135. schůzka: Na výsluní

135. schůzka, kterou jsme si sjednali na svých Toulkách českou minulostí, nás zavede do doby, kdy se římský a český král Karel, toho jména Čtvrtý, ocitl na výsluní Evropy a dějin, ale zároveň měl tu možnost nahlédnout na té nejtemnější propasti.

"Toho roku 1348. bylo na celém světě velké zemětřesení, a zvláště v korutanských horách, kde se zřítilo mnoho měst, vesnic a hradů a zahynulo nesčetné množství lidí. Tamtéž bylo zemětřesením vyvráceno a zřítilo se slavné město Villach se všemi domy a hradbami, takže v něm zbylo jen málo obyvatel. Takové a tak veliké zemětřesení nebylo prý v kronikách zaznamenáno od té doby, co národy začaly obývat svět."

Zemětřesení, které proběhlo ve střední Evropě, však jakoby začalo otřásat i politikou. Tragickou smrtí zavrženého císaře Ludvíka Bavorského se tábor Karlových protivníků nerozpadl, pouze dočasně oslabil. V čele opozice proti Lucemburkovi se ocitl jeho stejnojmenný syn. Pokusil se Karlovi v rozmezí dvou let zasadit dvě rány. Těm ale římský a český král dokázal bravurně čelit. "Začátkem roku 1348. sešli se u Rýna zplnomocněnci mohučského arcibiskupa (od papeže však sesazeného), též falckraběte rýnského a markraběte braniborského" (tím posledním byl Ludvík, syn bývalého císaře), "a přisoudivše volitelský hlas saský přítomnému zplnomocněnci přikročili s ním pospolu k volbě nového krále římského. Podivné to jistě volbě, které osobně účastniti se ani jeden z volitelů si netroufal! Anglický král Eduard III., před dvěma lety tak slavně zvítězivší v boji, zdál se shromážděným býti nejvhodnějším a prohlášen tudíž co zvolený král římský."

Byla to opravdu podivná volba... když se volila nová osobnost na místo, které bylo obsazeno naším Karlem IV... Ta volba byla podivná i proto, že nikdo se jí nezúčastnil. Volitelé měli zřejmě z Karla oprávněný vítr, a tak do Oberlahnsteinu na Rýně nepřijeli; poslali tam jenom zástupce. Stejné podivné, že ani kandidát se neráčil dostavit. Ostatně Eduard přijal tu nabízenou funkci velice váhavě a s rozpaky. Měl v té době úplně jiné starosti - bojoval s Francií ve válce, která měla nakonec trvat jedno století. Karlovi diplomaté postřehli Eduardovu pramalou chuť vládnout všem těm zmatkům v říši římské, zvlášť když to muselo nezbytně vyvolat konflikt s mocným Lucemburkem a jeho případné vojenské spojenectví s Francií. "Nicméně zdá se, že titul císařský dlouho byl vnadou jeho ctižádosti, a jen proto, že parlament anglický protivil se takovým jeho plánům zahraničním, odhodlal se konečně odepříti se té volby a vypravil poselstvo ke Karlovi IV., aby s ním uzavřelo zase přátelství." Prostě nedalo zase tak moc práce, aby se to tomu Angličanovi vymluvilo. Eduard se za pouhé dva měsíce vnuceného důstojenství vzdal, a zřejmě docela rád.

