1061. schůzka: Fantazie je to, čím se člověk liší od živočichů

Autorem této myšlenky je Jakub Arbes. Spisovatel a novinář, který byl v mnohém vepředu a jeho život může sloužit jako šablona pro umělce, jež celý život zápasili se svým osudem. Vlastně: tím osudem nebyl nějaký pomyslný osud, nýbrž lidé, kteří mu – jemně řečeno – komplikovali život.

Jakub Arbes byl dítětem rodícího se velkoměsta. Ve Starém Smíchově za Újezdskou branou se 12. června roku 1840 ševcovskému mistru Arbesovi narodil syn Jakub, jenž pak přežil všechny sourozence. Starý Smíchov nebyla tehdy žádná městská část, ba ani periferie, jenom pár domků, které obklopovaly plzeňskou silnici, oživovanou formanskými vozy a cestovními omnibusy. Kolem dokola rozsáhlé zahrady a po pahorcích rozložené vinice. Kluk Jakub se vydával na toulky do blízkého okolí, do opukových lomů, probíhal uličkami obydlenými chudinou. Rodný kraj se mu postupně měnil v krajinu, kde později žili lidé jeho příběhů, kteří se svým způsobem pokoušeli překročit hranici bídy, byť za cenu trpkého ztroskotání, přičemž často pronášeli plamenné protesty na adresu společnosti.

Jakubova maminka si přivydělávala praním pro bohatší lidi. Dům, ve kterém se narodil, tak ten už nestojí – nacházel se v místech dnešního smíchovského Švandova divadla. Později jeho rodiče bydleli u Anděla, v dnešní Nádražní ulici. Obecná škola, do které chodil, už také neexistuje – stála na jižní straně nynějšího náměstí, jež dnes nese jeho jméno. Ještě před středoškolským studiem chodil do maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Arbes studoval současně několik jazyků – italštinu, francouzštinu, ruštinu, chorvatštinu a polštinu – to bylo v době, kdy navštěvoval Staroměstskou reálku u svatého Jakuba v Masné ulici. Byl do ní poslán díky dobrému prospěchu. Tady se seznámil s Juliem Zeyerem, o rok mladším.

Pak přešel na novoměstskou německou reálku do Mikulandské ulice – jejím ředitelem byl tehdy František Schneider, Bolzanův žák a spolupracovník (Arbes ho vypodobnil ve svém romanetu Ukřižovaná.) Na vyšší německé reálce ho učil češtinu další učitel, který ho velice ovlivnil, o pouhých šest roků starší – suplent Jan Neruda, ten se pak stal Arbesovým přítelem a rádcem. Podpořil Arbesův literární zájem a stal se i jeho literárním vzorem.

Roku 1859 nastoupil Arbes na polytechniku, ale to už byl rozhodnut věnovat se literatuře a žurnalistice. Roku 1867 se stal členem redakce pokrokového týdeníku Hlas, a roku následujícího nastoupil do redakce mladočeských Národních listů, kde se stal odpovědným redaktorem. Buď jak buď, trochu dík odvaze, trochu se štěstím se Arbesovi dařilo pobývat v mocnářství rakousko–uherském přece jen (většinou) vně kriminálu. Byl – jak již řečeno – odpovědným redaktorem opozičního tisku. Arbes kdysi konstatoval, že byl od roku 1870 během pouhých patnácti měsíců 50krát vyšetřován, 40krát obžalován a 30krát se musel hájit v soudní síni. Většinou se obhajoval sám, nebo k obhájcovu slovu připojil svoji obhajobu. Říkával později: „Soudní pře je pro redaktora lepší než zabavování časopisů, poněvadž u soudu má redaktor možnost hájit svou při, a dokázat, že zákony neporušuje opoziční tisk, ale úřady.“ Tohle přesvědčení mnohokrát demonstroval a dosáhl osvobozujícího rozsudku.

