106. schůzka: Po 434 letech (vymření Přemyslovců po meči)

4. červenec 2019

Olomouc, datum 4. srpna 1306. Toho dne a na tomto místě byl za temných okolností zavražděn poslední mužský představitel přemyslovské dynastie, ještě ani ne sedmnáctiletý Václav III.

Ta královražda představuje jakousi černou díru v české minulosti. Nejsme s to ji ani úplně osvítit, ani docela zacelit. Existuje sice několik hypotéz, a ty tvrdí, že v olomouckém atentátu měla prsty ta, popřípadě ona, domácí či zahraniční osobnost anebo politická síla, ale jsou to všechno opravdu jenom hypotézy. Stejně jako varianta, se kterou přišel spisovatel Miroslav Ivanov: Na smrti Václava a tím pádem na vymření Přemyslovců mohli mít svůj podíl Vítkovci a po šestnácti letech od popravy svého vůdce Záviše se na Václavovi za něj pomstili. Ale taky to mohlo být docela jinak... Kdo ví...

Motivem toho hrozného činu přece nemusel nutně důvod významněji spjatý přímo s dějinami. Copak se nestalo, přímo bezpočtukrát, že podobný násilný čin, v důsledcích osudový a přitom zdánlivě nelogický měl příčinu... například v intimním životě zavražděného? Václav je v dobových zprávách skutečně líčen jako tvor plný rozporů, jako člověk vášnivý, lehkomyslný, nedisciplinovaný. Může se někdo divit, že bytost ve své podstatě konfliktní lehko provokovala osobní zášti?

Co tedy mohlo Václava zabít?... Prakticky cokoli. Mohla to být třeba urážka včerejšího přítele... drobná, nevýznamná milostná pletka... skandál způsobený v opilosti... Zdá se, že pole pro fantazii tady opravdu nemá hranice.

„Jako hrom, když z čista jasna udeřiv, stráví nenadále dům, dvory a stodoly hospodáře v pohodlí si hovícího, tak překvapila i dojala událost ta celý národ náš v Čechách a na Moravě. Hořekování, žalob, podezřívání a domyslů všelikých slýchati bylo bez počtu a bez konce. Každý to cítil, že se Čechy octly na kraji propasti bezedné a pozoroval s hrůzou, že ono místo, na kterém odjakživa stávali náčelníci a řiditelé lidu i státu, a s kterého, co s vrchoviště vždy živého, prýštily po celé věky veřejná moc a pořádek i bezpečí, najednou bylo prázdné a pusté!“

Tato situace, popisovaná podobnými slovy, jaká zvolil František Palacký, tak ta pro nás zase tak dočista nová nebyla. Mnozí současníci olomouckého atentátu si ještě pamatovali, jak před osmadvaceti lety padl na Moravském poli Václavův dědeček Přemysl Otakar II. A v historické paměti národa určitě zůstalo i nešťastné 12. století, kdy se na českém trůně střídalo celkem šestnáctkrát. Ale že by po meči vymřela dynastie, s tím se naši předkové setkali poprvé. První zmínka o prvním českém knížeti přemyslovského rodu se objevila v roce 872. Jistý kníže jménem Gorivej pomohl Moravanům odrazit útok franských vojsk (bojovalo se kdesi u Vltavy).

Tento Gorivej (Bořivoj) byl buďto dočasným spojencem nebo už podmaněným vazalem moravském knížete Svatopluka. Asi za dvanáct let nato přijímá Bořivoj se svou ženou Ludmilou na Moravě křest. Pokud dobře počítáme, od první zmínky o rodu Přemyslovců ve Fuldských análech až po olomouckou vraždu byl přemyslovský rod na trůně celkem 434 léta. Úctyhodná doba...

„Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela, neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl.“ kronikář František Pražský nemá tak úplně pravdu. Jednoho syna Přemysla Otakara II. bychom tu měli. Jenomže nemanželského. Jeho matkou byla legendární králova milenka Anežka z Kuenringu. Ta proslula svým zjevem a hlavně tenkrát neobvyklým krátkým účesem, odkoukaným od mužů. Té módě krátkého mužského sestřihu vzadu se říkalo nikoli „na havla“, ale „palcéř“. Proto matka královského levobočka vstoupila do historie pod jménem Palcéřík. Její syn byl zavčas odbyt a zaopatřen vévodstvím opavským. Narodil se v roce 1256. V roce, kdy vymřeli Přemyslovci, mu tedy bylo rovných padesát. Což bylo tenkrát - na rozdíl ode dneška – na politickou kariéru skoro pozdě, ale on Mikuláš stejně neměl nárok. Byl legitimní. „Z levého boku“, ale legitimní – tak zněl papežský výrok z roku 1261.

Že byl Mikuláš ustanoven vévodou opavským, to znamenalo jistý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko získalo svébytný statut, a to na úkor Olomoucka. Svoji úlohu sehrál, když do Českého království vtrhli Braniboři. Na Opavském Hradci poskytl útočiště své nevlastní matce Kunhutě. Dokonce se tam našlo i místo purkrabího pro Záviše z Falkenštejna. Což ovšem nebylo napořád. Když se karta obrátila, byl to právě Mikuláš, který za svého nevlastního bratra Václava II. udělal nepříliš vděčnou práci - vydal milého Záviše katovi. A ten se svým plknem nezaváhal. Vévoda Mikuláš vládl na Opavsku velice dlouho - třiatřicet let. Vystrnadil ho odtud až vratislavský vévoda Boleslav. Ten byl taky z přízně. Zprostředkovaně. Vzal si za ženu dceru Václava II., princeznu Markétu. To byla ovšem poněkud delikátní situace... Markéta byla každopádně čistokrevnější než její levoboční strejda, a tak se Mikuláš po těch třiatřiceti letech raději sbalil a namířil si to do Brna. „Tam žil, dosti jsa chud na statky, ale bohat ctnostmi“ až do své smrti v roce 1318.

Předbíháme. To už byl na českém trůně léta usazen Lucemburk. Ale – v době olomoucké královraždy tu ještě jeden Přemyslovec figuroval. Jan Volek, syn Václava II. Rok jeho narození, stejně jako postava jeho matky zůstávají navždycky zahaleny tajemstvím. Dá se odhadovat, že v době, kdy byl spáchán atentát na jeho nevlastního bratra, mu bylo něco přes dvacet. Na přemyslovský trůn, na ten nemohl samozřejmě ani pomyslet. Byl rád, když se ujal správy královské kanceláře a hned nato dosáhl hodnosti vyšehradského probošta.

„Vybojoval si tyto vysoké hodnosti způsobem patrně drsným a s duchem kanonických řádů veskrze neshodným k svým jiným četným obročím,“ výstižně poznamenává historik Josef Šusta. Jan Volek byl doslova sběratelem obročí. Stal se proboštem vyšehradským, kanovníkem pražským i olomouckým „i jinými prebendami a výhodami obdařený, hodnostmi podle světa povýšený a četnou družinou obklopený.“ (Jak vidno, sběratelství funkcí mělo už tenkrát přičinlivé předchůdce...) Poznámka na okraj: asi to drobet přehnal, protože nakonec skončil ve vězení. Tam přiznal úplně všechno, co od něj vyšetřovatelé chtěli slyšet a prožil poníženě o milost za své činy. Když ho převáželi do vězení, tak utekl. Namířil si to do Bavor, ale za nějaká tři léta už byl zase zpátky. A sbírání funkcí začalo nanovo.

Jan Volek na královské dědictví tedy právo neměl... Nehledě na to, že byl svou profesí kněz. Tedy: nebyl. Zastával sice funkci probošta a kanovníka, ale stále byl pouhým podjáhnem. Na kněze byl vysvěcen až měsíc poté, co dostal od papeže biskupský stolec v Olomouci.(Proti takovému porušení kanonických pravidel neprotestoval).. Kandidátem byl přece poslední žijící Přemyslovec (i když nemanželského původu), a ten měl všude příznivce. V pozadí stál mladý moravský markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.). Jan Volek byl určitě velice schopný muž. I na olomouckém stolci si dokázal podržet mnohá obročí. Byla to například výnosná držba fary v Malíně. Tam se sbíhaly nitky všech kutnohorských svatyň - šlo o hlavní kostel celého kutnohorského důlního okrsku v době, kdy se na Kutnohorsku těžila skoro polovina všeho evropského stříbra.... Leč ani tento pozoruhodný talent mu jako levobočkovi nebyl v souvislosti českým trůnem nakonec nic platen. Poslední mužský Přemyslovec Jan Volek zemřel roku 1351. To už však na našem trůně seděl jeho nevlastní synovec - syn Elišky Přemyslovny Karel.