Ale proč nastrčil Ludvík mladší do té hry anglického panovníka? Proč si netroufl na římský trůn on sám, jako císařův syn? Odpověď. neměl vyhlídky. Byl totiž kacíř. Tím byl sice prohlášen nikoli přímo on, ale jeho tatík, jenomže kdy byl tatík kacíř, syn byl taky kacíř. Prostě kacířstvím přímo geneticky zatížená rodina, tihleti Wittelsbachové. Jenomže Ludvík se nevzdal. Ještě ne. "Téhož roku nepřátelský kníže Ludvík, syn zemřelého Ludvíka Bavora a markrabí braniborský, napodobitel otcovy špatnosti" (takto hodnotí Ludvíka kronikář Beneš Krabice z Weitmile), „spolu s Rudolfem, falckrabím rýnským, oba nedbajíce papežských výroků, zvolili nebo jmenovali na společné schůzce spíše podle skutku než podle práva římským králem Günthera, hraběte ze Schwarzburku.“ To bylo během dvou let čtvrté jméno na římském trůně. Neboť v tom výčtu již figurují jména Ludvíka Bavora, Karla, Eduarda, a též... jakže se vlastně jmenuje? Günther, hraběte ze Schwarzburku. Na rozdíl od těch tří ostatních patřilo toto jméno naprosté politické nule. "Ten se odvážil projevit takovou opovážlivost, že se neobával psát se římským králem a podrobit si některá říšská města. Shromáždil značné vojsko a utábořil se mezi městem Mohučí a městem Frankfurtem a zdržoval se tam po několik dní, vztyčiv tam říšská banderia neboli praporce."

Zdali měl šanci, ten schwarzburský Günther? Měl. I když to bylo proti Karlovi? Jakou? Inu, jako nula: nulovou. On totiž nakonec nevzdoroval Karlovu protiútoku déle než pět měsíců. Lucemburk s ním sehrál skvělou šachovou partii (mohli bychom říct, že s dvojnásobným matem v koncovce). Občanovi, královskou hru neovládajícímu, to lze vysvětlit tak, že Karel zabil dvě mouchy jednou ranou.

Jak to vlastně začalo? Smutně. Smrtí Karlovy první ženy a české královny Blanky. "Dne 1. srpna roku 1348., což bylo v pátek a ve svátek svatého Petra v okovech, zemřela česká královna paní Blanka, první manželka slavného pana Karla, krále českého a římského, a byla s velkou nádherou a slávou pochována v Pražském kostele, jemuž odkázala velmi mnoho věcí a zvláště královské kropenky." Na rozdíl od manželek posledních Přemyslovců i od významných žen tohoto rodu (například Anežky Přemyslovny) se Blanka z Valois ve středu dění neocitala. A nebylo to jenom tím, že jí až do smrti jejího tchána Jana byla přisouzena pouze role markraběnky moravské. Důvodem byla i určitá rivalita mezi lucemburským otcem a synem. Ostatně Karel byl po zbytek třicátých let skoro pořád za hranicemi. Manželský vztah Karla a Blanky přitom stále nepřinášel to, co bylo v dynastickém ohledu základní - děti. Přesněji: děti mužského pohlaví. Potomky ti dva sice měli (během jejich pětadvacetiletého manželství přišla po prvorozené Markétě na svět druhá dcera až se sedmiletým odstupem, dostala jméno Kateřina), ale syn - žádný.

Blanka byla podle dochovaných zpráv velmi krásná, "pleti průsvitné a dobrého srdce." Brzy po příchodu do Českého království se začala učit česky a německy. Zemřela ve věku necelých dvaatřiceti let. Co bylo příčinou tak časné smrti? Písemné zprávy to neodhalují. Následek těžkého porodu to být nemohl (Blanka zemřela šest let po narození své druhé dcery). Že nákaza, epidemie, mor? "Toho roku došlo k zatmění Měsíce a spojení nějakých nepříznivých planet. Z těchto spojení a špatných konstelací vznikla neslýchaná epidemie neboli mor lidí na celém světě. Nebylo nikde útočiště, protože lidé umírali jak na rovinách, tak v horách a lesích. Všude byly hloubeny veliké a četné jámy, v nichž byla pochovávána těla zemřelých. Takový a tak dlouhý mor nikdy na světě nebyl." Kronikář poněkud skutečnost zamlžuje. On to všechno nezpůsobil Měsíc a nepříznivé, planety, že. Morová epidemie, která po čtyři léta zuřila skoro po celé Evropě, se Českému království víceméně vyhnula. Takže jaká diagnóza? Není vyloučeno, že mohlo jít o tuberkulózu, která připravila o život i Blančinu tchyni, královnu Elišku.

