1116. schůzka: Prostibolo duše

Dnes tu jsme proto, abychom propadli. Popřípadě upadli. Eventuálně se rozpadli. Všechny tyto procesy lze shrnout pod původně pejorativní označení literárních i dalších uměleckých směrů, které se v Evropě objevilo v polovině předminulého století, a u nás na konci 19. století. Pořád schází to pravé jméno: Dekadence.

Čeští dekadenti tvořili svébytnou… nebo lépe řečeno: svéráznou skupinu. Zásadně se od ostatních tvůrců lišili chápáním reality. Například od symbolistů, pro něž byl svět neproniknutelně složitý. Dal se vyjadřovat pouze symboly, které vycházely z básníkovy intuice. To dekadenti o jeho charakteru vůbec nepochybovali: současná realita je úpadek, špína a rozklad. Trochu přemrštěné… ačkoli – raději bez komentáře.

Dekadenti dostali svoje pojmenování jako posměch. Latinsky de–cadentia je odvozena od slovesa cadere – padat. Dekadenti měli svůj vlastní časopis. Jmenoval se Moderní revue. Založila ji dvojice přátel už ze střední školy – Arnošt Procházka s Jiřím Karáskem. Revue nebyla záležitostí jednoho, dvou ročníků. Vycházela tři desetiletí a odvedla vynikající služby.

Stala se centrem umělecké avantgardy a svou nekonformností přitahovala jak magnet všechny mladé tvůrce. Na jejích stránkách se objevila prakticky všechna jména, která se v následujících letech měla zapsat do české literární historie. Antonín Sova, Otokar Březina, Stanislav Kostka Neumann, Viktor Dyk, František Gellner a řada dalších. Duší časopisu i celé skupiny dekadentů se stal Jiří Karásek.

Narodil se ve staré měšťanské rodině, která byla – snad – šlechtického původu, ovšem v době Josefova příchodu na svět už bohužel zchudlé. Ano, Josefova, nikoli Jiřího, neboť byl pokřtěn jako Josef. Josef Karásek. Svůj aristokratický přídomek odvozoval od mistra Cypriána Karáska Lvovického ze Lvovic, rodáka z Hradce Králové, hvězdáře, astrologa a matematika žijícího v 16. století.

Jiří mohl vystudovat malostranské gymnázium, leč chudoba mu znemožnila ve studiích pokračovat. Zřejmě proto zkusil bohosloveckou fakultu, avšak už po necelých dvou letech studií na kněze zanechal a pokoušel se najít zaměstnání v Bavorsku. Marně. Tak se tedy vrátil do Prahy a zde přijal místo poštovního úředníka – doma, na Smíchově.

Leč právě tehdy vypukla aféra s anonymními dopisy. Kdo je psal, to nevíme bezpečně dodnes. Všechno začalo celkem komorně. V říjnu 1909 si básník Antonín Sova postěžoval příteli F. X. Šaldovi, že dostává anonymní dopisy. Byly velmi sprosté a vulgární. Prostě nechutné. Čtvrt roku nato pět stejně postižených literátů veřejně vystoupilo s obviněním, že autorem štvavých, oplzlých anonymních dopisů je Jiří Karásek ze Lvovic. Zda měli v ruce nějaký důkaz? Žádný. Jejich obvinění se opíralo pouze o skutečnost, že jejich kolega byl na Smíchově poštovním úředníkem.

Na ostří nože

Jenže to už vytáhl do boje Šalda – spustil nesmlouvavou a tvrdou kampaň. V létě 1910 písemně žaloval na Karáska přímo u poštovního presidenta. President si s tím udáním nevěděl rady, tak to poslal dál, svému nadřízenému, kterým byl ministr pošt Albín Bráf. Ministr si případ prostudoval a postavil se za Karáska. Čímž přilil oleje do ohně, kampaň se ještě přiostřila, a poštovní úředník Karásek požádal o penzionování.

Ukázalo se, že ve hře je mnohem víc než nějaké dopisy. Ta velká pětka ve své stížnosti řediteli pošt výslovně upozorňovala na podezření, že Karásek je – homosexuální. Vždyť Karásek se – poprvé v českých dějinách – pokusil o veřejnou obhajobu homosexuality. Jeho protivníci využili Karáskovy sexuální orientace velmi nevkusným způsobem. A to už poštovní ředitel neustál.

Mediálním hnojištěm vláčený Karásek reagoval tak, že sepsal obsáhlou obhajobu, ve které uvádí průkazné argumenty. On upadl v podezření coby poštovní úředník na Smíchově, jenomže na Smíchově nebylo paradoxně nic podáno, na obálkách byla podací razítka z hlavní pošty a z pošty na Malé Straně. Dokonce jedna obálka byla poslána z Brna.

Aféra začala pěkně bujnět. Viktor Dyk ve svém fejetonu obvinil Šaldu, že si dopisy nechává sám posílat. A máme tu ještě jedno svědectví, od Anny Lauermannové–Mikschové, že se jednou při společné večeři k autorství dopisů přiznal podnapilý Emanuel Lešetický z Lešehradu, básník, dramatik a propagátor okultismu. Tohle doznání nestačilo. Když on měl Lešetický v sobě kdoví kolik promile…

Celý případ, jemuž se dnes v Toulkách věnujeme, vyústil až k fyzickému násilí. To už bylo za první republiky, roku 1924, kdy do sporu zasáhl Jan, syn Antonína Sovy. Ohlásil se u Karáska, a několikrát ho – sedícího za stolem – udeřil.

Jiří Karásek byl poznamenán po zbytek svého dlouhého života. Stáhl se do ústraní, v němž se začal intenzivně věnovat sběratelství. Ze svých skromných prostředků vybudoval v paláci Václava Michny z Vacínova na Malé Straně jednu z největších soukromých knihoven a uměleckých sbírek v Evropě. Tady si básník vybudoval svůj šťastný svět naplněný pohodou. A zde také roku 1951 zemřel, zcela zapomenut dobou, která už řešila jiné problémy – Benešovy dekrety, znárodnění a procesy.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.