Zůstaly toliko svazky, jež pohlaví ženského byly.
Sirý národe české, pěj proto žalozpěv smutný:
Takový domácí král, ach, nikdy ti nebude dopřán.
Právem, království, lkáš: vždyť přišlo jsi o sedm českých
králů a takt jsi ubohým sirotkem. Já, jenž to píši,
velice truchlím - a každý ať podobně truchlí, kdo čte to!

Po smrti Václava III. zbyly jinak samé ženy. Byla to především Eliška Přemyslovna. Jako třináctiletá dívenka viděla svého otce Václava II. umírat na úbytě neboli tuberkulózu a o rok později oplakávala násilnou smrt svého jediného bratra. Ještě tu byla starší Eliščina sestra Anna. Ta se jako šestnáctiletá provdala za Jindřicha Korutance; a o něco mladší Markéta - v okamžiku olomoucké krize desetiletá. Na scéně našich dějin se však pohybovaly ještě další královny a princezny... Ano, Eliška Rejčka. Její postavení vůči Přemyslovnám bylo vlastně macešské, ale měla i vlastní dceru, princeznu Anežku, která přišla na svět šest dní před smrtí svého otce Václava II. Pak ještě musíme připočíst královnu-vdovu Violu (ta zbyla po zavražděném Václavovi), a taky princeznu Kunhutu (neboli starší sestru Václava II.) Její manželství bylo už před časem rozvedeno a Kunhuta pak ještě dlouho žila a působila jako abatyše kláštera svatého Jiří v Praze. To je tedy seznam všech živých Přemysloven. Všech možných i nemožných, případných i nepřípadných kandidátek na trůn, i těch, kdož by přístup k české koruně mohly usnadnit. Teď si jenom vybrat. Na koho to slovo padne...

"Zavražděním posledního Přemyslovce Václava III. ponejprv za lidské paměti trůn království Českého uprázdněn byl tak, že se ani nevědělo, kdo by měl jaké právo k jeho dědictví. Bezkráloví, jaké událo se nyní, nebylo zákonem předvídáno, aniž pak se dalo určiti, kdy a na jaký způsob by ukončeno býti mělo." A něčím takovým opravdu nikdo nepočítal. Snad ani vrah či vrahové si do důsledků neuvědomili, že zabití toho ani ne sedmnáctiletého kluka je čin, který změní budoucí tvář celého království. Neexistoval ani žádný zákon. Nebylo naprosto jasné, kdo a podle jakého práva se má ujmout osiřelé koruny. "Spory a hádky tudíž povstalé daly politice české obrat netušený; nové naděje a strany vedly k rozbrojům, kterými ohroženo bylo až i samo trvání státu."

Byla tu přece ale Zlatá bula. Ta sicilská. Ta přiznávala českým pánům svobodu vybrat a zvolit si panovníka. To bylo přece východisko z vládní krize... Jenomže problém je v tom, že přímou přemyslovskou linii teď reprezentovaly samé ženy. Celkem jich bylo, jak jsme si řekli, pět. Z dob Přemysla Otakara II. existovalo privilegium, které zaručovalo pro případ nutnosti nástupnické právo i po přeslici. Tu listinu získal Přemysl na římském králi Richardu Cornwallském jako... jakousi pojistku. Ta pojistka měla zajišťovat kontinuitu. Návaznost rodové moci. Jak k ní vlastně došlo? Pochází z doby, kdy se Přemysl nemohl dočkat narození syna a tak začal svoje naděje upírat ke svému nejstaršímu dítěti, princezně Kunhutě. Všichni na ten starý dokument už dávno zapomněli, až teď se stal náhle aktuálním. Vyhynutím rodu po meči se stala česká koruna "ženským lénem." Žena že by nastoupila na český trůn? To je právě to. V Českém království žena doposud nikdy nevládla (když vynecháme legendární Libuši). Žena, i když Přemyslovna, i když královského rodu, českou panovnicí? Ne, ne, toho bohdá nebude!