Karel měl v životě mnohokrát štěstí. Velké kousky štěstí si vybíral, když mu ruka osudu pohotově odstraňovala jednoho protivníka za druhým. Smrt mladé manželky však mezi životní výhry rozhodně nepatřila. Ale zármutek musel jít rychle stranou. Dokonce se proměnil v politickou šanci - dvaatřicetiletý vdovec Karel totiž bleskem dojednal sňatek s Annou Falckou, dcerou rýnského falckraběte Rudolfa. (Téhož Rudolfa, který před pár měsíci hlasoval pro anglického Edwarda jako nového římského krále.) Byl to tentýž Rudolf, který ve Frankfurtu ještě začátkem února holdoval Güntherovi ze Schwarzburku. Co Rudolf na to lano, které mu hodil Karel? Pochopitelně že kývl. Ihned vyměnil prapor a přeběhl se svou krásnou dvacetiletou dcerou na Karlovu stranu. On vlastně první těžkou ránu opozici zasadil Lucemburk ne mečem, ale svatbou s Annou. Bylo to sedm měsíců po Blančině smrti. Původně se však vyhlídnutá nevěsta jmenovala úplně jinak. "Již loni, co vdovec, jal se vyjednávati s králem anglickým, aby obdržel k manželství dceru jeho Isabelu," líčí složitou svatební causu František Palacký.

"Eduard III. zplnomocnil markraběte z Jülichu k uzavření svatební smlouvy. Když pak dvůr papežský prohlásil se proti spojení takovému (papež svému někdejšímu žákovi důrazně doporučil, aby si vybral opět manželku z nejkřesťanštějšího domu Francie), a kromě toho když nastaly ještě jiné nesnáze, odhodlal se Karel zajet až k moři Severnímu, aby osobním svým přičiněním odstranil (bylo-li by to možné) všecky v té věci překážky. Zdržoval se na zeelandském ostrově Tholen (v Nizozemsku byl 27. února). Tam však sešlo z toho svatebního návrhu a Karel se vrátil s chvatem do Porýní. (1. března byl v Kolíně nad Rýnem.) A o tři dny později, dne 4. března 1349. roku v Bacharachu svatbu svou slaviti mohl s kněžnou Annou, dcerou rýnského falckraběte Rudolfa." (Během pouhých pěti dní provedl Karel nejenom výměnu jedné kandidátky na svatbu za druhou, ale klidně se stačil o ženit.)

"Není vůbec známo, kterak přijíti mohlo k svatbě té, všem lidem té doby neočekávané; ale spěch neobyčejný, se kterým ona v několika dnech navržena, uzavřena i provedena byla, slouží za důkaz, že falckrabě Rudolf nerozmýšlel se ani na okamžení státi se tchánem dosavadního protivníka svého, a za cenu té cti propůjčiti se mu v mnohých věcech velmi důležitých: pojistil zajisté již hned téhož 4. března své dceři a jejímu manželu nápad Horní Falce na hranicích českých." Jednalo se o majetek Sulzbachu. S tou Horní Falcí to neznamená, že by někoho něco napadlo, ale že Karla a jeho manželku "napadlo" (neboli jim připadlo) dědictví, tedy ona Horní Falc, neboli jeden z mnohých kousků území, které se Karlovi podařilo přilepit k českému státu. Královský ženich taky nezůstal pozadu: zapsal své nevěstě 9000 hřiven stříbra jako věno na Přimdě a Tachově. Anna zároveň Karlovi přinášela dědický nárok na všechny říšské državy a panství svého otce v případě, že by zemřel bez synů, a to se při jeho churavosti zdálo být víc než jisté. Falčtí stavové měli tento nárok ihned zaručit holdem.