„Jednou byl žalován pro pobuřování proti svědkům,“ píše literární historik Lubomír Tomek ve své knize Za slova tiše nahlédni. „Uveřejnil totiž dopis čtenáře z Chrudimě o odsouzení občana pro urážku jednoho ministra – což se událo v hospodě u piva. Arbes nabídl soudu důkaz pravdy o tvrzeních uvedených v článku, například že pan Dřevikovský měl navoskované kníry a nevynalezl střelný prach a mnoho podobných. Soud to samozřejmě nepřipustil. Arbes tedy požádal, aby státní zástupce provedl důkaz opačný. Byl by musel dokazovat, že pan Březina není tlustý, že pan Dřevikovský neměl navoskované kníry a že vynalezl střelný prach a spoustu podobných nehorázností. Státní zástupce se nic takového ani nesnažil dokazovat, a tak výsledkem Arbesovy obratné obhajoby bylo, že ho porota uznala nevinným.“

A jindy zase… ve Vídni: To byl předvolán k nejvyššímu soudnímu dvoru, a tam odmítl i se svým obhájcem vypovídat německy s odůvodněním, že nejvyšší soud je právoplatnou institucí i pro země Koruny České, a že tedy má s českými obžalovanými jednat česky. Když soud odmítl, opustil Arbes i s obhájcem soudní síň. Šťastnou náhodou byl v těch dnech vyměněn ministr spravedlnosti. Nový ministr uznal za vhodné, aby se před nejvyšším soudním dvorem jednalo ve všech jazycích mocnářství. Arbesův návrat do Prahy byl pochopitelně triumfální.

Jednou byl obžalován z velezrady. Opáčil, že dotyčná zpráva, o níž se nyní hovoří jako o „velezrádné“, nebyla úředně zabavena. „Státní zastupitelství prostě a jednoduše nezabránilo podle své povinnosti šíření velezrádní zprávy, vážený soude, a je tedy spoluviníkem zločinu velezrady. Žádám, aby líčení bylo odročeno do doby, než můj spoluviník usedne se mnou na lavici obžalovaných.“ To se samozřejmě nestalo. Arbes byl osvobozen. Za velezradu si odseděl jenom měsíc vyšetřovací vazby.

Jednou si však těch měsíců odseděl víc. Rovných třináct. Roku 1873 byl odsouzen a do následujícího roku vězněn v České Lípě. Své manželce psal odtud dopisy, v nichž se trápil nad výchovou a vzděláváním dětí. Jako odpovědný redaktor se často trestu nevyhnul, byl žalářován; nicméně dobu pobytu ve vězení využíval k literární činnosti. Po třinácti měsících ve vězení v letech 1873 až 74 byl už jen řadovým redaktorem. Těžkou ranou pro něj byla výpověď z Národních listů o vánocích 1877. Z redakce Národních listů byl vyhozen. Nebo dejme tomu (abychom zjemnili slovník) – vyprovozen. Vyprovodili ho samozřejmě s noblesou. Tak jak to majitel redakce Národních listů dr. Julius Grégr uměl:

„Ctěný kolego! Poměry mého závodu nutí mne, abych činil redukce do nejkrajnějších možností. Jste obětí těchto nezbytných redukcí. Po těžkém boji musil jsem se konečně odhodlat dáti Vám výpověď z redakce. Nečiňte mi výtky, trpím tím sám velice. O Nový rok vypořádá se s Vámi administrace, do té doby račte vytrvat při svém nynější ressortu. Jakmile se finanční poměry listu zlepší, přičiním se dle možností, aby Vám nahradil, co jste výpovědí touto utrpěl. Děkuji Vám vřele za výtečné a obětavé služby, jež jste během let prokázal Národním listům; prosím, abyste mi laskavě zachoval přátelskou kolegiálnost. Třetího dvanáctý 78, Vám vřele oddaný dr. Julius Grégr.“ Ano, tohle byl padák. Nikoli zlatý, ba ani stříbrný, jen plátěný a ještě potrhaný.