No ale co teď? Zemi musí přece někdo spravovat, řídit, musí v ní někdo vládnout, tehdy stejně jako dnes... Váhalo se. Přiměřeně dlouho. A když se dováhalo, tak se dospělo k variantě. jak se ta varianta, nabízející řešení, jmenovala? Anna.

"Když vymřelo urozené sémě mužského rodu slavných králů českých, bylo potom království, zbavené přirozeného pána nuceno, bohužel, odjinud si žebrati o jiného krále, ačkoli si krátce předtím, skvějíc se v jasné slávě, obyčejně osobovalo správu i cizích království. Ó, jak zhoubná změna a žalostná opuštěnost, ó jak." Ano, jako ilustrace šoku, který českou společnost po Olomouc zachvátil, tyto řádky Petra Žitavského snad stačí. Nám však jde o něco jiného. O řešení. "Po zavraždění Václava, sedmého krále českého v květu jeho mládí bylo vykonáno obecné svolání jak pánů, tak měšťanů do Prahy pro volbu jiného krále, ale v té lhůtě byla neshodou hlasů a růzností náklonnosti znemožněna svorná volba." Kronikář Petr poněkud předbíhá a směšuje dvě akce v jednu, neboť zpočátku vypadalo všecko nadějně, ba svůdně: Anna byla ze všech sester zavražděného krále nejstarší. Bylo jí šestnáct. V únoru onoho tragického roku provdala. Jejím manželem se stal Jindřich Korutanský, toho jména Šestý. Jindřich byl synem drobného německého knížete Menharta, který si před časem "vystřihl vévodský plášť z kusu moci urvané na Přemyslu Otakarovi Druhém..." Václav ho těsně před svou osudovou výpravou pověřil funkcí zemského hejtmana, který měl na starosti řízení státních záležitostí. Navíc on ten Korutanec měl pověst "hodného člověka." Takže co Jindřich? Postřehl svoji šanci?

Jakpak by ne... A vyvinul náležitou iniciativu - dnes bychom řekli, že jaksepatří zalobboval, aby si zajistil přízeň panstva, i nečekanou, přímo skvostnou kariéru. Jako choť Přemyslovny mohl vystoupit v úloze přirozeného nositele tradic, a tak jeho kandidatura prošla docela lehce. "Větší, i když ne rozumnější část lidí žádala si za krále a vyvolila si Jindřicha, vévodu korutanského, který byl tehdy osobně přítomen, proto, že měl za manželku starší královskou dceru." "Větší, i když ne rozumnější část lidí. (Že by autor Jindřichovi fandil, to se věru říci nedá.) Hloupý lid totiž neví, co žádá, a nezná, jaký je ten, koho volí." (Tento komentář se vztahuje prosím k roku 1306.) Jindřichova kandidatura prošla. Měsíc po atentátu v Olomouci, začátkem září 1306. roku byl provolán králem. "Ale rozvaha rozumnějších a starších nepopřála sluchu hlučnému pokřiku lidu, nýbrž zamýšlela učiniti něco jiného, co se tehdy zdálo prospěšnějším."

Ještě dřív se však rozhoupal římský král Albrecht. Kde s tím rozhoupáváním začal? Právě že daleko. Až v Hagenavě, daleko od českých hranic. Takže teď najednou začal spěchat. Do Norimberka. Současně vypravil rychlé posly do Prahy, aby pány nenapadlo volit někoho jiného než jeho synka, pochopitelně. Rudolfa, vévodu rakouského. Ta zpráva od Albrechta se prakticky rovnala rozkazu, jenomže neuposlechnutému. Zatímco Jindřich Korutanec představoval skrze manželku Annu Přemyslovnu národního kandidáta, Rudolf byl cizinec a vetřelec. "Římský král Albrecht na zprávu, že zemřel český král Václav, syn jeho sestry, shromáždil vojsko, přiblížil se k české zemi a tvrdil, že jeho syn Rudolf, vévoda rakouský musí být zvolen za krále. Týmž způsobem se rovněž Rudolf přiblížil s ozbrojenci k Českému království. A tak přišel král Albrecht od západu, syn od východu, onen se položil táborem u města Loun, tento u Jihlavy, a svorně pracovali s veškerou pečlivostí o království."