"Mezitím pan Karel shromáždil vojsko a položil se v městečku Eltville nad Rýnem tak blízko proti vojsku hraběte ze Schwarzburku, že lidé téměř mohli na sebe střílet šípy. Boží prozřetelnost, chtějíc svého řádně zvoleného knížete zachovat pro stát, vyvolala v mnohých takový strach a hrůzu, že řečený hrabě ze Schwarzburku, ačkoli měl mnohem větší a silnější vojsko, přece se řízením pravice Boží neodvážil pana Karla a jeho lidi napadnout. Řečený Günther se po zprostředkování nějakých jednání odřekl veškerého svého práva a poddal se milosti pana Karla a ihned na témže místě odstranil říšské znaky. Potom po několika dnech řízením božím odešel z tohoto světa. Zemřel tak druhý úhlavní nepřítel řečeného pana Karla. Tento král Karel měl od všemohoucího Boha takovou milost, že všichni jeho úhlavní nepřátelé, jako byl Ludvík Bavor, tenhle hrabě ze Schwarzburku, dále arcibiskup mohučský a arcibiskup milánský (a mnohá jiná velmi mocná knížata) bez jakéhokoli krveprolití, dříve než by je řečený král napadl, náhle zemřela. I naplnilo se Písmo, jež praví: Ruka má mu bude pomáhati; a jinde zase: Budu nepřítelem tvých nepřátel a můj anděl tě ochrání."

Ludvík Bavor, schwarzburský hrabě, arcibiskup onen či tamhleten. Mezi všemi těmito Karlovými nepřáteli, vypadlými tak či onak ze hry, postrádám jedno jméno: Ludvík Braniborský. Co se s ním stalo? Že by to po všech těch prohrách vzdal? Ludvík? Kdepak! Ale padla tady závažná námitka, že jako syn církví prokletého kacíře neměl jakýkoli nárok kandidovat na římské královské křeslo. To neměl. Však on se taky Ludvík nijak dopředu necpal. On zápasil o ztracené pozice rodu Wittelsbachů jako by z druhého sledu. Věděl o tom Karel - tedy: kdo je v pozadí? Určitě. A hned taky milému Ludvíkovi mladšímu názorně předvedl, jak se má taková politika šedé eminence správně režírovat, aby vedla k rychlému výsledku. Dá se říct, že mistr vyučil magistra.

"Téhož roku v měsíci září vznikla v krajích saských a v sousedních zemích pověst, že braniborský markrabí Waldemar, o němž se věřilo, že před třiceti lety zemřel, nebyl tehdy skutečně mrtev, ale jen naoko, a nyní se vrátil na své panství a žádá zpět svou zemi jako jemu náležející." Někdy na konci léta se skutečně objevil v Magdeburku stařec, který o sobě rozhlašoval, že je někdejším braniborských markrabětem Waldemarem. Měl být od roku 1319 mrtev, ale svou smrt prý jenom fingoval, aby očistil dřívější hříchy poutí do Svaté země a žil nadále jako poustevník. Teď se však rozhodl navrátit a zbavit vlády Ludvíka, syna kacíře. Branibory náležejí jemu, Waldemarovi! „Poněvadž se tento muž, ba človíček dosti malé, ale silné postavy, tělesným vzrůstem ve všem podobal Waldemarovi, a jsa poučen dával tázajícím se spolehlivé důkazy a výpovědi, týkající se minulosti, byli tím mnozí oklamáni a považovali ho za onoho markraběte, jenž, jak již řečeno, zemřel před dávnými časy."