Pracoval krátce v redakci staročeského listu Politik, ale pak až do konce života živořil jako volný novinář a spisovatel na volné noze. Musel se věru těžce protloukat jako volný spisovatel, což byla v jeho době věc nevídaná a ojedinělá. Být závislý na skrovných literárních honorářích a živit početnou rodinu, znamenal neustále psát a publikovat, psát i několik věcí najednou a nemít čas na důkladné propracování svých děl. Jeho tvorba zahrnuje širokou škálu literárních i žurnalistických forem, románů, romanet, povídek, črt, fejetonů, soudniček, polemik i životopisných a literárních studií, tvořících často celé cykly, jaké jsou Záhadné postavy, Nesmrtelní pijáci, Lásky a milenky velkých básníků. V 80. letech se pokusil vydávat vlastní noviny Šotek, do nichž výtvarně přispíval Mikoláš Aleš. Významný byl i Pláč koruny české, kniha o zásazích vídeňské vlády proti českému národnímu hnutí. Aby si vydělal na nějaké živobytí, tři léta působil jako dramaturg v Prozatímním divadle.

Jako spisovatel vstoupil do literatury s romanety, zvláštními povídkami, vyznačujícími se hrdiny silnými duchem a poněkud mystickými náměty, které publikoval v Květech a Lumíru. O nich nyní padla zmínka jen tak na okraj. Věnovat se jim budeme jako specifickému žánru v příštích Toulkách.

Důležité je, že ve svém dětství a mládí byl svědkem proměny venkovského předměstí v průmyslovou čtvrť. To bylo způsobeno především výstavbou Ringhofferovy továrny na parní a motorové vozy v roce 1852, na kterou pak o deset let později navázalo vybudování smíchovského nádraží. Tím se stal Smíchov místem s tehdy největším počtem dělníků u nás. Pro Arbesa nebylo ani možné, aby si dělnických osudů nevšímal.

Leč nejenom pnutím sociálním (na něž ještě přijde řeč) byl Arbes pln; měl přece také svůj soukromý život, a v něm – první lásku. Objevil ji při výpravě do otcova rodiště v západních Čechách. Tam se setkal se slečnou Janou Šimánkovou. Roztouženým zrakům tato dívka (kterou nazývá Jeanette, nebo také Jenny), jeví se pražskému studentovi takto: „Je jí třináct let. Nazývá se Jeanette. Málokde se nalézá andělská kráska taková. Štíhlá postava dala by na vyšší stáří souditi. Krásný, kaštanovými kadeřemi zastíněný obličej, ruměncem zlehka zbarveným, značí veselost ducha čilého. Temné jiskřící oči a potutelně kol jemných úst si pohrávající úsměv značí čtveračku. Taktéž i její přívětivá, lehce plynoucí mluva, jest znakem nestálosti a vrtkavosti, což i v každém hnutí těla vyzrazuje.“ Co by dnes hraničilo pomalu s podezřením na pedofilii, bylo u literáta a novináře inspirací. Však taky hned sedl a sepsal báseň na ono děvčátko, jež už kupodivu nazývá svou milkou. A taky ještě jinak:

Kde milka má? Jde anděl můj?
Znáš–li slastiplné kraje,
kde holoubě sobě hraje
se svou mátí rozmilou
a sestřičkou roztomilou.
Tam dlí anděl milokrásný,
anděl spásný Jenny má.

Tedy… Jenny našeho Jakuba dostala. Jako mušku do svých pavučin. Leč nic z toho nebylo. Ani nemohlo. Začínající spisovatel (pisálek!) nebyl žádná partie, a kromě toho jeho vyvolená ještě chodila do školy. Později Arbes prohlašoval, že báseň Milka má byla jeho prvním veršovaným pokusem, což nebyla pravda, protože se pokoušel básnit už předtím, leč ty byly v jazyce německém, který on nyní naprosto neuznával, neboť se přerodil ve vlastence. „Stal jsem se spisovatelem. Probůh! Snad žurnalistou? Nikoli, pěstuji beletrii. V Čechách? Co ti to napadá – to budeš do smrti kandidátem existence.“ Takto se nám představuje sám Jakub Arbes – žurnalista, spisovatel, beletrista a,jak se příště dozvíme, „vynálezce“ romanet.

