV.? Asi zůstaneme u zánětu nervů a míšních kořenů. Může to být jeden z prvních, pokud ne úplně první případ této nemoci, zaznamenaný v našich dějinách.

Nad propastí balancoval Karel deset měsíců. Stav napětí kvůli Colovi di Rienzo trval dva roky. Pak ho král vydal - lépe řečeno: zajistil mu víc než důstojný odchod. (Cola pak udělal politický obrat o 180 stupňů, sloužil papežské kurii, zmocnil se správy v Římě, ale pobouřený lid ho nakonec ubil.) Ještě předtím však papež Kliment VI. zemřel a jeho smrt zkrátila Lucemburkovo čekání na císařskou korunu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 135. schůzka: Na výsluní

    135. schůzka, kterou jsme si sjednali na svých Toulkách českou minulostí, nás zavede do doby, kdy se římský a český král Karel, toho jména Čtvrtý, ocitl na výsluní Evropy.

  • 137. schůzka: Císařem

    „Nejistý a velmi prchavý je život. Ačkoli tvůj věk je velice svěží, přece nestojí, ustavičně letí a rychle prchá.“