Kdo to byl, tenhleten Waldemar? Tenhleten Waldemar byl nepochybně Lžiwaldemarem, jakých dějiny znají desítky. Říká se jim různě - Lžidimitrijové, Lžiborisové, Lžiboleslavové (popřípadě lžidoktorové, i když to je už zase jiná historie). Zdali uvěřil Karel té báchorce? Inu, přišla mu vhod. Náramně. Okamžitě zinscenoval uznání Waldemara za pravého, s neuvěřitelnou rychlostí mu Branibory udělil v léno a dokonce uspořádal vojenskou výpravu na jeho podporu. "Pan král uvěřil jeho slovům, ba obecné pověsti, jež se roznesla po všech zemích,a domnívaje se, že jde o pravého Waldemara, jenž s ním byl též spojen pokrevním příbuzenstvím, shromáždil vojsko a přišel mu s četným lidem na pomoc." Což nám ale nějak nesedí. Pan král římský a český Karel a takový důvěřivý prosťáček? Podrobnosti celé této causy nejsou známy, ale... když ono to celé vypadá, jako by onu záhadnou figurku (tedy toho Lžiwaldemara) přihrál nějakým způsobem na scénu Karel. Bezprostředně jistě ne on sám, na to měl své lidi. Kupříkladu arcibiskupa magdeburského a Rudolfa Saského. A aby dodal uznání falešného Waldemara nádech obecné přesvědčivosti, ustanovil Karel dokonce jakousi vyšetřovací komisi a ta prohlásila prakticky ihned a svorně falešného Waldemara za totožného se zesnulým Waldemarem.

Svým způsobem to byl vlastně jakýsi druh zázraku. když se tak z ničeho nic zjevila mrtvola. (Nakonec v Českém království je to docela běžné. Některé mrtvoly ožívají, jiné třeba posílají dary.) Waldemarovo vzkříšení však přineslo pouze částečný úspěch. Ani s podporou Karla a jeho spojenců nezískal víc než nevelký díl Branibor. Když posloužil, hodil ho Lucemburk přes palubu. Nejprve si však od něj nechal dodatečně udělit kurfiřtský souhlas se svou někdejší volbou za krále římského (Karel myslel opravdu na všechno), přijal od něj "jako důkaz vděčnosti" území Dolní Lužice (další teritorium připojení k českému státu), a pak - ho zatratil. Říšská knížata mezitím dospěla k názoru, že Waldemar je podvodník. A dostavila se pointa celé té poněkud krkolomné operace: jakmile Waldemar splnil úlohu a svou existencí vystrašil Ludvíka Braniborského, byla půda k ochočení tohoto muže připravena. "Neboť Ludvík viděl svého protivníka, jeho zdatnost a velikou moc a nemohl mu odporovat. A jak pozoroval, že je nový Waldemar uváděn do jeho země, mohlo mu tehdy srdce po zásluze puknout bolestí."

No a potom to přišlo: v gestu opravdu velkorysém Karel uznal, že nepatří-li braniborské léno Waldemarovi, právem patří zpátky Ludvíkovi. Tomu kacíři a synovi kacíře? Našemu milému Ludvíkovi. přece. Karel napřáhl ruku ke smíru a ta byla stisknuta. Takže hlavní sok se prakticky přes noc stal přítelem. Dobrým přítelem. Neboť - jak říká staré přísloví - v nouzi najdeš přítele. Za uznání své markraběcí a kurfiřtské hodnosti Ludvík uznal nejenom královské důstojenství Karlovo, ale zavázal se mu vydat i říšské korunovační klenoty, které našel v taťkově pozůstalosti. A brzy nato (v červenci 1349, při druhé Karlově korunovaci konané v Cáchách) poskytoval Ludvík nedávnému svému protivníkovi povinné služby říšského arcikomorníka. "Téhož roku v měsíci červenci byly silné větry, které strhly na četných místech mnoho stavení."

Tím ovšem výčet Karlových protivníků - těch skutečných i těch možných - určitě nekončí. Jistěže ne. Se všemi významnými soupeři v říši se Karel ještě nevyrovnal. Zbýval ještě kupříkladu polský král Kazimír. Musely se připravit úmluvy, kterými si český král zajistil neutralitu svého severovýchodního souseda. V témže čase se dohodl s vůdcem rodu Habsburků Albrechtem na zasnoubení své mladičké dcerky Kateřiny s Albrechtovým synem Rudolfem Habsburským. Tak se pojistil proti všem případným komplikacím, které by ho mohly ohrožovat z jihu. No a když v létě 1349. (jak jsme si už řekli) těžce onemocněl a zemřel Günther ze Schwarzburku, tak náš Karel suverénně ovládl pole. Od té doby vlastně až do smrti (která přišla za 28 let nato) neměl mezi feudály v římské říši rovnocenného soupeře. "Dne 17. dubna roku 1349. vrátil se Karel IV. co jediný již král římský do Prahy zase ve společnosti nové své manželky Anny Falcké, kterou Čechové také Melčkou nazývali. 1. listopadu dal ji korunovati královnou českou." Mezi námi - on Karel spěchal také proto, že Anna byla už v sedmém měsíci těhotenství. Král se nemohl dočkat. Ve 33 letech další šance na vytouženého dědice, který se měl narodil už korunované české královně jako záruka dalšího rozkvětu a trvání lucemburského rodu.

S tím rozkvětem a s tím trváním to měli totiž Lucemburkové aktuálně dost nahnuté: Ani Karel, ani jeho bratr Jan Jindřich, markrabě moravský, neměli dosud mužské potomky. Jejich nevlastní bratr Václav, syn Jana Lucemburského a Beatrix Bourbonské byl tehdy teprve dvanáctiletý. A navíc právě tehdy zasáhla do ženského potomstva lucemburského rodu během jednoho měsíce velmi bolestně dvě úmrtí: ve 34 letech zemřela Guta neboli Jitka, Karlova starší sestra, manželka normanského vévody a následníka francouzského krále, a téhož měsíce odešla i Karlova první dcera z manželství s Blankou, čtrnáctiletá Markéta, královna uherská. Těžko se vžít do situace otce Karla, jak moc čekal na příchod svého syna... "Když dne 17. ledna 1350. roku královna Anna porodila manželi svému prvního syna Václava, měl z toho Karel radost nevýslovnou."

Prvorozený syn dostal při křtu stejné jméno jako kdysi jeho otec. "Konečně viděl král před sebou možnost, ba i naději dostati se na vrchol svých tužeb a stát se zakladatelem mohutné nové dynastie. Nemohl se ani dočkati té chvíle, až syn jeho bude uznán na trůně českém, dožadoval se toho u stavů, aby jemu co budoucími dědici českému bez odkladu holdování se stalo. Přiznávací listiny, jež jak páni, tak i města česká královskému prvorozenci co budoucími pánovi svému zachovaly se až podnes; zrozence ale samého, k němuž se obracelo tolik nadějí a něžné péče, uchvátila smrt nelítostná za jeho dětství na hradě Žebráce 30. prosince následujícího roku, aniž dopřáno bylo královně Anně podati říši ještě druhého dědice."

Na podzim téhož roku, kdy se Karel dočkal mužského dědice, však onemocněl on sám velmi vážnou nemocí. Římský a český král ochrnul náhle a neznámo proč na všechny čtyři končetiny. Čtyřiatřicetiletému muži, stojícímu na vrcholu své moci, hrozilo to nejhorší - jeho stav byl beznadějný a papež a arcibiskupové a králové a různí ti vévodové a falckrabata a markrabata, všichni docela vážně přemýšleli o opatřeních v případě Karlovy smrti.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 134. schůzka: Gaudeamus igitur

    134. schůzku v Toulkách českou minulostí jsme si smluvili s mistry a žáky studia generale neboli obecného učení, potažmo Vysokého učení Karlova – prvního v Evropě.

  • 136. schůzka: Nad propastí

    Na 136. schůzce Toulek českou minulostí se potkáváme v roce 1350. Ten byl pro římského a českého krále Karla nad jiné důležitý.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.