Původní povolání Jakuba Arbesa bylo – novinářství. Předurčoval ho k němu dar lehkého pohotového pera. Přesto se redaktorské činnosti v novinách mohl cele věnovat jenom asi deset let. Byl totiž nepohodlný… nekompromisní svým postojem a smyslem pro sociální spravedlnost. (Kterýžto smysl lze u mnohých současníků – dnešních myslím – těžko pohledat.) Znelíbil se jak rakouským ouřadům, tak i svým chlebodárcům z mladočeské strany. Z novin byl - jak už víme - vyhozen. A v Merklíně, kam se rozjel za svou Janou–Jeanette–Jenny–Johankou, nachází dívku sice přátelskou, přijímající jeho holdy, dokonce i hubičku od ní jakousi lstí vyloudil, což se dotud nikomu nepodařilo, jinak ale byla Jenny chladná, lehce bezstarostná, jako by ani pravé lásky schopna nebyla. Anebo – nebyla schopna milovat Arbesa. Toho pak úplně dorazily zprávy o tom, že se Jenny vskutku zamilovala, nikoli však do něj, nýbrž do jistého Žáka, hospodářského písaře.

Roztomilí lidé
namluvili o mně,

Nemám prý víc citu,
co jsem chatrč propil,
co jsem v plných džbánech
všechnu lidskost ztopil.

Mluvte si jen, mluvte,
pravdomluvní lidé,
což vy rozumíte
každé lidské bídě?

Cožpak musím plakat,
když mi srdce puká?
Načpak světu v odiv
stavět tajná muka?

Dosti jest už na tom,
pravím věru dosti,
záhy že snad budou
práchnivět mé kosti.

Z korespondence (což je dopis poslaný Janě do Merklína) se dozvídáme se o reálných chmurných myšlenkách zvěstujících blízkou smrt. Arbes jako velmi mladý prodělal vážnou chorobu, která se projevovala mimo jiné také chrlením krve. Uvědomoval si, že to může znamenat i jeho konec. Této myšlenky se celý svůj třiasedmdesátiletý život nezbavil. Plašil ji ale jak mohl. Taky svými verši.

Miloval jsem děvu krásnou
jako slavík lunu,
dal jsem jí své celé srdce,
dostav za něj – blumu.

Ubohou tu blumu v zlosti
rozmačkal jsem celou.
až mi pukla – a ta břečka –
kápla v lásku vřelou.

Vřelá láska zakypěla
v ledochladné břečce,
a já jsem mu zhaslou lásku
vyvěsil na švestce.

Když mi notně povypráhla,
jako zrnko zcvrkla,
choval jsem ji na památku,
že má láska brkla.

Z drahé pecky vyloupl jsem
jádro jako mandli,
a v pecku jsem vtěsnal lásku,
zcvrklou jako štangli.

A tu pecku s mrtvou láskou
na krku jsem nosil,
ač mne o ni mnohý švihák¨
na kolenou prosil.

Miloval jsem pecku z blumy
jako dřív svou děvu,
vždyť my jsme se rozloučili,
beze všeho hněvu.

Drahá pecko z drahé blumy,
drahý chováš démant,
lásku mou! Ó, nešťastný já
opuštěný amant.

Žádný neví, co mne trápí,
když na pecku pohlédnu,
až při každém pohlédnutí¨
jako křída zblednu.

Pecko, pecko, drahá pecko,
dare drahé ruky,
žádný neví, co jsem vystál
pro tebe za muky.

Každý myslí: Aj, což pecka,
pecka jako pecka!
Avšak pro mne jest má pecka
památná jen pecka.

Což ještě zdaleka nebylo všecko. Jakuba Arbesa rozchod s Jenny skutečně notně vzal. Ve svém sebemrskačství přitvrdil. Napsal báseň Píseň telete, s podtitulem: Věrné vyobrazení a vypodobnění oněch krásných úst, jež mne slavné paměti, když jsem ještě teletem byl, teletem též nazývala. A tuhletu poezii podepsal „Zpraktikovaný vůl“. A vůbec (podobně jako jiní takto potrefení básníci, a nejenom oni) hledal obvyklou útěchu:

Měl jsem dívku milenou,
více již ji nemám
vždyť i mimo lásku mou
také žízeň mívám.

Když mne nechceš, nechej být,
až budeš mít pokdy,
vždyť bez lásky mohu být –
bez piva však nikdy!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.