Aj, nastojte! Kterak sličným jazykem vyjádřil kronikář Petr Žitavský, rodem Němec, tu prostou a docela lehce čitelnou skutečnost, že se totiž chystá krádež Českého království, na něž neměl římský král a už vůbec ne jeho syn právo. Albrecht, ten v politice i bojích protřelý profesionál, byl rozhodnut prosadit svou za každou cenu. Což dokázal. Potřeboval na to šest neděl. Nejprve prohlásil český trůn za léno spadlé na říši a sebe za osobu, které náleží výhradní právo rozhodnout o budoucnosti osiřelého království. Tím ovšem popřel platnost Zlaté buly sicilské, stejně jako platnost volby Jindřich Korutanského. Albrecht ale pouze nemluvil. Jednal. Vojensky. (Ano, vůbec nejlíp se přesvědčuje prostředky ozbrojeného charakteru. S vojenskými argumenty se totiž diskutuje dost složitě.) "Proto někteří z pánů a měšťanů vědouce, že otec je přemocný a jeho syn moudrý a spravedlivý, zvolili toho Rudolfa, vévodu rakouského za krále českého." Albrechtův nátlak měl efekt na tehdejší dobu s rychlostí smrště. Což znamená: Následovala hromadná dezerce českých pánů, kteří ještě před pouhým měsícem Korutanci holdovali, věrnost slibovali... Někteří ze strachu, jiní byli normálně koupeni, přešli na habsburskou stranu. Dalimil tu situaci vystihl docela trefně. Říká, že se Rudolf českým pánům představil jako velkorysý člověk, který vycházel vstříc jejich žádostem a že ho k tomu naváděl právě tatíček král Albrecht:

Ten mu říkal častokrát:
Proč bys šetřil na bělpuchu?
Co dáš, můžeš zase brát.
Než se na odpor Čech zmůže,
ty ho dávno stáhneš z kůže.

Ten bělpuch, na kterém neměl Rudolf šetřit, to je pergamen. Pergamenů Rudolf zajisté rozdal v této bleskové předvolební truckampani dost a dost. Dá se předpokládat, že ta "svorná práce s veškerou pečlivostí o království" přinesla svoje plody. Stačilo pár dnů a Jindřich Korutanský se ocitl v izolaci. Vlastní ozbrojené síly v zemi neměl - Češi ho opustili - a tak raději kterési temné říjnové noci vyklidil pole. "Vida vévoda korutanský, že by neměl úspěch, tajně uprchl z Prahy zároveň s Annou, svou manželkou, a prošed Bavory, vrátil se do své země, odkud přišel." O tři sta let později budeme mít zimního krále. Jednoho podzimního jsme už měli. Vlastně... on ani celopodzimní nebyl. Byl to šestitýdenní český král, ten Jindřich, a to, co o něm napsal Dalimil, na něj sedělo jako přišité:

Jindřich z Korutan českou zemi řídil.
Byl to sice dobrák, ale trochu břídil.

Na tohoto břídila však ještě jeden štěk v tom divadelním kusu jménem České dějiny čeká. Ale až za chvilku, teď ne. Teď to jeviště patří jinému činoherci. V hlavní roli vystupuje Rudolf, vévoda rakouský a zcela aktuálně král český. Ano, v čele Českého království se poprvé ocitá Habsburk. Jako i jiní herci, i on měl svůj pseudonym. Dokonce jich měl víc. A ani jeden z nich si nedal sám. Byl to Král Hokynář. Taky se mu říkalo Král Kaše.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 105. schůzka: Zabili krále

    Vévoda Vladislav neboli Lokýtek jednáním s polskými pány a krakovskými měšťany lstivě získal na českém králi Sandoměřsko a Krakov a způsobil českému králi mnoho škod.

  • 107. schůzka: Rvačka o trůn

    Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dal nepříteli, synu krále Albrechta, Rudolfovi, vévodovi z Rakous, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje.